Profily



Vzpomínky na Železný trojůhelník 1967

 

 
Zpráva z tisku: V poslední sérii střetů se severovietnamským jednotkám v rozhodující bitvě podařilo prorazit obranný perimetr na valu, Američané svůj opevněný bod dokázali ubránit i přes vysoké ztráty a nepřítele zahnali zpět do džungle. Na straně Američanů během poslední bitvy o Val padlo 21 G.I.
 
V bitvě přišlo také o život velké množství Vietnamců, ale odhady ztrát se značně liší mezi 30 až 50 padlými příslušníky NVA a Vietkongu.
Oblast Železného trojúhelníku není přesto úplně pod kontrolou amerických jednotek.
Kolik se asi v prostoru skrývá ještě partyzánů a kolik vojáků čeká na laoských a kambodžských hranicích na svou chvíli?!
Trojúhelník tedy stále zůstává velmi nebezpečnou oblastí…
 
Se-nd-wak a jeho příběh – 1. část
By Sendwicz, Žabí Crew
 
Kdysi jsem měl ideály. Myslel jsem na to, až budu dospělý. Budu mít velkou rodinu, možná malý krámek, kde budu prodávat boty ze Západu. Bývaly to sny, ale jednou se mohly vyplnit. 
Když mi však bylo jednadvacet let, přišla tahle nesmyslná válka. Nevěděl jsem proč, nevěděl jsem jak, ale tušil jsem, že je mou povinností být tam. Opustil jsem tedy to, co jsem se snažil alespoň ve snech budovat, a narukoval jsem. Kdybych věděl, že mi zbudou už jen sny, nejspíš bych to neudělal. Dostal jsem se do speciální jednotky mezi ty nejlepší bojovníky. Říkali nám prostě černí. Nebylo zvykem nazývat se honosnými jmény či zkratkami. Za nás mluvily činy a ne slova. Náš výcvik byl nezvykle dlouhý, velký HO chtěl, abychom byli dobře připravení. Velitel naší jednotky byl moudrý, říkali jsme mu Ke-Xo. Měl jsem ho rád, vždycky myslel napřed. Nebyl z těch, který nás žene na smrt. Myslím, že nás měl také rád. Po několika týdnech výcviku jsme byli převezeni do oblasti boje. Po našem příjezdu byly již naše pozice zčásti připravené, dozvěděl jsem se, že za pomoci těžké techniky nedávno budovali naši spolubojovníci tunely, jámy a bunkry. Nyní bylo potřeba je připravit a dobudovat. Mnoho hodin, mnoho potu a moskytů, kteří nás užírali více než touha konečně zabít svého prvního imperialistu.
 
Posledních pár hodin před smrtí ve Vietnamu 1.
By Vlasťák, Forrest
 
Tak a je to tady, vracím se do Vietnamu. Je to rok, co jsem to při obraně základního tábora Bze-Nec ošklivě schytal, už to vypadalo dost špatně. Naštěstí mne z toho doktoři vysekali. Po dvou měsících v nemocnici jsem zase stál na nohou a mé zranění připomínala jen jizva na břiše a noze. Říkali mi, že pojedu domů, ale já tam ty kluky nechat nemohl. Věděl jsem, že do džungle už nemám odvahu jít, a tak jsem se dal na výcvik palubního střelce vrtulníků UH. Výcvik mi nedělal problémy a hnal mne pocit, že budu jak strážnej anděl seshora krejt chlapy a kropit ty vietnamský parchanty pod sebou. Teď sedím v našem UH-1D a letím zpět do Base Campu Bze-Nec, máme tam prý zase nějakou práci.
 
Hned při příletu vidím probíhající přípravy na Charlieho. Budování vnitřního a vnějšího perimetru jde klukům pěkně od ruky. Neuniklo mi mezi nimi i pár známých tváří. Už se těším, až pozdravím chlapy, od kterých jsem musel loni tak narychlo odletět. Přistáváme a všude lítá ten šílenej písek, jedna z věcí, na kterou jsem se fakt netěšil. Je to úplně jiný, než když jsem tu byl naposledy, camp je rozšířený a nikde ani stéblo trávy. Vystupuju a vytahuju si věci z vrtulníku. Sakra, ten loďák nějak ztěžknul, jako kdybych táhnul mrtvolu. U našeho bunkru mě čeká nemilé překvapení, žádnej tu totiž ještě není. Jsou tady ale chlapi, co vyšli z výcvikového tábora, bažanti, snad se to nějak napraví. Nejsem hajzl a mám chvíli času, tak jim s tím trochu pomůžu. Asi za dvě hodinky stojí tam, kde byla před chvílí jen kupka písku, krásnej bunkr pro celou skupinu. Jen skončíme s prací a už spěcháme na briefing. Pár základních informací od velitele, takové normální představení Vietnamu nováčkům, až na zprávu, že žluťáci si prej někde v oblasti vykopali síť tunelů. Teď jsem opravdu rád, že to budu sledovat jen seshora. Briefing končí a my máme rozchod. Paráda, doufám, že si teď budu moct na chvíli lehnout. Ale houby, první výsadek a já musím zpátky do vrtulníku. Letíme na hranici Vietnamu. Za hranice nemůžeme, pitomá politika, kluci budou muset dál pěšky.
 
Přistáváme a po žluťácích ani památka, ale když pak vidím, jak se jednotka ztrácí v džungli, docela mě mrazí v zádech. V celé oblasti je totiž hlášený dost hustý pohyb nepřítele. Po návratu na základnu jsem už ani nevystupoval, protože další výsadek čekal vedle heliportu. Následovaly další výsadky nebo vyzvednutí družstev a až do večera to šlo všechno hladce, dokonce, jsem i stihnul povečeřet výborný hamburger.
 
První akce, první průser
By Fany, Barakuda
 
Pozdě odpoledne je konečně základna obranyschopná… V 17 hodin je svolán nástup. Všechny 3 roty stojí nastoupené na buzerplacu a slunce se do nás všech nepříjemně opírá. Posloucháme dlouhé žvásty o nebezpečí v džungli o přísných postizích za jakékoli přestupky. Téměř za vše hrozí vojenský soud… Člověk aby se bál vysrat mimo latrínu… Konečně rozchod! První a třetí rota mají nástup do služby, naše rota má pro příští 2 hodiny volno v pohotovosti. Většina kluků se povaluje ve stínu a mlčí. Všichni si spočítali, že nás s padající nocí bude čekat služba v patrole…
 
Z odpočívání nás vytrhne písknutý mimořádný nástup. První rota narazila v džungli na brloh Vilminu a je potřeba ho zlikvidovat. Jako demoliční tým je určena moje četa. 5 minut po vydání rozkazu už patrolbunkr na bráně hlásí náš odchod z tábora. UI. Rota nám do vysílačky hlásí, že v džungli kolem nich je pohyb nepřátel – hrozí protiútok. Formujeme se a v poklusu dobíháme na udané souřadnice. 
 
Když doběhneme na místo, děsíme se, jaký kousek od základny měli žluťáci svoje brlohy… Celý den nás měli na očích. Sbíráme zbraně, jídlo a upotřebitelný materiál a bleskově vše přemisťujeme na volné prostranství, odkud vše odvážejí vrtulníky. Loučíme se s kluky z I. roty a spěcháme do tábora. Každý už chce být za patrolbunkrem. Přijde nám, že džungle okolo nás se pohybuje, že za každým stromem je 10 žluťáků. Když procházíme patrolbunkrem, dostáváme bleskový rozkaz podpořit napadený kemp Pow-Mia. Velím k urychlenému přesunu klusem. Můj zástupce-radista však v afektu velí části naší čety k rychlému přesunu přes základnu. Nedaří se mi ho uklidnit. Kluci nechápou, co se děje, a celá četa se zastavuje. Radista znovu odmítá uposlechnout rozkaz k přesunu a snaží se přebrat velení. V ruce už svírám zbraň a jsem už odhodlaný vystřelit. V poslední vteřině se mi roztemňuje. Beru radistovi vysílačku a odesílám ho do tábora. Zbytek čety už se mnou sprintuje k Pow-Mia. Přibíháme ještě včas a zapojujeme se do drobné přestřelky. Útok na kemp je odražen, a tak dostáváme povel k návratu na základnu. Na patrolbunkru se přepočítáváme a zjišťuju, že nám jeden člověk chybí… Na Pow-Mia ale nebyla žádná ztráta ani zraněný. Náš nezvěstný nikde není... První akce a hned průser…
Se svým zástupcem jsem si teď vše vyříkal a myslím, že dál už budeme zase fungovat v normálu.
Z velení dostávám zprávu, že náš ztracenec je na světě. Zakysnul v Pow-Mia na stráži.
 
