Profily



StB: Nekrolog brutálního nástroje vládnoucí dělnické třídy

 

 
Dne 1.2. roku 1990 byla na základě rozkazu tehdejšího ministra vnitra Richarda Sachera  zrušena StB, tedy Státní tajná Bezpečnost, která se po dobu celých 45 let starala o bezpečí pracujícího lidu, stejně jako o bolest těch, kteří se vládnoucím špičkám stojícím na hlavách a nad hlavami pracujícího lidu, znelíbili.

 

Odešel tak aparád idealizovaný v postavách majora Hradce a Žitného v populárním seriálu Třicet případů majora Zemana, zdánlivě odešly praktiky, během kterých se tlustý telefonní seznam nepoužíval jen k telefonování, ale třeba i k slušnému výprasku, který nezanechal viditelných stop a rovněž zdánlivě zmizeli všichni konfidenti a udavači. Zůstala jen jejich jména, jejichž hledání v porevolučně vydaných Cibulkových seznamech, patřilo k národnímu sportu. Odešla jedna kapitola z historie československých bezpečnostních složek.
 
Kapitola, která se začala psát s koncem druhé světové války, kdy se naše země rozhodla vydat cestou Košického vládního programu přijatého dne 5.4.1945 první československou vládou Národní fronty Čechů a Slováků v Košicích.
Již dne 17.4.1945 schválila vláda na 4. schůzi návrh ministra vnitra Vladimíra Noska, hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu, čímž byl položen základní kámen  a vzápětí  oznámilo ministerstvo vnitra výnosem č.3700-26/6-45-V/4 zásady SNB. Tímto výnosem byl tedy vyhlášen Sbor národní bezpečnosti jako výkonný orgán správních úřadů národní bezpečnosti, jímž byly Ministerstvo vnitra, zemské národní výbory a okresní národní výbory. Dne 30. června v roce 1945 pak byl výnosem ministerstva vnitra zřízen Sbor národní bezpečnosti. Byla tak dovršena několikaměsíční příprava na základě rozhodnutí vlády, která zasedala v dubnu v Košicích.  Tolik strohá historická fakta. 
 
V praxi to vypadalo tak, že se z řad starých, tradičních, profesionálně zdatných orgánů a hlavně nových revolučních bezpečnostních formací národních výborů, které byly nazývány Revoluční gardy skládajících se většinou z mladých revolučních elementů a partyzánů, mnohdy nejasné minulosti a mnohdy jen nejasných zásluh z protinacistického odboje, jenž se s osvobozením okamžitě hlásili ke komunismu, skládal mladý bezpečnostní aparát, který se měl v budoucnosti stát mocnou, stejně jako mnohdy smrtící mašinerií ve službách tehdejší vládnoucí garnitury. Při formování StB sehrála důležitou roli i vojenská kontrarozvědka Obranné zpravodajství, jež vznikla již za 2. světové války, taktéž pod taktovkou sovětské moci a po válce fungovala pod ministerstvem národní obrany.
 
Vedle boje proti společnému nepříteli v podobě německých záškodníků tak mezi úkoly mladého útvaru patřilo i sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ před blížícím se únorovým pučem. Jako konkrétní případy těchto dehonestačních kampaní by se daly označit akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné), stejně jako kampaň namířená proti představitelům Demokratické strany (Jozef Kempný, Miloš Bugár), kdy se oba poslanci, nechali, přesvědčeni o své nevinně vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, ale nakonec byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.  StB nikdy nechyběl poctivá dávka nápaditosti. Ukázkovým případem a rafinovanou pastí současně, byla akce nazvaná Kameny namířená proti tzv. kopečkářům (emigrantům z ČSSR), kdy těsně před skutečnou státní hranicí vznikla hranice fingovaná, včetně falešné úřadovny německé pohraniční stráže, kde StB uprchlíky (kteří si mysleli, že jsou již na západě) nejprve vytěžila a poté je k jejich velkému překvapení, odvezla zpět do vězení.
 
