Profily



HDP 03: Svět plný barev (Morous)

 
Řeknu vám jedno. Smyslem a základem všeho bytí jsou barvy. Na jednom konci spektra je čistě bílá, sněhobílá jako zavinovačka zarudlého novorozence, který se vynořil z mateřského lůna, na druhém černá, černá jako bezejmenná rakev pomalu se spouštějící do neproniknutelné temnoty hlubokého hrobu. Cítím, že se pomalu blížím k tomu druhému konci.
 
Prolog: Šedá
 
Právě teď sedím sám a opuštěný v temně šedivé prázdnotě malé zdevastované kaple uprostřed města, kdysi patřící anglikánské církvi, z níž občas zašpiněnou omítkou problesknou karmínově rudé cihly. Opodál pleskají o zemitouprašnou zem malé třpytivě kapky, připomínající drahokamy, vrhající odlesky na všechny strany. Po hřbetu ruky mi stéká sytě rudý čúrek krve. Mojí krve. Černá kukla se válí ve zvířeném prachu, který se při každém mém pohybu roztančí v divokých kreacích. Rameno pálí jako samo peklo. Ruka s kapátkem z jehož skleněné hubičky sklouzlo na jazyk pár posledních kapek, perel bez chuti a bez zápachu, se lehce třese. Pevné, hnědé dveře na konci zpustlého svatostánku, které jsem zaklínil masivními klacky zatím mlčí. Vím, že ne na dlouho. Tohle jsem totiž kardinálně posral. Nevím proč, nevím jak, ale jasně to cítím. Stejně jasně, jako cítím barvy, které nás všude, na každém kroku obklopují.
 
 
Jedna: Žlutá
 
Výkřik a zrychlený dech. Šedá se začala jako mávnutím kouzelného proutku měnit v sytě žlutou. Žlutou jako stohy usušeného sena, které po chvíli zkrápělo několik kapek rozervaného ženství. Přišlo to tak znenadání. Přesně jako bumerang vracející rány osudu. „Může se to vrátit,“ řekl před mnoha lety jeden doktor. „Třeba za týden, třeba za měsíc, třeba za rok.“ Tenkrát jsem nad tím mávl rukou. Dnes jsem pochopil. Nic není zapomenuto. A barvy, barvy jsou věčné. Žlutá. Pach zpocených těl zemdlele modrá. I pachy mají své barvy. Žlutá protkaná karmínovými kapičkami krve. Cítil jsem jí. Zase. Ruka zkušeně vytrhla pistoli z podpažního pouzdra. V zásobníku zbyly ještě tři poslední náboje. Zbylé skončily v rozkroku, očích a hubě toho fláterníka. Nevím sice proč, ale pořád podvědomě cítím, že tohle se nemělo stát. Něco je špatně. Něco, zakopané hluboko v mém podvědomí. Něco co se vrací. Jako bumerang. „Třeba za týden, třeba za měsíc, třeba za rok.“  A co takhle za deset let? Nebo čtyři a čtyřicet let?
 
Větřil jsem jako pes, který cítí nebezpečí. Jen netuší z jaké strany přichází. Nic, nikde se nic nepohnulo jen žlutá barva sena a dívčí steny spojené s prasečím chrochtáním chlípníků bez tváří zůstávaly. Odrážely se od sytě žlutých stěn kaple. Nebylo to smyslné, byl to hnus. Ostré hrany se vybrousily do měkkých tvarů. Bílá stehna roztažená do praku, zástup nadržených vítězů toho dne. Oči stařeny s hrůzou otevřenými ústy, do kterých zvědavý kluk strčil hlaveň pistole, kterou mu dal ožralý dobyvatel své vlastní hrdosti. Zpočátku to vypadalo jako dětská hra. Jen stisknout spoušť. Tak vypadal den, kdy jsem ztratil svou poctivost.
 
