Profily



Pád Idi Amina, Caliguly jižní Afriky (kronika hrůzovlády)

 

 
Narodil jako Idi Awo-Ongo Angoo na severu Ugandy, ale titul, který si o pár let později vynutil, byl daleko honosnější. Ale ani ten, znějící: „Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“, nezastřel krutý fakt, že Idi Amin, díky oscarovému filmu známý rovněž jako „Poslední skotský král“ byl brutálním diktátorem a perverzním prasetem.
 
Je historicky ověřenou pravdou, že moc korumpuje. V případě Idiho Amina, který se 2. února 1971, týden po státním převratu, stal prezidentem Ugandy, to platí několikanásobně. Historie mu přičítá kolem půl milionu zavražděných obětí, což je i na drsný africký kontinent, kde se pro nějaké to zvěrstvo nejde daleko, pořádně silná černá káva.
 
Aminova kariéra se začala u 4. pluku afrických královských střelců ve službách britské koruny v hlavním městě Kampale, kam s matkou (údajně čarodějnicí), poté co je opustil otec, odešel. Ti byli vychováváni hlavně k poslušnosti a dokonale přesné střelbě. Idi Amin tyto požadavky splňoval do nejmenšího puntíku, Stal se i boxerem, mistrem v těžké váze proslulý svou silou. A už jako voják proslul i svou krutostí a bezcitností o čemž svědčí incident, během kterého jednotka Amina 
 
napadla v severozápadní Keni skupinku turkanských zlodějů dobytka, které pak Amin nechal před probodnutím dlouhou dobu mučit. Celý incident se sice dostal k vrchnímu rotmistrovi pluku díky ohlášení incidentu jedním z Aminových mužů, ale celá záležitost byla smetena pod stůl. Jen muž, který promluvil,  byl druhého dne na cvičení náhodně zastřelen. Nehody se stávají. V roce 1953 byla Aminovi totiž přisuzována velká kariéra. To i přes fakt, že uměl jenom jedinou anglickou větu: „Dobré ráno, pane“.  Získal si však pověst skvělého komika. "Je to báječný chlap a dobrý ragbista," popisovali ho skotští důstojníci, s nimiž popíjel pivo. Skoty měl Amin vůbec rád.
 
Poté, co Uganda získala v roce 1962 nezávislost, pomohla Aminovi spolupráce s prvním premiérem nezávislé Ugandy Miltonem Obotem. Díky ní se stal již v roce 1966 generálem a vrchním velitelem ugandské armády.  Netrvalo dlouho a Obote šel přes palubu. Amin sice nebyl příliš inteligentní, ctižádostivý však byl značně. V lednu 1971, když Obote odjel na konferenci ministerských předsedů Commonwealthu. Amin, údajně z obavy, že ho Obote chce nechat zavřít za zpronevěru peněz, se rozhodl provést puč. V ulicích hlavního města Kampaly i v ostatních částech země začaly davy lidí spontánně slavit příchod nového vládce a prezidenta.
 
 „Chlapec od Nilu“, jak zní další Aminova přezdívka, navíc v době svého nástupu zapadal do plánů hned několika velmocí. Ty totiž zajímalo především to, jestli bude provýchodní nebo prozápadní, případně pro Izrael či proti Izraeli. Způsob vládnutí a charakter byly podružné, což Amin pochopil velice rychle. Diktátor navíc nevystupoval proti britské podpoře apartheidu v Jižní Africe, což západním velmocím vyhovovalo ještě víc a některé výstřelky „paviána v uniformě ověšené metály, které si sám udělil“ dokonce i pobavily. Jako třeba ten, když britské královně Alžbětě diktátor telegrafem sdělil, že jestli chce vidět pořádného chlapa, má přiletět do Kampaly. 
 
Lid Ugandy se ovšem bavil již méně. Žoviální Amin byl totiž psychopatem Caligulova formátu.  Ostatně stejně jako tohoto perversně neblaze proslulého římského císaře, i Amina zpočátku jeho lid miloval a viděl v něm novou naději po vládě autoritářského Oboteho. To že drsně narazil, si uvědomil až vzápětí. 
 
Amin sice přislíbil konat svobodné volby, zároveň však již od počátku vytvářel orgány, jež mu měly napomoci k udržení se u vesla a likvidaci jakékoli opozice. Vraždy lidí spojených s Oboteho režimem tak byly na každodenním pořádku. Zpočátku to byla fingovaná přepadení a autonehody. Už za šest týdnů ale šla "zdrženlivost" stranou. Nechal vyhodit do povětří vězeňskou celu s třiceti důstojníky. Během prvního roku dal Amin popravit dvě třetiny z celkového počtu 9 tisíc vojáků ugandské armády. 
 
Poté co se bývalý prezident neúspěšně pokusil ze sousední Tanzanie opět získat kontrolu nad zemí, odnesly Aminovo řádění i jednotky kmenů Langi a Achali v armádě, jelikož stáli na Oboteho straně. Údajně je Amin nechal nastoupit do řady a následně jim byly rozbíjeny hlavy palicemi.
 
A to byl samozřejmě jen začátek. Po zametení stolu, kdy mnoho zohavených mrtvol skončilo napospas hyenám, se prezidentovo oko upřelo na možnou opozici. Řeky se začaly plnit mrtvými těly, předhazovanými tam jako žrádlo krokodýlům. A mnohdy si tito dravci pochutnali i na živých, spoutaných obětech.
 
