Profily



Karel Kryl (12.4.1944 – 3.3.1994)

 

alt
 
„Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci. Vždyť už jsi velikej to jsou jen vojáci. Přijeli v železných hranatých maringotkách.“
 
Song Bratříček z něj udělal hvězdu. Symbol národního odporu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. A taky více než oblíbeného umělce, jehož produkci, často zaznamenanou na magnetofonových páscích bez nápisu, nebo na pečlivě uschovaných deskách, znal téměř celý národ. Jedna jeho část jí milovala, druhá odsuzovala a samozřejmě zakazovala.
 
Jedno je jisté, takovouto kariéru by si synek z rodiny knihtiskařů nepředstavoval ani v nejdivočejším snu. Ve skutečnosti totiž toužil být hrnčířem. Nicméně život mezi knihami evidentně probudil jeho básnické střevo a fakt, že rodina dva roky po Vítězném únoru o tiskárnu a tím pádem i o rodinou tradici přišla, jej zase naučil věci vnímat takovými, jaké jsou. Společně s likvidací tiskárny byla početná rodina Krylova (Karel měl ještě starší sestru Marii a mladšího bratra Jana) přestěhována do suterénu neudržovaného domku v Pavelské ulici.
 
 V roce 1963 je Karel jako každý mladý muž povolán na vojnu, což jako většina odvedenců nelibě nese. Vojenský dril nenávidí a stává se z něj kritik hlouposti a zvůle, kterými je povinná základní vojenská služba takřka prosycena. Díky svému nadání se alespoň zapojuje do armádního kulturního života a s pořadem Nálet na blbý vyhrává společně s přáteli první kolo armádní soutěže. Program sestává z písní a drobné poezie Karla Kryla i tvorby Suchého se Šlitrem. Politrukům však rychle dochází, že nejde ani tak o umělecké vyjádření proti válce, jako spíš o alegorii namířenou proti socialistické armádě a tak je pásmo z rozkazu velitele diskvalifikováno a zakázáno
 
Začátkem ledna roku 1968 Karel Kryl přesídluje do Prahy, kde pracuje jako asistent scény v Československé televizi. Pokouší se umělecky angažovat, ovšem stejně jako doposud se nesetkává s výraznějším úspěchem. Koncertuje v malých klubech, jeho jméno však nikterak, ani během bouřlivých událostí Pražského jara nevyčnívá. Zlom však přichází vzápětí. S okupací Československa.
 
Prvním Karlovým vydaným songem kupodivu nebyl Bratříček (jak se mnohdy traduje), ale Nevidomá dívka. Tu nahrála v roce 1968 skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová. Bratříček přišel až vzápětí. Kryla prý text napadl bezprostředně během okupace a půl roku po ní, tedy v době, kdy se komunistům ještě definitivně nepodařilo svázat a zlikvidovat výdobytky předchozího Pražského jara. Netřeba ani podotýkat, že se v národě rozjitřeném vpádem okupačních vojsk jednalo o naprostý hit. Někdo se veřejně vyslovil proti okupaci. To se později pro mohého stalo důvodem k trestnímu stíhání, likvidaci kariéry a osobního spokojeného života.
 
Karel Kryl se stal, dneska by to asi šoubyznis nazval totálním skokanerm roku. Z neznámého poety se vyklubal veřejně známý umělec. Jeho písně se hrály zprvu dokonce i v rádiu (Tak vás tu máme bratři z krve Kainovy). V pořadu Čtrnáct na houpačce moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého a jeho ženy Miroslavy bylo v minulosti rovněž nasazeno několik jeho písní, uspěla ale až píseň Bratříčku, zavírej vrátka, která se držela v hitparádě několik kol. Netřeba podotýkat, že později byla přísně zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný.  
 
Začalo totiž přituhovat a soudruzi počínali utahovat opratě. To pochopil i Karel Kryl (jehož koncerty začínaly být zásahem vyšší vládnoucí moci rušeny), takže když 9.9.1969 odjel z Československa na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku zažádal zde o politický azyl a do vlasti se již nevrátil. Odešel příslovečně „za pět dvanáct“. V říjnu jsou uzavřeny československé státní hranice.
 
Krylův život v emigraci rovněž zprvu nebyla procházka růžovou zahradou. Cítil se být osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Jeho texty a poémy, které měli co říci českému posluchači, německého nezajímaly. A nebudeme si nic nalhávat, pěveckým fenoménem Karel (narozdíl od svého jmenovce Gotta) nikdy nebyl. Naštěstí pro něj se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ A československým občanům později poslal svou reakci na nadcházející normalizaci v podobě písní obsažených v albu Rakovina. 
 
Krylova tvorba se začíná zaměřovat především na emigraci. Československou, stejně jako polskou. Začíná se učit polštině, aby oslovil co nejvíce posluchačů. Začátek sedmdesátých let pro něj je autorsky značně plodným obdobím. Vydává svou třetí desku Maškary.
 
V roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou, dcerou českých emigrantů. Manželství ale brzy skončilo rozvodem. Kryl k tomu v knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“ Truchlení po rozbitém vztahu však netrvá dlouho. V mnichovské bance se Karel seznamuje se svou budoucí ženou Marlen. 
 
Na univerzitě Ludvíka-Maximiliána v Mnichově začíná studovat dějiny umění, které nedokončí. Na zimní dovolené v Rakousku píše píseň Plaváček, kde si povzdechne, že naše země křičí mlčením... Ne nadlouho. V lednu 1977 propuká v Československu hysterie kvůli prohlášení Charty 77. Nekonečné řady osobností ze strachu i z loajality podepisují tzv. Antichartu. Podepisuje jí i Jan Werich, což je pro Kryla velkou ránou.
 
Osmdesátá léta jsou pro Karla Kryla ve znamení práce pro Svobodnou Evropu. Jeho vysílání díky tradici protestsongů, kolující tajně po celé republice patří k těm nejposlouchanějším. Sám Karel o sobě s hrdostí prohlašuje, že je stále Čechoslovákem. A v tom má pravdu. Nikdy nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé. Nicméně dějiny připravují další osudový zvrat. S koncem osmdesátých let dochází nejprve perestrojce, pak uvolnění vztahů a nakonec k pádu totality a sametové revoluci.
 
Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky, která zemřela 24. listopadu. Hned z letiště odjíždí na tiskovou konferenci do Mladé fronty. Zpívá Bratříčka a recituje báseň Lot - Táži se, zda ta zem je vskutku mojí zemí... Poté odjíždí do Nového Jičína na smuteční obřad.  I přes smutný důvod jeho návštěvy, pak Karel mluvil o týdnu stráveném v porevolučním Československu jako o tom nejhezčím v celém svém životě. Nadšení a vlna eufórie z bortícího se totalitního zřízení, samozřejmě zasáhla i jeho. 4.12. s ním zpívá Karel Gott hymnu na Václavském náměstí. Kryl to bude později vnímat jako velkou politickou chybu. Sezná, že vystoupení s (ke komunistům loajálním) Gottem je prakticky jediný úkol, který od něj Václav Havel očekává.
 
Je to tak, po nadšení přišlo rozčarování. Kryl s poznatky z dlouholeté emigrace nemohl přehlédnout kudy se politické události ubírají. Na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje v albu Monology, písních Demokracie, Kádrují mě (z roku 1988), Strejček Strach a teta Obava (z roku 1981). Básní Timur a jeho parta upozorní na neprofesionalitu a pochybnou kvalitu lidí kolem Václava Havla - mezi jeho poradci je řada agentů komunistické Státní bezpečnosti. Kritizuje za to i V. Havla samotného. V době, kdy Havel a další představují pro většinu národa nedotknutelnou modlu, Kryl pojmenovává boj o moc a koryta či likvidaci našeho hospodářství. Současně s tím Karel Kryl označuje Svobodnou Evropu za již nesvobodnou a dal v ní výpověď, kterou v Půlkacíři zdůvodnil slovy: "Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo – takže jsem se posléze rozcházel s ... řekněme vysílací linií svých nadřízených." 
Pro mnoho lidí se opět stává nepohodlným. Kritizovat ikonu demokracie, je přeci nepatřičné.
 
Ovšem Kryla jako ikonu protestu proti komunismu jej není možné zakázat, jak tomu bylo koncem šedesátých let. Rozjíždí se tedy pomlouvačná kampaň, která Krylovy zásluhy bagatelizuje a zesměšňuje. Hořké je, že se jí účastní i Karlovi bývalí kamarádi, nyní s nálepkou písničkářů protestsongů, kteří samozřejmě nikdy nedosáhli jeho velikosti.
 
Kryl si všímá i rostoucího napětí mezi Čechy a Slováky. Po volbách nastupují Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem a půlí republiku, bez toho aniž by vyhlásili referendum. Karel Kryl zpívá 28. října 1992 na mítinku za společný stát. Pořadatelem je Sociální demokracie. Kryl na začátku svého vystoupení řekne, že zde není kvůli žádné partaji, ale pro Československo. Přesto začíná být svými oponenty označován za levičáka. Smutný paradox.
 
Slavný trubadúr byl doslova uštván a hodlal opět “emigrovat” do Německa. Ale jeho láska k morálně i ekonomicky zdevastované a rozdělené vlasti byla silnější. Svým nepřátelům dokonce „pohrozil“ slibem, že "to nejlepší“ teprve napíše, a počátkem roku 1994 plánoval oslavit dubnové padesátiny v Čechách. Bohužel se jich nedožil. Mediálně popraven, 3. Března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let umírá na těžký infarkt. Dva dny před tím byl ještě v Praze. Traduje se, že v tu chvíli se na fasádě Divadla na Vinohradech ulomilo křídlo kamenného anděla.
 
 Zádušní mši za Karla Kryla celebroval jeho přítel opat benediktinského Kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze. Vzhledem k omezenému množství vydaných vstupenek pro příbuzné, přátele, novináře a politiky se mnoho lidí nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Účast politické reprezentace byla minimální. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ 
 
Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“
 
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]