„Ať žijí duchové!“ volala kdysi nadšeně československá omladika, když malá Leontýnka zpívala „Dumky žalky a cojá.“ „Ať žijí duchové!“ jásají současní hororoví filmaři. Duchařský žánr totiž funguje a relativně se v něm dá udělat za málo peněz hodně muziky. Když se to umí.

 

A James Wan to umí. Už svým prvním Insidious filmem, který natočil za směšné mego a půl, dokázal spolehlivě zvednout tlak i s husí kůží nemálo lidem a tak není divu, že se na nás řítí dvojka. Tentokrát výpravnější a pod produkčními křídly studia Sony. Penízků na strašení je tudíž o mnoho víc a tak nová  kapitola osudů rodiny Lambertových nepostrádá vzhled výpravnějšího filmu.

 

James Wan je zkušený řemeslník, který moc dobře ví jak své obecenstvo donutit, aby se strachy ošívalo na sedačkách kino sálo. Přesto se mu to, zejména v první polovině příliš nedaří. Když opomineme prolínačky s prvním filmem, druhý Insidious působí spíš dojmem průměrné duchařiny, další v řadě, plné všech klišé duchařských příběhů, kdy po malém capartovi jde jeho „přízračný kamarád“, jeho rodiče kroutí palicemi nad podivnými úkazy v jejich domě a sem tam něco zaharaší, nebo spadně, aby se člověk lekl. Člověka tak napadne, že jestli tohle natočil tvůrce dnes již kultovní Saw, tam mu muselo řádně jebnout, nebo mít přinejmenším hodně slabou chvilku. Jenže pak, naštěstí, přichází druhá polovina filmu a celé to začíná mít spád. Taťka je totiž nějakej divnej.

 

Ano, ani to není nic nového. V klasickém Amitiville, nebo Kubrickově Shiningu divnej taťka exceloval s větší grácií, ale náznaky rozeseté v prvním polovině najednou začnou do sebe slušně zapadat, děj se oprošťuje od pouhého poltergeistování a přechod na druhou stranu se rovněž může postarat o mnohé překvapení. Ne, není to extratřída, ale film to alespoň posouvá do pozice solidního nadprůměru.  Ne, není to tak výborné jako předešlý Wanův film V zajetí démonů (mimochodem hodně excelentní duchařina), ale začíná to míst alespoň grády a jednu dostatečně mrazivou scénu. Tedy mnohem víc, než v co by si divák v první polovině dovolil doufat.

 

Milovníci jedničky určitě ocení že se její příběh posouvá někam dále a že se nejedná pouze jen o další variaci na stokrát i více, již viděné. Dáma v černém dostane svou nehezkou minulost, duchařina je bohatší o prvky temného thrilleru a finální tečka („Ach můj bože!“) otevírá vrátka pro případné pokračování. Jistě, pořád to není dokonalé, nebo excelentí, nebo i prostě jen výborné, ale i tak druhá půlka filmu (až na pobyt na druhé straně) slušně hororově zabaví. Další kultovní Saw z toho asi nevznikne, ale jako výraznější zářez do duchařského hororového žánru Insidious určitě obstojí. Jinými slovy: „V kině se z toho strachy neposerete,  ale nějaké to příjemné mrazení se určitě dostaví.“ 

 

Bu bu bu bu, vy malé zrůdy.

Bubák

Tečka.

Baf.