Profily



Sametová revoluce: Masakr na Národní třídě

 

 
Excelentní šachová partie, která se stala státním svátkem získala jméno Sametová revoluce. Zapomeňme však na vzletné řeči o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí a podívejme se, co se dělo doopravdy.
 
„Sebrali mě estébáci, tak, jak nám to obvykle o svátcích dělali, abysme 'nezlobili'. Seděl jsem se dvěma z nich v autě. A jeden se mě ptá: 'Tak co, pane Havel. Kdy to praskne?“ (Václav Havel)
 
„Máme holé ruce! Máme holé ruce!“ Stotisícový dav v něm již dávno nebyli jen studenti se ocitl v pasti. Policejní kordon přibližující se od Národního divadla tlačil. Květiny zasunuté za štíty, naivní gesto jak zabrzdit postupující mašinérii. Pouliční lampy v listopadovém večeru nevrhaly strašidelní stíny, byli mlčenlivými svědky. Bylo jasné, že se demonstranti ocitli na konci své cesty. Pak přišla první rána obuškem. Vždycky je to první rána, která rozpoutá běsnění. Národní ulicí se rozlehl jekot. Mašinerie se dala do pohybu...
Nebylo ještě ani půl desáté, když už bylo po všem.
 
I my jsme viděli, že se KSČ sice vydává za obrovský monolit, ale že když dojde k tlaku a ztratí sovětskou podporu, taje to jako sněhulák na slunci. Znal jsem situaci ve straně: v únoru 1989 jsem psal analýzu pro Gorbačova, v níž jsem uváděl, že situace je příznivá ke změnám, protože tu stojí asi patnáct milionů lidí proti dvousettisícové mafii stranických sekretariátů a politruků. (Walter Komárek, tehdejší šéf prognostického ústavu)
 
Několik měsíců před tím: Nezávislé studentské sdružení společně s pražskou organizací SSM (bývalý Socialistický Svaz Mládeže) plánuje na 17. listopad pietní akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Oficiální účel? Uctění památky Jana Opletala. 
 
Vezmi sebou květinu
 
17. listopadu si připomeneme 50. výročí slavných i tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala, smrtelně zraněného při protiokupantských demonstracích 28. října 1939.
Zdánlivou tečku za tímto novým protinacistickým vystoupením znamenala okamžitá brutální perzekuce: 9 studentských předáků bylo popraveno, na 1500 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a české vysoké školy byly uzavřeny. Současně se však ve světě zvedla vlna rozhořčení, která v brzku vedla k ustavení právě 17. listopadu za Mezinárodní den studentstva.
Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se nechceme dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před 50. lety odvážně vystoupili.
Proto dne 17. listopadu po 16. hodině půjdeme od patologického ústavu na Albertově, odkud vyšel pohřeb Jana Opletala, přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice, kde v parku před Hlavním nádražím položením květin pietní akt ukončíme. 
(text dobového letáku šířeného od konce léta po celé Praze)
 
"Na konci října (pozn. myšleno roku 1989) jsem byl v Moskvě přijat na ÚV KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že oni ale udělají všechno pro to, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane, i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. Ale to výročí 17. listopadu bylo magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Ne že bychom to jako prognostici předpověděli na hodinu, ale věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit." (Walter Komárek, tehdejší šéf prognostického ústavu)
 
17. listopad roku 1989 byl zdánlivě den jako každý jiný. Týden staré zprávy o pádu berlínské zdi již byly minulostí stejně jako informace že po čtyřech a půl desetiletích vlády komunistické strany v Bulharsku odstoupil Todor Živkov a strana byla přejmenována na Socialistickou stranu Bulharska. Jen hrstka zasvěcených věděla, že tento den bude prvním krokem k uskutečnění v té době nepředstavitelných změn.
 
Již od poledního se na Albertově začínají scházet studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími. Manifestace začíná v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů.
 
Ministr vnitra Kincl konzultuje s M. Štěpánem a M. Jakešem rozsah opatření. Je dohodnuto nezakročovat proti demonstrantům, ale přehradit cestu do středu města nebo na Hrad.
 
