Zimní válka. Rusko versus Finsko. Válka, která ukázala Hitlerovi, že Rusko je gigant na hliněných nohou. Válka, která se v paintballové podobě odehrála nedaleko polského města Bielsko  - Biala.

 

Zde jsou tři příběhy z ní, které jejich protagonisté převedly na papír. Příběhy z války, kde se sice skutečně neumírá, ale mnohdy skutečně bojuje! 

 

Hrdinská smrt lajtnanta R 

(volně přeloženo z polštiny)

 

Přijel jsem na frontu po železnici s nadšením a rozkazem rychle se dostavit do štábu. Po příjezdu na místo určení jsem však byl zklamán. Neviděl jsem hrdé vojáky slavné Rudé armády chystající se osvobodit vykořisťovaný proletariát úpící pod jhem bohatého Finska. Neviděl jsem nadšení, které by mělo charakterizovat rudoarmějce bojujícího za blaho pracujících rolníků. Právě naopak. V očích některých byla vidět jen touha po vraždě. V ostatních zase hněv, zoufalství, nedostatek morálky a bojového zápalu.

 

Převzal jsem svůj oddíl, se kterým jsem se pak, pod rudou zástavou, vydal na cestu.

 

Cestou jsme míjeli válečnou zónu. Všude kolem byly jasné stopy proběhlých bojů. Na viaduktu, který jsme přecházeli, byl klid. Zde se nacházel náš bojový štáb s polní nemocnicí v námi z předchozích bojů již obsazených budovách. Překonali jsme dvě řeky a s každým krokem, kterým jsme se blížili do naší hlídkové oblasti, se tempo zpomalovalo. Každý zkoumal své okolí. Bylo jasné, že protivník může číhat všude. Přikázal jsem rozvědčíkovi, aby věnoval hlavní pozornost stopám ve sněhu... ty by nás mohly dovést k nepřátelské základně, která se zde někde měla ukrývat.

 

Cesta na jih pokrytá sněhem vedla východně k železniční trati. Prošli jsme bažiny a pak nás již čekal starý les. Ve snaze ověřit si bezpečnost hustého háje, vyslal jsem na průzkum dva rudoarmějce. Zbytek se pohyboval pomalu vpřed. Pravé křídlo kryla dostatečně silná skupina vojáků. 

Prošli jsme lesem bez nejmenšího incidentu a já čekal na hlášení od průzkumníků. Dvojice vojáků se vynořila ze křoví o chvíli později.

 

„Tovarišč lajtnant, viděli jsme v hloubi lesa postavy v bílém oblečení!“

 

Současně se z lesa, směrem od řeky, ozvaly výstřely. Pravý prapor se zcela jistě setkal s nepřáteli.

Spojil jsem se s ním vysílačkou a můj předpoklad byl potvrzen – pravý prapor nahlásil kontakt s nepřítelem. Přikázal jsem, aby byl protivník zničen. Současně jsem se snažil, aby jim moje jednotka vpadla do boku. Podařilo se. Velký nepřítel Rudé armády začal zbaběle prchat. Po sto metrech pak zmizel v hustém lesním porostu. Pravé křídlo se snažilo udržovat kontakt s protivníkem, ale vzápětí nahlásila kontakt i levá strana. 

 

Situace se začala zhoršovat. Nepřítel se stáhl ke svým opevněným pozicím a začal pálit na mé vojáky operující ve volném, otevřeném prostoru. Bohužel, moje četa ztratila v předchozích bitvách všechny podpůrné zbraně. Zbyly nám jen pušky a bajonety. A ke vší smůle některé zbraně promrzly a nešly účelně použít. Zdravotník běhal od raněného k raněnému a dělal, co mohl.

Padl jsem na zem a kryl se za hromadou nahrnutého sněhu. Koutkem oka jsem si všiml postavy běžící napravo. Sklonila se nad vojákem ležícím zhruba dvacet metrů ode mne. Po chvíli se začala otáčet mým směrem. V šeru soumraku jsem si všiml, že ten voják není v uniformě Rudé armády. Snažil jsem se ještě chvilku bojovat se zamrzlým zámkem své pušky, když tu Fin přiskočil ke mně, hbitě sáhl pro nůž, který se mi vzápětí zabořil do hrudi.