Stalo se tak na sklonku války. Psal se rok 1945., kdy se hHrdinové s klapkami na očích i uších se probudili a vydali se na pochod. Aby ne, když měli za zády vítěze s ostře nabitými samopaly a tanky drtící pod svými těžkými pásy poslední zbytky odporu. Poslední bitva vzplála, dejte se na pochod! Odměnou vám bude znovunalezení národního cítění. Znovunalezení pocitu, že nejste psi uhýbající před nablýskanou botou okupanta, ale Češi. Otázka je jen, jak dlouho vám to vydrží. Sudeťácká vesnice starousedlíků uprostřed lesů, vysoko nad městemlesem, byla lákavým cílem. Snadným cílem. Rozlehlý statek určitě skrýval bohatou válečnou kořist, stejně jako domky místních sudeťáckých usedlíků. Revoluční garda si šla vybrat svou daň. Daň za osm let útlaku. Daň za osm let poslušnosti, zadupání svých morálních zábran, daň za pocit bezmocnosti a malosti. Sláva vítězům, běda poraženým. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl. Důležitější pro mě bylo, že mi jeden z chlapů z jehož dechu táhla kořalka, vtiskl do ruky pistoli. „Běž a střílej ty kurvy německý, chlape,“ řekl a já si, ač mi bylo necelých třináct, skutečně připadal jako chlap. Lodička s pěticípou hvězdou mi neustále padala do čela. Vesnice uprostřed lesů připomínala peklo. Dva z domů byly už v plamenech. Malý kostelík jehož fasádu narušila dávka ze samopalu, byl obklopen netradiční výzdobou. Těla pohupující se v korunách stromů netečně pozorovala kříž tyčící se k blankytnému nebi nad zvonicí. Uvnitř zazněly dva výstřely. Muž s páskou RG se vypotácel ven, dopnul poklopec a zapálil si cigaretu. Německá selka skončila rozcapená pod křížem. Její muž, donucený sledovat jak vítěz przní jeho ženu rovněž. Statek byl naší poslední štací. Seber co můžeš. Vrať jim to, kurvám německým. Vy jste nás jebali osm let, teď vás budeme jebat my. Bez milosti. Bez zábran. Oko za oko, ponížení za ponížení, smrt za smrt! Největší hlahol šel ze seníku nad maštalemi. Zvědavě jsem pokukoval na chlapy jak poskakují na mladé, dobře stavěné blonďaté holce s nateklým obličejem. Pak jeden vytáhl pistoli a zamířil do jejího obličeje. Chvíli se zdálo, že vystřelí. V jeho očích se zračila bezbřehá nenávist. Ne na dlouho. Po chvíli zbraň sklopil a beze slov odešel. Jiný si sundal kalhoty. Byla to groteskní situace. S vojenskou lodičkou na níž zářila pěticípá hvězda na hlavě jsem se zvědavě díval na rytmicky se pohybující chlupatý zadek. Dívčí pláč už dávno vystřídala odevzdaná rezignace. Podrbal jsem se na přirození, které začalo, pro mě neznámých důvodů, tuhnout. 
„Jsi na řadě, mladej! Ošukej tu fašistickou svini. A udělej jí to pořádně, vlastenecky. Hezky po česku.“ 
Když jsem pak do ní za halasného povzbuzování chlapů kolem vnikl, nic jsem necítil. Ona asi taky ne. Pochybuji, že vůbec v tu chvíli vnímala svět kolem sebe. Po několika směšných pohybech jsem přestal. Pokrčil jsem rameny. 
„Nic si z toho nedělej, mladej.“
Jeden z chlapů mi přisunul k ústům hrdlo lahve s vodkou. Svět se roztočil a byl hned o něco barevnější. Ostrá palčivá chuť alkoholu spalovala mé nitro. Motal jsem se po vyrabovaných místnostech. Revoluční garda brala všechno co jí přišlo pod ruku. Co je doma, to se počítá. Náklaďáky plné válečné kořisti postupně, jeden po druhém odjížděly. Pak jsem u zápraží spatřil stařenu. Křičela něco německy. V očích byl znát strach, stejně jako opovržení. Vytáhl jsem pistoli. V tu chvíli zmlkla. Díval jsem se zvědavě do očí, které dávno ztratily lesk mládí, rozšířených hrůzou. Ústa otevřená v němém výkřiku. Zvědavě jsem do nich strčil hlaveň pistole. Ani se nepohnula. Pak, pak jsem pomalu stiskl spoušť. Myslím, že to nebylo tím, že se moje rodiče v temném období Heydrichiády proměnili ve dvě jména z mnoha, na seznamu lidí popravených za schvalování atentátu za říšského protektora. Myslím, že to byla zvědavost.
 
Ano, poctivost, stejně jako bezelstné dětství, jsem ztratil na sklonku války. Ve srovnání s jinými, hlavně sudetskými starousedlíky jsem dopadl výtečně. Ti ztratili víc. Svůj život. Ano, tehdy jsem se stal mužem. Mužem, který se potácel po nádvoří liduprázdného statku. Moje první holka, kterou jsem za hlaholu zpitých hrdinů okusil, ležela na hromadě hnoje. Špína a smrad objímali její nahé tělo se spoustou podlitin a tržných ran. Ruce se křečovitě třásly na rozervaném přirození do kterého se vylila zášť a zloba utlačovaných a ponížených, kteří oslavovali své znovunabyté lidství spojené s vítězstvím. U dubu z jehož koruny na mě plazila jazyk postarší žena a muž ve středních letech jsem upadl. Pokoušel jsem se něčeho zachytit. Marně ruce se smekly po bezvládných nohou. Muž nade mnou se rozhoupal Provaz na jehož konci byl krk sevřený v oprátce nepříjemně vrzal. Jako zvíře jsem se doplazil ke kostelíku. Oběšenci kolem něj mi dělali společnost. S pohledem upřených do jejich prázdných očí jsem upadl do bezvědomí. Před tím jsem se stačil pozvracet.
 
Nic, nic se nezměnilo. Prázdné oči nezmizely. Stejně jako vrzání provazů. Zírali na mě dál i po letech od klenutého stropu kaple. Žlutá barva, jež rámovala nazelenalé obličeje s černými jazyky, byla stále ostřejší. Kousek přede mnou seděla stařena. Jako by se koupala v ostré sluneční záři. I hrůza v jejích očích byla neměnná. V místech, kde mívají lidé ústa zela velká černá díra. Tak jako před lety jsem vytáhl zbraň. Namodralý štiplavý zápach kouře střelného prachu mě udeřil do nosu. Pak vedle mě dopadlo jedno z nazelenalých těl. Černá díra připomínala ďábelský škleb uprostřed vrásek. Další rána. Z černé díry vyšel žádostivý vzdech. Začal jsem řvát... ani nevím co. Jediné co jsem věděl bylo to, že ani třetí rána se nesetkala s úspěchem. Jen žlutý nekonečně žlutý svět se začal měnit. Země se roztřásla. Stěny kaple se chvěly. Motorový hluk rval ušní bubínky. Další nazelenalá mrtvola dopadla na udusanou podlahu, která začala připomínat bažinu močálu. Bahno ohodilo zdi, které obrostly mechem. Za stařenou se v pohasínající záři objevil malý chlapec s kamenem v ruce. Z druhé měl jen cáry. Pásy tanků rozechvěly kapli jako při zemětřesení. Tón zelené barvy byl stále výraznější. Chlapec otevřel ústa a začal brečet. Brčálová půda se mi houpala pod nohama. Zahodil jsem pistoli, která mi byla k ničemu. Bažina jí pohltila. Dávka ze samopalu nebyla v ohlušujícím rachotu ani slyšet. O hladinu brčálově zeleného močálu pleskl další oběšenec. Prázdné oči brzy zmizely v nekonečné hlubině. Jako zbabělé zvíře jsem se škrábal nahoru, snažíc se najít pevnou půdu pod nohama. Dětská ruka s kamenem se vymrštila. Ano, kdo je bez viny ať hodí kamenem!
 
