25. květen je 145. den roku podle gregoriánského kalendáře (146. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 220 dní a v tento den roku 1977 byly rozpoutány Hvězdné války, což do jisté míry ovlivnilo celý svět. Minimálně ten kinematografický.
Ne, nenapadly nás mimozemšťani, to jen do kin přišel letní blockbuster George Lucase, který s dalšími pokračováními nejen že ovlivnil žánr sci-fi filmů, ale současně se stal legendou a současně světoznámou výnosnou značkou. Při tom to tak ze začátku moc nevypadalo. Hvězdné války se o své premiéře hrály v pouhých dvaatřiceti kinech. Postupem času se vypracovali v mocný popkulturní fenomén obsahující mnohé. Včetně hromady komiksů.
V reálu dnes roku 1793, v rámci Francouzských revolučních válek skončila bitva u u Fontenay-le-Comte. Royalisté vedení markýzem de Lescure v ní porazili francouzskou republikánskou armádu. Han Solo, ani princezna Leia nestáli ani na jedné straně. Jejich čas se totiž odvíjel před dávnými časy v předaleké galaxii. V té naší mezi
více ...
Společnost navigátor
 Jak Hvězdné války zuřily na stránkách komiksu Ian McKellen (25.5.1939) Ralph Waldo Emerson ( 25.5.1803 – 27.4.1882 ) 25. květen: den Hvězdných válek Žena za pultem s rudým práporem (Jiřina Švorcová) HDP 05: Štola (Mireček) Hra o trůny 2. sezóna Nejsem žádná „Haricefka“! Matematickej... 100 nábojů 08: Posmrtné blues  100 nábojů 08: Posmrtné blues Hra o trůny 2. sezóna Jak Hvězdné války zuřily na stránkách komiksu Ian McKellen (25.5.1939) Star Trek triumfující! (Star Trek: Do temnoty) 100 nábojů: "Víš, kdo za to všechno může?" Alfred Molina (24.5.1953) Souboj Titánů: Bismarck versus Hood (Bitva v Dánském průlivu) Nudné království lesních strážců. Hans Frank (23.5.1900 – 16.10.1946) 
25.květen 2013
26.05.2013
 
Přijde učitel do třídy a řekne: Tak děti tato místnost má 15m2, sluníčko sem svítí více ... Ptá se vnuk dědy: Dědo, neviděl jsi ty pilulky, co jsem měl na lince? Bylo na nich napsáno LSD. více ... Přijde chlapeček do hospody a říká: „Jedno pivo“ „A džus by ti nestačil?“ ptá se ž více ... Jde policista po chodníku, na kterém leží opilec. Ten se probere a povídá: „Hele, já ti řekn více ... Zima, jako když praští.V lese domeček, z komína se kouří. Uvnitř domku v teplíčku se více ... Syn: Tati, zamiloval sem se a chci pozvat na rande krásnou babu! Otec: To je úžasné synku. K více ... Otec se synem se dívají na televizi. Začíná film a objeví se erotická scéna. Otec povídá synovi více ... Volá cikán do banky: Prosím vás, už mi došla na účet podpora? Operátor odpovídá více ... Baví se dva chlápci v hospodě: Jak to, že tě tvoje stará pustila dneska na pivo? Dal více ... Blondýna volá na hotline Microsoftu Haló, nejde mi počítač! HL:Dobrá, co máte na m více ... Naposledy když jsem měl sex, tak jsem se cítil jako při finále 100 metrů na olympiádě. P více ... V čekárně u zvěrolékaře sedí ratlík, vlčák a doga. Vlčák se ptá ratlíka:“Proč s více ... Přijde chlap ráno do práce a povídá kolegům : „Tak si volové představte, dneska ráno více ... Učitel se ptá dětí ve třídě: Čím chceš být až vyrosteš? Pepíčku? Chci být více ... Starý Arab žije již přes čtyřicet let v Chicagu. Moc rád by na své zahradě pěstoval brambory více ... Osvětim: továrna na smrt... dnes!
