Profily



HDP 04: Poslední... (Šťastný a veselý 1989-1990)

 
Poslední rachejtle dopadla s táhlým jekotem k zemi. Ještě pře malou chvílí roztínala s pestrobarevným ohonem z jisker černé nebe. Reklamní tabule nad dveřmi potemnělého baru s prsknutím zhasla. Ticho a klid uvnitř se mísili se štiplavým zápachem střelného prachu.. 
 
„Má dáti... dal.“ – systém a pravidlo podvojného účetnictví.
 
Stará žena zírala do prázdna. Do tmy hotelového pokoje svítil jen oharek cigarety. Naplnila konečně smysl svého života? Blahosklonný muž v obleku, třesoucí se strachy chlemtal jako šílené zvíře sekt rovnou z lahve. Jeho žena zvracela na záchodě. Hlava pod rozsvíceným vánočním stromem strnule zírala na betlémskou hvězdu. Láhev Becherovky odraz mrtvých očí s němým náznakem výtky neutišila. Mladá dívka ve sprše vypnula vodu. Špína s pachutí alkoholu, spolu s vodou prosycenou saponátem do odpadu neodtekla. Kolikrát si ještě bude muset připadat tak bezmocná, zranitelná a ponížená? Dvě stomarkové bankovky se schovaly v šuplíku nočního stolku. Nahý muž ve středních letech se s pocitem triumfu pod bezhvězdným nebem dotkl svého přirození. Ruka se lehce zabarvila krví. Sníh studil do bosích chodidel. Všude byl klid a mír. Stařík sedící za stolem pokýval hlavou. Práce byla u konce. Torzo těla se před rozzářenou televizí potichu rozloučilo s posledními zbytky vědomí. Z ložnice se ozývalo chrápání. V honosné vile na předměstí, jako špalek usnul s pocitem dobře odvedeného sexu a ještě lépe odvedené práce novopečený starosta. Prázdná láhev gruzínského koňaku se povalovala spolu s bachratými skleničkami na nočním stolku. Jeho milenka, peroxidová blondýna sykla bolestí když se tekuté mýdlo dotklo čerstvých škrábanců na zádech. Vášeň někdy bolí. Ruka automaticky, jako tolikrát před tím vyplachovala chtíčem rozšklebenou vagínu. Cítila, že stále ještě nemá dost. Zatím co si prsty něžně pohrávaly s klitorisem, její myšlenky se na kratičký moment dotkly manžela, který teď určitě zpitý na mol osahává svou asistentku. V tu chvíli už stejně věděla že jí nemá co nabídnout. Stejně jako věděla, že nebyl první a není ani poslední.
 
Poslední...
Poslední nákupy...
Poslední den v roce...
Poslední zábrany
Poslední vzpomínky
Poslední oslava
Poslední přípitek
Poslední v řadě...
Poslední...
 
Poslední rachejtle dopadla s táhlým jekotem k zemi. Ještě před malou chvílí, jako miniaturní kometa, roztínala s pestrobarevným ohonem z jisker černé nebe. Teď naposledy prskla a zhasla docela. Policista Kája dopsal poslední větu svého hlášení. „Po dobu mojí služby se nic zvláštního neudálo.“ Už se těšil domů za svou dcerkou a manželkou. Byl zvědavý, jestli Jeninka vydržela vzhůru, jak ještě ráno hrdě prohlašovala, aby si mohla prohlédnout ohňostroj. Krista, jeho žena byla samozřejmě proti.
 
 
Poslední...
Poslední nákupy
 
„Jé tatínku, podívej se, támhle jde náš nový pan učitel ze školky!“ ukazovala nadšeně Jenifer do fronty lidí vycházející ze samoobsluhy pod velkým modrým nápisem Jednota do šedého rána. Novopečený policejní důstojník Kája, který se do města přistěhoval před nedávnem, zběžně očima přelétl sporou postavu proplešlého muže, který držel za ruku malou, asi osmiletou dívenku. Druhá nesla krabici s čokoládovými šneky.
„Můžeme se s ním pozdravit?“
„Není čas Jeny, musíme rychle nakoupit, odvedu tě mamince a pak hned poběžím do práce.“
 