 
Dva: Zelená
 
Seděl jsem na tanku a ukazoval veliteli kudy jet k Českému rozhlasu. Ruské štěbetání vojáků jsem nevnímal. Rachot tankových pásů stejně všechno přehlušil. Srpnové slunce se v blankytně modré obloze smálo na matičku stověžatou. Její obyvatelé, neměli k úsměvu důvod. Psal se rok 1968 a já z pověření velitele spolupracoval s bratrskou sovětskou armádou a ostatními spojenci, kteří přijeli spasit Československo před přízrakem imperialistické kontrarevoluce. Láhev vodky, kterou jsme tohoto rána překvapivě vyfasovali k snídani, byť to bylo proti předpisům, rozpalovala tělo stejně jako jako slunce dlažbu silnice s kočičími hlavami.
„Tak vás tu máme bratři z krve Kainovi. Poslové noci, která do zad bodá dýku...“
Národ plakal a bezmocně plival na přesilu. A já? Já jsem plnil rozkazy. Učil jsem se tomu od roku 1948, kdy jsem po vítězství pracujícího lidu vstoupil do vojenské školy. Stal se ze mě voják. Opravdový chlap. A jako takový jsem byl svázán předpisy, řády a okolnostmi, stahující mě pod zelenou hladinu připomínající maskující stejnokroj jednotky zvláštního nasazení. Dav demonstrantů zahučel jako rozbouřený úl. Ocelové včelky se chystali vylétnout.
„Tak vás tu máme bratři, vnuci Stalinovi, však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků!“
Kameny. Slyším je i dnes. Jako kamenný déšť bubnovaly na pancéřování tanků. Výpary naftových motorů. Blbě se dýchá. Ústa se zalykají hustou břečkou, která mě dusí. Stejně jako dusila zoufalé plamínky odporu mašinérie s požehnáním z těch nejvyšších míst. „Běž domů Ivane.“ Sliz se zemitou příchutí mi proudí do hrdla. Vyprahlá rodná hrouda čeká na šarlatový déšť. Opustíš li mě, nezahynu, opustíš li mě, zahyneš! Dusím se. „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša!“ Střelba. Stěny kaple jsou obrostlé mechem. Zelená je barva naděje. Ocelové včelky rvou chomáče trávy a zanechávají za sebou rozšklebené díry z nichž vytéká krev. Dav v panice utíká. Trikolóra zadupaná do prachu ulice. Kaluž krve. Zelená je barva naděje. Všechno se vrací. Jako bumerang. Třeba za týden, třeba za měsíc, třeba za rok. Třeba za třicet jedna let. Dnes, tam venku před kaplí dav opět povstal. Opět zahučel jako rozbouřený úl. Cinkání klíčů. Stejná hesla, stejná eufórieeuforie. Havel na hrad. Jedna etapa končí, druhá začíná. Moje oči, zoufale se držící nad hladinou hledají záchytný bod. Kam to všechno vede? Netuším, nechápu, kde to jsem. Zelený břečťan svazuje mé vědomí. Ždímá z něj vzpomínky. Vyvolává obrazy, které bych raději už nikdy neviděl. Vidím. Malý klučina s vojenskou lodičkou z níž někdo serval odznak pěticípé hvězdy, stojící před tankem. Co tady ten smrkáč dělá?! Kamen v ruce, která má sotva sílu ho zvednout. Lomcuje se mnou vztek. Dávka, ze samopalu mu, jako hadrové loutce urvala ruku od těla. Kamen dopadl na dlažbu ulice zkropenou krví. Dětské tělo za ním. Vzápětí se ponořilo do bažiny. „Moloděc!“ plácá mě ruský důstojník po zádech. „Charašoj saldat!“ Kouřící samopal v mojí ruce utichl. Vystřílel jsem všechny náboje. Proč? Vlastně ani nevím. Protože jsem chtěl? Protože jsem mohl? Protože jsem byl zpoitý pod obraz? Protože jsem stál na straně těch silnějších? Proč? Vážně nevím. Samopal je stále těžší. Jeho tíha mě táhne stále hlouběji. Rachot utichl. Zůstal jen chlapcův pláč. Poslední nádech. Vím, jsem mrtvý. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Kamen udeřil o hladinu. Kapky krve se šarlatově zaleskly ve vzduchu. Žbluňk. Bachratá zelená žába se směje. V široké tlamě jí dohořívá Lípa. Temně zelená hladina se nade mnou uzavírá. Ruka, která jako jediná trčí vzhůru, jí naposledy čeří v v zoufalém pokusu dostat se ven. Vykvetly na ní drobné bílé kvítky. Bílé jako dětská rakev. Nedýchám. Nedýchám?
 
 
Tři: Duhová
 
Probouzím se v bílém škrobeném prádle vojenské nemocnice ve Střešovicích. Duha vybledla. V ústech mám sucho a prázdno, jako po divokém víkendovém flámu na velitelství. Jazykem hledám zuby. V pořádku. Jsou tam, kde mají být. Brzy zjišťuje že i hlava je na svém místě.Žiju. Přístroj zaznamenávající moje EKG zapípal. Jehly čmárající klikyháky na papír s mým jménem a hodností se roztančily ve vášnivém flamengu. Stejně jako já, tedy cítí tlukot mého srdce. Tedy, žiju. Pak se vrací duha. Prosvětluje celý pokoj. Proč? To nikdo neví. Duha se objeví, kdy se jí zlíbí. Ještě před počátkem experimentu nás doktor na tento jev upozorňoval. „Může se to vrátit,“ říkal. „Třeba za týden, třeba za měsíc, třeba za rok.“ Mávl jsem nad tím rukou. „Vedlejší účinky LSD jsou pro nás v tomto případě velkou neznámou. Můžete zažít divné stavy, prožívat divné sny, vidět věci pohřbené hluboko ve vašem podvědomí.“ Málem jsem se mu vysmál. Nesmysl. Co by mohlo pár kapek nějakýho chemickýho sajrajtu udělat mojí železnou konstitucí důstojníka československé lidové armády. „Jste si jistí, že s tímto experimentem souhlasíte? Já, stejně jako další tři vyvolení, jsme beze slova přikývli. Nakonec, co zbývalo jiného. Byli jsme dobrovolně vybráni. Rozkaz je rozkaz. Z našich jmen se pak stala pouhá čísla v přísně utajených materiálech. Pak jsem s úsměvem před panem doktorem vypil obsah bílého platového kelímku, načež jsem se poprvé koupal v duhovém opojení. Cvičení s mapami se toho dne trochu zvrhlo. 
 