 

Probral jsem se o půl hodiny později v polní nemocnici u viaduktu. Natáhl jsem ruku k ráně. Ostří naštěstí sjelo po lahvi s koňakem, dárkem od Kombriga. 

„Velitel Kombrig je na drátě,“ telefonista mi podával sluchátko.

Hlas v polním telefonu byl nekompromisní:

„Hovoří Moskva, rozkaz je shromáždit všechny na základně a zaútočit na nepřítele,“ v hlase velitele byla znát únava. „Opakuji, urychleně vrhnout do útoku vše, co máme!“

„Provedu, tovarišč Kombrig!“ Položil jsem telefon a postavil se na nohy. Nadešel čas. I když jsem měl problémy s polykáním a mluvením, rozkazy musely být vydány. Hlasitě. Zřetelně. Jasně.

Shromáždil jsem všechny muže schopné boje, s nimiž jsem vyrazil směrem k finské základně. Velký útok mohl začít.

 

„Urááááá!“

 

V 15:55 moskevského času jsme se s bojovým pokřikem vrhli na nepřítele. Rychle jsem překonal otevřené prostranství, kličkoval mezi stromy a pak našel kryt v hustém křoví. Zapřel jsem pušku do ramene a začal střílet na hrozivé bílé siluety v šeru přicházejícího večera. V bitevní vřavě, nabíjeje svou zbraň, jsem se otočil ještě ke svým spolubojovníkům.

„Vpieriod, ribjata! Vpieriod!“

 

Prudký náraz mi vyrval kus masa na pravé noze. Jako podťatý jsem padl do zmrzlého sněhu. Cítil teplo, které se začalo rozlévat do celého těla. Roztřesené prsty se snažily zastavit krvácení. 

Ještě jsem stačil zaznamenat, jak před valem finské obrany padly více než dvě třetiny mého oddílu. Pod krytem kouřové clony z dýmovnice se k valu probojovali čtyři soudruzi. 

Zoufale jsem volal zdravotníka.

Marně.

 

Krev zabarvila udupaný sníh.

 

Asi v 16:00 moskevského času bylo oznámeno příměří v důsledku přistoupení vlád Finska a Sovětského svazu k mírovým rozhovorům... 

Toť vše

 

Autor: Pmk

 

 

Nás nedostanou!

(boj o finskou základnu)

 

Stalo se. Měl jsem tu čest a byl určen velitelem jedné ze skupin. Náš cíl byl prostý – ubránit naši základnu, tedy díru v zemi obehnanou přírodním valem proti Rusům. Velení rozhodlo, že v okopu má zůstat jen několik obránců, zatímco dvě skupiny mají jako předvoj vyjít vstříc nepřátelům, kteří měli překročit řeku a značně ho oslabit. Na dvou nejpravděpodobnějších místech útoku jsme zaujali pozice.

Naše skupina držela pravé křídlo (po levici jsme měli hustý lesík, před sebou vzrostlé smrky, po pravici potok a husté, leč tenké listnaté stromky). Bylo nám jasné, že proti velké početní převaze nemáme šanci dlouho vzdorovat. Proto jsem vyslal Mártyho více vpravo a dopředu, aby ve vhodnou chvíli napadli útočící ruské oddíly. Hustý les po naší levici byl však největší problém (odtamtud by se k nám Rusové dostali nepozorovaně na cca 10 m a mohli nás ostřelovat). Johnyho napadlo poslat tam Sendwicze, aby na příchozí Rusy alespoň upozornili. (Ovšem Sendwicz se spojil s Kexem a jejich výsledek předčil naše očekávání – něco přes dvacet mrtvých protivníků, z toho několik zabitých holýma rukama, beze zbraně.) 

