Profily



Žena za pultem s rudým práporem (Jiřina Švorcová)

 

 
„Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz, se kdekoliv na světě, a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců, odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu...“ A tak procítěným přednesem slov anticharty konečně Jiřina vstoupila do kulturních dějin. Jako ikona normalizační kultury.
 
Jiřina byla totiž velice dobrou recitátorkou. Absolventka pražské DAMU a členka souboru divadla na Vinohradech si poprvé zahrála v adaptaci Jiráskova románu Temno, kde jezuité pálili české knihy. Kdo mohl tušit, že tato mladá studentka (film byl natočen v době jejích studií v roce 1950) jednou bude sama horlivě propagovat cenzuru a obhajovat co se má lidem říkat a co te. Tedy to samé, jen v bledě rudém.
 
 
Jiřina Švorcová se narodila 25. května 1928 v Kociánovicích (dnes lokalita v Hradci Králové, Slezské předměstí), kde lišky dávaly dobrou noc. Není divu, že chtěla poznat velký svět, což po otcově smrti (stavební dělník) začala realizovat. Stejně jako o nějaký rok před tím její starší brácha Vašek. Třídní původ měla nezpochybnitelný, do strany vstoupila již v roce 1946, brácha poradil co a jak a tak byl tehdejší kulturní svět bohatější o novou herečku, jež na sebe hlavně upozornila v dnes již legendárním Králi Šumavy, kde se ve finále utopila při přechodu státních hranic v močálu. Zde jí miloval pohraničník Jirka Vala. No ona Jiřka s Jirkou to spolu tak trochu táhli i v reálu. Jiřina se kvůli němu dokonce i rozvedla se svým manželem dirigentem Armádního uměleckého souboru Jindřichem Rohanem.
 
 
Ale zpět z bulvárních pikanterií v nichž by jsme si mohli povědět ještě o herci  Zdeňkovi Řehořovi s nímž Jiřka manželovi rovněž nasazovala parohy, zpátky k filmu. Králi Šumavy předcházeli role mladé údernice, či dělnice Toničky. Později to dokonce dotáhla na podporučici VB a zemědělskou instruktorku. Takže žádné zemětřesení se nekonalo. To přišlo až v politicky rozjitřené době šedesátých let, kdy se Jiřina rozhodla zvednout svůj silný, Ladislavem Peškem školený hlas ve prospěch budování a utužování socialismu. To byla jiná káva, než když si v roce 1961 zahrála Božku Němcovou. Ta mimochodem svému manželovi taky nasazovala parohy.
 
 
Jiřina se totiž začala politicky angažovat, což se zprvu projevovalo snahou o založení Leninského svazu mladých, který měl navázat na zaniklý ČSM. Psal se rok 1969, ruské tanky jasně ukázali kdo je v socialistickém Československu pánem a Leninovo jméno bylo dobrou značkou, v jejímž duchu by měli mladí trávit svůj volný čas. No, bohužel netrávili. Svaz vnímaný spíše jako provokace radikálních komunistů zašel na úbytě o rok později a jeho myšlenu převzal čerstvě vzniklý SSM (Socialistický svaz mládeže). Ale Jiřina se nevzdávala. Nastupující normalizace slibovala nejednu výzvu, které, se svým socialistickým zápalem, prostě nedokázala odolat. V soukromém životě neodolala uměleckému malíři Vladimíru Šoltovi. Kterého si v roce 1970 vzala. Říkala mu Voloďa.
 
 
V profesním životě začala se sedmdesátými lety radit ve sboru ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov, zatímco si ve filmu Člověk není sám (1971) zahrála neúnavně obětavou předsedkyni ZO KSČ, která ve spolupráci s bodrým majorem StB zbaví politicky nevyzrálého výzkumného pracovníka obvinění z napomáhání diverzantům. Vedle toho byla hodně aktivní v televizi a hlavně v rozhlase. Inu ten hlas, ten hlas. S ním dokázala divy. Když recitovala pokrokovou báseň ježily se vzrušením chlupy na ruce nejednoho soudruha. A možná, že nejen chlupy. A aby vstoupila do povědomí lidí na venkově dala s bráchou a dalšími do kupy scénické pásmo Světlo nad Ruskem, jehož hlavním hrdinou byl samozřejmě Lenin (Jiřina ho prostě měla ráda), se kterým zajížděla i mimo Prahu.
 
 
A byla to nakonec televize, která se postarala o její proslulost spojenou s Aničkou Holubů, která se jako Žena za pultem srala do života svých spolupracovníků. (více o seriálu najdete ZDE) V té době to totiž bylo normální. A zároveň s tím zvládala i řešit své rodinné problémy s manželem kurevníkem, pubertální dcerou a chlupatým Haničincem s nímž souložila zásadně pod peřinou a mimo obraz. Žena za pultem natočená v roce 1977 se stala jejím opusem magnum, jež jí zařídil nesmrtelnost. Ona vůbec ta druhá polovina sedmdesátých let byla v jejím životě klíčovým obdobím.
 