Dýchám prach. Kapli, stejně jako nemocniční pokoj, tenkrát bezmála před třiceti lety, prozářila duha. Duha se vrací! To je dobré znamení. Určitě mi dá zapomenout na to, proč jsem tady. Na to, co se stalo. Na farářův vyčítavý pohled, který vystřídala agónie když mu ocelové včely okousaly jeho mužství. Já ho poznal. Minulost mě dostihla. Musím přidat. Snad jí uteču. Duha je na mojí straně. Lehký jako pírko stoupám vzhůru ke klenbě, která žije všemi varvami. Všude klid a mír. V podvědomí mám strach aby ta jasná záře nepřilákala jiné lidi, kteří teď v ulicích volají sláva konci jedné a začátku druhé epochy. Červeno bílý samet s modrým klínem. Pro většinu lidí naplnění snů, rovnající se zázraku. Duha je můj zázrak. Nechci se o ní s nikým dělit. Jako ve stavu beztíže se vznáším přímo pod klenbou. Dole pode mnou je přednáškový sál ve vojenské nemocnici v začátku sedmdesátých let. Pokusná skupina, tak nám říkali. Náčelník štábu odpadl po první půl hodině. Všem nám tvrdil, že má abnormální pocit. „Nemáme munici!“ stěžoval si. Kokot jeden zelený. „Co jste tady dělali celý dopoledne oba, za chvíli máte končit a vy nemáte munici!“
„No to se vidíme, jak vypadáme chlapy!“
„Já tady vrávorám jak magor.“
„Máme tady akorát nabitý tyhlety s dělama.“
„Chemický poplach. Nasadit masky!“
Z prachu podlahy v kapli na mě mávají tři přízraky v plynových maskách. Jeden si jí nasadit nedokázal. Připomínají futuristické plešaté sloní lidi, jako vystřižené z nepovedené sci-fi. Jeden z nich roste. Za krátko jeho obří obličej trčí těsně před tím mým. Rozšířené zorničky se odrážejí v okuláru plynové masky. Z chobotu se nese sípavý zrychlený dech.
„Nasadit masku!“
Barvy prostupují mým nitrem. Žvýkám je zubama, polykám je, cítím jak zaplňují mé trávicí ústrojí. Chutnají mi. Obzvlášť ta modrá, je příjemná. Modrá je dobrá. Kolik barev má vlastně duha? Nevím. Já jsem duha. 
„... a tenhleten neví, kde je nepřítel! Jestli útočí ze západu, nebo z východu!“
Broučci putují pomalu po barevném oblouku vzhůru k nebi. Které se zbarvilo do zelena.. Nebeský most. Přešel jsem ho. Na jeho konci byla propast. Zbyl jsem jediný. Velká růžová tlama s jaterními fleky ve tvářích a na celém těle se v hloubce pode mnou mlsně olizovala. Hrouha oslizlého masa protkaného červenými žilkami. Nejsem člověk, jsem číslo jako ostatní. Potřebuju další kapku duhy. Duhového elixíru. Ostatní nevydržely. Taky neměli jména. Čísla. Tlama je pozřela. Čísla. První si dal po čase hlaveň samopalu do úst a palcem nohy zmáčkl spoušť. Tlama pode mnou se stále olizuje. Druhý byl během cvičení přejet tankem. Prý to byla nešťastná náhoda. Zažloutlé zuby cvakají. Těší se na svou potravu. Třetí jednou během ostrých střeleb natáhl zbraň a spustil střelbu do nic netušících branců. Prý se zbláznil. Byl na místě zabit. Pistole velitele mu prostřelila temeno hlavy. Čísla. Růžová špička jazyku zvědavě míří ke mě. Dotýká se mých nohou. Zbyl jsem jediný. „Může se to vrátit,“ řekl doktor. „Třeba za týden, třeba za měsíc, třeba za rok.“ Duha začíná blednout. Neudržím rovnováhu. Kloužu dolů. Jako tolikrát. Padám. Lačná tlama je na dosah. Zpěněné sliny mi jdou vstříc. Zuby se zahryzly. Celým tělem mi proběhla řeč. Trhá mě na kusy. Musím se zachránit. Potřebuju svůj duhový elixír. Aspoň kapku. Bože, nenech mě takhle umřít. 
„Nasadit masky!“
Necítím nohy. Jsem na kusy. Rozbitý. Z barev duhy zůstaly jen smutné cáry. Zpustlá kaple je mi svědkem. Místo na které bůh zanevřel. Další křeč. Tlama mě dostala. V agónii ještě zaslechnu vzdálenou ozvěnu mého mladého hlasu:
„Během toho pokusu jsem měl pocity celkem nepříjemného rázu, ale kdyby bylo třeba, tak na ten pokus klidně ještě jednou půjdu.“
 
 
Čtyři: Šarlatově rudá
 
První vjem. Vlhké vedro. Slepý, němý se škrábu se kupředu, tam, kde cítím vzduch. Jsem prázdný. Úplně prázdný, jako nádoba, která potřebuje naplnit. Instinkt mě nutí soukat se píď po pídi stále dál. Růžová masa kolem mě hrozí, že mě zavalí. Ruce si dělají cestu v živém tunelu. Tělo je pokryté slizem. Nedýchám, nevím jak je to možné. Ale žiju. Stále vpřed. Instinkt daný přírodou nedovoluje nic jiného. Nevím co mě na konci čeká. Nevím nic. Jsem prázdný. Slepý a němý. Živé stěny tunelu se sevřely v mocném stahu, který mě posunul o kus dopředu. Čúrek plodové vody pohladil má záda. Další stah. Další kus dopředu. A další. Východ je na dosah. Další! Padám do vzduchoprázdna, poprvé se nadechnu a začnu vřískat. Vidím kolem sebe jen neurčité tvary. Obří ruka mě drží za tělíčko. Další výkřik. Touha po životě. S matkou mě pojí pupeční šňůra. Pak se objevuje on. Vysoký muž v černé kukle a šedých montérkách, který šňůru přeťal velkým loveckým nožem s ozubeným ostřím. Znám ho. Musím ho znát. Sám jsem ho vychoval. Probouzím se do nového života. Jsem v pekle. Šarlatově rudém pekle.
 
