Profily



Václav Havel (5.10.1936 – 18.12.2011)

 

 
Dramatik, esejista, disident, devátý a poslední prezident Československa (1989–1992), první prezident České republiky (1993–2003), tak to jsou jen některé s přídomků vztahujících se k jeho osobě. Ten nejzásadnější ale zní:  symbol pádu komunismu.

 

Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, roz. Vavrečkové (1913–1970). Úplné dětství tudíž prožil v relativný pohodě dobře zabezpečeného rodinného hnízda.  Jeho otec postavil vilovou čtvrť na Barrandově včetně Barrandovských teras, strýc byl zakladatelem Barrandovských filmových ateliérů a dědeček stavitelem paláce Lucerna. Honorace. Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Posléze však přišla válka a po ní komunistické zřízení, které Havlovu rodinu, které v únoru 1948 pochopitelně znárodnilo celý majetek, stejně jako Havla, díky buržoaznímu původu, pochopitelně nemohlo mít v oblibě.
 
Což se okamžitě podepsalo na faktu, že mladý Havel, ač se chtěl vzdělávat v humanitním směru, měl prostě „smůlu“ a v roce 1951 nastoupil do učebního oboru jako chemický laborant a střední školu studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil roku 1954. Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. Po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu, kde sloužil u ženistů.
 
Na přelomu 50. a 60. let se po návratu z dvouleté vojenské základní služby začal věnovat divadlu. Pracoval nejprve jako jevištní technik v divadle ABC, ovšem nejdelší čas strávil v Divadle Na zábradlí, kde postupně vystřídal práci jevištního technika, dramaturga a asistenta režie. Načichlý divadelnickým kumštem pak začal psát své první hry  Zahradní slavnost (premiéra 1963), Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). 
 
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře. 
 
A té mu bylo skutečně zapotřebí. Václav Havel, coby intelektuál se zjevným odporem vnímal nešvary vládnoucí totalitní moci a jejích praktik, která od padesátých let nepožírala jen sama sebe, ale i z morálního hlediska destrukčně působila na mysl obyčejných lidí. Své postřehy zapracovával do děl, která stvořil, ale současně začínal vystupovat i jako její intelektuální opozice, což začínalo být s přicházejícím Pražským jarem velice módní a populární.  Jeho vystoupení v politické diskuzi mělo na výsledek pouze jedinou věc. Jeho jméno se stalo známějším. Jak pro přívržence reforem, které skončili pod tankovými pásy armád Varšavské smlouvy v roce 1968, tak pro Státní tajnou bezpečnost, která si jej zaškatulkovala jako nežádoucího živla, snažícího se podkopat socialistickou morálku dělnické třídy v období nadcházející normalizace.
 
Následoval tudíž zákaz publikování a Havel se stal jedním z prominentních disidentů a veřejných kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Na podzim 1969 byl komunistickým režimem poprvé obviněn z trestného činu podvracení republiky v reakci na zveřejnění petice Deset bodů adresované vládě ČSSR a ústřednímu výboru KSČ, kterou v níž společně s Ludvíkem Vaculíkem odmítal politiku tzv. normalizace.
Je samozřejmě donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin"). 
 
V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří mluvčích, což mu vzápětí vyneslo pobyt ve vyšetřovací vazbě (leden až květen 1977) O rok později je podmíněně odsouzen za  poškozování zájmů republiky v cizině.To vše upevnilo Havlovu mezinárodní prestiž, stejně jako zvyšuje represivní tlak StB.
 
Během normalizačního období rovněž, vedle dalších divadelních her, napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978). V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a režim odpovídá totálním zákazem publikace veškerých Havlových textů, stejně jako o zatčení všech členů sdružení. Ovšem o téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku, kde byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience. Havel ve vězení píše rovněž známé a populární Dopisy Olze, které byly v roce 1983 vydány formou samizdatu.
 
V srpnu, kdy je stále ještě vězněn, dostává nabídku vycestovat do New Yorku na premiéru jeho hry. StB mu tento výjezd chtěla umožnit za podmínky, že by se nevrátil zpět do ČSSR. Havel odmítá načež je 23.října 1979 společně s  P. Uhlem, J. Dienstbierem, O. Bednářovou, V. Bendou a D. Němcovou odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky.
 