Masakry prováděla vojenská policie, prezidentská garda a další dvě tajné policie. Těla zabitých byla nacházena bez uší, očí, genitálií... Začali mizet soudci, intelektuálové. Byly terorizovány celé vesnice, kmeny. Po řece plulo tolik mrtvol, že se krokodýli nadmuli a nemohli dál jíst. 
 
Amin vůbec vynikal až neuvěřitelnou brutalitou, nad metodami vraždění se až zastavuje dech. Jsou prokázány případy, kdy byla oběti useknuta část těla a byla nechána vykrvácet nebo byli dotyční ponořeni do ledové vody, kde postupně umrzli. Též scéna s vraždou a odseknutím končetin manželky Kay z filmu Poslední skotský král je pravdivá. Nicméně i zde to Amin dotáhl ještě dále. Nechal údy přišít na nesprávná místa a hlavu k tělu přidělat týlem vpřed a donutil děti, jež s Kay měl, aby se na znetvořené tělo jejich matky dívaly.
 
V roce 1972 se Amin rozhodl ve jménu ekonomického obrození vyhnat všechny asijské přistěhovalce, zejména Indy. Do 48 hodin muselo na osmdesát tisíc lidí opustit Ugandu pouze s tím, co unesli. A i to jim po cestě sebrala rabující armáda. Rozhlasové stanice vysílaly v té době píseň „Sbohem Asiati, sbohem Asiati, už jste nás dojili dost dlouho.“ Amin následně rozdělil osiřelý majetek a podniky mezi své zástupce v dobré víře, že zemi vyvedou z pohromy. Do roka většina zkrachovala a Uganda se ocitla na prahu ekonomického kolapsu. 
 
To však Amina nemohlo vyvést z míry. Bez přestání se usmíval a ukazoval velké žluté zuby. Když někoho nevraždil nebo nevydával rozkazy, aby někoho zavraždili, tak souložil. Měl tucet nebo kolik žen a víc dětí, než si mohl zapamatovat.
 
Aminova megalomanie začala povážlivě narůstat a k titulu doživotního prezidenta, jež si udělil již dříve, se ustanovil nositelem Viktoriina kříže, dobyvatelem Britského impéria či králem Skotska.
Zcela se též změnil jeho postoj k Izraeli, který z prve obdivného přešel ve zcela nenávistný. Amin v rozhovorech nahlas uvažoval, jak zemi napadnout a smazat z povrchu zemského. 
 
V roce 1972 halasně chválil skupinu Černé září za zavraždění izraelských atletů na olympijských hrách v Mnichově a generálnímu tajemníkovi OSN napsal v telegramu: "Jestliže Hitler poslal šest miliónů Židů do plynu, bylo to proto, že on i německý lid věděli, že Židé jdou proti zájmům lidí celého světa." Výše zmíněnému nacistickému vůdci pak přislíbil v Ugandě postavit pomník. 
 
K tomu sice nikdy nedošlo, ale čtyři roky poté dovolil přistát izraelskému letadlu unesenému palestinskými teroristy na letišti v Entebbe. Zatímco nežidovští rukojmí byli propuštěni, ty židovské muselo osvobodit o pár dní později izraelské komando. Po jeho úspěšné akci dal Amin údajně ze vzteku posledního hospitalizovaného zajatce, Doru Blochovou, zabít. Teprve události v Entebbe, které šokovaly celý svět, pohnuly také Velkou Británii, aby se svým bývalým vojákem zrušila diplomatické styky.
 
Další roky krutovlády se již odvíjely ve stylu padni komu padni. Nepřáteli státu se stali všichni bílí. Aby se dostali ze země, museli před diktátorem pokleknout a doslova jej nosit na rukou. „Bůh mi řekl, abych z Ugandy udělal zemi černých,“ prohlásil Amin a podle toho se taky choval. Všechny britské podniky byly znárodněny.  Do azylu před ním utíkali už i vlastní ministři. Jednomu poradci údajně před večeří řekl: "Chci tvoje srdce. Chci sníst tvoje děti."  
 
Strach se dal krájet. Zemí začaly kolovat zvěsti o diktátorově kanibalismu, stejně jako o čarovné moci, kterou prý zdědil od své matky. Po vraždě biskupa už nikdo nepochyboval, že autonehoda Aminova viceprezidenta byla jen dalším atentátem paranoidního vladaře. Bouřící se část armády pak Amin se svými stoupenci zatlačil do Tanzanie. Při tom stihl jen tak mimoděk anektovat část tanzanské provincie Kagera. A to mu nakonec definitivně „zlámalo vaz“.
 
Kdyby jej v roce 1979 nesvrhla tanzanská armáda, která se nesmířila s vpádem té ugandské na své území, možná by dnes Amin vládl vylidněné zemi plné mrtvol. Ovšem nestalo se tak. Tanzánský prezident Julius Nyerere vyhlásil Ugandě válku a v dubnu 1979 již jeho jednotky dobyly Kampalu. Hrůzovláda skončila se dnem jedenáctého dubna. Aminovi odmítly pomoci všechny státy vyjma Lybie, jejíž pomoc však byla sporadická a porážku nemohla odvrátit. Po devíti letech Uganďané opět slavili, tentokrát s transparenty „Fašistický diktátor padl“ či „Ať žije Nyerere“.
 
Amin uprchl do Lybie, kde našel dočasný azyl, který pak vyměnil za pobyt v Saudské Arábii. Pavián, monstrum a řezník z Kampaly však dožil v přepychovém zapomnění Arabského poloostrova. Zemřel v klidu 16.8.2003. Za své činy se nikdy neomluvil a ničeho prý nikdy nelitoval. A samozřejmě se rovněž za ně nikdy nezodpovídal.
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]