Profily



Gustáv Husák: Sonda do života a smrti muže odsouzeného k zapomnění

 

Listopad roku 1991. Den jako každý jiný nad bratislavským hradem se pomalu rodil další chladný den, předzvěst zimních mrazů. Starý, životem na smetiště dějin odhozený muž, byl unavený. Příliš unavený. Příchod nového dne již ani nevnímal, stejně jako už skoro nevnímal včerejší televizní reportáž informující své diváky o blížícím se druhém výročí sametové revoluce. Revoluce? Sametová revoluce? Pěkný vtip. Pousmál se. On věděl. Moc dobře věděl. Unavené oči se na okamžik zavřely.
 
Bláto, špína chlad lesa. Všudypřítomné nebezpečí.  Plamen nenávisti. Nenávisti vůči fašistům, vůči Titovi, který z jeho Slovenska udělal klerofašistický Slovenský štát.  Za to ho nenáviděl ještě víc, než prezidenta Beneše, který svou slabostí otevřel fašistům dveře za hranice Československa. Západní spojenci? K smíchu. Zrádci. Mnichovská zrada bolela. 
„Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast… území od Aše až po Vladivostok!“
Ano, byl naivní. Euforie nad pomocí přicházející z Východu, intelektuální rozvažování nad osudem domoviny, soudružské semknutí ve chvílích beznaděje. Snad tohle všechno ho nakonec donutilo napsat dopis s doporučením, že by se Slovensko mělo začlenit do svazku národů Sovětského svazu.
„Náš člověk má dost malých států a malých politiků… Chceme být součástí SSSR!
 
I přes spoustu vtipů, které v průběhu dalších mnoha let o jeho osobě i jménu kolovaly, však nebyl hloupý. Rychle pochopil, že cesta z jednoho područí do druhého není tou správnou. Nahlas to říci nemohl, ale v březnu 1945, při jednáních o vzniku československé vlády a jejího „košického“ programu jednoznačně zastal stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii. Sklidil za to od svých slovenských soudruhů potlesk a uznání.
 
Ano, byl vždycky cílevědomý. Ale co je na tom špatného. Člověk bez cíle je zbytečný člověk. A on měl ve svých cílích jasno. Již od dětství, kdy jako první z obyvatel Dúbravky dosáhl akademického vzdělání a po vystudování právnické fakulty Univerzity Komenského získal titul JUDr. Ano, patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu ,versailleským zmetkem’ a ,obnovením takového žaláře národů, jako bylo Rakousko.
 
„Nezáleží na tom, jaké měl osobní úmysly. Pro historickou pravdu je důležité jen to, jaké byly objektivní následky.“ Cesta nahoru dokáže být vždy opojná. Jako předseda pověřenců se odmítnutím milosti definitivně vypořádal s Tisem, kterého před popravou nezachránil ani kněžský statut, vypořádal se i s nekomunistickými pověřenci a jako vedoucí činitel slovenského SNG a STB  se vypořádal s nepřáteli státu. Někdy se prostě, v zájmu všeobecného blaha, musí jít přes mrtvoly. Generálka na celostátní komunistický převrat? Možná. V zájmu jeho idejí bylo přeci důležité, aby demokratická strana, která po válce zvítězila ve volbách, zmizela ze sféry vlivu. Každopádně byl rychlejší než Gottwald.
 
„Já jsem komunistický kněz a vy jste katolický kněz, nebudeme o tom diskutovat. Já si držím své, vy si držte své.“
Pýcha předchází pád. Moc dobře to věděl. On však nikdy pyšný nebyl. Ano, rostl rychle a neměl čas, ani chuť dívat se za sebe. Rychle zapomínal na ty, kteří mu pomohli, dokázal být stoicky netečný k prosbám o pomoc, stejně jako bezohledný. Spolupodílel se na likvidaci katolické církve v padesátých letech, podílel na potlačování protestů věřících v šedesáti slovenských obcích, podílel se, v rámci Akce K, internaci mnichů do žalářů. Byl tohle boří trest? Nepochybně ano. Jinak si to vysvětlit nedokázal.
 
Bylo to k smíchu. Obžaloba z buržoasního nacionalismu, které byl v roce 1951, vystaven společně se soudruhy Clementisem a Novomestským, byla absurdní. Buržoasní nacionalista. On? Přesvědčený komunista? Musel to být boží trest. Bůh rozhodl o jeho pokání spojeném s bolestí. Bolestí, kdy se z něj vyšetřovatelé pokoušeli vymlátit přiznání, bolestí, kdy jej zbili spoluvězni, bolestí nad strmým pádem z výsluní až na dno lidské společnosti.
Jeho víra v komunismus však byla pevná. Dávala mu sílu, která mu dovolovala vzdorovat, znovu a znovu odvolávat vynucená přiznání, sílu, která ho zachránila před semletím mašinerií, kterou sám pomáhal budovat. Sílu, která mu zachovala zdravý rozum, když byl v roce 1954 odsouzen na doživotí. Alespoň přežil. V cele, kde byl uvězněn společně s duchovními, na jejichž internaci měl svůj díl, přežil Stalina i Gottwalda.
 