 
O rok dříve totiž byla přijatá do ústředního výboru KSČ a zároveň se stala předsedkyní nově vzniklého Svazu českých dramatických umělců. Posléze došlo na její slavný projev během demonstrace anticharty spojené s podpisy hereckých umělců (mnozí se za svůj pocit styděli, nebo jej bagatelizovali, Jiřina však na něj vždy byla hrdá) a v roce 1978 byla socialistická kulturní celebrita oceněná Řádem vítězného února.  Kupředu levá, zpátky ni krok. Jiřina měla slušně našlápnuto k titulu národní umělkyně, který také v roce 1984 získala. A to i přes fakt, že se její filmografie mnoha zásadními zářezy netetelila.
 
 
Tedy pokud samozřejmě nepočítáme učinkování v Okresu na severu, kde si dala jednu z mnoha rolí v opusu o čestném a spravedlivém soudruhovi Pláteníkovi (Jaroslav Moučka), který byl nejen uvědomělý komunista, ale i rovnější než absolutní rovina. Z televizních děl by sem šla ještě přiřadit inscenace s všeříkajícím názvem A zvítězila pravda dělníkova a jediný filmový zářez Putování Jana Ámose. Na divadelních prnech a samozřejmě v politickém světě byla Jiřina o mnoho aktivnější, než před kamerou. V tu dobu již její hruď dekorovala, kromě zmíněných, i jiná, mnohdy obskurní vyznamenání a řády, jako třeba stříbrná jehlice Ligy přátelství mezi národy NDR (1970), Múza pražských filmových diváků Clio (1971), Státní cena Klementa Gottwalda (1980), nebo Medaile J. K. Tyla (1983).
 
 
Konec osmdesátých let nakonec udělal komunistickému zřízení čáru přes rozpočet a začaly se dít věci. A nejen v kulturním životě. Z trezorů se začaly vytahovat zapovězené filmy, každý si mohl točit to co chtěl a mnohý umělec se nechal slyšel tak ho ten minulý režim vykořisťoval a nutil točit to co on osobně nikdy točit nechtěl. A zde se musí Jiřině jedno nechat. Za svými názory a postoji stála i v této době převratných, mnohdy i překotných změn. Kabát se nikdy nesnažila převléci, i když na druhou stranu je faktem, jestli by jí to bylo k něčemu vůbec platné. Pro Jiřinu tak nastal čas střešní spojený s hořkou pachutí opovržení většinou moderní kulturní scény.
 
 
A tak Jiřina nezmizela ani začátkem a v průběhu devadesátých let. Nechyběla na komunisty pořádaných oslavách prvního máje, a vyjížděla i na další akce pořádané reorganizovanými komunisty (z KSČ se stala KSČM), kteří se tak (přidáním písmene M do názvu) jakoby zbavily zločinecké minulosti, kde exaltovaně recituje revoluční básně. Starou kobylu novým kouskům nenaučíš. Na druhou stranu to byla zase Švorcová, terá dostávala ochutnat stejné praktiky, jimiž komunistická kultura krmila své oponenty. Nikde si ani neškrtla, což je rovněž vzhledem k tehdy proklamované demokracii a ostré kritice komunistických praktik minimálně zarážející. A tak se Jiřina alespoň v roce 1996 pokusila kandidovat za novodobé komunisty do parlamentu. Nevyšlo to. Na DVD však vyšel seriál Žena za pultem. A jednalo se o kasovní trhák. Anička Holubová a Lahůdková Olinka byly zase in. Jen představitelka Olinky prý nechce mít nic s tímto serošem společného, jak se nechala slyšet.
 
 
Zbytek života Ženy za pultem je již smutnou poslední kapitolou v níž hraje hlavní roli nemoc a postupná bezmoc, která se 8. srpna 2011 uzavřela smrtí. Uzavřel se tak jeden zajímavý osud. Jiřina Švorcová, která je, a do budoucna jistě ještě bude vnímaná jako Žena za pultem, stejně ikona normalizační kultury, byla, jak se mnozí její kolegové shodují čestným člověkem, který dělal, to co dělal z opravdového přesvědčení. Stejně jako se shodují, že nikdy nikomu vědomě neublížila. Nikdy není jen černá a bílá, vždy je šedá. A záleží na tom, jaký tón a kdy zrovna má navrch. To život Jiřiny Švorcové naprosto přesně charakterizuje.
 
"Byly to křivdy, které se děly a které nikdy nebudou moct být zcela zapomenuté. Co se týče kolegů herců, kdo dneska říká, že něco musel, není to pravda. Víte, co bylo herců a hereček, co nebyli ve straně a hráli a nemuseli. A naopak byli ti straničtí, co nechtěli a museli." (Jiřina Švorcová) 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]