Obloha se zbarvila do ruda. Krvavé červánky propůjčily mrtvé vesnici šarlatový ráz. Nevnímal jsem ho. Vše kolem mě bylo šedé, smutné. Barvy pohasly. Znavený, se silnými abstinenčními příznaky jsem dopadl mezi vzrostlé bolševníky maskující pobořený kostelík. Večerní vánek hučel v korunách stromů. Prázdné oči oběšenců již dávno zmizely. Nevím proč jsem sem šel. Najít otázky na své odpovědi? Proč. Není nic, na co bych se chtěl zeptat. Rozvaliny kdysi rozlehlého statku mlčely. Potichu jsem zasténal. Další nával bolesti byl téměř nesnesitelný. Dal bych cokoliv, za kapku duhového elixíru bych klidně upsal svou duši ďáblu. Satane, jestli mě slyšíš, jsem připraven ti sloužit. Sloužit až do hořkého konce.
Napadá mě... dělal jsem někdy něco jiného?
 
Stejně jako tehdy, i dnes šarlatové červánky pohladili mou tvář. Duše byla rozervaná na kusy. Děravou střechou kaple pronikaly dovnitř a barvily své okolí do ruda. Ležím na zádech, oči doširoka rozevřené a vnímám šarlatové opojení všemi smysly. Jsem sám. Sám se svou touhou. Potřebou. Lákám jsem miznoucí barvy. V ústech mám sucho a prázdno, jako po divokém víkendovém flámu na velitelství. Stejně jako tenkrát zavrhuji myšlenku pomodlit se k bohu. Bůh neexistuje. A pokud ano, je to sadista. Moje oblíbená hláška. Stejně jako ta, že žijeme v pekle. Každý ve svém soukromém pekle, z něhož není vykoupení. Každý z nás zaprodal svou duši. Mamonu, chlastu, penězům, ženským, pomíjivému pocitu moci, víře v šťastné budoucí zítřky. Každý z nás zažívá prchavé okamžiky euforie s nablýskanou parádou pozlátek, pod níž se často skrývá hluboké temné dno, na které občas dopadneme. Já se na něm ocitl ve chvíli, když mě vyhodili od armády. Pro údajnou nespolehlivost a nezvladatelnost. Svět, jak jsem ho znal se zhroutil. Kde končí duha? Utápí se v krvavých červáncích? Ne, odpověď na tuto otázku jsem nikdy nehledal a asi proto jsem jí nikdy nenašel. Mám společnost. Strnulé vlasaté tváře mě bez mrknutí oka pozorují. Džínovina s vyšitým nápisem Kiss je umazaná od krve. Touha po duze je zabila. Když jsem se nad ránem dostal z lesů do města osud mi je postavil do cesty. Byli tři a svorně mlátili mladého kluka s fretčím obličejem. Hulákali něco v tom smyslu, že je okradl. Že fet, který jim za velký peníze prodal prý nebyl košer. Fet. Schody do nebe. Klíč k duhovému opojení. Můj nůž byl rychlý a nekompromisní. Pro kapky duhy bych udělal cokoliv. Zvrácená vlasatá hlava. Čistě proříznutý krk. Rána přímo do srdce. Poslední hašišák se snažil utéct. Marně. I když jsem byl troska, armáda mě dobře vycvičila. A tak jsem se odrazil od dna. Za pomoci Majkla, který mi dal ochutnat papírek namočený v duhových kapkách. Nevím jestli mě tehdy satan vyslyšel, nebo to byla náhoda, ale jedno vím přesně. Od dna jsem se odrazil zpátky, vzhůru k šarlatovému nebi. Zakopal jsem mrtvoly, které nikomu nebudou chybět a kráčel znovu po duhovém oblouku.
Kaple se začala plnit dýmem. Strnulé vlasaté tváře kouřili. Jeden si zakrýval oči, druhý nos, třetí pusu. Dým se dral ven škvírami mezi prsty. Nevidím, neslyším, necítím. Tři kmotři na cestě do nového života. Do života v šarlatově rudém pekle. S každým koncem přichází nový začátek. Staříkův dealer Majkl byl vděčný. Skoro neuvěřitelná vlastnost pro bezpáteřního bastarda, kterým byl ve skutečnosti. A nepochybuji, že z toho určitě nevyšel naprázdno. Všichni na tom vydělali. Já jsem dostal novou práci a stařík svého vojáka, schopného zvládnout i tu nejhnusnější práci. Naše zájmy spojoval duhový oblouk, který mě pravidelně, poté co jsem odložil černou kuklu, vynášel ven z šarlatového pekla plného nepohodlných parchantů, či bláznů, kteří si mysleli že se můžou postavit mašinérii, nevěrných manželek, či rivalů stranických funkcionářů, nebo prostě jen obyčejných lidí, kteří měli tu smůlu, že se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Duha přicházízející vždy po šarlatovém dešti. Lahvička s kapátkem, která jíi vždy dokázala spolehlivě přivolat. Pestrobarevná odměna za dobře vykonanou práci. A já svou práci vykonával vždy spolehlivě, diskrétně a bez řečí. Bylo mi ukradený jestli byl pracovním nástrojem nůž, sekera, pistole, nebo cokoliv jiného. Stejně tak mi bylo ukradený, když stařík projevil přání, abych si našel učedníka. Nakonec, říká se, že ve dvou se to lépe táhne. Po několika neslavných pokusech jsem našel toho pravého. Chladnokrevného, bezcitného, spolehlivého. Učil jsem ho od dětství. Stromek se musí ohýbat, dokud je ještě mladý. Byl jsem s ním spokojený. Stejně jako stařík.  Všechnya jeho přání jsem plnil pečlivě a beze zbytku. Ukradený mi bylo i to, že mi pro mou uzavřenost a zarputilou tvář, která se skrývala pod maskou, říkali Morous. Kašlal jsem na to že se mi okolí vyhýbalo. Že jediná ženská, která se mnou pravidelně sdílela lože byla šestnáctiletá příležitostná kurvička, která to se mnou dělala jen pro svůj to, že měla panický strach, z toho, že jí něco ošklivého provedu. Inu co, strach je taky cit. A lhal bych, kdybych řekl, že se mi to nelíbilo. Svět byl zase plný barev. Jen ta šarlatová měla navrch. Duha jí naštěstí dokázala přebít. Ne však na dlouho. Ne však tady a teď. 
 
