Profily



Gojko Mitič, Komanči, Šošoni a další východní Indiáni

 
Šedesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny a trilogie o Vinnetouovi všetně Pokladu na Stříbrném jezeře, který jí předcházel, lámali rekordy ve všech kinech. Zrodil se fenomén a kult umocněný popularitou románů Karla Maye. Pro Německo neprůstřelná kombinace, pro Evropu rovněž.
 
Tato vlna popularity samozřejmě nemohla uniknout bývalým východoněmeckým sousedům. Studio DEFA, vytvořené v poválečných časech ze slavného studia Babelsberg, které svého času patřilo k největším v Evropě, zoufale potřebovalo hit, který by vzkřísil zašlou slávu, zkompromitovanou temnou kapitolou německých dějin, kdy v zájmu fašistické ideologie natáčelo nejen filmy (mj. i s Lídou Baarovou), ale současně i propagandistický výplach. Tedy, ne že by se něco změnilo. Jeden extrém se změnil za druhý, věhlas, který v roce 1911nastartovalo natáčení filmu Tanec smrti s tehdejší dánskou hvězdou Astou Nielsen, byl minulostí. Chtělo to hit. Neprůstřelný hit, samozřejmě s ideologicky pozitivním nábojem. A tehdy Vinnetou ukázal východoněmeckým filmařům cestu.
 
 
Už samo to téma bylo neprůstřelné. Rudí utlačovaní indiáni, jako předobraz utiskovaného proletariátu a samozřejmě bílí banditi, kapitalističtí vykořisťovatelé a padouši. Samozřejmě Američané. Kombinace, z ideologického hlediska dokonalá, navíc s příchutí dobrodružství stále populárních westernů, navíc umocněná fenomenálním úspěchem Vinnetoua. Tohle prostě nemůže nevyjít! Zbývalo jen jediné. Najít vhodného představitele a hrdinu, kterému diváci budou držet palce. Ale i zde měli soudruzi z DEFy štěstí v jejich sítu, na základě konkurzů, uvízlo jedno, více než příhodné jméno, na kterém se dalo stavět. Gojko Mitič.
 
 
Mladý jugoslávský student bělehradské sportovní školy, s vypracovaným tělem měl pro kariéru východoněmeckého šéf indiána nejeden předpoklad. Celkové zevzření s orlím nosem, ostře řezané rysy z nichž vystupovaly lícní kosti, snědou pleť, fyzické dispozice a rovněž fakt že se objevil ve vedlejších rolích ve slavném Vinnetouovi. Zápor byl jen jeden. Přízvuk. Nicméně ten se dá předabovat. Bylo tedy rozhodnuto. V roce 1966 začal český režisér Josef Mach (Hrátky s čertem, Tři chlapi v chalupě) natáčet první východoněmecký western Synové velké medvědice a odstartoval tím éru tzv. rudých westernů ve studiu SETA označovaných jako „Indianerfilme“. Tedy indiánky.
 
 
Netřeba asi připomínat, že kalkul východoněmeckých filmařů a jejich kontrolních orgánů vyšel na výbornou. Historka o kmeni Synové velké medvědice (složený mj. i ze „slovenských indiánů“), který jako jediný nebyl pokořen a poroben bělošskou (rozuměj kapitalistickou) civilizací, zafungovala. Mitič, jako indiánský náčelník, neustále ve svých dobrých úmyslech zrazován bělošskou podlostí, včetně americké armády, se nakonec spravedlivě „nasere“ a všechny padouchy rozseká na maděru, sklidil ovace a s nimi i samozřejmě příslib další spolupráce.
 
 
Ta přišla vzápětí. O rok později se Gojko změnil v náčelníka Velkého hada, který se v adaptaci románu Jamese Fenimora Coopera (Poslední Mohykán) Lovec jelenů, snaží sjednotit indiánské kmeny. Samozřejmě marně. Nechybí ani romantika a samozřejmě podlí bílí vojáci, kteří dychtí po indiánských skalpech. Nak na to dychtili zase banditi po zlatu v Black Hills. Naštěstí i zde byl Gojko, s nálepkou spravedlivého ochránce všech utlačovaných... indiánů, tentokrát v kůži Bystrookého, aby všem nenažraným, po zlatu lačnícím bělochům vysvětlil, že střílet bizony a Indiány pro naplnění jejich mrzkých cílů, není správné. 
 
 
Východoněmecké indiánky začaly bodovat stále více. Gojko Mitič se stal neprůstřelným chlapeckým hrdinou východního bloku a filmy s ním začaly být označovány jako easterny – po vzoru westernů, jež přicházejí z východu (west – east). Zlato v Black Hills, jehož originální název Spur des Falken by se dal spíš přeložit jako stopa Sokola (existuje i československý název Sokolí stezka) měl již extrémní ohlas a tak bylo rozhodnuto, že se Gojko v příštím filmu vrátí opět jako Bystrooký Sokol, který tentokrát bude bojovat s krutou bandou zlatokopů se jménem Bílí vlci. A stímto filmem přišel další šok. Finále nedopadlo ani trochu optimisticky. Soudruzi se rozhodli ukázat, že v boji za svobodu se musí přinášet oběti. 
 
