„Uvědomovali jsme si, že vpustit americkou armádu do Prahy by znamenalo dělat z ní osvoboditelku. Důsledkem toho by ovšem byl politický přesun ve prospěch buržoazie.“

 

Rolnický synek a pekař Josef Smrkovský, nebyl v politickém dění žádným venkovským smrkáčen. Ba právě naopak. Uvědomělý svazák, absolvent politické školy v SSSR, tajemník KSČ v Brně, za okupace člen ilegálního ústředního výboru a současně místopředseda České národní rady, byl kovaným komunistou z přesvědčení. Měl sice u soudruhů škraloup, za to, že se v posledních dnech války účastnil uzavření dohody s německým velením v Praze o kapitulaci německých vojsk, která tak odešla z města ještě před hrdinným „osvobozením“ Prahy Rudou armádou, nicméně, díky účinné pomoci s organizací Lidových milic v Únoru 1948, svůj hříšek spojený s již dávno rozpuštěnou ČNR, uvědoměle smáznul. Alespoň si to myslel, z čehož ho velmi razantně vyvedl rok 1951, kdy byl jako náměstek ministra zemědělství zatčen a odsouzen na doživotí, za údajnou kolaboraci se zrádcem Rudolfem Slánským. 

 

V kriminále si pobyl však jen čtyři roky, pak byl propuštěn a jmenován předsedou JDZ. Zdálo se, že politická kariéra je už definitivně v troskách a jeho čeká doživotní návrat k zemědělským - rolnickým kořenům. Nicméně Smrkovský se nevzdával. O svou rehabilitaci usiloval tak vehementně, že se jí nakonec roku 1963 dočkal, čímž se mu opět otevřela vrátka do světa vysoké politiky. Trvalo mu další tři roky, než se v roce 1966 stal opět členem ÚV KSČ, kde se vzápětí přiklonil spíše k sílícím reformním silám. Snad pod vlivem padesátých let, kdy s ním kamarádi soudruzi nehezky zatočili, se nechal strhnout dobou, což byla chyba.

 

Jako reformní politik významně přispěl k pádu Antonína Novotného a svým vystoupením v tisku koncem ledna 1968 dal podnět k událostem „pražského jara“. V té chvíli se stal nejen vlivnou ale současně i populární postavou, která kritizovala zasahování stranických orgánů do činnosti uměleckých svazů a Národního shromáždění. Dav mu tleskal a pomyslné akcie mediálně propagovaného zastánce socialismu s lidskou tváří strmě stoupaly. Hodně vysoko. Jenže žádný strom neroste do nebe. Ani smrk.

 

Ještě v létě 1968 označoval Karla Kryla za přehnaného pesimistu a ujišťoval své spoluobčany, že jestli si někdo myslí, že to tu kočíruje Sovětský svaz, tak se šeredně mýlí! Jenže ouha! Mýlil se on sám, což pochopil krátce poté, co byl s Dubčekem a dalšími odvlečen do SSSR, kde se pak zúčastnil jednání se sovětskými představiteli a spolupodepsal tzv. moskevské dohody. Ty znamenaly nejen konec obrodného procesu, ale i jeho druhý politický konec. Tentokrát definitivní. Jeho slib: „Politiku Československa si budeme dělat my sami a ne někdo jiný za nás,“ zůstal na dlouhou dobu nenaplněn.

 

Smrkovský se totiž s okupací i přes svůj podpis nesmířil a snažil se bránit nástupu kolaborantských sil. Za to si vysloužil krátce po nástupu Gustáva Husáka postupné odstranění ze všech státních a stranických funkcí a v roce 1970 i vyhazov z řad z KSČ s cejchem jednoho z nejhruběji osočovaných a pomlouvaných představitelů roku 1968. Zemřel v ústraní ve věku nedožitých šedesáti třech let a nedosáhl klidu ani po smrti – i s urnou s jeho popelem byla zinscenována nechutná manipulace. Hrob byl totiž Smrkovskému komunistickým režimem upřen.

 

Krátce po prvním pohřbu urna s tělesnými ostatky Josefa Smrkovského z rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech zmizela. Nalezena byla na záchodku ve vlaku jedoucím do Vídně, během celní prohlídky na hraničním přechodu v Českých Velenicích. Událost byla vysvětlena tím, že Smrkovského zeť se tajně chystal vyvézt tchánovi ostatky vyvézt do ciziny, za což byl okamžitě obžalován. Nalezenou urnu však pohřební služba odmítla převzít zpět a povoleno nebylo ani uložení ostatků v urnovém háji. Dopis rodiny tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi zůstal bez odpovědi. Do rodinného hrobu byla tak Smrkovského urna uložena až po sedmnácti letech dne 10.4.1991. Kovaný komunista, který dojel na pokus odhalit lidskou tvář, tak nakonec došel konečnému klidu až v době kdy se u nás stalo komunistické zřízení minulostí.