„Ty zase budeš vypadat,“ hudrovala Soňa, tlačíc před sebou nacpaný nákupní vozík. „Neblázni, mamino, dovedeš si představit, co by si o nás pomysleli, kdybych přišel na ten mejdan s prázdnýma rukama?“
„Voni by se taky neposrali, komanči zasraný. A nemysli si že tam půjdu s tebou. Já jsem ó ef! To je jako Očekávám Funkci. Ha ha ha. A vás komunisty jednou pošleme do rezervací. Viděla jsem to v televizi. A ne že zase začneš chlastat už od voběda.“
Karel mávl rukou a přihodil do nákupního koše další flašku vodky. Jazyk bezděčně přejel po skoro prázdné dásni v níž se dochovalo jen pár posledních zubů. Zub času prosvětlil jeho vlasy a vousy, přičaroval mu pivní pupek a zvrásnil obličej z něhož trčel červený nos. Štěstí se přesto na něj usmálo a darovalo mu o dvacet let mladší ženu. Čím však byla mladší, tím také byla prostší. Inu nic nemůže být dokonalé.
„Doprdele chlape nemáš voči. Kam čumíš, debile!“ zaječela Soňa na celý obchod.
 
Zdeňkovy oči se s ledovým klidem podívaly na obtloustlou, pajdavou ženu ve středních letech do které nechtěně vrazil. Její starej, vousáč starší určitě o víc než dvacet let, sahal do regálu pro další láhev ruské vodky. Zdeněk mávl omluvně rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz a tu uječenou krávu bez zbytečných slov obešel. Napadlo ho jen, že by si jí s chutí vzal „do práce“. Krávy přece na jatka patří. A když u toho ječí, je aspoň nějaká sranda. S úsměvem si vzpomněl jak si před časem, ještě s Morousem vzali do parády nevěrnou paničku, dnes už bývalého předsedy MNV. To byla sakra divoká jízda. Vyšší sexuální. Když jí nakonec nacpali hlavu do trouby s puštěným plynem, pomalu nemohla chodit. V jejím těle nebyl otvor, který by nevyzkoušeli. Dva nové dokonce vytvořili sami. Přesně podle přání klienta – „Když je ta svině tak nadržená, tak ať si to před smrtí užije. Pořádně užije. Děvka jedna prašivá!“ Kdyby to šlo, ušukali by jí k smrti. Dneska je však všechno jinak. Jak je ten svět ironický. Dneska přišel na řadu on. Petr Skořepina, předseda MNV. Bývalý, samozřejmě. Tenhle parchant, který se účelným řiťolezectvním a později hojně využívanými konexemi doškrábal až na post tajemníka OV KSČ. Krátce před revolucí se z něj stal velký pán, za zády přezdívaný Velký Péťa, nebo ironicky Červený Petr. Jeho nabubřelý výrok „Když dám razítko pod větu, že moje sračky nesmrděj, tak můj hajzl bude připomínat parfumérii!“ se stal zlidovělou zkazkou na pomezí vtipu a demonstrace arogance. Teď pomalu kráčel v uličce před ním. U lahůdkářského pultu nakoupil třicet deka vlašáku, dvacet deka Rumcajse a tři čabajky. Zdeněk to typoval na oslavu se spokojenou rodinkou a televizí. Vzápětí v košíku přibylo několik lahví sektu. Samozřejmě, dobrá, prověřená značka. Sovětskoje igristoje. Tyhle panáci si na podobné, okázalé sračky vždycky potrpěli. No co, dneska pozná, jaké to je, stát se pytlem sraček. Mrtvým pytlem sraček. A může vzít na to jed, že tyhle sračky budou smrdět stejně jako všechny ostatní. Zdeněk se rozhlédl, jako kdyby měl strach, že by ho jeho černé vzpomínky mohly prozradit. Bez své černé kukly si připadal jako nahý. S litrovkou Becherovky v ruce se nakonec jako duch ztratil v davu.
 
„Cink, cink!“ zazpívala kasa a šuplík z bankovkami udeřil pokladní do umaštěné bílé zástěry s modrým límečkem, která stěží ukrývala břicho vytahané třemi porody a nadměrnou konzumací věnečků se šlehačkou.
 