Význam jména Osvětim, potažmo Auschwitz-Birkenau myslím, není třeba sáhodlouze představovat. Největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor
Říká se, že čas zahladí všechny stopy a šrámy na duši. V mnohém případě se s tím dá souhlasit. V případě Osvětimi však nikoliv. Místo hrůzy, továrna na smrt, místo, kde si bestialita s bezbřehým cynismem podávala ruku s naprostou absencí lidskosti, stále žije. Byť jako memento. Vstupní branou tak i dnes proudí stovky, možná tisíce lidí denně. Tentokrát ne však s totální beznadějí v předtuše blízké smrti, či táhlého utrpení. Dnes bývalá továrna na smrt připomíná celému světu odpornost nacistického režimu a utrpení miliónů lidí z celé Evropy. Památník je volně přístupný bez poplatků a je možné zakoupit tištěného průvodce v češtině.
Dav se tlačí přes turnikety. Hlava na hlavě. Stejně jako tehdy je zde slyšet spousta světových jazyků. Mnozí se sluchátky čekají na průvodce, které jim během prohlídky odhalí, čeho byl kdysi schopen „taky člověk?“
Tábor byl založen na základě rozkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940 v bývalých kasárnách rakouské a později polské armády. O dva dny později byl post velitele svěřen Rudolfu Hössovi. V nacistické dokumentaci byl vedený jako zajatecký tábor, tuto funkci však nikdy neplnil. Naopak. Postupem času se stával továrnou na smrt. V pravém slova smyslu. A byť je to už dlouhá řádka let, smrt je zde cítit na každém kroku.
Charakteristický nápis Arbeit macht Frei (Práce osvobozuje) je vstupní branou do míst, která dřívě budila hrůzu a dnes respekt, společně s určitým druhem stísněnosti. Právě pod tímto nápisem procházeli denně stovky vězňů „do práce“, aby se po více než deseti hodinách vraceli zpět. Mnozí se nevrátili. Vysíleni únavou mnohdy padly a zcepeněli. Těm kteří ještě jevili nějaké známky života byla propustkou „rána milosti“ do hlavy.Kousek opodál od brány, která přechází v dvojitý ostnatý plot s úzkým koridorem uprostřed se nachází táborová kuchyně, společně s pláckem na němž koncertoval táborový orchestr. Deně hrál pochody, které měly přispět k hladšímu průběhu odchodu vězňů a usnadnit jejich počítání esesáky.Z druhé strany kuchyně stojí hromadná šibenice. Připomíná traverzu postavenou ve výšce na pilotních tyčích. Účelné a praktické. Nacisti byli, co se zabíjení týká skutečně velmi praktičtí.
Vchází do dveří. Mnozí tiše, jako by se snad báli mluvit. To místo má svou atmosféru. Místo bolesti utrpení a smrti. Nejedna chodba je pokrytá desítkami fotografií. Oči z obrázků jsou bez života. Ústa němá. Přesto však žalují. I po desetiletích.
Dochovanou část tábora tvoří několik desítek zděných budov, bývalých bloků, v nichž jsou dnes umístěny expozice připomínající tu krutou dobu. Včetně pověstného bloku smrti, kde jsou kromě klasických cel a přenosné šibenice cely smrti kde čekaly oběti staného soudu na svůj trest. Smrt. Popraviště je hned vedle na sousedním dvoře. I s prostřílenou zdí u níž se každodenně hromadí květiny. Osvětimská „spravedlnost“ byla totiž raychlá a nekompromisní. Stanný soud během svého dvou až tříhodinového působení vynesl od několika desítek až ke dvěma stovkám trestů smrti. Odsouzení tak byli svlečeni a okamžitě, bez odkladu popraveni. Pokud byl jejich počet malý, tato procedura se již odbyla v umývárnách, kde se obvykle svlékali. A to jsme jen v přízemí.