Se-nd-wak a jeho příběh – 2. část
By Sendwicz, Žabí Crew
 
Míjíme další jednotky našich bratrů. Jsme jakoby přímo uprostřed. Po levé straně Dž-Ju-pik a po pravé straně je jednotka, která je nová, avšak vypadají odhodlaně. Jejich velitel se jmenuje Do-Vla-do. Jsme na pozicích a čekáme, co bude dál. Naše komunikační přístroje se odmlčely. „Tady oko, hlásíme pohyb imperialistické patroly.“ „Všichni do střehu a vyčkávat.“ Zavelel Ke-Xo. Nehnutě ležíme, komáři nás užírají. Najednou se ozve několik výstřelů a křik prolínající džungli. Vychází to směrem od stanoviště Oka. Říkáme si, že Sa-mo a Mi-raka jsou přece nejlepší, nemohli je najít. Používáme vysílačku a snažíme se navázat spojení. Druhá strana mlčí. Další pokus a další. Nic. Je to marné. Velitelství hlásíme: „Tady střed, oko je vypíchnuté. Opakujeme: oko je vypíchnuté.“ Na chvíli všichni zamlkli. Naši malou chvíli ticha však náhle ukončuje prudká střelba na pravé straně u Do-Vla-dova táboru. Křik, výbuchy granátů, střelba a sténání raněných volajících o pomoc nás burcuje. Chceme jim jít pomoct. Nemůžeme tu přece tak sedět. Na tvářích všech je vidět, jak moc chtějí bojovat a pomoct svým bratrům. Žádáme o svolení velitelství. Tam nám však návrh zamítli a nařídili vyčkávat. Tunelový komplex nesmí padnout do rukou imperialistů. 
 
Kluk ze Západu
By Zíďas
 
Jsem bohabojný, klidný kluk ze Západu. Asi i patriot. Nikdy jsem nebyl zločinec ani sadista. Ale abych se hned na začátku přiznal, rákosníky jsem nikdy nemusel. Několikrát jsem je viděl na fotkách v novinách, když se to v Namu začalo mlátit, a připadali mi takoví jiní, podvyživení, jako kdyby vůbec nežrali hamburgery zalitý několika mocnými hlty Coca-Coly. Ale, že bych jim měl potřebu nějak ubližovat, to zase ne. Rodiče mě odmalička vedli v duchu křesťanské výchovy.
 
Jenže pak mě strýček Sam povolal do boje a po výcviku, který už v prvních dnech zlomil moje sebevědomí, jsem byl přidělen do trestaneckého tábora Pow-Mia, nedaleko základny Bze Nec. Do prokletého místa, kde člověka zaživa požírali komáři, kde spánek byl víc než soulož s Marilyn Monroe a kde byly dny plné řevu jeho velitele Mac Peřího. Ano, jsou místa, na která Bůh ve své velikosti zapomněl. A tohle bylo jedno z nich.
Toho odpoledne jsem měl hlídku na vzdálenějším palpostu. Zase jsem dýchal prach, vlhkost džungle se mi dávno zažrala pod kůži a bzučení těch krvelačných komářích bestií jsem bral jako každodenní koncert. Stouni hadr. A potom je přivezli.
 
Rákosníci v černých hadrech se podobali zlým vyzáblým skřítkům. Slyšel jsem nejednu historku o tom, jak zacvičili s našimi chlapci. Proto zlí skřítci. Jenže tento den měli smůlu. Z doslechu jsem se dozvěděl, že patrola z tábora objevila jejich skrýš, srovnala ji se zemí a to, co nepostříleli, poslali k nám do tábora. A já, díky své rekvalifikaci vyšetřovatele, jsem měl být tím, kdo je přesvědčí, aby nám poskytli cenné informace. Popřípadě, kdo je zlanaří, aby začali konečně bojovat za správnou věc. 
 
První vypadal rozumně. Řekl, že bude spolupracovat. Skvěle. Ani to moc nebolelo... tedy do té doby, než po pěti minutách změnil názor a prohlásil, že si to rozmyslel, což mě trochu popudilo. Přišlo mi, že se mi ten hajzlík vysmívá. Odměnou mu bylo spoutání do kozelce. V této nepříjemné a nedůstojné poloze ho smích jistě přešel. Jiný už polní lopatkou kopal hluboké díry. Proč? No proto, aby je pak mohl zase zahrabat. Práce na čerstvém vzduchu je zdravá. Jejich spolubojovnice byla fanatička. Za trest klečela na kolenou jako na hanbě a já přemýšlel, jak pokořím její zpupnou hrdost, se kterou mě donekonečna omílala, že bojují za správnou věc a že máme odjet domů... tady jsem pochopil, že tyhle lidi ke spolupráci nepřiměju. Že mnou nabízený hamburger a čest bránit demokracii poplivou, stejně jako určitě plivali na mrtvoly našich chlapců, kteří měli tu smůlu a dostali se jim do rukou. Ať je sežerou komáři. Ať splynou s tou svojí zkurvenou zemí, kterou tak fanaticky brání. Ať se jí udáví... pak jsem je nechal všechny pohřbít zaživa.
 
Jsem bohabojný, klidný kluk ze Západu. Asi i patriot. Nikdy jsem nebyl zločinec ani sadista. Ale abych se hned na začátku přiznal, rákosníky jsem nikdy nemusel. Teď je nenávidím. Běda každému, který se mi dostane do rukou... smrt bude pro něj odměnou.
 
(Autor předchozích řádků byl zastřelen ranou do hlavy během odpoledního útoku na Pow-Mia, kdy se vietnamské armádě podařilo tábor dobýt, srovnat se zemí a zachránit zbytky nelidsky mučených vietnamských válečných zajatců.)
 
The Last Tour
by Voves, SPAS
 
Tak už zase sedíme ve vrtulníku. Na další tajné misi LRRP. Náš pilot Koyot to kvůli bezpečnosti bere nízko, tak to chvílemi dost hází. V malém prostoru kabiny je nás, společně s naší bagáží, namačkáno pět: velící Salfa, ženista Olin, medik Jarda a já s mým parťákem Wincentem. Naším úkolem je v Kambodži, u hranic s Vietnamem, najít a spojit se s druhou skupinou LRRP. Pak společně překročit hranice a odlehčit základně Bze-Nec, která je ohrožována stupňující se aktivitou VC a NVA. To vše samozřejmě v naprostém utajení.
 
Najednou se náš UH-1 snesl nad rýžové pole a my dostáváme pokyn k výsadku. Před námi je podle posledních informací údajně oblast s velikou pravděpodobností zpozorování a napadení našeho vrtulníku, a tak ji musíme překonat po svých na další extrakční bod, v dosahu jiné základny. Po krátké kontrole mapy a výběru nejvhodnější trasy procházíme bez potíží mezi rýžovými políčky, aniž bychom zahlédli nějakou nepřátelskou aktivitu.
Konečně se s druhým vrtulníkem dostáváme na samotný okraj Kambodže. Teď je před námi problém, jak v husté džungli budeme hledat druhou jednotku LRRP. Naštěstí nás vrtulník vysadil nedaleko jejich ležení a ti, když zaslechli zvuk rotoru UHáčka, vyrazili nám naproti. V této jednotce byli kluci, které jsme dobře znali. S Chicem, Depim a Kocourem jsme dokonce absolvovali výcvik a pak tu je ještě Johny, Srnec a Habakuk. Rychlá porada velících nad mapou a už jako dlouhý had obezřetně vyrážíme směr Vietnam.
 
Je neskutečný horko a dusno. Pot se z nás pod těžkými batohy řine proudem. A ty komáři. V životě jsem neviděl tolik komárů pohromadě! Stačí tlesknout a tak deset jich dostaneš. Kdybychom nebyli prolitý tím repelentem, co jsme si nafasovali extra dávky, tak by nás ty mrchy určitě sežrali za živa. A to jejich bzučení – hrozný kravál! Kdyby mi Charlie tancoval za zadkem foxtrot, tak bych si toho snad ani nevšiml. Tak pomalu postupujeme hustou džunglí. Míli za mílí. A stále zkoušíme, jestli už jsme v rádiovém dosahu základny Bze-nec. 
 