Všechno se kolem mě koupe v krvi. Šarlatově rudé krvi. Kouř se zvolna rozplývá. Smysly mě klamou. Vím to, cítím to. Kap! Kap! Kap! Krev vytéká ze škvír ve zdech, vytváří na podlaze velké kaluže, kape ze stropu. Proč ty kapky nejsou modré? Modrá je dobrá. Ušní bubínky mi rve táhlý zvuk zvonku. Stejný, Jjako v divadle před začátkem představení. Taky jsem tam jednou byl. Jistý herec s bohémskou duší nechápal, že dluhy je třeba platit. Obzvlášť, když dluží staříkovi. Dopadl na jeviště během představení. S rozříznutým hrdlem. Hubu měl, jako smutný klaun, od ucha k uchu. Lidé v hledišti zpočátku asi netušili, jestli je to součást představení. Zvonek utichl. Mé němé publikum teď sedí v řadách přede mnou a bez hnutí mě pozoruje jako v komorním divadle osudu. Jaký kus se hraje? Božská komedie, nebo Dantovo peklo? Do sálu zatéká. Krev. Pach obnaženého masa. Připadám si jako špatný herec, který už nemá svému publiku co nabídnout. Smutní pieroti s bledými tvářemi bez života. To nejlepší ze sebe jsem jim již dal. Se vším svým umem jsem zinscenoval konce jejich životních příběhů. Snad proto tady mlčíky sedí a čekají co bude dál. Co bude dál? Je smrt definitivní? Nevím. Duha se utopila v krvi. Ze zostřenými smysly lapeného zvířete, které tuší, že má jen trochu času k poslednímu výstupu těkám pohledy po netečných tvářích svého publika. Některé poznávám. Nevěrná panička předsedy MNV, která před tím než skončila její hlava v plynové troubě zažila dlouhou noc opravdu netradičního sexu, naivní poeta s prostřelenou hlavou, který si myslel, žejenž se snažil svými pamflety, v nichž slepé kuře našlo zrnko pravdy, může bojovat proti straně a vládě, hlupák s useknutýma rukama, který záhy pochopil, že kšeftovat s bony se v staříkově království nevyplácí, dlouhovlasá mánička, jež zfetovala a s kamarády zprznila téměř nezletilou dceru tajemníka OV KSČ, s vlastním přirozením nacpaným do úst, staříkův účetní, který nedokázal udržet jazyk za zuby. Bylo poměrně zábavné mu ho vyříznout a pak pozorovat, jak se zalyká vlastní krví. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Všichni mlčí. Jsou jich desítky. Neteční, nehybní, mrtví. Co ode mne čekají? Že se začnu kát? Nasrat. Krve je kolem mne všude kolem po kolena. Kapky stále mlaskavě dopadají na temně rudou hladinu a vytvářejí nekonečné kruhy. Všechno se točí v kruhu. Všechno se vrací. Jako bumerang. Jedna epocha končí, druhá začíná. Božská komedie, božská fraška, božské drama. Glorifikovaný sadista se baví nad příběhy z pekla. Pak přichází on. Prázdné oční důlky, ústa rozervaná ráží 9 mm, zpustošený rozkrok který schovává černý kněžský šat ušpiněný od všudypřítomné krve. Poznal jsem ho. Poznal jsem ho před tím, poznávám ho i teď. Aby ne, když fotky toho co z něj po dnešním ránu zbylo spočívá v mojí kapse. Šarlatová opona mého posledního kusu padá. Za ní je tma. Na kapli padá soumrak a všechno se utápí ve tmě. Černé tmě. Černé jako knězův oblek potřísněný krví.
 
 
Pět: černá
 
Řeknu vám jedno. Smyslem a základem všeho bytí jsou barvy. Na jednom konci spektra je čistě bílá, sněhobílá jako zavinovačka zarudlého novorozence, který se vynořil z mateřského lůna, na druhém černá, černá jako bezejmenná rakev pomalu se spouštějící do neproniknutelné temnoty hlubokého hrobu. Cítím, že se pomalu blížím k tomu druhému konci.
 
Tenhle poslední džob mi zlomil vaz. Při tom, zpočátku se to zdálo být tak prosté. ProstáTriviální vražda jednoho flanďáka, okořeněná striktním příkazem, že oběť musí být střelena do míst, kde má mnohý zdravý chlap smysl svého života a tím, že oběť musí být, až bude po všem vyfocena podmínkou dodání fotek oběti, až bude hotovo. Nic zvláštního, fuška na půl hodiny. Podobná prácička, jako nedávno u toho rusákomila Bilčíka. Tu dal na starost Zdenkovi. Fláterníka si nechal sám. Stačilo málo. Vyčíhat, až muž na zabití dorazí do místního kostelíka, který poslední léta spíš sloužil jako kulturní památka, párkrát vystřelit, cynicky říct mrtvole „Pozor vyletí ptáček.“ a vypařit se jako pára nad hrncem. Své svědomí pak utopit s kouzelném opojení pestrobarevné duhy. Jako tolikrát před tím. Po šarlatovém dešti přeci vždycky vychází duha.
 