„Vy jste šli proti nám, a proto jste byli odsouzeni spravedlivě. Neměli jste ale dostat tak vysoké tresty. Až se stanu prezidentem, pustím vás na svobodu.“
 
Návrat bůže být různorodý. Ten jeho, po amnestii prezidenta Novotného těšil, stejně jako bolel. Dal mu bůh druhou šanci? Možná. Dal mu šanci začít úplně od počátku, Žena ho opustila, utekla za hercem. Našel si novou. Bývalou partyzánku a současnou komunistickou novinářku. Jako dělník začal volat po reformách. Chtěl polidštit socialismus. Strana procházející krizovým vývojem se mu odvděčila. Byl plně rehabilitován. Jako poctivý komunista, oběť stalinistických čistek. Ano, pocit zadostiučinění. Reformní proud sílil. Jako blízký Dubčekův spolupracovník nakonec dosáhl kýženého návratu do velké politiky v pozici místopředsedy vlády. Ano, život zase začal dávat smysl.
 
Může mu to někdo vyčítat? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Ano, v podvědomí sice tušil, že ho dějiny nakonec odsoudí a zpočátku, když spojenecká vojska obsadila Československo se bláhově snažil postavit za názory, které doposud zastával. Pak si ale uvědomil, že tím, jakoby stál sám nahý proti přicházející sněhové bouři. Vzpomínka na kriminál byla stále v živé paměti. Může mu to někdo vyčítat? Ta šance se přímo nabízela. Návštěva Moskvy a debaty s Brežněvem a zjištění, že tento velký státník s ještě větší mocí má zájem zahrnout jej do svých dlouhodobých plánů. Ano, měl na výběr. Setrvat u Dubčekových ideálů, nebo za podpory nového kamaráda Brežněva, poskočit o několik příček výš v kariérním žebříku. Vybral si tu druhou. Může mu to někdo vyčítat? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. 
 
Dokázal to. Vystoupal až na vrchol. Od prvního tajemníka KSČ, přes generálního tajemníka, až po prezidenta ČSSR. Sedmnáctého dubna definitivně odstavil Dubčeka a normálně se stal hlavou soucialistického Československa. Strana a hlavně pak sovětští bratři byli už jen krkem, který tou hlavou kroutil. Moc je opojná, ale on byl životem nejednou poučen. Dělal jen to, co se od něj očekávalo. Po Silvestru pronášel novoroční projevy, při státních návštěvách se líbal s Brežněvem, vedl normální život normálního státníka v éře, která dostala přiléhavé jméno. Normalizace. Na jeho soukromých plánech a představách již nezáleželo, stal se veřejně známou osobou, tváří celé země, která na lidi koukala z poštovních známek i z obrazů v každé školní třídě. Takový člověk si nesmí, ani nemůže dovolit soukromý názor. Rezignace nad blahovolným osudem? Možná. Systém té doby byl prostý. Moskva doporučila, bylo provedeno. S nostalgickým úsměvem si občas vzpomenul na své mladické ideály. Jak za války loboval, aby se Československo stalo součástí SSSR. Ano, osud dokáže být hodně ironický.
 
Bezmoc mocných? Dalo by se to tak charakterizovat. Netečně přihlížel zástupu kariéristů vtírajících se do jeho přízně, aby pak mohli v příhodné chvíli urvat svůj díl moci pro sebe. Jako třeba Jakeš, který ho v roce 1987 vystřídal na postu generálního tajemníka strany. Neodsuzoval ho za to. Sám by kdysi udělal to samé. Bilak mu taky pil krev. Nemohl však nic dělat, dobře věděl, že to je Brežněvův kůň. Rozmístění jaderných zbraní v Československu? Moskva tomu tak chtěla. Kdyby ne, nebylo by to normální. Vše muselo plynout normálně. A plynulo. Dlouhých čtrnáct let, která byla pro něj výjimečná jen ve chvíli, kdy jeho žena zahynula při leteckém neštěstí a kdy dostal první mozkovou příhodu. Tehdy pochopil, že ač dnes mocný, nebude zde navěky. Bylo na čase udělat něco výjimečného. A tak podpořil Gorbačova v jeho reformním úsilí. Byl už dost starý a zkušený, aby vycítil, že dějiny přichystaly jeho zemi další radikální změnu. A on se rozhodl být těmto změnám nápomocen. Cítil, že to bude po dlouhé době správná věc, kterou je v jeho silách možné vykonat.
 
Říká se, že před smrtí proběhne člověku před vnitřním zrakem celý jeho život. Co zněj zbylo? Vetchý stařec nad hrobem.
Byl to dlouhý život. Dlouhý a bohatý život? Každopádně zajímavý život. Oči se opět zavíraly. Cítil, že brzy už to bude navěky. Pochopil, že je načase povolat kněze, aby mu je v klidu a míru zatlačil. Ne, nikdy se tím veřejně nechlubil, ostatně nikdy ani nemohl, ale v hlubokém skrytu duše byl vždy věřícím.
 
Epilog: Dne 15. listopadu 1991 trnavský arcibiskup a slovenský metropolita Ján Sokol informoval o tom, že „v pátek 8. listopadu se během pobytu v Bratislavě dozvěděl o těžkém zdravotním stavu Gustáva Husáka, jakož i o tom, že si přeje kněze.
„Protože jsme se znali, šel jsem ho navštívit. Požádal jsem lékaře, aby pacientovi oznámil moji návštěvu. Ten mi po návratu k mému překvapení, neboť byl večer, oznámil, že mohu jít dál. Potom jsem nemocnému posloužil všemi svátostmi.“
 
18.11. 1991 zemřel, smířen s bohem, bývalý československý prezident a čelní představitel tzv. normalizace Gustáv Husák. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období. 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]