Pochodujeme už něco přes pět hodin. Padla černočerná noc. Měsíc vychází až po půlnoci. Naštěstí se podařilo navázat spojení. Jsme v podstatě na samé hranici Vietnamu. Máme pokyn k posledním přípravám před vstupem na území nepřítele. Pak už nebude na nic čas. Zrovna když se hrabeme v batozích, hned kousek vedle pěšiny, naše čelní hlídka hlásí pohyb na cestě! Skutečně jsou vidět dvě nebo tři světla pohybující se směrem k nám. V tichosti narychlo sbíráme svoje věci a posunujeme se hlouběji do džungle. Bohužel ta zde zrovna není nějak hustá, ale říkám si, že pokud jen prochází, bude to O.K. Jenže světla se zastavila na naší úrovni. Vypadá to tak na tři čtyři osoby. Jsem od nich tak padesát metrů a nedaří se mi rozeznat, jestli jsou to civilové, nebo vojáci. Co tu sakra chtějí? Proč nejdou dál?! No, nezbývá než čekat. 
 
Náhle noc protne ostrý zvuk motoru. Nerozeznávám, co je to za vozidlo, které právě zastavilo u našich kontaktů. Vypadá to, že něco vykládají. Ať je to, co je to, doufám, že si udělají svoje a všichni odtáhnou pryč a obejde se to bez střílení. Skulil jsem ze zad batoh a nožem opatrně odřezavám větve z mladé borovice a zapichuji je před sebe, abych tak zlepšil svůj úkryt. Snažím se zjistit naše postavení. Vlevo ode mne je někde Salfa a Olin a ostatní do půlkruhu napravo. 
 
Už mají vyloženo. Nasedají a pokouší se na úzké pěšině otočit vůz. Vtom se do kužele reflektorů dostal něčí nedostatečně skrytý batoh. Slyším vzrušené vietnamské výkřiky. A vtom z vozu zaštěká kulomet. Tři dlouhé dávky. Vozidlo se staví do lepší palebné pozice a já rozeznávám pancéřované vozidlo osazené těžkým kulometem. Vědělo se, že Rusko dodává protistraně materiál, ale že tady narazíme na obrněnce, to nikdo nečekal. Na něj vybavení nemáme. 
 
Kulomet vypouští dlouhé dávky na vše, co se mu zdá podezřelé. Zvednout se na ústup by byla sebevražda. Olin se Salfou zkouší štěstí s granátem, ale vozidlo sotva škrábnou. Snažíme se sejmout obsluhu kulometu. Marně. Pancéřové kryty nepustí ke střelci žádnou z našich střel. Při pojíždění vozidla, když nás přes hluk motoru nemohou slyšet, mě Olin vybízí, ať to vezmem z boku, ale jsem od hustšího porostu u pěšiny dost daleko a celý manévr bych jen prozradil. Říkám mu tedy, ať to zkusí sám. Vtom vidím u koncového světla běsnícího obrněnce přidřeplou postavu. Není pochyb. Černé pyžamo a kuželový klobouk. Máme co dočinění s Vietkongem. Rychle zamířím a pálím. VC zařve, chytne se za ruku a odplazí se za vozidlo. Sakra. Ten nám může ještě zatopit. Na pravé straně formace vidím, že se pár klukům daří ustupovat, zatímco ta ocelová bestie pátrá kuželem světla naším směrem. Vůbec nevím, jestli máme nějaký ztráty. Pokoušel jsem se volat Salfu, ale neodpovídá. Doufám, že je v pořádku a že něco vymyslí, jako vždycky. A obrněnec se stále snaží zajet hlouběji do džungle a zkrápí okolí olověnými hady. Sakra co tady vlastně vůbec dělám?! Byl jsem raněný a pak mě chtěli zašít v týlu, abych pomáhal na příjmu raněných. Ale já chtěl zpátky. Zpátky do džungle. Tak proč ne rovnou k LRRP?! Tak. Tady to mám. Po celodenním pochodu s patnácti kily na zádech, komáry a vedrem zamořenou džunglí mě chce nějakej obrněnec rozstřílet na kusy těžkým kulometem. No dobrý!
 
Najednou přímo proti mně, nějakých třicet pětatřicet metrů vyskočí z křoví rákosník a cosi pro mě nesrozumitelného huláká na své nohsledy. Rychle se přizvednout na levé ruce. Zamířit. Musím být přesný, chci ho dostat. Mířím na hlavu. A bác. Vidím, jak ji dostal přímo mezi oči. Sakra dobrá rána. Asi to byl nějakej pohlavár, pěkně je to naštvalo. Už o mně asi vědí a vysílají dvojici do mého pravého boku. To není dobrý. Nemůžu se hnout ze svého krytu, aby mě neosolil tím kulometem zleva. Čekám, až přijdou blíž. Teď už mě musí vidět. Pálím dávkou. Sakra, zase jen ruka. Vietnamec kvičí jak podsvinče a prchá i s jeho soudruhem pryč. Vzteky za nimi vyšlu ještě dávku, ale asi jsem nic nezasáhl. Zato jsem definitivně ukázal svou polohu tomu střelci s kulometem. Sakra, popojel. Nemám dost krytý bok. On popojel. Rychle. Překulit. Svítí na mě! Už pálí a ...
 
V noci dne 31.5.1967 se na hranicích Vietnamu střetly dvě jednotky LRRPs s obrněným vozidlem Vietkongu. Přibližně po hodinové přestřelce se Depimu, Kocourovi, Habakukovi a Srncovi podařilo ustoupit z kotle. Olin byl těžce zraněn, avšak ošetřen a odvlečen na základnu Vietkongu. 
Status KIA: Johny Salfa Chico Jarda Wincent Voves
Čest jejich památce 
 
Se-nd-wak a jeho příběh – 3.část
By Sendwicz, Žabí Crew
 
Do džungle se pomalu začala vkrádat tma a my dostali povolení k přesunu do provizorní vesnice, kde bylo možné se najíst a odpočinout si. Předtím jsme však museli dojít pro naše vybavení do základního tábora. Šli jsme po skupinkách. Já, Sho-cq a Ha-ll jdeme první. Cesta probíhá bez problémů. Bereme vybavení a vracíme se do vesnice. Pomalu se pohybujeme temnou džunglí. V dálce vidíme nějaké postavy. Není možné identifikovat, kdo to je, a proto se rychle ukrýváme a necháváme je projít. Zjišťujeme, že jsou to naši bratři, kteří byli vězněni a podařilo se jim uprchnout, nebo je z neznámých důvodů propustili. Ve vesnici střídáme hlídky Ke-xa a Ma-tel ka, kteří šli také pro jejich zásoby. Setkáváme se s naší speciální jednotkou pod vedením Džu-ša-na, který mapoval terén, pomáhal s hledáním LRRP jednotek a bojoval nejspíše i u francouzské základny. Na jeho mužích bylo vidět, že si již něčím prošli. Najednou se rozléhá nocí další střelba. Jde to od našeho hlavního tábora. Zmocňuje se mě bezmoc a mírná panika. Vím, že základna je slabě chráněná. Chceme jít pomoct, vysílačka nás ale opět zastavuje a velký HO-Zeman vzkazuje, že ty imperialistické psy zvládnou sami. A také tak bylo. Hodinu trvaly přestřelky v černé džungli, ale jednotky LRRP byly rozprášeny.
 
