Profily



Sametová revoluce: Havel a Adamec – dialog!

 

Události rozpoutané sedmnáctým listopadem již nebylo možné zastavit. Mnohatisícový dav zaplnil celou Letnou. Jako na Spartakiádě. Opatrné povaze české, vydrilované komunistickým režimem, zvyklé zanadávat si v hospodě, už bylo více a více jasné, že tentokrát po tlamě asi určitě nedostane.

 

A tak mohlo dojít k tomu, co bylo ještě před pár lety naprosto nemyslitelné. Před dalším projevem půlmilionového vzorku národa na letenské pláni se v jednom se salónku Obecního domu na Náměstí republiky sešel nedávno propuštěný disident Václav Havel a zastupitel státní moci, která ho poslala do chládku, premiér vlády Ladislav Adamec. A tak mohla padnout ona kouzelně památná věta zachycená na magnetofonovém pásku: „Tak my se spolu neznáme – ještě jo. Já jsem Havel.“ „Já jsem Adamec.“

 

Setkání proběhlo z iniciativy Michala Kocába, lídra skupiny Pražský výběr, který v osmdesátých létech zpíval o Strace v hrsti, či o Václavském Václaváku a novináře Mladého světa Michala Horáčka, který pár let poté založil akciovou společnost Fortuna s mnohamiliardovým obratem. Jo a taky to dotáhl na porotce Česko hledá SuperStar. Ale vraťme se do roku 1989, kdy se teprve rozdávaly demokratické karty.

 

Adamec jako premiér komunistické vlády zástupce proreformní frakce KSČ, současně, byl v pohodě. Už pár dní před šestadvacátým listopadem, se v Mánesu setkal s Kocábem, Rumlem a dalšími představiteli OF, kde připustil, že jsou nutné společenské změny a rovněž hodlal přehodnotit svůj postoj k roku 1968. Zástupcům OF se trochu ulevilo. Měly obavy, že by mohli dorazit ruské tanky jako v osmašedesátém a odpor rozmašírovat svými pásy jako se tomu stalo nedávno v Číně na náměstí Nebeského klidu. S Havlem se však Adamec potkat nechtěl. Nechtěl pokecat. Dva dny na to odletěl do Moskvy pro radu. Gorbačov ho bohužel nepřijal. Taky nechtěl pokecat. Asi si umyl nad bývalým bratrským sovětským satelitem, kde začaly bujet antikomunistické nálady, ruce.

 

A tak se, v rámci občanské iniciativy zvané Most (která si vytyčila za cíl zprostředkovat kontakt mezi opozicí a vládnoucí KSČ), Adamec sešel s Havlem, nejsilnější kartou té doby, aby si společně poklábosili o tom co a jak by mělo být dál. Že celou situaci nepůjde zvrátit totalitní silou v podobě pendreků, vojáků, milicionářů, či vodních děl, jak tomu bylo v minulosti, bylo již zřejmé. Rýsující se změny společenského zřízení, byly již moc konkrétní. Následoval tudíž dialog. A jak pronesl Michal Horáček: "Jakmile totalitní moc začne jednat, přestává být totalitní." Ano byl čas na totální změnu. Vždyť i ve státem kontrolované televizi pár dní před tímto jednáním padla tato, v té době neuvěřitelná slova: Vláda ČSSR je přitom připravena přijmout jakoukoli dobrou radu od kohokoli, přispěje-li to k obnově naší socialistické společnosti.

 