Součástí bloku smrti je i podzemí. Zde totiž probíhaly v roce 1941 zkoušky s Cyklonem B. To to ještě Němci neměli dostatečně vychytané. Ovšem lidskému utrpení rozuměli dokonale. Miniaturní kobky v podobě zděného komínu do které, každé zvlášť nacpali čtyři vězně, temnice, to vše jsou místa u nichž člověku začíná vřít v těle krev. Obzvláště když pak před sebou vidí skupinku německých turistů s vyžraným pokérovaným pankáčem, který zde vedle své vytlemené papuly dává na odiv své barevné číro a tváří v tvář tomu, čeho byli schopni jeho soukmenovci, či předci řekne: „Man, Das ist echt stark!“ (Člověče, to je fakt síla!)
Ano, síla je to v každém ohledu. Další expozice ukazují místnosti, kde na slámě spali první vězni, modely plynových komor a krematorií (ty reálné se dneška nedochovaly), osobní věci dnes již dávno mrtvých, stejně jako kus plátna vyrobeného z jejich vlasů. Nacisti se snažili zužitkovat všechno. Včetně tuky svých obětí. Z toho vařili mýdlo. Tváří v tvář těmto reáliím mnozí lidé pláčou. Skutečně pláčou. Byl jsem tam a pocítil to. Chápu proč. Hromady protéz, kufrů s popsanými jmény, drobných osobních předmětů, hraček. Pozůstatky po bytostech, které byly zbaveny lidství těmi, kteří se nemají právo nazývat lidmi. Falešná záminka o hygieně, sprchy z nichž netekla nikdy voda. A pak smrt a kouř valící se z komína krematoria. Ano i plechovky Cyklonu B jsou v expozici k vidění.
Pózy jsou zůzné. Lidé se hlavně fotí pod charakteristickým nápisem „Arbeit macht Frei“. Na své si přijdou i cedule s nápisem „Vysoké napětí“, nebo ostnatý drát. U mnohé expozice se fotit nesmí. Většina na to kašle. Své zvrácené momentky pořídily kdysi i vojáci SS, třeba ve chvíli, kdy hnaly nahé židovské ženy po appelplatzu. V krematoriu, kousek od pietního místa se nějaký angličan fotí se zdviženým palcem. Foťák cvakne a autor snímku vydechne: „Cool!“ Bohužel, na smrti nic moc „cool“ není.
Jediné dochované krematorium společně s provizorní plynovou komorou vytvořenou z márnice se nalézá hned vedle. Mimo prostor obehnaný ostnatým drátem, který byl v době fungování tábora pod vysokým napětím. Před ním varují cedule systematicky postavené před plotem. Nejeden z vězňů právě zde našel únik. Únik z pekla. Pece rekonstruované z původních německých kovových dílů jsou hrozivými svědky. Než definitivně vychladly, pojmuly, každá z nich, dvě až tři mrtvoly najednou. V těchto se rozplynulo v prach a popel 350 lidí, většinou Židů a sovětských válečných zajatců. Přítmí, špína a chlad. I uprostřed parného léta. Pach spáleného lidského masa se již dávno rozplynul v prázdnotě věků, pach smrti nikoliv. Před krematoriem se nachází další šibenice. Ta, na níž byl 16. dubna 1947 oběšen velitel tábora Rudolf Höss. Spravedlnost? Jaká spravedlnost je v tomto případě adekvátní? Nekonečná muka? Jedno je jisté. Za toto zvěrstvo jedna smrt nestačí. Navzdory božímu přikázání.
Koncentrační tábor Březinka (Auschwitz II – Birkenau) je od hlavního tábora vzdálen necelé tři kilometry. Jeho atmosféra by se dala charakterizovat jedním slovem – konečná. Konečná všem nadějím. Charakteristická podlouhlá budova s věží, známá z nejednoho filmu a dokumentu, koleje, po nichž putovaly každodenně zástupy lidí odsouzených k likvidaci, torza baráků, jejich základy z nichž čouhají komíny seřazené v symetrických řadách, kontrastující se zhruba dvaadvaceti táborovými baráky, které se dochovaly. Prostor, v němž se v roce 1944 tísnilo za katastrofálních hygienických a životních podmínek, společně s krysami, na 100.000 zatím ještě přeživších. S důrazem na slovo zatím. Právě zde totiž byla ta skutečná fabrika produkující stovky mrtvol denně. Zde se člověk propadl až na samé dno. U věže je pravidelně fronta. Návštěvník do ní může jen s průvodcem. Zezhora se pak otevře velkolepá vyhlídka. Vyhlídka na smrt. Ne v tomto případě nechci parafrázovat název jednoho z filmu o agentovi 007.