Posledních pár hodin před smrtí ve Vietnamu 2.
By Vlasťák, Forrest
 
Když ale začala džungle usínat, bylo to dost děsivý. Rudý západ slunce, jako by věštil cosi hrůzostrašného. Pár hodin po setmění jsme měli vyzvednout jednotku LRRP. Měli za sebou úkol v týlu nepřítele a potřebovali se dostat domů. Kvůli utajení letíme těsně nad zemí, kolikrát cítím i slabý náraz od porostu pod námi, jedna chyba a zřítíme se do džungle. Strach ale nemám, s oběma piloty lítám už od začátku výcviku a lepší chlapy jsem ani nemohl chtít. Ale něco se podělalo, přelítli jsme daný souřadnice a nikde žádná světlice ani dým. Do háje, kde sakra jsou, už se měli ozvat. Zkoušíme druhý přelet. Pořád nic, snad je ti parchanti nedostali. Konečně záblesk světla. Vidíme celou jednotku, na místě jak stvořeném pro přistání, tak jdeme rychle na to. Během chvilky opouštíme prostor. Na chlapech je vidět, že toho mají dost, přistáváme v campu a při vystupování jen tak prohodím „Vítejte doma, kluci“. Pár se jich otočí a ušklíbne se, pak pokračujou dál k hlavnímu stanu, asi vědí, že se tady dlouho neohřejou a poletí zpátky, na nějakou další, šíleně tajnou misi. Nezávidím jim. 
 
Začíná se kazit počasí. Kolem campu se stahujou mračna a každou chvíli protne noční oblohu blesk. Jestli to tak bude pokračovat, tak už nikam nemůžeme letět. Naštěstí, venku není moc družstev, která by nás potřebovala. Od velitele dostáváme zprávu, že si můžeme jít odpočinout. Oba piloti to s úsměvem přivítají, ani se jim nedivím, mají toho za dnešek dost. Mně se nějak nechce spát, a tak si procházím tábor. Občas se u někoho zastavím, prohodíme pár slov a já pokračuju. Ne dlouho po půlnoci si sedám vedle bunkru a zapaluju, už asi desátý cigáro. Najednou se ozývá výbuch. Les nad kopcem ozáří světlice, která pomalu padá k zemi. Čekám útok a pozoruju, jak se les opět noří do tmy. Tak teď, anebo kdy? Nepřítel si s námi hraje, je jasný, že nás chce znervóznit a donutit nás k chybě. Nakonec se nic dalšího neděje. Trochu mě přemáhá únava, tak si jdu lehnout vedle bunkru. Zkouším usnout, ale nejde to, každou chvíli se ozve výbuch nějaké miny, z dálky jsou slyšet výstřely. Nedá se v tom spát, vstávám a vydávám se na další obchůzku campu. K ránu se vracím, svítá a já vidím obrys pilota vylézajícího z bunkru. Zapovídáme se, říkám, že se nic nedělo a že byla docela pěkná noc, odvětí mi, že si musí dát kafe, aby se vzbudil. Jdu si do bunkru lehnout místo něho. Opatrně prolézám kolem spících vojáků, až dozadu, na poslední lehátko. Přes pytlové zdi už prochází světlo a já pomalu zavírám oči.
 
Modlitba čerstvého masa
By Full Metall Jacket
 
„Toto je moje zbraň.
Existuje mnoho zbraní, ale tato je jenom moje.
Má zbraň je má nejlepší kamarádka.
Je celý můj život.
Jsme zachránci mého života.
Tak budiž až do vyhlazení nepřítele, až bude mír.
Amen.“
 
Romantické ráno v Namu
By Kojot, Forrest
 
Probralo mě svítání. Uvařil jsem si kafe, vychutnávám posilující doušky a poslouchám zvuky probouzející se džungle. Výbuch v dáli mi otřásl zemí pod nohama. Šok. 
 
Jak ve zpomaleném filmu vnímám padající hrnek, kapky opouštějící jeho okraj, jeho dopad, gejzír kouřícího kafe, které se pak pomalu vpíji do země. Blik. 
 
Z velitelství se vyřítil nadřízený a řve nalevo napravo. Zaútočili opět na zajatecký tábor US vzdálený cca 5 mil. Dostávám rozkaz nabrat lidí, co UH unese, a vyrazit na pomoc. Situace je hodně vážná. Stroj je v okamžiku plný, dveřní střelec zběžně očima přebíhá munici a kontroluje M60tku. Startujem. Stroj je těžký a těžko ovladatelný, ale i přesto se po chvíli řítíme plnou rychlostí směr východ. Orientaci nám usnadňuje kouř a výbuchy. Je tam hotové peklo. M60 spouští ještě za letu a připravuje půdu pro výsadek. Je to opravdu špatný. Přistání je tvrdé. Výsadek opouští stroj a vtom kulometčík padá raněn. Zhasly motory. Řvu na druhýho pilota, aby šel za kulomet, nebo je po nás. Ten neváhá, doslova skáče mezi sedačky, souká se za mířidla a spouští palbu. Po chvíli je raněn i on. Jsou všude. Pás poutající mě k sedačce ne a ne pustit. Je konec. Snažím se vyprostit a čekám, kdy přiletí žhavá smrt. Jako spása z nebes nečekaně znovu spustí M60. S nechápavým výrazem pomalu stáčím pohled ke kulometu a za ním zosobněný bůh pomsty, nepříčetný ve tváři, zapřený kulometčík a nedbaje krvácejícího zranění ani hvízdajících kulek zasypává okolí až po horizont nemilosrdnou palbou. Každá sekunda trvá hodiny, M60 bez přestání duní a vibruje celým strojem. 
 
Je po všem. V tichu je slyšet jen nářek raněných a tlukot mého srdce. Otáčím se na kulometčíka. Oba se usmíváme. Žijem. 
 
Posledních pár hodin před smrtí ve Vietnamu 3.
By Vlasťák, Forrest
 
POPLACH!!! Vietkong napadl zajatecký tábor! Ani jsem nestihl usnout a už se zase deru ven z bunkru. Před vchodem zašlapávám do písku hrnek, ve kterém byla ještě před chvílí pilotova káva. Beru si střepinovku, srdce mi bije tak rychle, že si nedokážu zapnout řemínek u helmy. Rychle do vrtulníku. Pilot už startuje, kontrola munice, plnej zásobník. V momentě naskáče na palubu snad celá jednotka, jsme naložený, že má vrtulník co dělat, aby se zvednul. Pár minut a jsme nad táborem. Vidím je, jsou všude kolem. Ty jejich rejžový kloboučky svítěj na valu jak terčíky. Začínám pálit. Celý stroj se pod dávkama z M60 klepe. Pilot přistává a chlapi vyskakujou ven. Koutkem oka zahlédnu, jak první z nich hned při dotyku se zemí dostává dva zásahy. Do háje, teď začíná peklo. Lítá to všude. Opětuju palbu, aby se měli kluci čas schovat. „Zvedej to!“ řvu na pilota, nic. V tu chvíli cítím silnou bolest ve stehně, „sakra, dostal jsem to!“ Najednou mě někdo chytne za vestu a vytáhne na druhou stranu vrtulníku. Je tam velitel skupiny. Křičím na něj: „Nemá kdo střílet!“ a jak se otočím, vidím druhého pilota za kulometem. Nechápu, jak se tam mohl tak rychle dostat. Zanedlouho to schytal i on. Teď s palbou nemůžeme přestat. Pomáhám velitelovi dovázat obvaz a s obtížemi se vracím za kulomet. Střílím. Střílím v jednom kuse a na všechno, co se hýbe, propadám šílenství. Dostávám další zásah, naštěstí do vesty. Chvilku to bolí, ale hned střílím dál, vypadá to, že se stahujou. Přes brýle mně stříkne krev a já necítím ruku. Je konec. Teď už nemůžu nic dělat. Ještě pár výstřelů a slyším nabíhat motory. Pilot se pousměje a startuje. Vracíme se i s dalšími raněnými do nemocnice. Zvládli jsme to. Už ležím v nemocnici a opakuji si hrozné ráno. Noha mě bolí, ale není to tak hrozné a zásah do ruky byl jenom škrábnutí. Zato zásah do vesty mi vytvořil nádhernou modřinu, která hraje všemi barvami. Nedá se na to koukat, musel bych zvracet. Odpočívám.
 