Od samého začátku demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel (např. "Masaryka na stovku" či "Jakeše do koše"). Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů SNB dožadoval rozehnání demonstrace, avšak nebylo mu vyhověno, neboť se velitelé drželi rozkazu z ministerstva vnitra "nezasahovat"
 
Václavu Bendovi se podařilo ve večerních hodinách zachytit a odposlechnout radiové spojení STB. Z odposlechu byly patrné rozpaky policie nad mohutností průvodu. Stále byla hlášena poloha čela a konce průvodu. Mezi 19. a 20. hodinou, když se čelo průvodu ocitlo na Národní třídě, dostávaly hlídky pokyn "vygumovat se", protože "přicházejí kamarádi", tj. Bílé helmy. (zdroj: totalita.cz)
 
Po skončení oficiální části demonstrace se dav stržený agentem StB Zifčákem neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Ve snaze zastavit pochod přehradily bezpečnostní složky Vyšehradskou ulici, ale zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a policejní kordon byl protržen. Zablokování přístupu do centra zabránily až přivolané posily
 
"Najednou jsme v pasti - zhruba po hodině od chvíle, co jsme sem přišli. Čím dál větší skupinky lidí s rukama nad hlavou se trousí směrem k řadám pohotováků. Chtějí domů. Nevěří vlastním očím - pohotováci je vracejí zpět, mají to prý zakázaný nás pustit... Pohotováci nás svírají z obou stran, jsme v presu... slyšíme štěkot psů, někteří zoufale vykřikují "Nechceme násilí", "Nechceme Čínu", "Nechceme Gestapo", "Nechceme krev"
(dobové svědectví, zdroj Studentské listy 1989)
 
„Asi nejhorší byl okamžik, kdy se lidi domluvili, že už to nemá význam a půjdeme domů - a v tu chvíli nebylo kudy. Ještě pět minut před akcí se volalo "Nechceme další Čínu" a "My chceme domů". Marnost. V jednu chvíli jsem se ocitl vpředu, první řady se spontánně chytily za ruce. Roztrhli nás. Vždycky někoho vytáhli a zbili - i ty, co už leželi na zemi, bez výběru. To jsem pocítil strach.
Hrozný strach z bolesti, ale přišly horší věci. Kousek ode mne dostala paní infarkt, desítky lidí zůstaly přiskřípnuty mezi zaparkovaná auta, ta se začala rozjíždět. Já osobně jsem dostal dvě rány. K tomu jsme inkasovali výkřiky typu "no pojďte, teď se bojíte". Zbytečně jsme ukazovali prázdné ruce, zbytečně jsme to skandovali, pro nikoho nebylo uniku.“ 
(dobové svědectví, zdroj Mladá fronta)
 
Demonstrující dav začal pokládat na zem zapálené svíčky. Toho si policisté vůbec nevšímali a začali ve svých pozicích stahovat dav čím dál tím víc těsněji, až do té míry, lidi začali propadat panice. To se příslušníkům moc nelíbilo a pro udržení jakéhosi pořádku začali policisté mlátit lidi demonstrující v davu obušky a to s neobyčejnou surovostí. Do akce proti demonstrantům se připojila také skupina rudých baretů. Od Národního divadla začaly přijíždět obrněné transportéry s radlicemi. Pořádkové síly uvolnily sevření, ale jen na několika málo místech. Kordony policistů utvořili uličku, z níž byli prchající demonstranti biti obušky. Do všeobecné vřavy se začalo ozývat houkání sanitek. 
 
Jedna paní si něco dávala do auťáku zaparkovaného u chodníku. Říkala, že něco podobného už zažila na Václaváku a stačila včas ujet. Pluk se pohnul, řekl jsem ženě, ať se schová do auta. Kromě mě se tam vmáčknul ještě jeden kluk. Do kapoty třískaly obušky. Řidičce ukazovali, ať otevře okýnko. Dovnitř vstříkli slzný plyn. Křikl jsem na ženu, aby si dala něco na obličej. Toho kluka vytáhli za vlasy a ruce. Pak mě. Padl jsem na levý bok a chránil si zátylek. Kopali mě do kříže, když jsem se pokusil vstát, mlátili ještě víc. Hnali mě k autobusu, seděl jsem v něm u dveří, žena na mě křičela, že je v pořádku. Chtěli ji vytáhnout z davu, ale lidi se shlukli tak, že mohla utéct. (dobové svědectví)
 
