Profily



Quentin Tarantino (27. 3. 1963)

alt

Quentin Tarantino se narodil 27.3.1963 v Knoxvillu v Tennessee. Jeho rodiče se rozvedli ještě před jeho narozením. Posléze byl vychováván matkou, které bylo v den porodu pouhých šestnáct let. Od dvou let žil v Kalifornii, kde chodil i do školy a na kurzy herectví.

 

Jeho životní osud může být velkou inspirací pro všechny, kdo se chtějí věnovat filmu, ale studium na oficiální filmové škole jim bylo zapovězeno. Stačí chodit pravidelně do videopůjčovny, případně se tam nechat zaměstnat, žít jenom filmy a projít několika hereckými kursy, aby člověk aspoň trochu přičichl k řemeslu. 
 
Tak tohle byly přesně ty schůdky, po nichž Quentin vyšplhal do filmových encyklopedií. Přišel – šokoval – zvítězil. 
 
Tou nejzásadnější příčkou na žebříku ke slávě byly ovšem dva scénáře, které napsal ještě ve svém „videopůjčovním“ období. Pravdivou romanci i Takové normální zabijáky chtěl zároveň i režírovat, jenže nikdo nebyl tak prozíravý, aby v Tarantinovi odhalil budoucího génia. Pravdivá romance putovala do rukou režiséra Tonyho Scotta a Takové normální zabijáky Quentinův kolega Rand Vossler prodal studiu Warner Bros., které najalo Olivera Stonea. Peníze, které Tarantino za prodané scénáře získal, mu umožnily zahájit přípravné práce na svém třetím scénáři, na Gaunerech. Ty mohl konečně natáčet sám, i díky tomu, že mu obsazení hvězdy velikosti Harveyho Keitela zajistilo dostatečné finanční krytí. 
 
Šeptanda, která se po premiéře tohoto krvavého thrilleru na festivalu nezávislých filmů v Sundance začala šířit nejen americkým éterem, stihla z Tarantina během jednoho roku vytvořit kultovní osobnost s řadou fanoušků a epigonů, takže na jeho druhý film, Pulp Fiction – Historky z podsvětí, se čekalo víc než napjatě. A Tarantino nezklamal. Znovu prezentoval spoustu násilí, černého humoru, suchých hlášek a bizarních postav v mistrně poskládaném příběhu o mnoha časových rovinách. Vzešly z toho Zlatá palma v Cannes a také sedm nominací na Oscara. Jen na okraj, dva měsíce před Pulp Fiction měli premiéru Stoneovi Takoví normální zabijáci, které černočerná Tarantinova groteska podle marketingových měřítek na hlavu porazila (Tarantino navíc nebyl s filmem vůbec spokojený a odmítl být v titulcích uveden jako scenárista). 
 
Jinak ho ale bylo všude plno, což se mu brzy začalo zajídat. „Abych přišel do videopůjčovny, mohl se v ní prohrabat těmi nejobskurnějšími videokazetami a odnést si nějaký zapomenutý spaghetti western, to už si dneska nemůžu dovolit.“ V drobných roličkách, především u Roberta Rodrigueze, zúročil svou hereckou průpravu (El Mariachi, Desperado, Od soumraku do úsvitu). Poslední zmíněný film, v tradici béčkových filmů natočený horor o dvou zlodějích, kteří se na útěku před zákonem ukryjí v hospodě plné upírů, navíc i produkoval. 
 
V roce 1997 se vrátil k režii, natočil znovu úspěšný a znovu černočerný film Jackie Brownová, i když ten přece jen ve srovnání s jeho opusem magnum pokulhával (a srovnání je vzhledem k tomu, že ho nechutně obšlehnul, docela namístě). Pak se na šest let odmlčel, aby se vrátil s Kill Billem, příběhem mstivé nevěsty, v němž znovu vyždímal to nejlepší ze svých oblíbených filmařských postupů (nelineární řazení scén, postavy, mezi nimiž chybí ty kladné, a grafické znázorňování násilí). Navzdory svému kasovně úspěšnému jménu během natáčení dost znervózňoval šéfy produkujícího Miramaxu, protože se mu výrazně podařilo překročit rozpočet a navíc natáhnout celé natáčení na neuvěřitelných 155 dní. 
 