Zasraná mina
By Bobr, TT
 
Chvíli klid. Chvilka odpočinku. Někdo zapálil cigáro, jiný se natáhl do písku a doháněl spánkový deficit. Mě osobně přepadla příroda, tak jsem nelenil, čapnul polní lopatku a erární ubrousky. Příroda byla krapet silnější, než jsem čekal, tak jsem přidal do kroku. Běžím okolo našich palpostů a v hlavě se mi rychle mihne, jak dobrou práci jsme od rána udělali, když vtom mě přeruší křik hlídky: „Nelez tam!! Jsou tam miny!!“
 
Příroda je stále silnější a smradlavej hnědej kluk, kterej se má každou chvíli zrodit, se už nemilosrdně dere ven. V rychlosti jsem odpověděl: „Klid, jsem tu od rána a vim o nich!!“ a běžel dál. Proběhl jsem lesejk okolo min a zalezl do školky. Vykopání díry byla otázka vteřin a během chvilky jsem konečně meditoval s myšlenkou, že už konečně nebudu bojovat pod „tlakem“. Chyba lávky. Po pár minutách slyším zvuk motoru a moje vyschizovaná hlava mi vpálí představu bojového vozidla nepřátel, spolu s patrolou, co jdou na nás. Rychle utřít, zakopat a zdrhat do bezpečí mezi své lidi. Po dvaceti uběhlých metrech se ozývá hrozná rána, chvíli mi trvá, než jsem si uvědomil, že to byla mina. Padám na zem s křikem: „MEDIIIK!! MEDIIIK!!!" Hlídka na palpostu to naštěstí zpozorovala a nahlásila. V tu chvíli už ale pro mě běží moji váleční TT bratři a ve čtyřech mě nesou do nemocnice. Přes posměchy v táboře jsem se přenesl s humorem, však to taky prdel byla. Jen mě zklamala absence sestřiček. Za to jídlo tam měli dobrý.
 
Z hlášení vietnamského propagačního rozhlasu
By situation
 
„Trâu nước của tôi là tốt hơn so với nước của bạn trâu!“ 
(můj vodní buvol je lepší než tvůj vodní buvol) 
 
„Bác Hồ không thích người Mỹ!“
(strýček Ho nemá rád Američany) 
 
„đế quốc đầu hàng hôi thối!“
(smrdutí imperialisté, vzdejte se) 
 
Se-nd-wak a jeho příběh – 4. část
By Sendwicz, Žabí Crew
 
Dostáváme instrukce a povel k obsazení vesnice. Máme přichystat past na velkou americkou patrolu. Po obsazení vesnice připravujeme léčku. Rozmístili jsme kulomety, střelce a technika čeká na povel. Vesnici obsadili tři neozbrojení vesničané, kteří na patrolu pokřikují a snaží se je vyprovokovat, aby šli blíže. Padne několik výstřelů a naši vesničané utíkají až nad val, za kterým se krčíme již několik hodin a vyčkáváme. Amíci se rozhodnou zničit vesnici. Demolují naše chýše, vypouštějí slepice, jeden snad krade i kolo, které zde bylo. Už jsou na dostřel. Dávám povel k útoku. Ze stran se řítí naše bojová vozidla a pomalu je svíráme do kleští. Několik nepřátel padá mrtvých k zemi. Další utíkají. Nakonec se nezastavujeme podle plánu a ženeme všechny až k jejich hlavnímu campu. Útok je úspěšný. Americké síly utrpěly velké ztráty a musely se stáhnout. Největší úspěch bylo zničení velkého železného ptáka Ke-xem a Ho-Zemanem, který se také do bojů zapojil. Útok jsem zastavil až před americkým opevněním. Nikdo z nás již nemá munici. Snažíme se vyvolávat pocit, že budeme bojovat dál. Získáváme čas, než zásobování doveze munici. Mezitím jsem se doslechl, že naše další jednotky pod vedením zkušeného Ngu-Jar-Dy osvobodily zajatecký tábor a dovedly nám velké posily. Rozestavuji tedy liniovou obranu a čekáme, než naši bratři zničí poslední odpor cizáků, kteří obsadili francouzskou základnu a nechtějí se vzdát. Prej to byli nějací Poláci.
 
Propagandistická válka
By Slep, Pohanský Pes
 
Strýček Ngu-Jar-Da nařizuje svému sovětskému poradci z GRU Chobotovi Jakubovičovi Slepičenkovi vyzvat megafonem obránce staré francouzské pevnosti, aby neopakovali Dien Bien Phu a vzdali se: „Maxi, jste v bezvýchodné situaci, váš velitel Edie je po smrti. Nemáte k dispozici transportní vrtulník ani žádné posily! Složte zbraně a vzdejte se. Ušetřete si holé životy a vyjděte s rukama nad hlavou.“ 
 
Velitel přední linie VietMinh Bam-knot-Xu-Ji alias „Aknot silný bambus“ slyší, že obránci nevěří tomu, že náš vodní buvol je lepší než jejich vodní buvol. Velitel Bgu-Jar-Da nařizuje rudé hlásce znovu vyzvat obránce k připojení se k našim silám. Rudá hláska se snaží vyzvat obránce: „Toto není vaše válka, připojte se k naší vítězné straně a bojujte po našem boku. Budeme počítat do deseti.“ 
 
Obránci francouzské pevnosti možná zcela nerozuměli lámané angličtině sovětského poradce, odpovídají ale velice zřetelně: „SHUT THE FUCK UP MOTHERFUCKER!“
 
Tato slova strýček Ngu-Jar-Da rozpoznává i bez sovětské příručky a přikazuje začít počítat poslední sekundy života obránců pevnosti, sovětský poradce vzrušen nadcházejícími událostmi zcela zmaten zapomene překládat do jazyka okupantů a v rodném ruském jazyce odpočítává 10 vteřin. Neví však, že skupina Američanů je z Chicaga, tedy z Polska, a poté co zjistí, že mezi Vietkongem je přítomen proradný Sovět, se ještě více se rozzuří. 
Velitel Ngu-Jar-Da rozhoduje, že není nutné nadále mít jakékoli slitování s okupanty. Sám vykřikuje k obráncům pevnosti naše bojové heslo DongHai (velmi dobrá restaurace kdesi v Praze) a své muže Vietkong vede k nemilosrdnému útoku na pevnost. Ta padá během několika minut. 
 
Vietkong tak v Železném trojúhelníku připravuje Američanům novodobou Dien Bien Phu.
 
Posledních pár hodin před smrtí ve Vietnamu 4.
By Vlasťák, Forrest
 
Po pár hodinách vstávám. Doktoři mě nechtěj pustit, jenže místo mě se nemá kdo posadit za kulomet. Nacpali mi trochu morfia, abych necítil tolik bolest. Všechno kolem se tak divně točí. Když se to trochu srovná, dopajdám k vrtulníku. Je potřeba každého chlapa, možná se i proto nenašel nikdo v táboře, kdo by mi zakázal letět. Vždyť nakonec nohu k střílení fakt nepotřebuju. Kluci mně pomohli do vrtulníku a mohli jsme vyrazit. Asi se řítíme do nějakého průseru, protože z vysílačky neustále slyším naléhavé volání o leteckou podporu a zmínku o zraněných vojácích. Blížíme se k místu vyzvednutí. Rána! Druhá rána! Co se sakra děje!? Z motoru jde dým a budíky v kokpitu blikaj jak splašený. Něco nás muselo trefit. Ztrácíme výšku. Naštěstí máme pod sebou cestu a pilot se strojem dokáže manévrovat. Tvrdě dosedáme, motor se zaskřípáním zastavuje. Pilot okamžitě volá základnu a žádá o servisní team. Z vysílačky se ozve potvrzení a zpráva, že musíme počkat a zanedlouho budou u nás. Byli jsme kousek od cílového bodu. Teď si v nedalekém porostu všímáme pohybu. Díky bohu, to jsou naši. Když se dozvědí naši situaci, rozhodnou se naložit k nám dva zraněné a pokračujou k místu shledání s posilami. Čekání je nekonečné. Najednou se asi šedesát metrů před námi objeví malá postava v černém s rýžovým kloboukem. „Civilista?“ ptám se pilotů. „NE, nepřítel a je jich víc,“ odpoví mi pilot. Snaží se nás obejít, asi jsou to ti, kteří nám pomohli sem dolů. Dva podpůrní střelci, kteří s námi letěli, vystoupili z vrtulníku a připravili si palebnou pozici. Nesměj se nám dostat do zad, to by byl náš konec. Nepřítel o nás moc dobře ví. Napočítal jsem něco kolem osmi vojáků, ale rychle se přesunují. Necháme si je přijít blíž, a tak děláme, že o nich netušíme. Tak polezte, ještě kousek. Je to tady ideální palebná pozice. Spouštíme střelbu a nepřítel oplácí stejnou. Naštěstí se mi je daří držet u země, ale stejně se pořád přesunují. Zase to kolem mě lítá, ale jako bych to nevnímal. Pokud přestanu střílet, rozsekají nás na hadry. Střílím dlouho a bez přestávky. Pilot na mě křičí, ať zastavím palbu, ale já nemůžu. Asi po půl minutě palby, která mně připadá jako věčnost, slyšíme přílet servisního teamu. Vzpomenu si, že kluci s sebou vozí taky jednu M60 a hned při příletu to taky pořádně rozparádili. Nepřítel se začíná stahovat. Přestávám střílet. Druhý vrtulník dosedá vedle nás a chlapi se hned dávají do opravování. Vypadá to, že nás tak do půl hodiny dostanou domů. Děkuju jim za tuhle záchranu. Kdyby nepřiletěli, asi bych utavil hlaveň. Kouknu do zásobníku a orosí se mi čelo, zbylo nám asi tak padesát nábojů. Kolem nás je klid a vrtulník je za pár minut opravený. Ještě jednou děkuju klukům, měli jsme fakt štěstí. Vracíme se zpátky na základnu. Až tady jsem si všiml, že jeden zraněný to nezvládl. „Tak to je první mrtvej v našem UH,“ pomyslím si, ale to je prostě válka. Jdu si lehnout.
 
