Profily



Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce, nebo Hra o život?

 

 
Julius Fučík Fučík -  komunistický symbol mládí, věčně živý, věčně mladý, nesmrtelný odbojář, který, byť málem umlácen k smrti, nepromluvil. A ještě o tom všem napsal reportáž, která se po válce dostala mezi povinnou školní četbu.
 
Jeho žena Gusta si udělala živnost z toho, že po různých besedách a setkáních vyprávěla, jak úžasný její manžel byl. Jak byl pevný v názorech, statečný a odvážný a jak po nocích z motáků vynášených z věznice, kde ho bili, aby zradil a prozradil, skládala jeho poslední příběh. Jeho Reportáž psanou na oprátce.
 
Z Fučíka se tak stal dokonalý ideál pro mladé lidi, žijící v době, kdy se učitelkám říkalo soudružko a hrdinové druhé světové války se narodili pouze na východě. Ti ostatní byli imperialisti. A když se doba koncem osmdesátých let otočila, zemřel i nesmrtelný Julda. No konkrétně se změnil na možného konfidenta gestapa, kterýl utekl do Bolívie, kde zemřel někdy v osmdesátých letech.  Rovněž nesmysl.
Extrém zleva – extrém zprava. A kde je vlastně pravda? Samozřejmě uprostřed.
 
Julius Fučík, narozený 23.2.1903 byl literárním a dobrým divadelním kritikem, literárním historikem, levicovým obratným novinářem a samozřejmě oddaným komunistou, který chyby a zápory zřízení, kterému věřil, neviděl a asi ani nechtěl vidět. O tom ostatně svědčí i jeho kniha reportáží nazvaná V zemi, kde zítra již znamenalo včera. Aby si Fučík nevšiml, že komunismus se v této zemi nejenže nepostaral o blahobyt, ale spíše o bídu, musel by být slepý. Nebo hodně zaslepený. 
 
Jako odbojář se do komunistické ilegality v době okupace Československa zapijil poměrně pozdě. Nebyl spolupracovníkem prvního ilegálního vedení ani nemohl být, protože platila zásada, že na ilegální činnosti se nemají podílet známé osobnosti. Jeho čas přišel až tehdy kdy z prvního výboru zbyl pouze Jak Zika. Fučík tak pomáhal s vydáváním ilegálního Rudého práva a dalších ilegálních komunistických periodik. 
 
Pak přišel nešťastný 24. Duben 1942. Nějakou dobu před ním nasadilo Gestapo svého konfidenta do dělnického prostředí na Pankráci a dozvědělo se, že jistí manželé Jelínkovi mají napojení na ilegální komunistickou stranu, stejně jako že mají komunistické tiskoviny.   Gestapo se tedy vydalo zatýkat a během toho zaznamenalo cenný bonus. Vedle manželů Jelínkových v bytě vyhmátlo i Fučíka a dalšího hledaného komunistu Jaroslava Klecana.
 
A tehdy Fučík jako odbojář selhal. Podle pravidel konspirace měl okamžitě vytáhnout zbraň a střílet. S tím, že poslední kulku nechá pro sebe. Namísto toho se zbraň snažil schovat. Prý proto, aby neohrozil ženy v místnosti. Podle kritiků, kteří vylezli z nor při Fučíkově dehonestaci v devadesátých letech, zase proto že byl zbabělý a nechtěl si přitížit tím, že by byla u něj nalezena zbraň. Pravda nejspíš bude zase uprostřed. Spíš to byl šok, zkrat a zmatek z prozrazení. 
 
A je zde středobod všech komunistických historek a legend o Fučíkovi -  hrdinovi 2. světové války, který přetrpěl nelidské gestapácké výslechy a nikoho neprozradil. 
Tak mluvil Fučík alias profesor Horák, nebo byl skutečně tak pevný ve svých názorech, že mlčel jako ryba?
 