.Majklův fretčí obličej pozoroval půlky malého zadečku těsně obepjatého lyžařskými šponovkami. Pochvalně zamlaskal. Šmačný zbytek zakončený načesanou blonďatou hlavou, který právě platil láhev gruzínského koňaku převázanou fialovou mašlí, taky nebyl k zahození. Světlana byla prostě kus. Bohužel, a to si Majkl naprosto zřetelně uvědomoval, nedostižný kus. Alespoň pro něj. Luxusní panička, výstavní manželka podnikatele Borka, nebyla pro lidi jako je on k mání. Mávnutím ruky odehnal představy, jaké by to bylo prozkoumat jestli je blonďatá i dole a jeho pozornost v tu chvíli patřila jen a jen Karlovi, který se spolu se svou ženou Soňou a plným nákupním vozíkem blížil ke kase požírající košíky s alkoholem, slanými tyčinkami, vekami a salámy nakrájenými na plátky.
„Tě vidím Karle.“
„Zdar.“
„Mám to pro tebe. A je to docela síla.“
„Paráda.“
„Co pro něj máš? Doufám že ne zase nějaký prasárny?“ zahulákala Soňa. Pár lidí ve frontě u kasy se zvědavě otočilo. „Minule jsem mu našla pár těch tvejch prasáckejch časáků s kundala a čůrákama ve skříni se spodním prádlem.“
„Drž hubu ty krávo,“ zasyčel Karel.
„Aby si se taky neposral. Nemysli si že nevím, že si u těch prasáren honíš péro.“
Lidi ve frontě se začali bavit.
„Tady ne,“ protočil oči v sloup Majkl. „Sejdeme se za hodinu v bufáči na nádraží, co ty na to? Dáme pár kousků a pokecáme o životě. Vem s sebou prachy.“
„Jasná páka Majkle. Budu tam...“
 
Kasa cink. Další prosím! Tři lahve ovocného vína po dvanácti korunách, třikrát Francovka po šesti dvaceti a krabička Startek za čtyři. Osmapadesát korun, šedesát haléřů, prosím.
 
Lojzík, v minulém životě inženýr Alois Bauer právě zahájil svůj další opilecký maratón. Na červený nos mu padla vločka sněhu. Poslední v tomto roce, kterým se propotácel jako sociální případ a notorický alkoholik. Vloček přibylo. První láhev Čůča otevřel, sotva vyšel ze sámošky. Prst zatlačil špunt do hrdla láhve. Ovoce je přece zdravé. Tak musí být zákonitě zdravé i ovocné víno. Navíc je levné. A když se řízne francovkou, má i správný říz. Bývalý ředitel Čedoku, kterého chlast skopal z nejvyšších příček společenského žebříku až na dno, ztěžka usedl na lavičku. Z prvního loku, který uklidnil jeho třesoucí se ruce, se mu trochu zatočila hlava. Druhý ho zase postavil na nohy. Třetí rozpohyboval. Zatraceně je přece Silvestr! A mráz kopřivu nespálí.
 
 
Poslední...
Poslední den v roce
 
Nepřišel. Ani nezavolal. Ruka automaticky pohybovala zubním kartáčkem v ústech. Už je to několik dní. Úleva? Strach? Nevěděla. V garsonce, která tak zoufale volala po úklidu, začal pípat elektronický budík s velkými zelenými čísly na displeji, který před pár lety vyměnila za několik balíčků punčoch s mladičkou Ukrajinkou, součástí ruské turistické skupiny bydlící u nich na hotelu. Sakra, musí si pospíšit. Je čas jít do práce. Poslední šichta v tomhle roce. Poslední den, který bývá většinou štědřejší, než ten oficiálně Štědrý. Veronika už dávno nevěřila na Ježíška. Od svých dvanácti let, kdy se jí oběsila matka, kterou po dlouhá léta trápil démon schizofrenie a alkoholu, od chvíle kdy se jí ujala přísná teta, švadlena, která jí nemilosrdně trestala za sebemenší prohřešek pochopila, že nástrahám života se nemá cenu vzpírat. Stejně jako že nic není zadarmo. Ani ta stomarková bankovka, kterou jí včera věnovala ta stará Němka bydlící na pokoji 35. Nechtělo se jí věřit, že jí dostala jen za to, že se nechala vyfotografovat ve své uniformě pokojské a prkenné, rádoby svůdné póze. Kdyby tomu tak bylo, určitě by ta stará Němka netrvala na tom, že se musí druhý den, tedy dnes, hned co jí skončí služba, sejít. 
 