Tmu černou jako kněžský šat mojí poslední oběti znenadání narušil mihotavý plamínek svíčky. Kněz seděl přímo proti mě. Čekal snad zpověď? K čertu s tím. Jeho odlesk tančil po znetvořené tváři. Když jsem jíi po letech poprvé spatřil, byla ještě celá neporušená, téměř lidská. Jistě od začátku léta roku 1945 hodně zestárla, čas do ní vyryl nejednu vrásku a doplňoval jí sněhobílý vlas úctyhodného kmeta s chápavým pohledem. Pohled těch laskavých očí jsem nemohl snést. Znal jsem je jiné. Chlípné, plné chtivosti. Ruka, která se v chabém obranném gestu vztyčila proti mě, kdysi podala malému klukovi s lodičkou na níž zářila pěticípá hvězda, láhev vodky. Tichý hlas, který se mě toho rána tiše zeptal: „Co po mě proboha chcete?“ tenkrát opile zakrákal: „Jsi na řadě, mladej! Ošukej tu fašistickou svini. A udělej jí to pořádně, po česku.“ 
 
„Může se to vrátit,“ řekl před mnoha lety jeden doktor. „Třeba za týden, třeba za měsíc, třeba za rok.“ A měl pravdu. Na čase nezáleží, čas je jen relativní. Týden, měsíc, rok, nebo čtyřiačtyřicet let. Čas nehraje roli. Kněz zavyl a chytil se za přirození. Armáda ze mě udělala slušného střelce. Oči plné bolesti se ke mě zvedly v prosebném gestu. „Kněz? Prase! Udělej jí to pořádně!“ honilo se mi zmateně hlavou. Žlutá barva se změnila v pískovou. Když jsem pracoval, barvy nikdy neměly svou sílu. Proč asi na sebe navlékl tuhle černou šaškárnu? Proč se opásal růžencem a křížem? Aby utišil své svědomí? Vykoupil svou duši? Chtěl tou černou důstojnou sutanou zamaskovat své černé svědomí. Chtěl tak uniknout ze svého soukromého pekla? Ne. I když dáš praseti zlatou svatozář, pořád smrdí po hnoji. Po hnoji na který hodil znásilněnou mladou holku. Po hnoji v němž zahrabal dětství jednoho mladého pitomce. Vše se točí v kruhu. Ocelová včelka rozdrtila oční bulvu na drobné krůpěje slizu. S druhou to nebylo jiné. Ne, nemohl jsem se do těch očí už dívat. Zrcadlil se v nich ten malý, hloupý kluk, který tohoen dene kdy se do nich podíval předčasně dospěl. Může se to vrátit. Smrtelné chroptění byl poslední projev lidství kněze, který právě vykročil na cestu za svou momodlou, ke které se prospěchářskykdysi obrátil. Snad pro vlastní prospěch,, snad aby došel odpuštění? Koho to zajímá. Obzvlášť v době, kdy celá země vře, lidi cinkají klíči, zpívají zakázané písně, zshrocují se v ulicích, aby pomohli na svět nové epoše? Kolik jich z prospěchu popře svou skutečnou podstatu? Kolik se jich pod novým kabátem bude snažit skrýt několik desítek let svého života. Kolik jich zapomene? Je mi to jedno. Výstřel ukončil jeden život. Kulka vlétla dovnitř otevřenými ústy, aby z druhé strany zašpinila boží kříž na kterém skonal boží syn s trnovou korunou, růžovými kousky mozku s krvavým hlenem. Proč nechal bůh svojíu ovečku nechal skučet jako zvíře? Proč nezastavil mojí ruku? Neznám odpověď, ale nepochybuju, že si ten kousek utrpení vychutnal. Jako tolikrát před tím. Bůh není. A pokud ano, je to sadista. Jsem snad bůh? Kolikrát jsem už rozhodoval nad bytím a nebytím bližního svého. Kolikrát jsem se procházel po duhovém oblouku vysoko v oblacích...
 
V přítmí kostela pak několikrát cvakl fotoaparát. Polaroid vyplivl tři fotografie téměř okamžitě. Otočil jsem se a odcházel ze svatostánku ve kterém právě vyhasl jeden nesvatý život.... ale kdo ví, možná že mu bůh odpustil. Sadisti někdy mívají zvrácený smysl pro humor.
 
Už jsem se těšil na duhu. Cítil jsem jak barvy blednou. Červená, černá, bílá... kolik jich ještě bude. Kolik epoch, kolik milníků, kolik čísel, kolik osudů. Kolik mrtvých. Pak tichým ránem práskl výstřel. Kulka mě kousla na rameni. Zareagoval jsem pohotově. Ukryl se za zídku a vyčkával další útok. Policajti? Ne, to je nepravděpodobné. Jak by se mohli dovtípit... S vytasenou zbraní v níž zbývaly pouhé tři náboje jsem pozoroval ulici. Náhle se mi zdálo jako by se na druhé straně ulice mihla černá kukla... černá jako hluboká propast uv jejíhožmž ústí jsem, jak se zdá, právě stanul.
 
