Samojustice: film a realita

 

"Dobrý den. Dovolte, abych se představil – jsem soudce, porota i mistr kat. Chovali jste se jako nepřizpůsobivá prasata, kradli jste, rabovali, znásilňovali, vraždili a to jste vážně neměli dělat!"

 

Zlatá sedmdesátá léta. Doba, kdy se na nějaké napravení zločinců a špatné dětství nevěřilo a nejlepší lék na kriminalitu byla kulka do hlavy… nebo ještě lépe do břicha a pak si pořádně užít dlouhé umírání. Tedy aspoň ve filmech. V té době ulice ovládal Dirty Harry na základě filozofie, kterou mnohem později vyjádřil Marion Cobretti , zvaný Cobra, proslulou větou „Ty jsi nemoc a já lék“. Ovšem je faktem, že právě těmto „imaginárním“ hrdinům už tehdy diváci drželi palce. Že by podvědomá reflexe tváří v tvář bezútěšné reality, v níž člověk začínal mít potřebu bránit se příkoří na něm páchaném?

 

Ať tak, nebo i jinak, do povědomí vstoupilo slůvko samojustice. Tedy akt zjednání spravedlnosti vlastními silami. Což zní sice jako lákavý lék na trable všedních dní, ale taková idylka to zase není. A bohužel může fungovat pouze ve filmu. Proč, protože za příklad samojustice se dá považovat i veřejný lynč, či nejeden případ kdy si člověk prostě jen myslí, že mu bylo ukřivděno, posléze „překročí rubikon“ spáchá „pro něj“ spravedlivou odplatu a vzápětí zjistí, že se prostě jen sekl. Není divu, že i filmová scéna hodila mírně, v případě samojustičního, nebo taky mstitelského žánru, zpátečku. Zůstalo jen okřídlené "Oko za oko, zub za zub" a to pouze v osobní rovině charakterizované hláškou: "Zabili jste mi dceru, manželku, parťáka, či oblíbené morče, a to jste neměli dělat!" 

 

Harry Callahan byl sice tvrďák, ale pořád ještě policajt, tudíž zastánce zákona. A ti přeci nemůžou střílet zločinecký šmejd na potkání. Jistě nejeden z policistů to zkusil, ale veřejnost a filmoví tvůrci jej (nebo je, často šlo i o organizovanou grupu) odsoudili. Samojustiční komanda totiž vždycky spáchala nějaký ten justiční omyl (třeba to francouzské rozstřílelo na hadry dceru Alaina Delona) a to bylo třeba potrestat. Mladý Alain se o to samozřejmě důkladně postaral, čímž se na samojustiční vlnu naladila i Francie. A trendem se stalo, že samojustiční komanda (narozdíl od osamělého mstitele, kterému byla nepopirazelně spáchána velká křivda) jsou prostě zlá. A bylo úplně fuk, jestli se takovouto činností zabývala skupinka prominentních soudců (Soudcova noc), kterým zkazil „spravedlivou zábavu“ Michael Douglas, nebo skupinka policistů známá jako Magnum Force, kterou nakonec spravedlivě vykydlil zmíněný Dirty Harry. 

 

Ostatně i poctiví policajti, mnohdy stojící tváří v tvář svinstvu s byrokracií svázanýma rukama, zažijí ve filmu nejedno dilema. Ve filmu ho většinou vyřeší ke spokojenosti diváka, který jim i odpustí, že zastřelenému šmejdovi strčí do ruky svojí záložní bouchačku. S upilovaným číslem, samozřejmě. V reálu je to už horší. Vždyť se podívejme na četné soudy propojení policie s organizovaným zločinem (např. Berdychův gang podle kterého byl natočen velmi slušný český seriál Expozitura), nebo na fakt nedávné minulosti, kdy policejní těžkooděnci zasahovali ve Varnsdorfu proti demonstrantům, převážně z řad starousedlíků, kteří protestovali proti četné kriminalitě pravidelně páchané nepřizpůsobivou romskou menšinou. Věc se totiž dá vždycky vyložit dvojím způsobem. A ten způsob který si získá podporu vlády podporované masmédii, je vždy pravdivý. V tom se například od totalitních let moc nezměnilo. Maximálně jen to, že člověk si na to může svobodně zanadávat. Nic víc. Kdyby se totiž chtěl jinak účelněji bránit, nebo viditelně angažovat, je většinou prohlášen za extrémistu, což v dnešní době není moc cool.

