Profily



Ludvík Svoboda: Nahoru, dolů... až do zblbnutí

 
Úďa, syn Jana a Františky Svobodových měl být zemědělec. Jako Přemysl oráč, orat pole, starat se o krávy, dávat prasatům a tak. V jistém slova smyslu to tak dopadlo.
 
Vystudoval vyšší zemědělskou školu, aby byl na statku svého otce (kterého nikdy nepoznal, neb se narodil až po jeho smrti) v Hroznatíně na Českomoravské vysočině, něco platný. Jenže přišla válka. První světová, Rakousko Uhersko mobilizovalo a tak Ludva musel do války. Jako mnoho jiných. Bojovat za císaře pána a jeho rodinu. Psal se rok 1915 a východní fronta si pravidelně žádala dodávky čerstvého masa. Ludvík si však moc nezabojoval. Ještě téhož roku byl zajat a následující rok jej již zastihl jako příslušníka československých legií, kde se začala rodit jeho vojenská kariéra. Zborov, bitva u Bachnače a sibiřská legionářská anabáze, byli dobrou školou. Do Československa se vrátil v roce 1920. V hodnosti kapitána.
 
Krátce po svém návratu si trochu zašpinil ruce hnojem na otcově statku, ale vojenská kariéra mu začala být přeci jenom bližší, než dojení krav. Není proto divu, že se s podzimem 1921, kdy se mobilizovalo proti Maďarům, vrátil do československé armády, kde to dotáhl až na velitele praporu v Kroměříži. A taky se stačil oženit. Mlynářská dcerka Irena byla dostatečně vnadná a vojenský ples dostatečně příhodné místo k seznámení. Později mu dala syna a dceru.
 
Jenže nad Evropou se začala opět stahovat mračna, která přerostla v celosvětovou bouři. Ludvík se přihlásil o službu na hranici a poté co s ostudou a všemi vojáky na základě mnichovského diktátu odešel, vydal se do sousedního Polska s nadějí, že zde bude lépe. Nebylo. Organizace československé jednotky v Krakově, ztroskotala na fašistickém blitzkriegu, Svoboda byl Rudou armádou, která v té době kamarádila s Hitlerem, zajat a jako špión odsouzen k smrti. Jeho posledním přáním bylo, aby někdo zavolal do Moskvy. S nadějí, že na něj soudruzi nezapomněli. V této souvislosti se i proslýchá, že spolupracoval s ruskou rozvědkou.
 
Naděje se naštěstí ukázala být opodstatněnou, Kreml rozsudek smrti zrušil a Ludvík tak mohl po napadení SSSR fašisty (kamarádšoft definitivně skončil) organizovat 1. Československý armádní sbor, který pak došel z Buzuluku až do Prahy. Ludva o tom napsal dokonce i knihu, v níž líčil, jak si českoslovenští vojáci byli s rudoarmějci  bližší než bratr s oblíbeným bratrem. Každopádně je fakt, že Ludvík to dotáhl až na armádního generála. Ač stále politicky neangažovaný, proslýchá se, že hodně kámoší s Gottwaldem a exilovou komunistickou klikou v Moskvě. Do Prahy se po válce vrátil s dekretem, který jej jmenoval ministrem národní obrany.
 
Sláva a čest patří vítězům a tak se zdálo, že legenda bitvy u Sokolova, boje o Kyjev či Karpatsko-dukelské operace má o své čestné místo pod sluncem postaráno. Jako loajální sympatizant KSČ tleskal únorovému převratu v roce 1948, na ustavujícím zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty prohlásil, že „armáda jde s lidem“  a vysloužil si tak členství ve straně. Stejně mnozí spekulovali, že jím již dávno. Akorát přísně utajovaným. Jenže, bohužel pro něj a mnoho dalších skalních komunistů, přišla padesátá léta proslulá čistkou ve stranických řadách a monsterprocesy. Často se smrtící koncovkou na popravišti.
 
V této mlejnici uvízl i Ludvík. Naštěstí ne nějak zásadně. Nedostal provaz, dostal jen distanci. Byl jen odvolán ze své funkce a Tonda Zápotocký, ten co napsal Annu proletářku, mu slíbil „důchod z milosti“. Ale znáte to. Sliby, chyby. Ludva se tedy vrátil zpátky k hnoji. V Hroznatíně tak hrdina od Sokolova pomáhal budovat JZD. To bylo v padesátých letech IN. Kolektivizace, to tehdy frčelo. Udej svýho kulaka.  A hledáček nevyzpytatelného osudu se opět zaměřil opět na Ludvíka.
 