Již v této době používala StB účinné metody, jako bylo vynucování přiznání na základě mučení, nebo používání používání drog. V té době však jen okrajově, jako krajní řešení. To se však netýkalo německých zločinců, během jejichž vytěžování si nikdo rukavičky nebral. Ovšem po únoru 1948 se tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými instruktory a pozorovateli. Bití, mučení elektrickým proudem, dlouhodobý pobyt v samotce, odepírání spánku, pití a potravy, se střídali s psychyckým terorem a ponižováním lidské důstojnosti.Výjimkou nebylo ani vyhrožování zatčením rodinných příslušníků, či fingované popravy. Netřeba asi podotýkat, že tyto metody se nevyhnuly ani ženám. (třeba Milada Horáková) 
 
Zmíněné praktiky byly samozřejmě hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům, z nichž se vynuceným přiznáním často vyráběli škůdci národa, či velezrádci. Tento osud potkal nejen třeba československé letce, kteří bojovali v Anglii, nebo rolníky, kteří se stavěli proti kolektivizaci v padesátých letech, ale i politické špičky které se z různých důvodů stávaly nepohodlnými. Mnohý vysoký bývalý politik tak skončil na šibenici, jako vlastizrádce. U těhto „speciálních zločinců“ se ještě v rámci klasické hry na „hodného a zlého policajta“ používal apel na vyslýchaného, aby svým „přiznáním“ pomohl straně, která si od něj žádá přinést tuto oběť.
 
Ano, případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo v mnohém případě považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka či kněz Josef Toufar. Své místo si v metodách StB našla i nepostižitelná justiční vražda, páchána zpravidla na objednávku vyšších míst. V té době měla StB období své nejvyšší moci a byla téměř nekontrolovatelnou, stejně jako orgánem zasahujícím do politického dění. Na jedné straně se totiž Státní bezpečnost řídila principy politiky KSČ, ale na straně druhé však nebyla jen pasivním vykonavatelem, či nástrojem oficiální politiky, ale nepřímo se podílela i na její tvorbě. Státní bezpečnost se totiž přímo vyjadřovala k "politické spolehlivosti" občanů navrhovaných do politických nebo hospodářských funkcí. 
 
StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda), jak v zájmu vlády, tak i v zájmu Sovětského svazu. Není divu, značný vliv měli uvnitř StB v 50. letech měli poradci z řad NKVD. Během velké čistky uvnitř řad StB, která se rouzputala v roce 1951, stály tyto orgány samozřejmě zdánlivě stranou, nicméně pečlivě označily ty, kteří by měli být, jako „domnělí“ nepřátelé, kteří se vetřeli v důležité posty, zatčeni a odsouzeni. Během těchto čistek bylo zatčeno asi třicet vysokých funkcionářů a stovky dalších byly z StB propuštěny nebo přemístěny na jiné úseky.
 
V pozdějším fungování StB zaujala důležitou řídící roli ve vztahu k tajným službám zemí socialistického zřízení, sovětská tajná služba KGB. Uvnitř tajných služeb zemí východního bloku, tedy i v československé StB, vždy figurovali rezidenti případně poradci KGB, kteří se podíleli na mnohdy spletitých šachových partiích na poli světové špionáže. Sem by se dala zařadit akce Neptun, jejímž smyslem bylo fingované nalezení podvrhu v podobě beden s nacistickými dokumenty. Smyslem akce bylo znejistit západní Německo a ovlivnit jeho vládu aby nepřijala tzv. promlčovací zákon, který by se vztahoval i na zločiny fašismu, stejně jako Západní Německo zdiskreditovat jako pokračovatele fašismu.
 
StB se samozřejmě v té době ve spoupráci s ostatními prokomunistickými rozvětkami, podílela i na ilegálních akcích v zahraničí. Známý je například únos emigranta Bohumila Laušmana z Rakouska zpět do Československa, který se odehrál v roce 1953, nebo pokus z roku 1980 instalovat odposlech v pařížské redakci časopisu Svědectví, v rámci akce Hnízdo, který k všeobecné spokojenosti zpravodajců, vyšel.
 