,, v průběhu akce byly snahy z ní učinit demonstrativní vystoupení proti socialistickému společenskému zřízení, KSČ a vládě. To se pak projevilo v dalším vývoji, kdy dav z podnětů různých lidí se ve večerních hodinách vydal do centra hlavního města. Došlo k narušení klidu a veřejného pořádku zejména v prostoru Národní třídy a Perštýna. Účastníky nepovolené akce vyzývaly více než 50 minut pořádkové síly k rozchodu a k vyklizení prostoru, aby byl obnoven provoz na komunikaci. Na opakované výzvy se část lidí rozešla. Zbytek v počtu asi 2000 osob pokračoval v demonstraci a zvyšoval své agresivní chování. K obnovení pořádku zakročily jednotky VB. Při vytlačování demonstrantů z prostoru bylo zraněno 17 osob. Při zákroku došlo k zranění 7 příslušníku VB. Na místní oddělení VB bylo převedeno 143 osob, z nichž 9 bylo zadrženo po důvodném podezření ze spáchání trestného činu a 70 osob bylo zajištěno pro přečin. Řádová pokuta byla udělená 21 osobám." (zpráva ČTK z 18. Listopadu 1989)
 
Téměř okamžitě po potlačení demonstrace se začala mezi demonstrujícími šířit fáma o tom, že při zásahu zemřel student Martin Šmíd. Tato informace, kterou vypustila Drahomíra Dražská, se ve večerních hodinách 18. listopadu dostala do zahraničního vysílání rádia Svobodná Evropa. Zveřejnění této zprávy mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti. V divadlech a na školách se začínají organizovat první stávkové výbory. Později po revoluci se objevily zprávy, že celá kauza byla vykonstruována agenty STB a že údajný mrtvý byl člen STB poručík Ludvík Zifčák. 
 
Mnozí lidé se domnívají, nebo si myslí, že v roce 1989 došlo k masovému povstání národa. Z toho, kde jsem působil, nebo kde jsem pracoval, jsem přesvědčen o tom, že k žádnému masovému povstání nedošlo. Došlo k určitým politickým změnám, došlo k výměně jednoho politického systému za druhý. Samozřejmě s pomocí tehdejších složek. (Ludvík Zifčák)
 
Já jsem ten večer 17. listopadu 1989 seděl v mezaninu budovy Československého spisovatele. Říká se tomu ponorka a je to závodní jídelna zaměstnanců. Usadil se tam štáb, který celou tu akci řídil. Hlavní osobou byl rezident sovětského velvyslanectví. A byl tam taky Lorenc a Havel. Když teď jeden tvrdí, že byl v Bratislavě a druhý na Hrádečku, tak to není pravda. Můj úkol, bylo ubezpečit Jakeše, až bude volat z Orlíku, že se nic vážného nestalo a že nikdo nebyl zraněn a odvezen do nemocnice". (bývalý ministr zdravotnictví Prokopec)
 
Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.
 
Přeceňování role studentů patří k oficiální legendě o sametové revoluci. Studentský buřičský potenciál vyrůstá z faktu, že jde o sociální skupinu lidí s vyhraněným světovým názorem a svobodných v tom smyslu, že jsou nezávislí - ve srovnání s námezdními pracujícími mají mnohem méně odpovědnosti za blízké i sebe sama, ale jsou zároveň povětšině sociálně zajištění. Znají mnoho odpovědí, ale málo otázek. Z dětství si nesou pohádkový cit pro spravedlnost a zároveň jsou snadno manipulovatelní. Jejich skutečná revoluční funkce je čeká až den poté, kdy převezmou společenskou odpovědnost. Skutečné revoluce stavějí, ne pouze bourají. Ti, kdo se domnívají, že studenti v ony listopadové dny roku 1989 určili osud země, nevidí, že studenti mohou v politice něco rozhodnout jen tehdy, když už ostatní vše přichystali. (zdroj, Britské listy)
 
S odstupem měsíců začíná na povrch pronikat názor, že brutální masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – což může naznačovat, že v přípravách existovala spolupráce. Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída, která se vzápětí ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]