Válka bohů

Bohové jsou v rýži. Před spoustou let porazili Titány, zavřeli je do krabice, udělali do ní díry aby se Titáni nezadusili,  a krabici nechali ležet v horském skladišti jménem Tartaros. Krabice se dá otevřít jen pomocí magického luku (klíče se ještě nevynalezly), který někam schovali a teď ho hledá šílený Hyperion, jenž si chce na bozích zchladit žáhu. A k tomu, aby se zastavil Hyperion, je nutné sehnat hrdinu. A do děje je vhozen Theseus.

    Dáme si malou chvilku pauzu, aby příbuzní stačili odvézt do nemocnice infarktem sražené znalce antických legend. Ostatní, kterým jsou staré báje ukradené, nebo už vědí, že ve filmech se na nějakou věrnost předloze moc nehraje, mohou být klidní  - bude to ještě horší.  Válka Bohů je jeden z těch vzácných filmů, ze kterých kdyby úplně zmizel hlavní hrdina, tak se vůbec nic nestane. Příběh by šel malinko jinými cestami, ale dopadl by stejně... tedy, až na to, že by byl tak o hodinu kratší a mnohem zábavnější. Theseus je krystalická nuda osekaná do podoby člověka. Je to ten typ, po jehož příchodu na večírek utichá zábava a lidé si začínají vybavovat, že zapomněli vypnout pračku a musí jet okamžitě domů.

    A podobný je i celý film. Válka Bohů je jako 300: Bitva u Thermopyl... kdyby byly všechny bojové scény seškrtány na deset minut a zbytek by zabíraly debaty v parlamentu. Což je škoda. Když se konečně rozjede akce, stojí to za to. Vem čert, že někdy až doslovně vykrádá Třístovku, hlavně, že je to dynamické, efektní a brutální. O brutalitu vůbec není nouze a některé scény si pánská část publika protrpí. Jenže brutalita stejně jako charismatický padouch Mickeyho Rourka a zadek Freidy Pinto jsou zasazeni do impotentního dobrodružného příběhu na úrovni remake Souboje titánů.

    Válka bohů není dobrý film... ale jsou v něm skvělé okamžiky. Úvodních deset minut je opravdu ohromujících a i během snímku vás překvapí krásně navržené kulisy. Obří sochy, svítící hlavy, divadelně jednoduché a přitom impozantní prostředí. Tarsem zvládá i akční choreografii a finále je správně čvachtavě masité... a samozřejmě zpomalené.

    Tarsemův styl je tak pedanticky vizuální, že mě to až chvílemi vytrhovalo z filmu. Člověk si musí ustavičně představovat režiséra, jak si pečlivě aranžuje herce pro každý záběr: „...tak, ještě levou ruku o tři centimetry výše... ne, to je moc, o půl centimetru dolů... a palec blíž k sobě... nemá teď o řasu méně?... okamžitě mu sežeňte novou řasu!“ Stejně jako Pád už tohle není ani tak film jako galerie živých obrazů. Je jasné, že při zpracování tak náročné choreografie už režisér nemá čas na nepodstatné věci. Jako je třeba příběh.

    Tak snad možná u druhého dílu.
    

Hodnocení: ***
         Jiří Pavlovský (publikováno v časopise XB-1)

Fotogalerie

Video

Archiv

Tvůrci

Další recenze