Mýty 09: Synové Impéria

Za těch několik let co u nás Mýty vycházejí jsme už stihli pěknou řádku věcí. Seznámit se s přehršlí hlavních pohádkových postav, které žijí v exilu naší reality a rovněž se trochu zorientovat v politické situaci, mezi uprchlíky a jejich domovinou, kterou jako šedá eminence řídí loutkář Gepetto.

 

Mýty se tak po celkem nepovedeném startu série, kdy jí mělo ještě v rukou vydavatelství Netopejr a více méně na ní z vysoka kašlalo, stalo v područí vydavatelství Crew populární sérií, které ani po osmi knihách nedochází dech. Ba spíše naopak. Jak to tak vypadá, schyluje se k velké válce, která by mohla být pro lidskou realitu osudová. Zapomeňtě na arabelu a čaroděje Rumburaka, kteří se kdysi v totalitních časech rovněž pohádkově pletli do reality. To co chystá smetánka Domoviny se totiž rovná genocidě. Genocidě všech, kteří si pohádky vykládají jako neškodné milé příběhy na dobrou noc. Zkrátka a dobře takové poctivé konečné řešení jednoho Mýtova a jeho širokého okolí.

 

Ovšem prolínání se pohádek s realitou není jedinou devizou této řady. Tou je hlavně Willinghamův hravý styl. Děj je rozsekán do jednotlivých příběhů, které spolu korespondují a navíc jsou jako bonus rozšiřovány nápaditými kraťasy. A to všechno pak tvoří komplexní bohatý obraz plný nápadů, hříček a vychytávek zavánějící jedinečností. Jeden případ za všechny. Právě v této divácké knize naleznete například sešit složený s minipříběhů umně doplňujících předešlé události. Samozřejmě, v konečném důsledku byste se bez něj v hlavní dějové linii obešli, ale jeho výskyt dodává celému světu polidštěných pohádkových postav na plastičnosti. Obzvlášť když jsou zápletky těchto kraťasů napsány na základě všetečných čtenářských dotazů. A co si budeme říkat, čtenáře zajímají mnohdy hodně divné věci. Třeba to, kdo chytil svatební kytici na Sněhurčině svatbě, nebo to, kolik žen svedl za svůj život Krásný princ.

 

I přes pohádkovou náplň jsou Mýty samozřejmě dospělejší čtení. Tedy ne tak dospělé, aby v nich tekly potoky krve, páraly se břicha, nebo masakrovaly stovky nevinných obětí, ovšem třeba v případě plánů Domoviny na invazi do Mýtova se čtenář dočká nejedné hnusné zákeřnosti zavánějící podobností reálných moderních válek. Dospělejší jsou samozřejmě i jednotlivé postavy. Neplatí tu „žili spolu šťastně až na věky“, pohádková láska je naplněna normálním sexem a nejednou pochopitelně dojde i na smrt. A navíc mnohé pohádkové osudy jsou často spojeny s historickou realitou. Zajímá vás třeba jak to bylo během dob inkvizice s upalováním čarodějnic? Pokud ano, tady se to dozvíte.

 

Devátá kniha rovněž nezapomíná ani na osudy dvou nejpopulárnějších postav celé série. Na bývalou starostku Mýtova Sněhurku, která si vzala za manžela Zlého vlka, největšího drsňáka celé série. A zde se opět projevuje Wilinghamův talent, který autorovi umožňuje skloubit komorní, zdánlivě z kontextu vytržený pžíběh z celkovým děním. Je to prostě jako v normálním obyčejném životě. Osudy jednotlivých postav se protínají s dalším i a všechny se nenásilně nabalují na hlavní dějovou kostru. Zde jen s tím rozdílem, že zatímco v obyčejném životě rozhoduje o celkovém dění osud, zde je to autor. Hodně talentovaný autor, díky kterému tato série patří k tomu nejlepšímu co je u nás ke čtení.

 

Devátá kniha sdružující svazky originální řady 52 až 59) jasně definuje pojem „klid před bouří“. Domovina, která v minulém svazku utrpěla díky odvážné diverzní akci těžkou ránu připravuje drsný úder. Mýtov se zase připravuje na to, jak předpokládaný drtivý úder svého bývalého domova odvrátit. A mezi všemi těmi snahami pak obyvatelé obou znepřátelených stran žijí a prožívají své pohádkově normální životy. Životy které trvají už stovky let a tak není divu, že mnozí z nich ukrývají své kostlivce ve skříní. Třeba ta hodná čarodějnice Totenkopfová, která již nejednou účelně přiložila pomocnou ruku k dílu. Kdy by to řekl, že za mlada byla svině se zálibou v požírání pečínky ze zatoulaných dětí. Jiní zase slaví Vánoce. Vlastně, celý Mýtov slavý vánoce. Není divu, vánoční svátky jsou přeci prodchnuté pohádkovou atmosférou. V tomto případě tou americkou, kdy tu místo Ježíška máme obtloustlého Santu se seznamem hodných a zlobivých dětí, který může být mnohem cennější než všechny dárky, které Santa nosí. V informacích je totiž síla. 

 

Různorodost. To je přesně to slovo, které plně charakterizuje deváté Mýty. Nejdelší příběh Synové Impéria má hlavní tah na branku, co se hlavní dějové linie týká a je proložen krátkými, ale neskonale milými povídkami. Pak je zde vánoční speciál která naprosto nenápadně pomrkává po hlavní linii a doplňuje jí o další střípky dění, dvoudílný příběh Wolfiho Otec a syn a nakonec zmíněný sešit plný kraťasů (na nichž se podíleli různí kreslíři) podle čtenářských dotazů. Celkově tato kniha patří k těm umírněnějším, nečeká vás  v ní žádná přelomová událost, ovšem jako perfektně fungující dílek jedné velké skládačky plní svůj účel dokonale. Ono totiž chápat Mýty jako fragmenty jednotlivých knih a rozhodovat se, která je lepší nebo horší, by byla zhůvěřilost. Mýty jsou prostě celek. Báječná pohádková sága bušící na vrata reality.

Tak si je užijte.

A pokud se těšíte na drámo, nepochybně se ho brzy dočkáte.

Jak tato kniha potvrdila, válka je na spadnutí.

Tak zase někdy příště...

Než zazvoní zvonec... a pohádky bude konec.