 

Ruské oddíly na sebe nenechaly dlouho čekat. Začaly postupovat přímo proti zbytku naší skupiny. Při vzájemném „oťukávání“ padnul Srnec, po nějaké chvíli i Camel. Bylo vidět, že Mártyho skupinka bojuje s nepřáteli, kteří se nás (k jejich smůle) pokoušeli obejít. Na pomoc jsem jim vyslal Johnyho s Habakukem, aby pomohli zabránit průlomu pravého křídla a našemu následnému obklíčení. 

Já sám jsem se stáhnul zpět k základně, kde jsem se ujal velení. Spolehlivý dril plný šťavnatých frází typu: „Když kurva nechceš pořádně střílet, seber se a jdi do prdele a já tě pak osobně a s chutí střelím do zad!“ podle předpokladu zajistil bojovou morálku a bojového ducha. Z naší pozice bylo vidět, že pravé (Mártyho) křídlo, pod neutuchajícím přívalem nepřátel, ustupuje směrem k nám. I na levém křídle to vypadalo na těžké boje. Střelci ze základny je kryli palbou, ale i tak se jen málu našich podařilo stáhnout až k základně. 

 

Nepřátelé byli najednou všude okolo a snažili se rozdrtit poslední místo naší obrany. Nastalo peklo. Rusům již ale nezbývalo mnoho času. Všichni podávali vynikající výkony, ale i tak měl zdravotník plno práce. Mě samotného mu zastřelili přímo pod rukama zhruba dvě minuty před koncem. 

 

Malému zbytku finské posádky se podařilo okop uhájit, a tak byli Rusové nuceni kapitulovat. Nedostali nás a válka byla vyhrána.

 

Zavzpomínal, sepsal a mailem poslal Peří, člen Ďábelské gardy

 

 

Winter War Polsko z pozice zdravotníka

 

Tak je to tu zase. Kanec = zdravotník. Je jedno, jestli bojuji za jednotky NVA o železný trojúhelník, nebo jako Němec za první světový držím strategické pozice. 

 

Za ty roky se v barevných válkách stalo slovo zdravotník synonymem jména Kanec. Není proto divu, že při našem prvním utkání v Polsku nemohla u mě chybět lékárnička a na helmě zářící demaskující červený kříž. Pravda je, že onu funkci měl původně zastávat Mlaďas, ale naštěstí pro mě se našlo místo v autě a já mohl vyrazit směle ošetřovat barevné zásahy. První, a nutno podotknout, že poslední, zklamání pro mě bylo počasí, které z páteční sněhové kalamity degradovalo na ošklivé tání, a tudíž všudypřítomné mokro. 

 

Po příjezdu k budoucímu bitevnímu poli jsme připravili zbraně, udělali fotky a hurá směr ruská nepřátelská kolona. No, zas takové hurá to nebylo. Jak nás již čas a vývoj MPB scény naučil, nepřítele hledej všude. Proto náš postup byl sice ukázkový, kdy několik předsunutých skupin monitorovalo situaci a postup přes silniční most vypadal téměř jako z učebnice Westpointu, ale tady byly takové akce protichůdné. V Polsku, kde je MPB v plenkách, nenapadlo nikoho z místních udělat nějakou významnější, teda vlastně žádnou oponenturu. Zbytečně jsme ztráceli drahocenný čas a v poslední fázi 1. hry jsme museli postupovat velice rychle. 30 našich vs. 70 Poláků byla opravdu síla. 

 

První raněný byl ještě v klidu odtáhnut do bezpečné pozice a já měl čas i prostor v klidu ovázat zranění. Pak začalo maso a já nedaleko od prvního střetu zůstal ležet mezi všemi zraněnými, dožadující se pomoci. Ta se mi dostala od Matelka z TT LEGION, který postavil na nohy mě a pak společně zbytek nemnohých přeživších. Pravda, snaha by tu nějaká ještě byla, ale zákeřný polský útok do zad mé první vystoupení na polské scéně ukončil. Nebyl to však konec dne a pravé bojovníky z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska čekalo vyvrcholení, které nám všem zvedlo náladu. 