O tom, jak se jeho Kill Bill rozdělil do dvou kapitol, které vstoupily do amerických kin s měsíčním odstupem, koluje mnoho legend, z nichž nejpravděpodobnější je ta, že si studio chtělo navýšit zisk a Tarantino otestovat publikum a filmové kritiky. Povedlo se, protože po uvedení jedničky se obě skupiny rozdělily na dva stejně velké tábory, přičemž ten první tvrdil, že jde o vrcholnou filmařinu a ten druhý ho označoval za brutální škvár. Oběma skupinám pak vytřel Tarantino zrak filozofující dvojkou, která byla ještě drsnější navzdory menšímu potoku prolité krve. Lidem, kteří ho kritizují za přemíru brutality, vzkazuje: „Jasně, že jsou mé filmy násilné. Ale jsou to filmy Quentina Tarantina. Nepůjdete přece na koncert Metalliky a tam nepožádáte jejich basáka, aby to trochu zeslabil.“
 
Jméno Quentin Tarantino se stalo svébytnou známkou kvality, pouhým uvedením v titulcích pomohlo neskutečnému úspěchu hororu Eliho Rotha Hostel, nebo ruskému fantasy Noční hlídka tím, že se o něm Tarantino pochvalně zmínil. I mistr tesař se ale někdy pořádně utne, což potvrzuje Grindhouse, společný projekt s Robertem Rodriguezem, jímž chtěl vzdát hold již zaniklým céčkovým filmům, které v sedmdesátých letech minulého století hrály tu největší škváru. Oba natočili dva záměrně příšerné horory (Tarantino Auto zabiják a Rodriguez Planetu teror), ale fakt, že se u nich bavili asi jen oni dva, je od dalšího podobného experimentování asi odradí. Byla by škoda špinit si značku QT. 
 
Grinhouse se střetl s ostrou kritikou, jež ho označila za samolibý projev režisérova maniakálního ega. Ani u diváků snímek neuspěl, z části i proto, že ho Quentin prošpikoval sofistikovanými odkazy na extrémně málo známé béčkové filmy, což obecenstvo zcela minulo.
 
Obrovský úspěch se vrátil až po premiéře Hanebných panchartů v roce 2009. Na tomto epickém historickém filmu z nacistické Francie se Quentin dostatečně vyřádil, předvedl své kvality a naplnil film vším, co mají jeho fanoušci rádi. Z filmu se stal hit, Quentin zabil Hitlera a upevnil svou pozici znalého a schopného tvůrce a finančně se zajistil na další roky.
 
Tarantinův další film s názvem Django Unchained, byl ryzím zástupce žánru, který ovlivnil Quentinovu tvorbu asi nejvíc ze všech – spaghetti western. Pistolník masakrující otrokáře se setkal opět s úspěchem a Tarantinova filmografie díky své rozmanitosti, začíná žánrově připomínat takovou malou bizarní videopůjčovnu.
 
Kromě režie se Quentin věnuje i produkci a občasnému herectví. Často se objevoval zejména ve filmech Roberta Rodrigueze a mimo jiné i ve snímcích Malý Nicky - Satan Junior, v Romerově Deníku mrtvých či v několika televizních seriálech. Díky svému nezaměnitelnému rukopisu, nadhledu a originálním přístupům patří k nejosobitějším a nejdůležitějším filmovým tvůrcům 90. let, a to hlavně díky porušování nejrůznějších tabu a běžných filmařských postupů.
 
Text: Pavel Novák, Jan Varga
více filmů >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]