Další kapitolou, kromě detailního monitorování, či odposlouchávání určených osob (doma i v zahraničí), byla tvorba husté sítě konfidentů (spolupracovníků StB), kteří byli verbováni jak z řad normálních občanů, tak i z řad režimu nepohodlných skupin, či kriminálního podsvětí, kdy byli muži i ženy zatčení třeba za klasickou trestnou činnost, mnohdy „přesvědčeni“, rozuměj - donuceni ke „spolupráci“.
 
Zmatek a chaos, které panovali během Pražského jara a následovných událostech s ním spojených v letech 1968 - 1969 se odrazil i ve fungování kontrarozvědky. Ministerstvo vnitra se pod vedením nového ministra Josefa Pavla, snažilo citelně omezit aktivity vůči československým občanům (tedy opozici a disidentům), v důsledku čehož došlo k úpravě činností tehdejší  doposud jednotné kontrarozvědky na různé frakce. S tím bylo pochopitelně spojena likvidace a diskriminace některých vedoucích kádrů StB. Tyto změny však nebyly pochopitelně po vůli a po zásahu armád Varšavské smlouvy musel ministr Pavel podle moskevského protokolu odejít okamžitě ze své funkce a situace jak v StB, tak i v republice, se začala normalizovat. Do krve rozbitá chodidla, vyražené zuby, či zlomená žebra se opět stala během výslechu normálními metodami. 
 
A tak Státní bezpečnost dále, zcela „normálně“ bojovala proti "vnějšímu" a "vnitřnímu" nepříteli, zabraňovala únikům státního, hospodářského a služebního tajemství, popřípadě diskreditovala nepřátele národa, stejně jako eliminovala možné hrozby, jež před tím uměle „vyrobila“. 
 
Své významné místo v této normální činnosti, našla i šikana „politicky nezodpovědných“, či jejich rodinných příslušníků. Odvolání neexistovalo. Mezi oblíbené novější metody rovněž patřily časté, nebo noční domovní prohlídky, vyvážení lidí do lesa, škrcení mokrým ručníkem, sexuální obtěžování, přepadávání, ničení aut, nezakrývané sledování osob, či nucení disidentů hlásit se na oddělení SNB dvakrát denně.
Současně byli příslušníci StB byli umisťování na zahraniční zastupitelské úřady, odkud dohlíželi na průběh návštěv československých delegací, hromadných výprav i jednotlivců v cizině (především té západní). Toto se například křiklavě projevilo během akce Bukanýr ze sedmdesátých let, kdy byl Alexander Dubček, toho času na návštěvě Ankary, doslova obklopen lidmi z rozvědky, odposlechy bylo monitorováno jeho apartmá a pečlivě byl monitorován i místní tisk.
 
Dějiny a historie StB se s konečnou platností uzavřely 15. února 1990, kdy byly z rozkazu Richarda Sachera zrušeny všechny její správy a odbory a započalo se s výstavbou nového, demokratickým poměrům odpovídajícího bezpečnostního a zpravodajského aparátu, který je dnes znám pod zkratkou BiS (Bezpečnostní informační služba). Zásadní změna? Ano, ale jen na oko. Svět tajných služeb byl vždy neproniknutelný. Není bez zajímavosti, že v květnu 2007 vypustilo Vojenské zpravodajství informaci o faktu, že polistopadoví ministři vnitra a obrany Richard Sacher a Miroslav Vacek byli vedeni jako tajní spolupracovníci komunistické vojenské kontrarozvědky, která byla součástí StB. A jistě pro nikoho nebude překvapením, že na tomto, nebo podobném seznamu, nefigurovali sami.
 
 
Dodatek:
 
Jednotlivé správy StB podle kódových označení v římských číslech :
 
I. správa - zahraniční rozvědka /podřízena přímo ministrovi vnitra/
II. správa - kontrarozvědka /proti zahraničním „nepřátelům“/podřízeny náměstkům/
III. správa - vnitřní zpravodajství
IV. správa - ekonomická kontrarozvědka
VI. správa - vojenská kontrarorozvědka
IX. správa - správa operativní techniky /odposlechy, kontrola korespondence ad./
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]