Kostky byly vrženy. Zmobilizované Československo bylo připraveno čelit svému osudu. Na druhé straně Hitler předkládá západním mocnostem memorandum, které je ve své podstatě přímočarým diktátem.

 

Podle něj, s ohledem na krizovou situaci v pohraničí, jež je podle hitlerových slov pro sudetské Němce již nepřijatelná, mají být vyznačená sudetská území bezpodmínečně a v nejbližší době postoupena Říši. Hitler dále operuje historickými nároky a stanoví datum vyklizení pohraničí od české státní správy na 26. září. 28. Září mají být pak vyklizená území předána Německu. Československou mobilizaci pak Hitler vyložil jako další vlnu teroru namířenou proti německému obyvatelstvu. A zároveň s tím dodal, že je připraven okamžitě zahájit otevřený útok proti Československu.

 

 

Česká vláda samozřejmě vyhodnotila toto memorandum jako diktát, který obvykle ukládá vítěz poraženému národu. Britská vláda, která v tomto případě zastávala post zprostředkovatele, toto však nechtěla slyšet. Vysoká hra totiž měla ještě mnoho jiných aspektů. Západní mocnosti totiž doufaly, že si Hitler nástupem na Československo tvoří cestu k napadení východu, tedy Sovětského svazu, což se jim hodilo do plánu. Z těchto důvodů taky obratně vycouvaly z jednání se Stalinem, který jim okamžitě navrhoval spojenectví v podobě tajné smlouvy k vytvoření alespoň nějakého obranného systému proti Hitlerovi. Tím svým způsobem dotlačili Stalina, aby  později dojednal s Hitlerem známý desetiletý pakt o neútočení, který Hitler tak jako tak, když se mu to hodilo, porušil.

 

 

Ovšem objevil se další problém. Francouzsko – britská politika usmiřování se již začala zajídat občanům obou zemí. Její špinavá podstata byla čím dál tím víc do očí bijící. Hitler tedy začal ještě více tlačit na situaci, aby co nejrychleji dosáhl svého. Se slovy: „Buď dá pan Beneš sudetským Němcům svobodu, nebo vyrazíme na pochod a tuto svobodu jim přineseme,“ začal harašit zbraněmi. A Evropa, byť na Hitlerův nový nátlak odpovídá částečnou mobilizací, válku nechce za žádnou cenu. A už vůbec ne kvůli „banálnímu“ sporu týkající se národnostní menšiny.  Británie se pokouší využít fašistickou Itálii jako zprostředovatele proti hrozícímu konfliktu. Pokud by totiž Hitler napadl Československo silou, strhl by se dominový efekt. Francie by byla nucena v rámci uzavřených smluv přispěchat na pomoc Československu, Anglie zase Francii, čímž by nastala válka. Anglie tak vyvíjí nátlak na Francii, aby se svých závazků zřekla.

 

 

„Význam této diskutabilní francouzské zrady na Československu je nutno posuzovat nejen dle odborných vojenských hledisek (katastrofální zaostávání Francie a Velké Británie ve zbrojení), ale je třeba vzít v úvahu i silný britský vliv, který v kritickém roce představovaly Chamberlainovy krátkozraké a nefundované názory na celkovou středoevropskou problematiku. Neblaze působila i účinná nacistická propaganda. Dokázala přesvědčit značnou část světového veřejného mínění a vlády evropských států, že příčinou sporu je právě národnostně smíšené Československo. Pro nedostatek hodnotnějších informací o životě národnostních menšin v čs. státě většina vlád těžko chápala, proč by k udržení české nadvlády nad sudetskými Němci, Maďary, Poláky a Slováky měla být rozpoutána světová válka. Tento rychle krystalizující a v čs. neprospěch se radikálně měnící všeobecný světový názor na čs. národnostní otázku považoval oddělení čs. pohraničí za spravedlivé.“ (historik Miloslav John)  

 

 

Napjatá situace nakonec najde řešení v německém Mnichově, kde se má uskutečnit setkání mocností, které by společnou řečí odvrátily přízrak hrozící války. Hitlerovi ve skutečnosti však jde jen o jediné. Zlegalizovat svou anektaci československého pohraničí, u které samozřejmě nehodlá zůstat. Zástupci Československa a Sovětského svazu nejsou k jednacímu stolu přizváni. Český velvyslanec  v Berlíně dr. Vojtěch Mastný tak jen čekal před zavřenými dveřmi jednacího sálu, aby si mohl jen potupně vyzvednout výsledek dohody s ujištěním, že pokud jí Praha nepřijme, bude v případném boji s Německem odkázána jen na sebe. Zrada a svinstvo, údajně páchané ve jménu míru jsou dovršeny. 

 

 

Mnichovský diktát proti ČSR byl s konečnou platností podepsán 29. září 1938. Podepsali jej Adolf Hitler, Édouard Daladier, Benito Mussolini, Neville Chamberlain. 30. září 1938 proběhla schůze vlády ČSR s prezidentem Edvardem Benešem. Ministr zahraničí ČSR K. Krofta na ministerstvu zahraničí vyslancům Francie, Velké Británie a Itálie sdělil toto stanovisko ČSR: „Jménem prezidenta a své vlády prohlašuji, že se podrobujeme rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově o nás, bez nás a proti nám.“ Tehdejší Československo tak přišlo o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva.

 

„Jsme opuštěni a zrazeni. Jsou to zbabělci a nejhnusnější je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat. Byla to od spojenců komedie. Garantovali předem Hitlerovi, že to dostane.“ (Edvard Beneš, 30.9.1938)

 

 

Prezident ČSR dr. Edvard Beneš s vládou ČSR v exilu, usilovně působili k tomu, aby tragédie Československa z roku 1938 byla potřena a nemohla se už nikdy opakovat. Ano, dosáhlo se toho, že Mnichovská dohoda byla označena za neplatnou, a Francie s Velkou Británií se od ní distancovaly, ale škody, které napáchala, se již nedaly vzít zpět. Což v následujících letech měla jak Francie, tak i Velká Británie pocítit na vlastní kůži.

 

Předchozí kapitola: MNICHOV 1938: 03. Mobilizace!

 

Následující kapitola: MNICHOV 1938: 05. Vyhnáni! ( Co začalo to Mnichovem 1938)