Když vstanu, všimnu si vojáků kolem UH, a tak se tam pomalu vydám. Chlapi kecaj o nějaký vietnamský vesnici. Moc jsem toho nepobral, jen že tam je velká koncentrace nepřítele a asi nás tam budou potřebovat. Ptám se pilota, jak to vypadá, a on na to jen „Připrav se.“ Tak znovu do vesty, bez ní se už nikam nevydám. S pomocí druhého pilota doplňuju munici. Asi nám tam bude pěkně horko. Ještě chvíli čekáme a pak od stanu zazní, že máme zelenou. Poutám se ke kulometu a snažím se zapomenout na nohu. Spíš jsem měl zůstat ležet. Není cesty zpátky, družstvo nastoupilo a můžeme to rozjet. Čím blíž se dostáváme k bodu výsadku, tím víc jsou kluci natěšený. Prý je to jejich první výlet z campu. V hlavě mně proběhne něco o tom, že historie je dlážděná pomníky nedočkavých, ale hned na to zase zapomínám. A je to tady. Pod námi probíhají těžké boje. Přes hustý porost nemůžu kloudně mířit, pilot nachází místo k přistání, najednou obrat devadesát a rychlé stoupání. „Co se zase děje!?“ ptám se a v tu chvíli nám kolem pravého boku prolítne raketa. „No to si snad dělaj prdel!“ dodám s nepříjemným pocitem. Pilot to srovnává a přistává na nedaleké mýtině. Družstvo nás rychle opouští a my dostáváme od velení pokyn setrvat, pro případ nouze. Přes hustou zeleň není vidět, co se děje, jen samá střelba a sem tam zasvištění odražené kulky. Dostáváme rozkaz počkat na jedno družstvo a urychleně ho dostat na základnu. Zanedlouho už k nám přibíhá pár kluků. Během chvíle nalezou na palubu i se zraněnýma a můžeme vyrazit. Zvedáme se a nad válečnou vřavou opouštíme oblast. Ještě párkrát pustím dolů dávku. Druhý pilot na něco upozorňuje, ale nerozumím mu a přes všechnu tu střelbu ani neslyším.
Co to pilot k sakru křičí?!!... PG?! PG?!, ne „RPG!!!“ a kur... 
 
Konec Pow-Mia
By Mastodont
 
Je běžné dopoledne na bázi Pow-Mia někde ve Vietnamu. Provádí se běžná činnost, hlídkování a ostraha zajatců. Vypadá to na jakýkoliv jiný den tady, ovšem jen do té doby, než dostaneme zprávy o pohybu jednotek Severního Vietnamu v našem sektoru.
 
To není možné, co tu hledaj? Tady je něco špatně, ale co, třeba jenom projdou (doufám), nemáme dost lidí na obranu. Přesto dávám hlídkám radu, ať se dobře dívají, nebo že to bude jejich hlídka poslední.
Z myšlenek mě vytrhne křik hlídek, že je tu útok. Jdou si pro nás ze dvou stran. To už vůbec nevypadá dobře. Je jich jak much, sakra, pomyslím si, když se vyrojí z džungle. Nahlásíme to velení a čekáme na posily. Bráníme se jak lvi a čekáme, že nám přijdou na pomoc. Koukám, mí lidi padaj pod vietnamskou palbou a modlím se, kde jsou ty posily. Poslední, co jsem uviděl, byl úprk zajatců z vyvalené brány. Pak už jenom obličej vojáka, co mě doráží…
 
Dialog u hamburgeru
By situation
 
„Zasraná válka.“
„Zasraná zkurvená válka.“
„Ani ty hamburgery už nejsou to, co bejvaly.“
„Jo, obzvlášť tady, ve zkurveným zasraným Namu.“
„Jsem slyšel, že rákosníci udělali náplň do hambáčů před chvílí v Pow-Mia.“
„Jo, prej to tam srovnali se zemí.“
„Kurvy šikmooký... co posily.“
„Nedorazily včas, nebo možná ani neměly dorazit včas.“
„Kecy.“
„Celý je to divný. V noci zase proběhla výměna zajatců. Dva rákosníci za jednoho z našich.“
„Trochu divný, né?“
„Zasraná politika.“
„Zasraná a zkurvená politika.“
„Že já se raději nedal k hipízákům.“
 
Poznámky velitele 2. roty
By Fany, Barakuda
 
- Příjezd… neskutečný vedro… Stavíme palposty. Sluníčko nám bičuje záda do živýho. Každou hodinu vypiju litr vody, ale chcát nemám co. Všechno vypotím sežehlou kůží. 
- Nástup… rozdělení úkolů… první akce v terénu... shit… skřety už někdo před náma smáznul… jen demolujeme brlohy… 
- Nekonečný čekání na stráži… vidim úplný hovno… na 20 cm bych žluťáka přehlídnul… Slyšim je ale všude… hlavně ve svý hlavě…
- Lezu do spacáku nažranej konzervovaných fazolí promíchanejch s pískem, kterej už mám beztak úplně všude. Lezu do spacáku a pozoruju, jak tábor osvětlujou světlice…
- Zase stráž… tentokrát je vidět úplně stejný hovno, ale už to neřešim... Ho Či Min vidí určitě stejný hovno jako já.
- Konečně úkol! Jdem najít minový pole… Kuwa! Pítr ho našel!! Táhnout metrákovýho chlapa džunglí pod palbou žluťáka je fakt zábava jen pro pravý chlapy. Usnadňuje nám to jen fakt, že kus z toho metráku masa zůstal někde u první miny.
- Zase pokus o spánek... a zase stráž... kolotoč se točí dál…
- Je ráno... v džungli jsme přišli o skoro celou rotu... rákosky prej pozabíjeli všechny v Pow-Mia…
- Čekáme, kdy ty kurvy přijdou pro nás. Dostavujem zátarasy… pokládáme miny a pak se na ně chodíme vysrat… kurva!!
- Útok začal… žlutý se rojej všude… maj i OTčka… nesmí se nám dostat do zad… kurva! kurva!!
 
Se-nd-wak a jeho příběh – 5. část
By Sendwicz, Žabí Crew
 
Přijíždí velký Ho-zeman a přiváží několik zajatců, které se chystáme pro výstrahu popravit. Nakonec o jejich osudu rozhodli sami Američané, kteří je v domnění, že se jedná o konvertované bojovníky, zastřelili při finálním útoku. Připravujem se na poslední útok. Víme, že nás je málo, odhodlání jsme však stále plni. Rozdělujeme jednotlivé bojové útvary a vyrážíme. Přilítává další železný pták, zkušení mu říkají vrtulník. Střílí na nás ze vzduchu. Je to otřesné. Nemůžeme se však zastavit a pokračujeme v útoku. Ze začátku to jde dobře. Američané se však stáhli z první linie do vnitřního obranného perimetru. Pokoušíme se obejít opevnění z pravé strany jejich tábora. Odpor je však veliký. Snažím se dostat všechny bojovníky dopředu. Vidím, jak jeden za druhým umírají. Velké stavení před námi poskytne dostatečný úkryt. Volám na ostatní, ať se přesunou. Běžím mezi prvními. Něco mě náhle zastavuje. Prudké trhnutí, jako bych narazil do neviditelné stěny. Sahám si na tvář. Je mokrá. Krev mi stéká po tváři. Další kulka mě zasáhla do břicha. Padám k zemi. Pomalu mě opouští život a já vím, že mé sny zůstanou nenaplněny. Už je konec, tma...
 