Díky dochovaným záznamům výslechů je nepopiratelné, že mluvil. A co víc. Sám to i přiznává ve své Reportáži psané na oprátce. Ovšem tato pasáž stejně jako mnoho jiných byla komunisty po válce vyškrtnutá. K obrazu věcně  mladého komunisty – hrdiny pevného jak skála se totiž nehodila. Mýtus, že neřekl ani slovo, nechal se téměř umlátit k smrti a stále se svým mučitelům vysmíval a říkal, vy stejně tu válku prohrajete, je vykonstruovaný až hrůza.
Samozřejmě se toho nehodilo více. Julius Fučík, ten skutečný, ne ten zidealizovaný tak mocně, že se stal podstatou nejednoho vtipu, byl totiž jen člověk. V tomto případě člověk, nad kterým se houpe katův meč, který může udeřit kdykoliv. 
 
Fučíkova hra byla jednoduchá a hrál jí s gestapem nejeden odbojář. V podstatě šlo o to, aby se soudní proces znamenající smrt odložil až do té doby, než dojde k porážce Německa. 
Jejími hráči byli lidé, kteří věděli, že budou popraveni, a proto vymýšleli různé postupy, aby se vyšetřování protahovalo, spis se nedostal ke státnímu návladnímu a potom před lidový soud. Samozřejmě to bylo založeno na dobrých vztazích s vyšetřovateli. Navázali s nimi osobní kontakt a dostali se do jakéhosi výjimečného postavení oproti ostatním vězňům, prostě měli k těm gestapákům přístup. A používala se i metoda dodatečné výpovědi. To se i sami přihlásili k výpovědi, uvedla se nějaká nová fakta a na jejich základě se zase prodloužilo vyšetřování. Byla to prostě hra o život v pravém slova smyslu.
 
Navíc je jisté, že Fučík i když mluvil, nikoho neohrozil. V odboji totiž platila zásada, že zatčený odbojář má vydržet tři dny nevypovídat, aby lidé na svobodě stačili zlikvidovat ilegální přepážky a ohrožení lidé mohli odejít do ilegality nebo do zahraničí. Vlastně se mělo všechno uklidit, aby po třech dnech zadržený mohl začít vypovídat a nikdo nebyl ohrožen. A to Fučík vydržel.
 
Fučík ve své hře o život svoje příběhy s postupem času stále exponoval a dodal do nich ještě další vnadidla.
To hlavní, co nabídl (po válce to tvrdil i jeho vyšetřovatel Josef Böhm, i když tomu nikdy úplně nevěřil), bylo, že je pouze součástí širšího ochranného kruhu kolem ústředního výboru. Že komunistickou ilegální stranu v protektorátu řídí někdo neznámý, možná Jan Šverma. A že tu každopádně jsou skuteční vedoucí takového kalibru, kteří přiletěli z Moskvy a se kterými se setkávají prostřednictvím osob, které si Fučík vymyslel. A to bylo také podnětem k "výletům" s Böhmem do Bráníka, kde se čekalo na údajnou spojku.
 
Bohužel však, tyto pohádky, byť Fučíka dlouho držely při životě, zachránit nedokázaly.  Julius Fučík umírá 8. září roku 1943 poté, co je v berlínské věznici Plötzensee odouzen k trestu smrti a popraven oběšením.
 
Reportáž se po válce přičiněním těch, kdo ji vynášeli a uchovávali za protektorátu, dostala do rukou Gusty Fučíkové, která ji předala vrcholným orgánům strany. A zřejmě (jsou svědectví, že rozhodnutí předával Rudolf Slánský) padlo v nejvyšším vedení strany rozhodnutí, že z toho vytvoříme symbol. 
Kniha tak byla vykleštěna, upravena, náležitě zdramatizována. Vznikl tak silný text spojující všechno: kult mládí, kult bojovného komunisty, kult mučedníka, který jde za ideje až do konce.
 
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]