Profily



Requiem pro panenku na tvrdo (požár ústavu v Měděnci: Real story)

 
Čtrnáctiletá Marika spáchala hroznou věc. Znásilněná svým otcem, díky omylu uvězněná v mikrosvětě plném šílenství komunistického psychiatrického ústavu připomínající perverzní zámek hrůzy, zoufale vzepře snahám psychicky jí zlomit, a stane se příčinou tragédie. 
 
Film Filipa Renče Requiem pro panenku patří k tomu nejlepšímu, co v polistopadové kinematografii vzniklo.
 
"Requiem jsem viděl několikrát a byl jsem překvapený, že mě hrála Geislerová. Kdyby tam dali nějakou Cikánku, dobře. Ale tohle mi připadá jako diskriminace."  (René aka Eva Kováčová)
 
Filmy, včetně těch natočených podle skutečné události a reality jsou v nejednom případě diametrálně odlišné. Zde tomu nebylo jinak. Píše se rok 1988 a student FAMU Filip renč, inspirovaný reportáží novináře Josefa Klímy má silný námět na svůj filmový debut. Českou verzi slavného Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem, dalo by se říci. I zdrojové materiály mluví téměř jasnou řečí. 
 
1. listopadu roku 1984 došlo v Měděnci na Chomutovsku pravděpodobně k nejtragičtějšímu požáru v historii Československa, kdy šestnáctiletá dívka zapálila místní Ústav sociální péče, kde byla hospitalizovaná. Tehdejší tisk, Rudé právo celou drsnou záležitost, tragédii během které zahynulo 26, vesměs bezmocných mentálně postižených chovanek ústavu, odbylo několika řádky v rubrice Černá kronika. Jako kdyby se celá záležitost měla zamést pod koberec. Soud poté vynesl rozsudek nad několika vychovatelkami ústavu a žhářkou, cikánskou šestnáctiletou Evou Kováčovou. Tečka, konec případu.
 
Teprve vyšetřovatelské protokoly začaly rozkrývat příběh šestnáctileté Evy, která byla do ústavu pro mentálně postižené umístěna zcela chybně a nepatřičně. Eva totiž nebyla dementní, byla jen agresivní. V dětství týraná cikánka používala agresivitu jako obranný prostředek. A zde se filmová realita a skutečnost začínají diametrálně rozcházet. A nejen to, kontroverzní případ se začátku osmdesátých let se štěpí na mnoho verzí. Samozřejmě, hlavně podle úhlů jednotlivých pohledů.
 
Verze, kterou nakonec začátkem devadesátých let podpořil a do mysli vštípil Renčův film je prostá. Komunistický blázinec byl plný sadistických vychovatelek, které si své pokřivené ego a zvrhlé choutky ukájeli na bezbranných pacientkách. Dívenka, neprávem umístěná do tohoto pekla, které v Renčově pojetí symbolizuje komunistickou totalitu tehdejší doby se po marných pokusech o útěk do dětského domova, kam měla být umístěna, pak týrání a bezpráví vzepře zoufalým činem, který se bohužel vymkne kontrole. Nádherně kontroverzní, dojímavé a ve filmu skvěle podané.  
 
"Pochopte, že já jako filmař kašlu na realitu, nenatáčel jsem reportáž do zpráv. Skutečné události jsou jenom volnou inspirací pro scenáristy a režiséry, aby si z nich vybrali, co chtějí. Zároveň jsem to celé taky vnímal jako metaforu k životu v socialistickém Československu – odstrašující případ, jak se dá zneužít moc a jak lidi nemají šanci proti nespravedlnosti." (Filip Renč)
 
Tézi o bestiálně sadistických vychovatelkách zároveň podporuje i žhářka Eva Kováčová, která vyprávěla nejednu drsnou historku ze života léčebny. Včetně té, jak byla za trest zavíraná do místní márnice, kam dávali mrtvé, násilím zklidňována pomocí léků a  taky o tom, jak v ústavu zažila i lesbický vztah s jednou z pečovatelek. Ano, další zásadní informace je, že na rozdíl od filmové hrdinky ztvárněné Annou Geislerovou, byla Eva Kováčová lesbička. 
 
"Začalo to, když bylo jí šestatřicet a mně třináct let, byl to hodně sexuální vztah. Spala s dítětem, byla trošku úchylná." (Eva Kováčová)
 
Problematické, nicméně celkem inteligentní dítě s transsexuálními sklony se tak chybou dostalo do  ústavu jehož chovanky často neuměly mluvit a nedokázaly se najíst. Frustrace v dětství týraného dítěte měly brzy explodovat v ničivou tragédii. Spouští pak nakonec byla „hodná“ paní vychovatelka (milenka) k níž Eva vzhlížela a obracela své naděje. Ta jí slibovala, že si jí vezme do péče. Nestalo se tak. Pak jí slibovala, že si jí vezme alespoň domů na vánoce. Když pak svůj slib zrušila s odůvodněním, že si to manžel nepřeje, pomyslný doutnák vedoucí ke skříni plné hadrů, z níž oheň přeskočil na celý ústav, byl zapálen. Zklamané a zrazené naděje často bývají větší bolestí, než fyzické týrání.
 