Válka v objektivu
By Anička (Bojový Muck)
 
Jako válečná fotografka jsem objížděla téměř všechny války. Válka ve Vietnamu mě a můj foťák tedy nemohla minout. Jenže válka je prý chlapská záležitost, a tak mě uklidili stranou od válečného dění do kempu Pow-Mia. Dokonce i na patrolu mě odmítli vzít... prý že je ve vrtulníku málo místa a válečník je důležitější než fotograf. Šovinisti zkurvený! A tak jsem fotila, jak GI mučí zajatce... až se vrátím, možná to prodám nějaké humanitní organizaci. Taky mi bylo řečeno, že kdyby došlo k napadení, musím střílet, jinak mě prej můžou Vietnamci unést a někde v džunli opíchat. O to víc, když mám velký kozy, zatímco ty jejich vychrtlice nemaj skoro žádný. Asi nevěděli, že jsem pacifistka a že jsem ochotná střílet jen fotky. No nicméně nad ránem, kdy stanem, kde jsem spala, začaly během ranního útoku Vietnamců lítat střely, mi nebylo moc do zpěvu. Proto jsem zdrhla do tábora, který žil americkými úspěchy. Bohužel ani tady nebylo pořádné žrádlo pro foťák... ale nakonec jsem se dočkala. Po odpoledni Vietnam v mocné síle zaútočil na základnu. A můj foťák konečně ožil akcí. Výbuchy, dýmy, řev, štěkot zbraní, nad mojí hlavou prolétl za jásotu Gis vrtulník a začal rákosníky kropit z nebe. Vojcl vrhající se proti obrněnému vietnamskému vozu, otevírající dveře a vzápětí kropící vnitřek plný šikmookých. Vietnamec střílející na vojáky zblízka bazukou. Foťák střílel jeden záběr za druhým a má pacifistická duše plesala. Tohle je válka a já ji zamrazila v čase. Kdo a proč v ní střílí, je mi fuk... Tohle je válka a já jsem v ní doma. Já jí stavím pomník. Nesmrtelný pomník.
 
 
Tam giác sắt 2010 – Železný trojúhelník
By Jaroslav, Pohanský pes
 
Đồng chí, chúng ta phải trục xuất người Mỹ từ Việt Nam !!! ..... Hồ-Ze-Man
(Soudruzi, musíme vyhnat Američany z Vietnamu!!! ... major Zeman) 
 
Mé jméno je Ngu-Jar-Da a dostalo se mi té cti být povolán k plnění revolučních úkolů v rámci jednotek Vietkong v operaci „Tam giác sắt 2010“. Následovalo mne několik pečlivě vyškolených soudruhů s nejmodernější technikou (tlampač), kteří spadali pod mé velení. Naším úkolem měl být utajený přesun k hranicím mezi Laosem a Vietnamem, zde zbudovat svůj tábor a vést zejména ideologickou válku proti morálně zpustlým Američanům nacházejícím se v základně Bze-Nec. Úkol byl jasný, naše revoluční buňka pojmenovaná velením krycím označením „DRAK z Laosu“ se připravovala na splnění úkolu celé týdny, nicméně i tak nás zaskočil nejeden logistický problém při přepravě do vymezeného prostoru. Vlivem souhry mnoha okolností tak naše první jednotky vstupovaly sice plné odhodlání a nadšení do prostoru, přece jen však dosti pozdě až ve večerních hodinách. Vysoká vlhkost džungle, podmočený terén a všudypřítomný bodavý hmyz zrychlený přesun učinil jen těžko snesitelným peklem. Při západu slunce se nám podařilo konečně objevit vojáky NVA hlídkující u staré francouzské pevnosti. Vřelé stisky rukou, výměna revolučních brožur, ohnivé polibky... velitel NVA (MG) nám ukazuje přibližný směr, kde se nachází hranice a za ní i nepřítel. 
 
Velitel musí jít mužstvu příkladem, proto jsem se také dobrovolně přihlásil na první bojovou akci. Jednotka složená ze čtyř mužů disponovala jedním RPG, vysílačkou pro příjem komunikace nepřítele a jedním tlampačem, ze kterého bylo možné hrát revoluční bojové písně. Noc byla temná, je asi tak 23 hodin saigonského času, nicméně po prašné cestě bylo možné se skoro neslyšně pohybovat s nastražením všech smyslů. Díky tomu se naše diverzní jednotka přesunula opatrně zhruba 50 m k nejkrajnějším bojovým strážím nepřítele. Už slyšíme jejich hlasy, občas problikne světlo reflektoru propátrávajícího prostor, nicméně rozkaz zní jasně a já dávám povel ke spuštění tlampače. Celým údolím se začíná linout lahodný zvuk vietnamské bojové písně „kupředu, bojovníci“. Překvapeného nepřítele vzápětí zasypáváme ještě dvěma střelami z RPG. Pak jen rychlý útěk směrem k hranicím. Když si pouštíme po překročení hranice radiovou komunikaci nepřítele, slyšíme, že se z útoku ještě nevzpamatoval. Světlice, které obránci požadují vystřelit, selhávají, muži bezprostředně v okolí zajateckého tábora hlásí i několik minut po akci významnou přítomnost nepřítele ve svém okolí (hlásí 10 kontaktů). Neskrýváme nadšení... že jsme vůbec přežili. Veliteli roty A rotnému Ak-no-tovi nařizuji vyslání druhé diverzní skupiny nejpozději do 3 hodin. Uléhám alespoň na pár hodin (asi 2 hodiny) spánku, ze kterého mne vytrhává až střelba a výbuchy ozývající se z dálky, stejně jako osvětlená obloha plná světlic. Je jasné, že také druhá diverzní skupina splnila bezchybně svůj úkol. 
Pocit triumfu však rychle kazí hlášení od vrchního velitele Ho-Ze-Mana žádajícího, abychom vyčlenili bojovou jednotku na pomoc obráncům z jednotky Sóc từ tàu ngầm (rusky: Belki z podvodnoj lodky) bránících starou francouzskou pevnost a která se dostala pod palbu. Vysílám celou rotu A určenou pro ostrahu tábora a rotu B, která měla v tomto období odpočívat, povolávám do služby. Když naši muži po několika malých přestřelkách docházejí k francouzské pevnosti, nacházejí ji již liduprázdnou. Nepřítel se stáhnul, stejně jako naši obránci. Jelikož velení znovu naléhá na obsazení zajateckého tábora, nařizuji s obavami ranní operaci k jeho obsazení. Začátek přesunu nařizuji na 4:30 (zblbnut negramotným rolníkem z obce Che-jov, vojínem Mi-hal-em tvrdícím, že v tuto dobu již nad jeho vesnicí svítá). Největší neznámou je pro nás neznámý terén a pozice nepřítele, proto považuji za nutné zaútočit za rozbřesku, kdy nepřítel ještě nemusí mít zkonsolidované síly. Přesun probíhá zprvu bez nejmenších problémů a průzkum zajišťuje pod vedením zkušených soudruhů rota A. Poblíž okraje amerického perimetru naráží nehlučně se linoucí had 21 mužů praporu na hlídku. Američan líně procházející svůj úsek svítí reflektorem přímo na nás, stačí se však jen přikrčit k zemi, nehýbat se, a když svůj kužel zaměří jinam, posunout se o kus dál. Takto, pod dohledem stráží, se nakonec celá jednotka dostane za vysoký val, kde již je plně uchráněna od slídivých očí obránců perimetru. Přichází však na řadu obtížnější úloha, kterou je nehlučné překonání prostoru posetého uschlou trávou. Pomoc přichází nečekaně přímo z nebes, když drobný déšť rozechvívá džungli do monotónního zvuku, který přehlušuje naše kroky. Po chvíli však přestává pršet a my se musíme sunout opravdu pomalu vpřed, až k pozicím obsazeným nepřítelem. Načasování je nakonec skvělé. S posledními muži, kteří se dostávají do svých postavení vzdálených jen 20 m od nepřítele, přichází také svítání. Ještě půl hodiny vyčkávám a pak dávám povel k palbě na dva strážné ospale se přesouvající do svých pozic. Obránci padají v rychlém sledu, poslední se urputně brání v bunkru, než je vyřazen palbou zblízka, ztráty nejsou žádné, jen lehká zranění. Radost trvá jen okamžik, kulometná dávka z nehlučně přilétajícího amerického vrtulníku zasahuje prostomyslného Mi-ha-la deroucího se k uvězněným soudruhům, další soudruzi padnou záhy. V ten samý okamžik se na výšinách nad POW-MIA objevují další nepřátelé zasypávající nás palbou. Snažím se eliminovat střelce vrtulníku, vyřazeného střelce však rychle nahrazuje jiný. Křížovou palbu není možné ustát, proto nařizuji ústup. Na bojišti zůstává 5 můžu Vietkongu (celá rota B) a dva muži z NVA. Velitel roty A Ak-not nakonec umírá pro nemožnost jej transportovat do nemocnice později v kruhu nejbližších soudruhů žmoulající v ruce zažloutlou fotografii své žluté konkubíny Ba-by s malým žlutým děckem v náručí. Jen co otírám slzu z oka nad ztrátou věrného přítele a uvědomělého soudruha, nechávám se odvést do polního lazaretu k vyléčení mého průstřelu ruky, zde se z rádia dozvídám, že další část naší jednotky pátrající v oblasti bývalého francouzského tábora po ztracených součástech výzbroje a výstroje byla zničena imperialistickými hrdlořezy. 
 