 

To Paul Kearsey, který se časem vyprofiloval na ikonu a klasika mstitelského žánru, byl na začátku obyčejný architekt, který si žil poklidným a mírumilovným životem s manželkou a dcerou, jenže pak se mu za jeho nepřítomnosti do bytu dostali grázlové, manželku zabili a dceru znásilnili. A ještě jí postříkali barvou ve spreji zadek. V té chvíli šli všechny Kearseyho liberální názory do kytek. Hrdina bere do ruky pistoli a začínají jatka. Prostě klasika hodná sedmdesátých let, která se nikdy s ničím příliš nepárala.

 

Stejně jako odpověď na vlnu násilí a dilema kolem otázky jestli se člověk může násilí účelně bránit. A právě zde nastává zlom. Páchání spravedlnosti versus sebeobrana o jejíž účinnosti se stále diskutuje. Humanistické kecy že člověk s pistolí by se měl bránit jen šmejdovi který ho ohrožuje rovněž pistolí, jsou samozřejmě zcestné. Nejsme na divokém západě v éře férových pistolnických soubojů. Jsme v době, kdy můžete jít po ulici a namachrovanej, nebo zfetovanej šmejd vás sejme jen proto, že potřebuje nějakou kačku na dávku. Jsme v době, kdy se brutálnímu násilí, třeba v metru, otočíme zády, jen proto, aby jsme nedostali rovněž nakládačku. A pokud by jsme se bandě výrostků bránili se zbraní, čekají nás popotahovačky s orgány činnými v trestním řízení a soudci, kteří budou posuzovat jestli jsme se bránili adekvátně situaci. A když rozhodne že ne, hybaj za mříže, zatímco šmejd, vědom si liberálních zákonů, bude pokárán za výtržnost a další den pojede v jiném svinstvu.

 

Dobrý lék na tyto filuty měl samozřejmě komiksový Punisher, který to nejednou dotáhl do filmového zpracování. Ten vzal boj proti zločinu opravdu radikálně a tak během každého tažení uspořádal malou válku spojenou s masakrem. Pravdou ovšem je, že mířil mnohem výš. Šmejd z ulice, páchající drobnou kriminalitu ho zase tak moc nevzrušoval. Když vytáhl těžký kulomet, nebo rovnou bazooku, namířil je na velké zločinecké syndikáty, mafiánské rodiny a jejich armády, stejně jako na zkorumpované špičky, které většinou byly hybately zločineckého dění. Otázkou je, co by se stalo, kdyby se o to pokusil v reálu, třeba u nás v Česku. Politická krize založená na nedostatku politiků? Punisher totiž mezi zločiny moc nerozlišoval. Třeba takovou korupci stavěl na stejné místo jako vraždu. A upřímně řečeno, policie v komiksech, ani filmech ho rovněž moc ráda neměla. Snad jenom někteří, kteří s ním sympatizovali,

 

Oko za oko, zub za zub. Jednoduchá rovnice. Brutálně jste mě několikrát na nejeden rozmanitý způsob znásilnili (na své si přišla i flaška) tak tady máte nejednu a neméně rozmanitě brutální smrt. To si řekla emancipovaná žena ve filmu Den ženy aka Chčiju na tvůj hrob (stejně jako v jeho remake) a drbany, kteří jí to opravdu nápaditě udělali neméně nápaditě povraždila. Samozřejmě nebyla sama. To samé udělala třeba černá vdova ve čtvrtém Drsném Harrym.  Znásilnění (nejlépe to mnohačetné, či brutální) se často stává v análech samojustice ke katalizátoru spouštícím "spravedlivou" odplatu. Nejeden násilník se tak nemůže divit, že má zaraženou brokovnici hluboko v análu. Nebo koule pryč. Což je vlastně i případ z českého reálu, kdy znásilněná zvěrolékařka vykleštila svého nechtěnného píchače. A realita se nakonec přetavila i do filmu Pasti pasti pastičky, kde byl jedním z vykastrovaných násilníků i reprezentant tehdejší porevoluční politické scény. Že by od té doby politika neměla koule?