Toho 1. listopadu jsem přišla na noční a v domě už byl klid. Napsala jsem hlášení, povídala si v přízemí s děvčaty, která ještě nespala, udělala jsem si kafe... A před půlnocí jsme uslyšely křik z chodby. Chtěly jsme volat hasiče, jenomže jsme měly zamčené telefony, abychom je nepoužívaly k soukromým hovorům. Zkoušely jsme hasicí přístroj, ten nefungoval. A tak jsme běžely k sousedům, ať zavolají hasiče, a pak jsme se snažily evakuovat. (tehdejší pečovatelka z ústavu v Měděnci)
 
V den svátku všech svatých, který se pochopitelně v tehdejším Československu neslavil, frustrace spojená s agresivitou temperamentní romské dívky, nabyly vrcholu. V hlavě jí rezonuje jen jediné: „Já to tady nevydržím, já to tady podpálím, musíme se zachránit, s takovouhle se nikam nedostaneme a dál budeme trpět, potřebujeme se dostat do jiného ústavu, kde se o nás budou starat.“ Řešení je prosté. Zápalky a skříň plná hadrů. Na to co se dělo dále, se názory pochopitelně opět rozcházejí. Eva tvrdí, že po založení požáru běžela varovat personál, který jí však neuvěřil. Podle některých svědků události však před založením požárů zamkla své spolubydlící na pokojích. Hasiči přijíždějí ve chvíli, kdy je ústav v plamenech. Dřevěná budova vzplála rychle. Svou roli zde hraje odlehlost místa i fakt, že telefony byly opatřeny zámky. Ústav nemá nouzový východ a požárníkům se nedaří najít hydrant. V chaosu probíhají záchranné práce.  Při požáru pomáhá kdo může. Například číšník z nedaleké restaurace s nasazením vlastního života z domu vynesl asi 15 dívek. Vrchní ložnice, kde leží mnoho chovanek, zůstávají bez povšimnutí. Tragédie začíná nabývat děsivých rozměrů. Výsledek: 26 uhořelých děvčat. Optikou tehdejší doby  méněcenných dívek, o které nikdo nestál. 
 
"Nejhorší bylo, že ze mě vychovatelky chtěly udělat doslova ležáka, který ztratí chuť k jídlu a bude jíst použité vložky z koše jako ty ostatní holky." (Eva Kováčová)
 
„Jejím obranným reflexem byla zloba. Pořád z ústavu utíkala. Schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit. Podrážela nohy děvčatům po mozkové obrně, ničila jim oblíbené panenky. Chtěly jsme ji dostat pryč, ale vždy přišla odpověď, že si už Eva prošla různými dětskými domovy a ve všech usoudili, že patří do ústavu.“ (tehdejší pečovatelka z ústavu v Měděnci)
 
Stalo se a následné vyšetřování mělo najít viníky. Ten hlavní byl jasný. Šestnáctiletá žhářka Eva Kováčová, se svým pohnutým životním osudem. Život se totiž s touto cikánkou nemazlil od samého dětství, kdy byla svou rodinou ponižována a šikanována. 
 
„Máma s tátou mi hodně kopali do hlavy, žhavou kukuřici mi dávali do podpaždí. Když přijela návštěva, tak mi zavázali oči, já musel každému políbit zadek a poznat, jak se kdo jmenuje. Všichni se smáli.“ (Eva Kováčová)
 
Z dívky se tak formovala divoká agresivní bytost, která na příkoří, či pocit ohrožení, dokázala odpovědět přehnanou agresí. Později jí znásilnil opilý vlastní otec. Vše nahlásila a pokusila se najít pomoc u chomutovské sociální pracovnice. Ta jí zařídila jízdenku do ústavu v Měděnci. Semínko vedoucí k nenávisti vyklíčilo a našlo svou úrodnou půdu. Tragédie byla vrcholem a Eva skončila na pět let ve vězení. Pět let se však díky napadání bachařů značně protáhlo a Eva se tak na svobodu podívala až na základě amnestie prezidenta Havla, v době, kdy byla komunistická éra již pasé. Happy end? Ani náhodou. 
 
Evy bez jakékoliv perspektivy se ujímá někdejší chartista a jezuitský páter František, přezdívaný "kněz vyděděných", který se mimo jiné postará i o to, aby se z Evy stal díky operaci muž. René. Ovšem ani poté jejich společné soužití není vůbec idylické. Eva – René trpí těžkými záchvaty agrese ve kterých je schopný zlikvidovat celý byt. Na lepší časy se blízká až když se Eva – René sblíží s knězovo švagrovou Alenou s níž začíná žít. Tento vztah je poznamenaný několika pokusy o sebevraždu a nakonec, po odchodu Aleny vrcholí zapálením bytu. Historie se opakuje a Eva – René je hospitalizován v ústavu, kam nepochybně patří. Kruh se uzavírá. Konec.
 
"Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí." (René aka Eva Kováčová)
 
„Kde najít dobro, když zlo všechno ovládá?" (René aka Eva Kováčová)
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]