Bojeschopnost jednotky klesla na 6 mužů a situace byla zoufalá. Potřebovali jsme nejprve načerpat síly, proto jsem zavelel k tříhodinovému odpočinku, pro některé vlastně prvnímu od jejich příchodu na bojiště.
Moje návštěva v hlavním štábu měla dva pozitivní dopady. Předně jsem obdržel vysílačku určenou pro spojení přímo s vrchním velitelem Ho-Ze-Manem. Za druhé jsem mohl velitele osobně informovat o žalostné situaci naší jednotky, což jej snad přimělo k tomu, že nám přislíbil pro další boje posilu. Zanedlouho poté, co naši spolubojovníci operující na jižní hranici s Kambodžou uspěli v bojích s Američany, vyslal velitel Ho-Ze-Man nemalou posilu v počtu zhruba 10 mužů směrem k našemu ležení s instrukcemi vyrvat nepříteli z rukou bývalou francouzskou pevnost, kterou Američané nad ránem obsadili. Pokusil jsem se velitele přemluvit, aby útok nebyl veden na tento cíl, ale s využitím posil a zdecimovaných zbytků NVA nasměrován na zajatecký tábor, kde úpěli pod jhem seržanta Mac Periho naši spolubojovníci. Velitel nakonec souhlasil. Po zkušenostech z ranního útoku jsem věděl, že základem pro úspěch jsou výšiny nad POW-MIA táborem. Proto veškeré čerstvé posily i muži z NVA směřovali do tohoto prostoru s cílem odstřelovat tábor svrchu a dále aby zabránili přísunu posil z hlavního amerického tábora, kdežto moje prořídlá šestičlenná skupinka měla za úkol provést sebevražednou zteč přímo na tábor a dokázat tak to, co se předtím nepodařilo 21 mužům. Ani jsem nedoufal, že tento husarský kousek můžeme přežít. Plán však vyšel skvěle, navíc náš postup na tábor ve velkém měřítku podporovaly také svým rozhodným postupem čerstvé posily určené pro boj na vrcholu. Zoufalá obrana trýznitelů za táborovými stany, kde vedle sebe padli oba nechvalně proslulí mučitelé lidu Mec Peri i Mec Stodont, byla překonána v boji zblízka. Naše ztráty byly nízké, jen vojín Set-ler vybouchl na nastražené mině a jednoho muže ztratila i jednotka tvořená z čerstvých posil. Odměnou nám byl radostný pohled více než 20 vysvobozených soudruhů, zjevně krutě mučených těmi sadisty. 
 
Po přesunu do základny naší bojové buňky jsme ošetřili zraněné muže, opravili zbraně a očekávali příjezd samotného Ho-Ze-Mana, který k nám přednesl krátkou, leč procítěnou řeč, zhruba tohoto znění.... Bạn không ai, cuối cùng, bạn bắn một ai đó. Jeho další rozkaz zněl jasně, společně s NVA (MG) obkličte bývalou francouzskou pevnost, kde se skrývají nanejvýše 3 američtí žoldáci polského původu. Vysvětlete jim bezvýchodnost situace a přimějte je, ať se nám vzdají. Přání našeho vrchního velitele nám bylo svatým rozkazem. 
 
Když se kruh kolem pevnosti uzavřel, přišla chvíle pro sovětského poradce Chobota Jakuboviče Slepičenka, vyškoleného pro ideologický boj s nepřítelem, který plynulou angličtinou megafonem vyzval obránce pevnosti, ať se vzdají. Místo kladné odpovědi očekávané od tří vystrašených pěšáků přišla jen sprška urážek, proto jsem dal odpočítat poslední 10 vteřin na rozmyšlenou a pak již jen pokyn k útoku, který začal vystřelením dvou RPG na postavení nepřítele. Pohled do rozvalin pevnosti mne šokoval, s velitelem Ho-Ze-Manem avizovaných 3 mužů bylo napočítáno 9 padlých nepřátel. Naší jedinou ztrátou byl velitel roty B Ol-ymp-ik. Při prohledávání mrtvol jsme narazili na jednoho lehce raněného, kterému byla dána náležitá lékařská péče (dostal bambusovou tyčí), po ošetření byl pod nasazenými bajonety odvlečen do našeho tábora. Teď již bylo jasné, proč se obránci nevzdali, předně se domnívali, že v devíti mužích jsou schopni v dobře opevněné pevnosti čelit mnohonásobné přesile a také vzhledem ke své národnosti (Poláci) nedůvěřovali slibům z úst Rusa.
 
Ještě než jsme si stačili odpočinout, přišel od vrchního velitele další rozkaz k postupu na hlavní americký tábor. Naším cílem mělo být nejprve obsazení zajateckého tábora a poté postup směrem ze severu k hlavnímu obrannému valu. Ostatní vietnamské jednotky měly útočit ze západu a jihu. Rozhodli jsme se, že nejprve podlomíme morálku Američanů vysíláním rádia Hanoj. Po několikerém odložení útoku nakonec přišel ten okamžik, kdy jsme mohli splnit očekávání do nás stranou vložená. Prvotní rychlý postup brzy uvázl, když se naši muži dostali na otevřenou planinu směřující od zajateckého tábora k hlavnímu táboru, vzlétl z nedaleké letecké základny vrtulník osazený kulometem, který nad postupujícími bojovníky přelétával a zasypával je střelbou. Zděšení, které mezi soudruhy zavládlo, bylo nepopsatelné. Mnozí rolníci viděli vrtulník vůbec poprvé ve svém životě. Jiní upírali svůj nevěřícný pohled k obloze, většina začala ustupovat před kovovým monstrem zpět do džungle. Teprve postup dalších jednotek na druhé straně planiny dodal novou odvahu vietnamským vojákům pro další zteč. Rychlý postup ve spodní části, kdy se podařilo dobýt velmi silně opevněný nepřátelský bunkr, ze kterého pod naším tlakem musela osádka prchnout, otevřel možnost postupu také jednotkám krvavě se probíjejících na horizontu. Dosud rozdělené síly se sjednotily a přeskupily ve střední části tábora na dohled od amerického velitelství. Zbytky roty A se mnou operovaly v jeho těsném sousedství a rota B zatím skoro v plné síle se chystala na poslední zteč proti americkému velitelství. Náhle se vše zlomilo. Nepřítel zřejmě zničil uskupení bojující na západní a jižní straně a přesunul zde přeživší síly proti našemu útoku. Zdálo se, že síla obránců v té chvíli trojnásobně převyšuje naše stavy. Protiútok byl mimořádně silný a eliminoval všechny hrdé vietnamské válečníky v době, kdy se připravovali na útok.
 
Mé jméno je Ngu-Jar-Da a padl jsem 1.5.2010 v Železném trojúhelníku jako bezmála jeden z posledních bojovníků Vietkongu po boku svých bratrů.
více paintballu >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]