Pochopitelně „obnova socialistické společnosti“ nebylo to, po čem by Havel a Občanské fórum, které zastupoval, toužili. Společnost u jednacího stolu dělal i další budoucí prezident Václav Klaus, který nahradil Havla s nímž se v pozdějších letech moc nemusel. Zástupci totalitní moci zase netoužili, aby se napjatá situace zvrhla k jejímu násilnému řešení davem, který stále mohutně. Cinkání klíči je ještě ok, provolávání „Jakeše do koše!“ který šel před dvěma dny i se svými kovanými stranickými kamarády od válu, taky nikomu neublíží, ale kdyby se rozvášnění dav vydal na pochod, tentokráte kupředu pravou, ne levou nohou, mohl by z toho být pěkný průšvih. Jednání s Havlem, který ve vypjatých situacích navrhuje, aby se všichni u stolu nyní a teď hned hezky zasmáli, pře příjemnější řešení. Třeba i za cenu sestavení nové vlády. Samozřejmě, propuštění všech politických vězňů. Nebo za cenuzrušení té části ústavy, která garantuje Komunistické straně Československa vedoucí úlohu v politickém uspořádání země. Adamcovi při setkání sekundoval jeho místopředseda Marián Čalfa. Ten se později zásadně zaslouží o to, aby byl Václav Havel jmenován prezidentem. Vysloužil si tak post předsedy vlády, který zastával do roku 1992.

 

Odpoledne potom Havel na přeplněné letenské pláni oznámil zahájení "dialogu moci s veřejností". Půl milionu párů rukou tomu zatleskalo, stejně jako výroku, že „Občanské fórum chce být mostem od totality ke skutečné demokracii a pluralitě, kterou posléze zajistí svobodné volby". Když poté před lidi předstoupil premiér Adamec, aby poznamenal: Spojuje nás zájem řešit krizovou situaci politickými prostředky,“ přehlušil ho pískot a skandování slova „Demise“. U demonstrací (hlavně těch budoucí, které přišli po Milléniu, celkem oblíbený evergreen, kterému se nevyhnuli jak představitelé různých (pravicových i levicových) vlád, ani prezident, který pustil v rozhlase do éteru slovo „kunda“. Ale zpátky na Letnou roku 1989. Tam se láme chleba. Omluvit se totiž přišli i členové bezpečnostních složek, kteří si s demonstranty ze sedmnáctého listopadu zahráli celkem brutální variantu hry „Na otloukánka“.

 

"Hluboce litujeme toho, že nás události a neodpovědný přístup našich čelných představitelů postavil proti lidu vlastní země."

 

Tehdejší poručík zásahových jednotek Ludvík Pinc davu sdělil že dokonce i příslušníci SNB (pro dříve narozené, jedná se o Sbor národní bezpečnosti) projevovali s podobnými zákroky proti demonstrantům svůj nesouhlas již dříve, nicméně však vždy museli uposlechnout. Snažil se vysvětlit že příslušníci sboru nejsou bandou sadistů vyžívající se v mlácení, ale že prostě jsou vázáni služební povinností a odmítnutí splnit rozkaz se přísně trestá. Rovněž se podělil o informace, že oprávnění k takovému zásahu, jaký se odehrál třeba osudného 17. listopadu nemají nižší ani střední velitelé. Tyto pokyny jsou záležitostí vysokých státních a stranických představitelů. Zkrátka a dobře, že gumoléčbu naordinoval lékař jménem stát.

 

Ke slovu se rovněž dostali i bývalí političtí vězni jako Petr Uhl, který pustil do éteru dezinformaci o smrti studenta Šmída, Jiří Ruml, jehož synek Jan po revoluci vystřídal několik politických stran (snad proto,aby byl politicky stále in), nebo Rudolf Zeman, který zmizel v propadlišti dějin. Dav jim zatleskal za odvahu a pak uctil minutou ticha všechny oběti komunistické diktatury.

 

O dva dny později komunistický federální parlament zrušil v ústavě vedoucí úlohu komunistické strany.

 

A co na to premiér Adamec? Ten se opravdu snažil. Třetího prosince nabídl dokonce nově sestavenou vládu. Neuspěl. Poměr 15 komunistických minustrů proti zbývajícím pěti, se moc nelíbil. Pochopitelně, že neuspěl. A tak nakonec, o čtyři dny později, ze své funkce odstoupil, aby ho vystřídal Čalfa, který šel OF „na ruku“. Za KSČM se ještě dostal do federálního shromáždění, kde setrval do zániku Československa v prosinci 1992. Poté se stáhl do soukromí, odkud se v roce 1996 pokoušel kandidovat do senátu. Neprošel ani do druhého kola.

více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]