Zadarmo nebyla ani ochrana, kterou jí poskytoval on. Kolikrát, když se otevírala jeho starému vyžilému tělu, koukala strnule do stropu na šedý flek, který zanechala přetečená vana sousedů bydlících nad ní.  Flek, šedý jako celý její život plný stereotypu a příkazů, které se snažila poslušně a bez odmlouvání vykonat ve strachu před hrozícím trestem. Zase nepřišel. Je to trest, nebo odměna. Zvykla si na jeho obscénnosti, když do ní přirážel zezadu oděn jen v černé kukle. Když ve snaze vzrušit ho lízala jeho konečník. Když jí sodomizoval hlavní své pistole. Vlastně ani neznala jeho jméno. Říkala mu jako všichni ostatní. Morous. Jejich vztah byl brutálně přímočarý. Ona mu poslušně dávala své mladé devatenáctileté tělo, on jí pomáhal a chránil. Občas zanechal v šuplíku nočního stolku i něco na přilepšenou. Někdy se i blýskl malým dárkem. Naposledy to byl balíček s kalhotkami na nichž byly německy napsány názvy jednotlivých dní. Na každý den jedny. Na každý den jiná barva. Budík dopípal. Zelená čísla ukazovala deset hodin. Ruka se zubním kartáčkem se jako na povel zastavila.  Věděla, že za půl hodiny musí být v práci. Věděla, že vrchní pokojská si potrpí na přesnost. Na nahé tělo si oblékla růžové kalhotky s ozdobným německým nápisem Sonntag. Sontag je německy neděle. Byla zrovna neděle. Neděle 31.12. Byl poslední den v roce. Neděle jako nedělej! Zelená písmena na displeji ruského budíku, který měla tak ráda, ukazovaly 10:05. Musí do práce.
 
„Máš pět minut zpoždění, Kájo,“ ozvalo se z vedlejší kanceláře na služebně. 
„No jo, byl jsem z dcerou na nákupech,“ zahučel neurčitě Kája. „Pro pět minut by se nikdo neměl posrat.“  
„Jo a taky tě tady hledal starej. Prej se stala nějaká hrozná prasárna na hřbitově. Našla to tam ráno nějaká bába a málem z toho dostala infarkt. Máš tam co nejrychleji vyrazit.“
„Doprdele,“ pomyslel si Kája. „To nám ten poslední den v roce začíná pěkně na hovno.“
 
„Ne, já určitě nepřijdu. Děkuju za pozvání, ale mám toho dneska opravdu hodně.“ Jan Vlček, novopečený starosta města položil telefon stojící hned vedle lahve gruzínského koňaku převázané fialovou mašlí.
„Komanči jedni otravní,“ povzdechl si neurčitě. „Projeli to na celý čáře a ještě mají žaludek na to pořádat oslavy. A ještě s tím otravují. Kdo je na ně zvědavej. Do rezervací s nima.“
Světlana sedící naproti němu neprotestovala, i když moc dobře věděla, že ještě před pár měsíci bylo takové pozvání pro Vlčka společenskou nutností. Snaživý Vlček. Kariérista Honzík. Tak se mu říkalo v době, kdy se místo čerstvé průkazky Občanského fóra oháněl červenou legitimací. V době, kdy na národním výboru, dneska radnici pracoval jako snaživý referent stavebního odboru. V době, kdy se s ním Světlana poprvé potkala. A poprvé vyspala. V zájmu svého manžela, jehož vize výstavby rodinného baráčku, financované prosperujícím kšeftem s Bony, narážela na nesmyslné byrokratické překážky.  Dvouhodinová kombinace orálního a klasického sexu byrokracii odvála jak mávnutím kouzelného proutku. Světlana si nedělala iluze, že dneska to bude jinačí. Dnes tu ale byla sama za sebe. Dnes cítila, že je potřeba vykročit na další příčku společenského žebříku. Díky vrozené ženské intuici jasně cítila, že právě teď je doba kdy se rozdávají karty a ona nechtěla stát mimo hrací stůl.
„Komanči jedni otravní,“ povzdych si znovu Vlček. Uvnitř se ale necítil tak nad věcí. Moc dobře je znal, a oni znali jeho. Bývalí soudruzi moc dobře věděli o několika udáních, které mu pomohli k vyšší pozici, stejně jako o pár kšeftech, které mu přinesly počáteční provozní kapitál, tolik nutný k upevňování dalších pozic. Soudružka Bílková taky moc dobře věděla jak chutná jeho sperma. Cesta vzhůru, i přes dobrý stranický původ nebyla jednoduchá a každá ruky byla zapotřebí. I ruka staré funkcionářky, která sice byla ošklivá tak že se po jedné vášnivé noci vyzvracel do umyvadla, ale díky bývalému manželovi s nehynoucími zásluhami v osmašedesátém měla zatraceně dlouhé prsty dosahující až do ústředního výboru strany. Vlček nepochyboval, že Bílková bude na oslavě taky. Stejně jako všichni ostatní. Stejně jako že s poslední den roku jeho obavy rozptýlí jednou pro vždy. Upsal za to svou duši ďáblovi. Dávno už věděl, že cesta vzhůru není jednoduchá a každá ruka je za potřebí. I ta, ušpiněná od krve. 
 