 
Fenomén východoněmeckých indiánek vstoupil do sedmdesátých let s přímou kritikou kapitalistického zřízení. Ve filmu Smrtelný omyl jde totiž o naftu na Šošonském území.  Pohoda. Naftařská společnost tak podepíše smlouvu s pěti náčelníky, kteří začnou krátce poté umírat. Ano, chamtiví kapitalisti se nezastaví před ničím. Zisk je jim bližší než lidský život. V zájmu své nenažranosti, podvádějí, loupí a zabíjejí!“ To je poselství, které se mezi řádky line do celého světa. Naštěstí je tu Gojko. Gojko Mitič, alias syn největšího náčelníka jménem Hladká tvář. A ten se sebou, potažmo svým lidem vyjebávat nenechá! Ano, „mitičovky“ už začínaly býti více méně stereotypní.
 
 
A tento fakt nenarovnal ani Statečný Osceola z roku 1971. Spíše naopak. Zde zase po půdě (tedy jediném co mají) Indiánů touží bílí plantážníci. Němci zde vytáhly reálnou postavu jednoho z nejvzdornějších indiánů, který žil na Floridě, napasovali jí do zajetých kolejí svých easternů a vypustili bojovat proti podlým farmářům, kteří se neštítili ani unést jeho ženu. A aby tento boj utkvěl divákům v paměti, hlavního hrdinu zabili. No co, v reálu zemřel taky. A Gojko se může vrátit jako někdo úplně jiný.
 
 
A Gojko se taky s dalším rokem vrátil. Jako Tekumseh. Další reálně žijící historická postava, která, jak jinak, bojovala proti bílým usurpátorům. V tomto případě ještě podpořená populárním jménem díky knižní kvadrologii Fritze Steubena. Zcivilizovaný indián, rodinné drama, rasismus a samozřejmě megativní vykreslení bílých charakterů oproti zářivé duševní čistotě rudochů, mělo ambici stát se výpravným velkolepým filmem. Nestalo se. Byla z toho jenom další „mitičovka“. A Mitičovky se už dávno stali součástí východoněmecké kultury, takže už příliš nikoho moc nevzrušovali.
 
 
Rok 1973 přivedl Apače. Parchanti jsou tentokrát Mexičani, kteří začnou do bezbraných indiánů pálit dělama a vším střelným co je po ruce. A takový masakr si zákonitě žádá pomstu. Gojko je mladý bojovník Ulzana (taky vám to jméno připomíná minerálku?) a tentokrát přežije, aby se mohl objevit v dalším filmu nazvaném prostě Ulzana, kde jsou na apeče běloši zase hnusní a zlí. Ožerou je a vyhodí jim do vzduchu jejich přehradu, která sloužila k zavlažování. A k tomu všemu ještě přepadnou vesnici, kde zraní Ulzanu, který už má jinou ženu. Mexickou. Tu mu hlavní hajzl, kapitán Burton zavře do vězení. Ulzana totiž nechce, jako ostatní indiáni, do rezervace. A tak vykope válečnou sekeru. Ano, je to pořád pěkně dokola. Bylo třeba změny!
 
 
A tu přinesla celebrita jménem Dean Read, tedy herec, který jako jeden z mála emigroval ze západu na východ. Tehdy to bylo spíš, v drtivé většině případů, obráceně. Den Read se ale rozhodl být ve východním bloku celebritou (když se mu to na západě nepodařilo) a tak se v roce 1974 stal Gojkovi Old Shatterhandem. Oba pak byli pokrevní bratři, z nichž jeden hrál na harmoniku a druhý byl synem náčelníka Šošonů. Oba pak bojovali za práva indiánů. Nicméně to nestačilo. Zájem diváků uvadal stále více.
 
 
Tentokrát se Gojko poprvé v celé kariéře svých indiánek, s nimiž byl nerozlučně spojován, vrátil až po delší době. Po třech letech. A vrátil se jako Odvážný Severino, tedy další Indián, tentokrát z Peruánských And, který se vrací ze světa bílých, kam ho otec poslal studovat, zpátky do rezervace, aby své zkušenosti využil v boji proti další várce šmejdů, kteří ve velkém chovají ovce a taky zabili Severinova taťku. A máme to tu znovu. Film sice není tak naivní jako minulé „mitičovky“ a snaží se zastírat fakt, že je to stále o tom samém, ale doba, kdy si fandové a fanynky lepili plakáty Gojko Mitiče po pokojících je už pryč. Ostatně ani Severinova story není klasickým easternem, ale spíš smutným filmem o beznaději.
 
 
A je tu konec. Gojko Mitič na svůj další výstup kdy se vrátil jako Zvěd, čekal dalších pět let. Dostatečně dlouhá doba na to, aby inovoval dlouhodobě vyjeté koleje. Což se mu daří. Mitič se zde nechá jako zvěd naverbovat do americké armády, aby pomohl svému lidu, který je (jak jinak) nucen k přesídlení do rezervace. Socialistická ideologie již není tak brutálně přímočará a okatá a celkově je film o mnoho dospělejší, než ty předchozí. Ovšem úspěch se nekonal. Psala se již osmdesátá léta a zájem o indiány vychcípal. Stejně jako indiáni z východního socialistického bloku, čímž skončila jedna éra východní kinematografie, která opět, z velké části i díky koprodukčním projektům, začínala nabývat na proslulosti. A Gojko Mitič? Ten se zpočátku snažil vymanit ze své indiánské škatulky, což se mu samozřejmě nepovedlo. Nakonec své úsilí vzdal a během jednoho z rozhovorů, trochu smutně, poznamenal: „Jednou indián, pokaždé indián.“
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]