Profily



Zidealizovaný disident Karel Havlíček Borovský

 

 
Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, je beze sporu známou osobností oolo národních buditelů a vlastenců. Kromě toho je rovněž považován za taťku české žurnalistiky. Tedy i bulváru. Ostatně ony i inrerpretace týkající se jeho buditelského a vlasteneckého života se v mnohém často rozcházejí.
 
Karel Havlíček se 31. října 1821 narodil a vyrůstal v Borové na Vysočině, odtud tedy nepochybně jeho umělcké prodloužení jména, a během školní docházky v Jihlavě začal chápat národnostní rozdíly. Později studoval filozofii a začal toužit po větším vzdělávání svého národa. Proto vstoupil do církevního semináře, nicméně brzy se s bohem ve zlém rozešel a až do konce svého života se stal nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Ona totiž Karlovi Havlíčkovi kritika nebyla vůbec cizí. Naopak si na ní vybudoval svou kariéru. Stejně cizí mu nebyla ani ironie. Ironickými poznámkami je totiž jeho kritika prolezlejší než shnilé jablko červy.
 
 
Přiznejme si to rovnou. Navzdory učebnicím dějepisům, které Karla Havlíčka definují jako vlasteneckého buditele non plus ultra, se snahou vyvést český národ z rakouského područí. To je totiž naprostá hovadina. Karel Havlíček samozřejmě rakouské mocnářství po vzoru dnešní investigativní žurnalistiky, kritizoval, co se do něj vešlo, nicméně byl zastáncem, že Česko by mělo zůstat součástí monarchistického  rakousko-uherského vlivu. Samozřejmě v rovnoprávnějším pojetí.  
 
 
A tak se Havlíčkova kritika týkala převážně nešvarů a zkostnatělosti absolutistického Rakouska Uherska a byť byl nepochybně jedním z předních zastánců národní myšlenky, formu revoluce striktně odmítal. Byl si vědom slabé síly maskované velkou užvaněností Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. O to víc se však zaměřil na prázdné vlastenectví hospodských tlachalů, salóních žvanilů a jeho působení v Pražských novinách se dokázalo s přehledem zaměřit i na tehdejší modlu všech vlastenců, Josefa Kajetána Tyla a jeho román Poslední Čech, jehož drsná kritika skopala Tylovo nafouknuté sebevědomí spolehlivěji než rakouští četníci otravného pobudu. 
 
 
Nenechal suchou nit ani na Rusku, kam se vydal na cesty aby zjistil, že Rusové mají sice moc hezký vztah k církvi, ale hodně chlastají a místní bojaři jsou hnusní na chudý lid. Což bylo v době, dy Ruso bylo značně zidealizované, dostatečně odvážné. Karlovi Havlíču Borovskému byl vždy značně proti srsti zidealizovaný obraz čehokoliv. O to paradoxnější je pak fakt, že se po své smrti sám stal obrazem velkého, mnohdy přepáleného ideálu, tedy tím, co ve svých kritikách vždy nekompromisně trhal na kusy. Mimochodem kromě jiného se Karel Havlíček zasloužil, aby se Dobytčí trh změnil na Karlovo a Koňský na Václavské náměstí. Za to palec nahoru.
 
 
Po odchodu z Pražských Karel Havlíček začíná vydávat své vlastní Národní noviny a je třeba přiznat, že tento „vlastenecký“ počin určitě neprovozuje zadara. Trefné články, otevřená kritika a investagativní žurnalistika táhnou a dobře vydělávají. Jen vrchnosti se moc nelíbí. Po potlačení revoluce roku 1847 je zatčen a na několik dní se ocitne v lapáku, nicméně jako čerstvě zvolený poslanec do říšského sněmu a národního výboru putuje do Vídně.
 
 
Díky své otevřené a promyšlené kritice představuje Borovský pro monarchii mnohem větší nebezpečí než mnozí radikální křiklouni té doby. Ti jejichž uším je určena mu mnohdy nerozumí, mnozí jej odmítají, přesto však má početný fanklub. V něm na čestném místě byl i takový František Palacký, nebo Božena Němcová. Není divu. Borovský byl hodně pohledný chlap a Božena měla pro pohledné chlapy velkou slabost.
 
 
Slabost však neprojevily rakouské úřady a vytáhly proti Borovskému do boje. Národní noviny jsou zakázány, Borovský z donucení mění své působiště a tak v Kutné hoře zakládá další periodikum, noviny Slovan. A i tam má samozřejmě problémy, které se snaží ustát. Nicméně situace nakonec vyeskaluje až k jeho vyhnanství do Brixenu. Ovšem, nejedná se o žádný gulak, nebo jiný koncentrák, jak se mnohdy s oblibou tvrdilo. Borovský zde bydlel v druhém nejdražším domě a od Rakouska pobíral více než slušný plat. Úřadům nešlo o to ho trestat, chtěli ho jen izolovat a to se jim podařilo. Nebyl to teror, byla to úmorná, cílená buzerace.
 
 
A izolace nakonec Borovského svým způsobem zlomila. Nakonec podepsal úřadům protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách a byl po téměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech, kde ho čekala mrtvá manželka, jež před jeho návratem zemřela na tuberu. A stejný osud už čekal i na novinářského investigativního rebela. Navíc bez práce a bez peněz na něj čekaly opravdu trudné časy. Nakonec zemřel ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho milovaná žena Julie. Zemřel, aby se znovuzrodil jako idol.
 
 
Začalo to údajnou trnovou korunou, kterou mu na rakev údajně jako mučedníkovi položila Božena Němcová. Ale dost možná to byl její manžel, který šel po Borovského pohřbu na osm dní do vězení. A dost možná to nebyla ani žádná trnová koruna, neboť přímý účastník rozloučení s Karlem Havlíčkem J. L. Turnovský popisuje pohřeb takto: „"O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku".
 
 
Je pro Česko přízračné, že ačkoliv se Borovskému před jeho smrtí dostatečné množství lidí vyhýbalo a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku, několik let po smrti si z něj národ udělal vlasteneckého mučedníka a později i brutálně umlčeného vlasteneckého revolucionáře. Dokonce se i po pohřbu tradovalo, že byl otráven. A jako oficiální se nakonec probojovala ta téze, že vyhnanství mu podlomilo zdraví a proto zemřel. Prostě jeho smrt musela být Rakousku za každou cenu, dodávalo to celé mučedniské story pointu. O tom, že Borovský s největší pravděpodobně chytil tyfus od své manželky, když za ním přijela do Brixenu, se nemluvilo. To by byla totiž moc fádní smrt. Bez pointy.
 
 
Havlíčka si tak začali nejprve přisvojovat mladočeši, potom to byli realisté a nakonec komunisté. Každý si něco připsal, něco ubral, vždy podle toho jak se mu to hodilo do krámu, či manifestu a vlastenecká modla byla zde. Jen by bylo zajímavé, co by se stalo kdyby nějakým zázrakem Karel Havlíček reinkarnoval. Roztrhal by i svůj kult jako cár pappíru potištěný nejedním ideologickým blábolem? Osobně se domnívám, že asi ano.
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]