Zatím to byla čistá a snadná práce. Zdeněk moc dobře věděl že dopolední procházku si soudruh tajemník nikdy nenechá ujít. Tudíž i teď kráčel se svým psíkem napříč rozlehlým a díky Silvestrovskému shonu i prázdným parkem. Čistá a snadná práce. Když tajemník procházel kolem zasněženého křoviska, malý obušek dopadl za ucho přesně kam měl. Auto s nastartovaným motorem stálo opodál. Tatra 608 má prostorný kufr. Jednou se do něj vešly i čtyři mrtvoly. Malý psík poté co vykonal svou potřebu, nechápavě koukal na koncová světla velkého černého auta, které okamžitě, poté co velký muž v šedé kombinéze a černé kukle nevybíravě hodil jeho páníčka do kufru, odjelo. Stalo se to tak rychle, že se nezmohl ani na štěknutí. Pak popoběhl k nejbližšímu stromu a zvedl pravou zadní nožičku.
 
„Kde je Marcela?“ zahromovala vychovatelka z dětského domova. 
„Není tady. Říkala, že chce na Silvestra k rodičům,“ odpověděla vzorně jedna z chovankyň.
„Co to je za nesmysl. Její rodiče přece zdrhli do Německa.“
„Takže zase zdrhla,“ zhodnotila situaci uklízečka v modré zástěře s dávno již vyšísovanými  reliéfy květin.
„Parchant jeden nevděčnej.“
„Nahlásím to až zejtra. Dneska je Silvestr. Vsadím se, že ta malá čubka stejně zejtra přileze s prosíkem.
 
„Strejdo a ty opravdu víš, kde jsou moji rodiče?“ Namrzlá cesta do kopce, mezi zasněženými smrky jako by ani nebrala konce. 
„Jistěže vím, Marcelko. To oni mě za tebou poslali. Říkali, že jim mám dovést toho jejich andílka. Že jim pro tebe Ježíšek nechal spoustu dárků.“
„Já už se tak hrozně těším. Už si na ně skoro ani nepamatuju.“
„Neboj se, za chvilku tam budeme.“
„Už mě bolí nohy.“
„Na, vem si bonbon. Je poslední.“
Krabice od čokoládových šneků přistála na štěrku, kterým byla lesní cesta posypaná.
„Hrozně moc se těším.“
 
Kola černého mercedesu podkluzovala. Uvnitř limuzíny byl cítit pach cigarety. Stařena, rozvalená na zadním sedadle nemluvila. Jen vypouštěla z úst obláčky kouře. Její mládí,  vitalitu a lidskost už dávno odnesl čas. Zbyla jen kostra potažená kůží, řídký chomáč vlasů, vrásčitá tvář, v níž se přímily úzké rty pevně svírající jantarově zelenou kuřáckou špičku.
Řidič si hleděl své práce. Mercedes minul muže ve středních letech, který držel za ruku osmiletou holku.
„Rodinka v procházku jdoucí,“ zadeklamoval řidič čistou němčinou. „Jaký jev to romantický. Avšak, v tomto ročním období a na tomto odlehlém místě zároveň jev značně pochmurný. Jako by nevěstil nic dobrého.“
„Kvač.“ Odsekla stařena a vyfoukla další obláček dýmu. Řidičova neobratná krasomluva a pokroucené básnické střevo jí lezli už hodně dlouho na nervy. Nejraději by mu ho vyřízla. Loveckým nožem a bez umrtvení.
Kola rozdrtila křehký obal bonboniéry na placku. Zase začal padat sníh. 
Po pár minutách mercedes sešplhal z kopce do míst, kde začíná civilizace. Sněžení bylo stále hustější. Náhle se z bílé tmy vyhouply další světlomety, patřící robusní Tatře 613. Stěrače umetaly průzor černé kukle, sedící za volantem. Bouchání a tlumené výkřiky nedobrovolného pasažéra v zavazadlovém prostoru nebylo slyšet. Oba automobily se jako černé stíny na mozku a na duši člověka v těžké depresi, minuly.
„Tak se mi zdá, že je tady pěkně rušno,“ zasmála se stařena. „Jeden by řekl, že tady bude spíš mrtvo. Zvlášť poslední den v roce.“
 