Z vězení je na základně vážné plicní choroby propuštěn 7.2.1983 s podmínkou domácího vězení, kde dokončuje hru Omyl, která byla uvedena 29. října 1983 u příležitosti vyjádření solidarity s Chartou 77 ve Švédsku.
 
V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání, ale zejména sílícímu tlaku a protestům ze zahraničí, je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.
 
Poté, co komunistický režim brutálně zasáhl proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze, se Havel postavil do čela nově ustaveného Občanského fóra, které vzápětí s podporou masových demonstrací začalo vyjednávání s komunistickým vedením země, jež vyústilo v dohodu o předání moci.
 
Vyvrcholením Sametové revoluce bylo zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Federální shromáždění pro něj hlasovalo jednomyslně 29. prosince 1989. Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidetem Československa po prvních svobodných volbách 5. července 1990. Z funkce československého prezidenta Havel odstoupil 20. července 1992, kdy už bylo zřejmé, že povolební jednání mezi českou a slovenskou politickou reprezentací spějí k rozdělení společného státu. Toto gesto mu pak bylo mnohými politiky, stejně jako lidmi vyčítáno.Stejně tak mu byla vyčítána obsáhlá amnestie, díky které se po jeho prvním zvolení prezidentem, dostalo na svobodu stovky těžkých zločinců.
 
Po půlroce občanského života se Havel vrátil na nejvyšší post ve státě, když byl v lednu 1993 zvolen prvním prezidentem nově ustavené České republiky. To se neobešlo bez četných urážek, z řad republikánských poslanců, kteří jej označovali za bývalého spolupravovníka StB a jeho rodinu osočovali z kolaborace s nacisty. Koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období. V úřadu strávil ústavou povolená dvě funkční období, když byl znovuzvolen v roce 1998, což bylo doprovázeno opětnou vlnou republikánských obscénností. Pražský hrad opustil 2. února 2003, kde ho krátce poté vystřídal ve funkci prezidenta jeho názorový oponent Václav Klaus.
 
Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).
 
Veřejnost tak od půlky devadesátých let ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; její pískání v poslanecké sněmovně, spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy, restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Group.
 
Po odchodu z úřadu se Václav Havel ještě stále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených a srovnával továrny s koncentráky. Ta se sice dostala během voleb do sněmovny, nicméně po sérii skandálů spojených s diletantsvím, její popularita u lidí ochabla a zelení se po dalších volbách do světa vysoké politiky nepodívali.
 
V roce 2010 se rozhodl realizovat si svůj sen z mládí stát se filmovým režisérem. Natočil filmovou adaptaci své hry (napsanou na základě svých zkušeností ze světa vysoké politiky) Odcházení, do hlavních rolí obsadil svou manželku Dagmar Havlovou a Josefa Abrháma. Médii hojně masírované dílo se však kultem nestalo. Doba, kdy se tvůrci kvůli cenzuře vyjadřovali jinotaji je totiž dávno pryč a tak film Odcházení byl spíše chválen ze slušnosti k bývalému státníkovi.
 
Začátkem října 2011 oslavil Václav Havel své 75. narozeniny. Už při oslavách se svěřil, že se necítí dobře. Údajně ho vyčerpala práce na jeho režijním filmovém debutu. Možná že ho vyčerpávala i aféra s knihou spisovatelky Ireny Obermannové, v níž bylo naznačeno, že by pisatelka mohla mít s někdejší hlavou státu sexuální poměr.
 
V posledních měsících svého života se společenského života víceméně stranil, protože byl zesláblý a obtížně se zotavoval po březnovém zánětu dýchacích cest. Nezúčastnil se ani oslav 17.listopadu. Pětasedemdesátiletý Václav Havel zemřel 18.12.2011 ráno ve spánku.
 
Havlův odkaz národu: „Propast mezi politikou a veřejností? Až bude nejhůř, najednou se to začne obracet. Přeji lidem trpělivost.“
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]