Plamínek svíčky stále tančil po mrtvé tváři. Postupně, jako duchové z temnot k ní přibývaly další. Jsou tu všichni. Chlad roztřásl Morousovo tělo. Kurva, kam jsem se to dostal. Během ústupu si nemohl moc vybírat. Rána v rameni pálila jako peklo. Šarlatově rudé peklo. Zpustlá kaple se zdála být dokonalým útočištěm. Pod svícnem je největší tma. Duha, jen duha ho může spasit, napadlo ho najednou. Po jejím oblouku snad unikne všem a všemu. Jako tolikrát před tím. Tváří v tvář přízrakům z minulosti jeho soukromého pekla ucítil nekontrolovatelný třas. Ruka nervózně zapátrala v kapse. Lahvička s duhovými kapkami byla na svém místě. Vytáhl jí. Prázdná. Pak si uvědomil, že poslední dávku si dal po příchodu do kaple, aby utišil bolest vystřelující z ramene. Obličeje se stále přibližovaly. Barvy slábly. Jen temně rudá zůstávala. Ulpěla na jeho duši jako cejch zatracených.
 
„Co chcete? Co ode mě chcete?!“ řval jsem jako pominutý.
Odpovědí bylo ticho!
„Mám se kát? Mám žebrat o smilování? Nasrat! Kdo jste, aby jste mě soudili? Vy všichni hnijete v pekle, které si zasloužíte! Já jsem vás tam jen poslal.“
Ticho. Tma kolem se dala krájet. JenZbyl poslední mihotavý plamínek, odlesk jediné barvy, který mi zbyl. Plamínek naděje, že ještě jednou uvidím duhu. Plamínek naděje, že se s ránem bezcudně vyřádím na těle té blbé kurvičky, že jí nacpu ty špinavé růžové kalhotky do huby, abych udusil její chabé protesty. Že se ještě jednou popasu na jejím strachu. Plamínek naděje, že se dočkám nové epochy, která se právě venku rodí, plamínek naděje, že se opět odrazím od černého dna.
 
Pak plamínek zhasnul. Tma se rozlila kolem a všechno utopila pod svým temným závojem.
 
Cítím tlukot svého srdce. Tedy, ještě žiji. Znovuzrozen ze sebe trhám pracovní hadry, tolikrát potřísněné krví. Barvy zmizely. Je to nový začátek? Nahý jako Adam ve svém bohem zapovězeném ráji sedím a koukám do tmy. Hodiny plynou jako pestrobarevná řeka razící si cestu novým korytem. Kudy vede cesta? Kde začíná duha? Je na jejím konci skutečně poklad, jak se říká v pohádkách? Nevím. Snad to jednou zjistím.
Venku svítá. Je čas jít. Vstoupit do nového života.
 
 
Šest: Blankytná
 
Nahý, osvobozený od všeho vycházím ven. Barvy zmizely. Nevnímám je. Vše se slévá do jedné bezvýrazné masy. Šarlatově rudé peklo zůstalo daleko za mnou. Stejně jako temnota s prázdnými obličeji. Kolem jde průvod mávající vlajkami. Nevnímají mě. Stejně jako já nevnímám je. Cinkání klíčů. Stejná hesla, stejná euforie. Je zelená barvou naděje? Jedna etapa končí druhá začíná. Modrá je dobrá. Konec dobrý, všechno dobré. Jsem tu jenom já s rukama vztyčenýma v pokorném gestu, vzhlížející k nebi, které si jako jediné uchovalo svou pomněnkovou modř. Pomněnkovou, jako oči té dívky na jejímž rozdrásaném a zmučeném těle jsem se stal mužem. Nyní je moje mužství zplihlé. Bez života. Mrazík pozdního listopadového rána bičuje mé tělo. Výstřel zazněl jen tak mimoděk. Jako by do té bezbarvé scenérie ani nepatřil. Můj ochablý rozkrok vzápětí explodoval. Bože, jsem připraven. Modrá jako barva svobody. Tohle nebyla jen další rána osudu, to byla zatraceně bolestivá realita, která mě srazila na kolena. Pak z neurčité masy pod blankytným nebem vystoupil on. Můj učen. Kombinéza a kukla. Zdeněk. Nikdy bych mu to do očí neřekl, ale byl jsem na toho parchanta hrdý. Stroj bez emocí, přesně vykonávající to, co se od něj čeká. Skoro tak dobrý jako jsem byl já. Skoro? Vychovával jsem ho s takovým citem, jakého jsem byl schopen. Byl jsem však schopen něco cítit? To už není důležitéje jedno. Nyní je jisté jen jedno. Učeň přerostl svého mistra. Ústí zbraně, namířené na mé levé oko to oznamovalo s neodiskutovatelnou přímočarostí. Jedna etapa končí druhá začíná. Chtěl jsem se zeptat „Proč?“, ale nestihl jsem to. Další rána mi vzala dar zraku a luxus vědomí. Barvy zmizely. Definitivně. Zůstala jenom prázdnota.
 
 
Epilog: Fotky
 
Zabiják Zdeněk chvíli postál nad zhroucenou nahou mrtvolou. Pomalu zastrčil pistoli do podpažního pouzdra a sklonil hlavu. Ruka strhla kuklu. Před mrtvými se smeká. Alespoň před některými mrtvými. Minuta ticha uplynula s přesností, jakou jí dal čas. Vytáhl z brašny foťák a zkoumavě se podíval do hledáčku. Objektiv detailně zachytil Morousovo rozstřílené přirození. Potom bezvládné nahé tělo jako celek. Polaroid vzápětí vyplivl fotky vzápětí. Zdeněk se otočil. Necítil lítost, ani uspokojení. Nebylo v tom nic osobního. Byla to práce. Klient si to přál. Do zdevastované kaple, kterou předchozí den a noc pečlivě pozoroval, když čekal na vhodnou příležitost, to bylo jen pár kroků. Morousovy šaty byl poházeny všude kolem. Zdeněk prohledal kapsy. Malá lahvička s kapátkem padla na zem a rozbila se se nárazem o prašnou zem, rozbila. „Ubohý feťák,“ proběhlo Zdeňkovi hlavou. Fotky mrtvého kněze našel v náprsní kapse. Byla to dobrá práce. Morous i přes fakt že ulítával na LSD byl přeci jenom jednička. Expert. Zdeněk přidal jeho fotky k těm svým. Klientka bude spokojená. Moc po nich touží. Stařík se mu zmínil, že sem jede kvůli nim až z Německa.
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]