 
Poslední...
Poslední zábrany
 
Kolem vykopaného mrtvého těla pohozeného nedaleko kaple, která zoufale volala po opravě, se již seběhl hlouček lidí. Zelené uniformy s červenými výložkami se je snažili udržet v odstupu. Policista Kája přešel kolem místa činu. Bylo vidět, že se s mrtvým tělem místo posledního odpočinu nepáralo. Stejně jako ten, který ho nejspíše v noci vykopal a zohavil. Rýč zabodnutý v místech, kde kdysi bylo přirození jistého Pavla Jarého, vyučeného truhlářského mistra, pak číšníka a nakonec oblíbeného hostinského, hovořil jasnou řečí.
Co člověka vůbec vede k takovéto věci? A jaký člověk vůbec mohl spáchat takovou věc? Psychopat? Magor s nutností ukájet se na dávno vyhaslém životě? Nekrofil? Zvrhlý recesista? Co může lidskou bytost donutit, aby odhodil všechny zábrany, určitě hodiny se kopal v zamrzlé zemi a nakonec spáchal takový nesmyslný akt? Určitě to nebude tím, že Jarý pravidelně šidil na míře piva. Kdo a proč? Ale ani při pohledu do prázdných očních důlků téměř vysušeného lidského ostatku nenašel. Napadlo ho jen, jak je ten život pomíjivý. Stejně jako myšlenka, že některé věci možná žijí s člověkem dál i po jeho smrti.
 
„Nikdo nežije věčně. Jednou tam musíme všichni,“ pokýval smutně hlavou Lojzík a na jediný zátah dopil druhou láhev jabčáku. Jeho společník, zanedbaný stařec v odrbaném vaťáku natáhl ruku.
„Dej mi ještě loka.“
„Nemám.“
„Nekecej.“
„Nedám.“
„Tak di teda do prdele pane inženýre,“ zahuhlal stařec a šouravě vykročil k teplu nádražní haly před kterou seděli na zpola zasněžené lavičce.
„Sám di do prdele pane Jiří. Pane válečný pilote z kotelny. Pane bojoval jsem s Angličany proti fašistům a pak jsem házel lopatou. Pane sestřelili mě nedaleko odsud. Pane politický vězni. Sám di do prdele pekelníku. Napiš tomu Havlovi aby ti dal metál a k němu bednu chlastu, aby si nemusel furt somrovat! Hulákal za jeho zády Lojzík. V zápalu rozhořčení nad připomínkou dávného života v němž plynule ovládal několik jazyků, scestoval celý svět a lidi si ho, pokud mu nezáviděli, vážili, se neovládl. V rozkroku kalhot se mu vytvořila velká teplá skvrna. Že se právě pomočil ho nevzrušovalo. Nebylo to poprvé, ani naposled. Poslední zábrany civilizovaného člověka už ztratil hodně dávno. Tak dávno, že už si na to ani nepamatoval. A upřímně řečeno, ani nechtěl pamatovat.
 