 

Druhý úkol – ubránit pozici stůj co stůj. Po minulé prohře neexistovala další porážka. Okolo hlavního „bunkru“, tvořeného z přírodního valu ze tří stran tvořícího dolík cca 10 m x 10 m, byl vytvořen obranný perimetr všemi muži. Pouze pěti lidem bylo nakázáno držet se uprostřed bunkru a bránit poslední baštu. Mezi nimi jsem byl i já. Boj začal a mě pomalu dostihla zima. Mokrý, zpocený a bez pohybu, klepal jsem se zimou jak ždímačka jedoucí na plné obrátky. Trvalo značnou chvíli, než hrdinné jednotky postupně umíraly a obranný perimetr byl naprosto prolomen. Tou dobou se již poslední žijící stáhli za val našeho „bunkru“. 

 

Bylo nás něco okolo deseti, pamatuji Peřího, Martyho, Zidase, Habána, Sendwicze, Srnce, Mažňáka a dva pro mne neznámé. Drželi jsme pozice před bunkrem. Jelikož se ztráty na polské straně zvětšovaly, musely se útočící jednotky přeskupit a nastala chvilka klidu. Všichni naši dosypali munici a prázdné tuby uprostřed krytu dosypávali zásobovači municí, co to jen šlo. Peří sypal dávku rozkazů a Sendwicz již počítal, že hra je vyhraná a můžeme si klidně dát šlofíka. Och, jak šeredně se mýlil! 

 

Netrvalo ani minutu a ze všech stran se začali objevovat nepřátelé. Jeden, dva, tři, deset a přicházeli a přicházeli. Začala řežba jako z filmu 9. rota. Neustále se objevovaly desítky Poláků a snažily se dobýt našich 20 m čtverečních. V jednu chvíli jsme společně s Martym chránili jednu stranu valu v dokonalé kooperaci: já střílím, Marty si nabíjí, Marty střílí, já si nabíjím. Ze zad slyším křik Peřího: „Kanče, dej tu hlavu dolů, krej se, do prdele!“ Prásk! Přímý zásah do helmy. Sesunul jsem se k zemi a za pištění v uších jsem začal počítat šokovou pauzu „jedna, dva, tři… dvacet!“ Vyskočím a celá jedna strana leží na valu a křičí „zdravotník“, mezi nimi i Peří. „Krytí, potřebuju tu obranu!“ hulákám do postupně řídnoucího mužstva. Na ta slova zareaguje Habakuk a již kropí svoji dávku do davu Poláků. Já přiskočím k Peřímu. Jelikož se mi nedaří otevřít vojenský obvaz, celé se to protahuje. Ono protažení se následně projeví při obvazování, kdy nešťastný Peří dostává zásah do hlavy a je to konec jeho řvoucího hlasu, který motivuje k neuvěřitelným výkonům. Tou dobou však dostává zásah necelý metr ode mne i Habán. Vzteky nad mou snahou, která zatím vychází vniveč, prásknu zbytkem obvazu od Peřího do sněhu s křikem „KURVA“. 

 

Nicméně nejen mrtvých, ale i raněných přibývalo a já neměl čas otálet. Tuhle obvázat ještě raněnýho Zidase, támhle další, a už nás je tu jen pět. Čas do konce se neodvratně blíží. „Poslední minuta!“ slyším z pozice, kde stojí pořadatel a sleduje ono senzační dění. Palba neustává, tak i já popadám kvér a vrhám se do našeho posledního boje. Poslední minuta byla delší než celý den. Křik rozkazů Peřího už dávno ustal, ale dopad tohoto motivačního křiku na kluky stále byl. 

 

Nás pět živých již nevěří na porážku a sypou poslední munici do kvérů. „KONÉC,“ ozve se to nádherné slovo a nás pět ví, že zásluhou všech kluků z česko-slovenské military scény, kteří tu ten den bojovali a umírali, jsme na naší první polské premiéře neudělali ostudu a konečné vítězství zvedlo náladu všem. I ti, co se během dne setkali s problémy začínající MBP scény, jako jsou lidi neuznávající zásah, netolerující jiná pravidla, hodnotili tuto akci velice dobře. Následná večerní hotelová oslava byla jen hezká třešnička na dortu. Všem hrdinným bojovníkům z obou stran díky. 

 

autor: Kanec, člen týmu MG