 

Násilí na ženách a dětech je jedním z nejčastějších důvodů proč jinak normální člověk vezme do ruky brokovnici, nebo letlampu a jde tomu šmejdovi (šmejdům) ukázat jak to vypadá, když jeho prdel pozná středověk. Samozřejmě jen ve silmu. V realitě mnohý perverzní úchyl třeba znásilní batole a dostane se mu většinou mediálního odsouzení, včetně toho justičního a druhý den zde máme další zprávu. Co se obyčejného znásilnění týká, takovou "banalitou"  se už mnohdy ani média nezabývají. Samozřejmě, pokud by se nejednalo o nějakou brutální pikantnost s ním spojenou. A co takové oběti - manželovi - otci pak zbývá? Čekat na soud? Nepochybně. Protože, kdyby vzal do ruky zbraň, stal by se okamžitě zločincem horším, než jsou ti, které potrestal. Minimálně před práve, To je schopno soudit i člověka, který se pistolí bránil skupině mladších výrostků, se zjevným úmyslem ho napadnout. Říká se tomu zkoumání přiměřené a nepřiměřené obrany. V Americe to mají jednodušší. Vlezl si mi nezván, nečekán se zjevným nepřátelským úmyslem do bytu, máš smolíka. BANG! Už mi do bytu nevlezeš. A nikomu jinému taky ne. I když je pravdou, že i toto se dá zneužít k pokusu o "dokonalou vraždu", které s chutí a nejednou řešil třeba seriálový Columbo.

 

Ale vraťme se zpátky ke klasice. První Death Wish (známý taky jako Přání smrti, Přání zabít, nebo Muž, který vidí rudě) je ve své podstatě hodně jednoduchý film. Idylka, brutální vražda a ještě brutálnější pomsta. Kdyby tenhle film vznikl dneska, natočený cool klipovým stylem, byl by nechtěně komický, ale studený styl sedmdesátých let, ve kterém je Death Wish natočený, a neefektní, pouze prosté a účelné zabíjení mu zatraceně prospívají. Útočí na divákovy primární pudy, je silný a hořký, jako černá káva ochucená arzenikem. Je v něm síla vyplývající z totálního řešení problému, zuřivost, chlad… a Charles Bronson. Vedle Harmoniky z Tenkrát na západě je Kearsey jeho nejlepší kreací. Role nemluvných mstitelů mu prostě šly. I díky němu patří Death Wish dodnes ke kultovním bijákům… a k filmům, které se obejdou bez zbytečného patosu a nucených tvrďáckých hlášek a koneckonců i bez nějakého pozitivního vyznění. Smrt manželky zůstává až do konce nepomstěna, v příběhu má jen roli katalyzátoru, který stvořil mstitele.  Jen škoda, že si to Bronson trochu zkazil dalšími pokračováními, během kterých se Paul Kearsey (kterému zabijou, nebo aspoň brutálně znásilní snad každého, s kým jen promluvil) od třetího filmu mění v Rambovo dvojče. Ale i tak – všechna čest. 

 

Nejeden člověk by si určitě tváří v tvář dnešní demokratické době bez trestu smrti nestěžoval, kdyby se Paul Kearsey objevil nejen ve filmu, ale i v reálu. Jenže to by nesměl žít v České republice, kde se často musí zpovídat ze svých činů i když se jenom účelně, s legálně drženou zbraní, brání útoku. Nesměl by žít v době, kdy sice rozdělujeme Velíškovi ceny za statečnost, ale současně perzekuujeme účinné postavení se bezpráví. Žijeme v době, kdy neplatí – na hrubý pytel hrubá záplata, naopak, nepřizpůsobiví občané společnosti jsou nejen vládou a zákony tolerováni, spíše protěžováni na úkor, těch, kteří přizpůsobivě drží hubu a krok. Můžeme je kritizovat za to, že mají klapky na očích i uších? 

 

Asi ne. Obzvláště, když mu mnohdy masová média vysvětlí, co je správné a co ne.