Majkl obešel pochcanou lidskou trosku velkým obloukem. Upřímně řečeno, tihle zoufalci se mu hnusili. Když vešel do nádražní haly, spatřil druhého, jak klimbá ve vytopené čekárně. Jeho slušné vychování, nebo spíše pohled na nádražního policistu v modré uniformě, mu velel, aby si na místě neodplivl. 
Pohled do hospody nádražní hospody mu prozradil, že Karel je už na místě. Seděl u rohového stolu s téměř plným půllitrem piva. 
„Ahoj Majkle, máš to?“ zaslintal Karel, sotva ho spatřil.
„Jasně.“ Na stůl s pogumovaným kostkovaným ubrusem dopadly dva časopisy. Na titulní straně prvního z nich se kozila Dolly Buster, která si se smyslně pootevřenými ústy cpala do přirození hráškově zelenou náhražku penisu. Nápis pod fotkou hlásal: Hellou Dolly.
„Paráda!“ vydechl Karel. „Co ti dlužím?“
Majkl mávl rukou. „Dej mi dvě kila a jsme v oukeji.“ Dolly Buster na obálce nepostoupila ve svém úsilí ani o píď dále. „Stejně se ti Karle divím. Na co vlastně ty časáky. Stará už s tebou nechce prcat? V tom případě nechápu proč se s ní taháš.“
„To neřeš. Víš já mám rád mlíko. A Soňa, ta je jako pořádná bandaska mlíka. Vo tom ani motorovej člun. Taky mám rád pivo. A vona je jako sud. Plnej piva. Ha ha ha.“
„Si vůl Karle.“
„Tady máš ty dva Gottwaldy.“
„Pohoda. Mám tu pro tebe ještě něco. Něco úplně jinýho. Něco extra.“
„A co to je? Ještě nějaký časák? Nějaký prasárny? Něco se zvířaty?“ vyvalil Karel oči.
„Ne, něco víc extra. Nechtěl by si sis pořádně zašukat?“
„Co blázníš, od toho mám mladou. Teda starou – mladou. Bandasku Soňu.“
Majkl protočil oči vzhůru. „Ježíši, já jsem se neptal jestli chceš vrážet ptáka do kravský rozeřvaný kundy, kterou máš už dávno projetou jako cestu do fabriky. Já jsem se ptal, jestli by sis nechtěl zašukat s prvotřídním mladým masíčkem. Kundičkou, která je pro to jako stvořená. Která je nažhavená oprcat všechno co se jí postaví do cesty. Takže i takovýho starýho onanistu jako si ty.“
„Ty vole...“ vydechl Karel a dopřál si pořádnýho loka. „To mi chceš střelit nějakou svojí děvku?“
„Ne ty debile. Na to by si neměl škváru. Tahle holka není děvka v pravým slova smyslu. Je to obyčejná holka. Mladá holka. Nymfomana. Táhne jí na sedmnáct. Maká v hotelu jako pokojská. Žádná špinavá šukna, která ti to za peníze znuděně udělá. Ne. Ta holka to je přírodní talent. Prostě to má jen ráda. A je jí úplně jedno s kým. Prostě taková malá nadržená nymfička, která se sebou nechá udělat cokoliv. A podle toho co jsem slyšel jí rajcují právě takový vypelichaný kozlové jako jseš ty.“
„Ty vole...“ další lok. Půlitr byl v tu ránu prázdný.
„Franto, hoď nám sem dvě točený. A přival k nim dva prcky.“
„Je to fakt kus. Nakonec, podívej se sám.“ Na stole, vedle pivního tácku přistála fotografie. Dívka na ní byla oblečená do černých silonek a modré uniformy pokojské. Nesměle se pokoušela o vyzývavou pózu. Jen její úsměv byl trochu vystrašený. A trochu nucený.
„Kurva, to je ale kost,“ vydechl Karel. „Ježíšek, nebo spíš ruskej děda Mráz, když je ten Silvestr, fakt asi existuje!“
 
Její úsměv byl trochu vystrašený. A taky trochu nucený.
Veronika seděla tváří v tvář německé stařeně, která působila velice přísným dojmem. Kamenný výraz očí naproti ní, jí trochu připomínal její tetu. 
„Vypadáte, jako kdyby jste se bála. Taková krásná fraulain se přece nemůže ničeho bát. Vaše krása vás chrání. Jste krasavice, má drahá. Nedáte si bonbon?“ Kostnatá ruka přisunula k Veronice zlatou krabici s nápisem Toffifee. 
„Děkuji,“ špitla Veronika.
„Není zač drahá. Máte to ráda?“
„Co myslíte? Bonbóny?“
„Ne, drahoušku. Myslím jestli ráda šukáte.“
Veronice bonbón málem zaskočil v krku.“
„Prosím?“ pípla.
„Přede mnou se nemusíte upejpat, drahá,“ zasmála se stařena. „Jsme přeci velké holky. Tak máte to ráda? Vzrušuje vás sex? Ano nebo ne? Kolik jste měla chlapů?“
„Já nechápu co po mě...“
Na stole se objevila stomarková bankovka. 
„Je to prosté, drahoušku. Včera jsem vám dala pouze zálohu. Tady je doplatek. Jediné co po vás chci je, aby jste dneska v podvečer, konkrétně v pět hodin, roztáhla své rozkošné nožky jednomu starému pánovi. Dokonce jsem vám k tomuto účelu pronajala a zaplatila pokoj hned vedle. Má rozkošné číslo. 36. Nesnažte se červenat a ušetřete mě trapných nahraných rozpaků. Na mě to neplatí. Moc dobře vím, že vy malé české kurvičky jste všechny na jedno brdo.“
„Ale já...“
„Dost,“ hlas stařeny nabyl nebývalé tvrdosti. „Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Pro vaší představivost, drahoušku - buď mě poslechnete a uděláte naprosto přesně co po vás chci, nebo mě donutíte, abych okamžitě nahlásila na recepci a posléze na místní policejní stanici, že se mi během včerejšího dopoledne ztratilo z peněženky, kterou jsem lehkomyslně zanechala na nočním stolku něco peněz. Řekněme, třeba tři sta, nebo čtyři sta marek.“
Veronika vytřeštila oči. Pochopila. Trest byl tady.
„A jelikož jsem pečlivá stará dáma, poznamenám, že si již léta systematicky zapisuji čísla všech větších bankovek, které vlastním. Tudíž, že mám poznamenaná i čísla těch bankovek, které mi byly pravděpodobně ukradeny. Nepochybuji, že minimálně jednu, stomarkovou, u vás policie zcela jistě nalezne. Nedáte si ještě bonbónek, drahá?“
 