Roku 1952 byl Ludvík na Hlavním nádraží v Praze zatčen. Tehdy země žila procesem s Rudolfem Slánským (ten později dostal provaz) a Ludvík Svoboda se hodil jako další spiklenec, který měl organizovat vojenský převrat. Naštěstí tu byli zase kamarádi ze Země, kde zítra již znamenalo včera. Po protestech sovětských důstojníků byl  Ludva propuštěn, obvinění stařeno a vojenský převrat „přidělen“ jiné oběti. Kamarádi z Ruska na svého druha ve zbrani nezapomněli. A nezapomněl na něj ani kamarád Chruščov, který poté co Stalin a po něm Gottwald zaklepali bačkorami, za Svobodu ostře zaintervenoval. „Kde je můj válečný přítel generál Svoboda?“ zeptal se panáčkující československé komunistické garnitury. Tonda Zápotocký byl v rozpacích. Bylo trochu trapné vysvětlovat, že Lúďa je pomocný dělník v JZD. A tenhle trapas zase vrátil Ludvíka do politiky. Hnůj jako hnůj. Jenže to se již na Československo valila další krize. Přicházelo Pražské jaro a lidi si vybírali, na jaké straně barikády stojí.
 
Ludva to neměl jednoduché. Přeci se nepostaví proti svým ruským kamarádům. Ale zároveň nechtěl být vnímán rozbouřeným národem jako vlastizrádce. A tak jako pilná včelička snáší na obě hromady. Vysloužil si tak post postavy, uklidňující Sověty, na druhé straně člověka konfrontovaného s "chybami režimu", který tak měl být nakloněn jeho reformám a liberalizaci.  Správná volba, která ho katapultovala na hrad. Ludvík Svoboda se tak stal sedmým československým prezidentem a své odhodlání navázat kontinuitu s předchůdci v prezidentském úřadě symbolicky vyjádřil položením květin na hroby nejen Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, ale i T.G. Masaryka a Edvarda Beneše. To bylo moudré a prozíravé. Irenu, nyní první dámu, měli na hradě taky všichni rádi. Nebyla to žádná fiflena a podílela se na projektu SOS vesniček.
 
A přišla další krize. Přišla okupace, Ludvík své ruské kamarády ve štychu opět nenechal a mohl tak připravovat normalizační přechod. Pomohl odstranit nepohodlného kámoše Dubčeka a umést cestu novému kámoši Husákovi. V té době to bylo normální. Co se neumetlo, to se zametlo. Pod koberec.
 
Jenže bohužel, do toho všeho začal normálně stárnout. Nikdo nemládneme. A k tomu Ladva začal senilnět. Zároveň i nemoci si začaly vybírat svou daň. Nakonec to došlo tak daleko, že měl Ludva problémy i se svým vlastním podpisem. Ovšem vyslovit své radikální NE, aby jej někdo v jeho úřadu vystřídal, to samozřejmě problém neměl. Marně mu vysvětlovali, že prezident, který se neumí podepsat není "cool" (Cool v tehdejší terminologii znamenalo "pokrokový"), Ludva byl názoru, že porazil fašisty, tak porazí i senilitu. Neporazil. Kamarádi soudruzi, nyní již pilně tancující kozáčka pod sovětskou balalajkou, tedy museli přijít s nějakou kulišárnou. Změnili tedy v roce 1975 československou ústavu a 29. května, pár dní poté co republika oslavila Osvobození Rudou armádou se kterou putoval z Buzulukou až do Prahy. Ludva musel jít na nucený odpočinek. I se všemi svými metály a vzpomínkami. A několika prodělanými mozkovými mrtvicemi. Nechtělo se mu, ale čerstvě pozměněnou ústavou požehnané zdravotní důvody jsou skvělou záminkou jak sejmout senilního prezidenta - hrdinu a osvoboditele, 
 
Ludvík Svoboda pak zemřel 20. září roku 1979 v Praze. Na státní náklady mu byl samozřejmě vystrojen velkolepý pohřeb, jak se na správného hrdinu, který došel z Buzuluku až do Prahy a milovaného prezidenta patří. Jeho žena Irena ho přežila jen o deset měsíců. 
 
Krávy byly podojený, u prasat vykydáno, všechno bylo normální, a tak mohli jít klidně oba spát.
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]