Oproti zastavěné ploše hlavního tábora je toto místo téměř prázdné. Protíná ho železniční trať s jedním dochovaným vagónem, ústící v rampu, kde po příjezdu transportů smrti probíhaly selekce. Tiy, kteří neprošly, většinou slabé ženy, staří lidé a děti, nehodící se na otrockou práci, čekala cesta do plynových komor spojených z krematoriem, jež stály opodál. Dnes po nich zbyly jen rozvaliny. Nacisti je ve snaze zamést stopy, vyhodili do vzduchu. Přesto je však i dnes v hromadě betonu zřetelná podzemní chodba v níž se poslaní na smrt svlékli, aby navštívili „sprchy bez tekoucí vody“. Zbytky pecí jsou vidět opodál, kde plynová komora přecházela ve spalovnu. Stejně jako rybníček, kam byl sypán popel, který z lidských životů zbyl. Z prachu jsi vzešel, v prach se obrátíš.
Stojím u rybníčku, do něhož byl sypán popel ze spálených těl. Přijde mi malý. Hodně malý. Stejně jako rozvaliny, které sloužily k obludně monstróznímu záměru. Továrna na smrt. Představoval jsem si obrovský komplex. Krutý masokombinát. Skutečná velikost mě zaráží. Jeden nacistický pohlavár kdysi prohlásil: "Když zemře jeden člověk, je to tragédie. Když zahynou desetitisíce, je to statistika.
Ti, kteří měli to štěstí, že prošly, za což jim bylo odměnou živoření, byli ubytováni v barácích, mnohdy bez podlahy. Namačkáni na palandách na shnilé slámě. Baráky, z nichž některé jsou přístupné veřejnosti, byly většinou vystaveny bez základů na bahnité půdě. Výjimku tvoří několik původních stájí pro 52 koní, kam bylo do jedné nacpáno až 1000 vězňů. Jestliže v hlavním táboře měl člověk pocit stísněnosti, zde mu naskakuje husí kůže. A to i přes fakt, že je zde toho daleko méně k vidění. Zde smrt nekralovala, toto je místo smrti. Ztělesnění smrti.
Po kolejích směrem od seřadiště, ne zanechali květiny a zapálené svíčky, kráčí početná skupinka mužů a žen. Nejeden z nich je zahalen do izraelské vlajky. Jdou směrem k hlavní bráně a zpívají. Dlouhou, tklivou píseň, která jako kdyby byla bez konce. Jdou směrem k hlavní bráně. Pryč z tohoto místa, pryč od smrti. Jejich předci, možné otcové, matky, děd, babička, tuto možnost neměli. Březinka se jim stala osudnou. Stejně jako více než milionů lidí ze všech koutů Evropy.
FOTOGALERIE
 osvetim_01  osvetim_02  osvetim_03  osvetim_04  osvetim_05  osvetim_06  osvetim_07  osvetim_08  osvetim_09  osvetim_10  osvetim_11  osvetim_12  osvetim_13  osvetim_14  osvetim_15  osvetim_16  osvetim_17  osvetim_18  osvetim_19  osvetim_20  osvetim_21  osvetim_22  osvetim_23  osvetim_24  osvetim_25  osvetim_26 
více ze společnosti >>
|
.jpg&x=220&y=360&mod=full "Ralph Waldo Emerson ( 25.5.1803 – 27.4.1882 )")
![Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]](http://www.smartdog.cz/external/img/smartdog-small.gif){kind=small}