V tu chvíli se málem zalkla. Vlčkův úd si pustila hlouběji do krku, než obvykle. Telefon stále vyzváněl. Zbytečně. Vlček blížící se k vyvrcholení nevnímal svět kolem sebe. Světlana se, klečící pod jeho pracovním stolem, připravovala na pořádnou dávku spermatu. Ještě před chvílí, když si její jazyk pohrával žaludem přirození, přemýšlela jestli jej nechá vystříknout na obličej a krk, nebo ho polkne. Nakonec se rozhodla pro to druhé. V opačném případě by si mohla ušpinit šaty. A navíc, ze zkušenosti věděla, že chlapi mají raději když jejich semeno skončí v samici, kterou právě pokořili. Ne že by na tom nějak záleželo, ale třeba se mu to bude líbit. Telefon jí už lezl na nervy. „Tak se už kurva udělej!“ Hlava pohybující se dopředu a dozadu zrychlila tempo. „Konečně“ Ústa jí naplnila nahořklá a nakyslá chuť na níž se podepsal fakt že Vlček se rád napije a hulí jako fabrika. Životní styl chlapa se totiž hodně podepisuje na chuti jeho spermatu. Polkla ho nadvakrát. Telefon stále zvonil. Vlček slastně vydechl a ještě třesoucí se rukou vzal sluchátko z vidlice. Chvilku poslouchal. Rozechvělé tělo zase získalo svou kontrolu.
„Ne nechci si to rozmyslet,“ pronesl vzápětí.
„Ano, udělejte to rychle. Řekněme, že to bude takové hodně zvláštní půlnoční překvapení.“
Hlas na druhé straně drátu se chraplavě zasmál.
„Ano, máte pravdu, překvapení na které nezapomenou do konce života.“
Když zavěsil, Světlana se upravovala. Parfémovaným ubrouskem si utírala ústa.
„A co dál?“ zeptala se.
„Jsi božská,“ vydechl Vlček. „Co plánuješ dnes večer? Budeš s manželem?“
„Určitě ne.“ Odpověď byla radikální. Železo se musí kout dokud je žhavé. „Nejspíš budu sama.“
„Ale to je nesmysl. Co kdyby jsme oslavili poslední den v roce spolu?“
Nadšeně přikývla. Nečekala že to půjde takhle rychle. O jednom nepochybovala. Na tuto noc pan Vlček určitě nezapomene. Vyšuká mu mozek z hlavy.
 
„Vyšuká ti mozek z hlavy, uvidíš!“ ozvěna Majklova hlasu rezonovala v Karlově šedovlasé hlavě. Jazyk mlsně přejížděl díry v dásních, tam kde byly kdysi zuby. Představa mladé nymfičky oblečené jen v černých silonkách, která ho, jak řekl Majkl, čeká přesně v pět v hotelovém pokoji číslo 36, ho vzrušovala čím dál tím víc. Starý vysvětlil, že má dneska bohužel smůlu, protože ho kamarádi partajníci požádali, aby jim pomohl s přípravou silvestrovského večírku. Předpokládaný návrat brzo ráno. Pokud bude schopnej chůze. Zase ječela.  Jako raněnej tapír. Bylo mu to jedno. Se slovy „Vyliž si...“ bouchl dveřmi a šel. Asi si dá ještě paňáka na kuráž. Konec dobrý všechno dobré. Jak se zdá poslední den v roce se vyvedl. V duchu si přehrával co všechno bude s tou bláznivou nymfomankou dělat. A byly to příjemné představy. Začne tím, že jí to udělá do zadku. Pěkně na sucho... Vzpomínal si na všechny ty chlípné polohy a prasárny z časopisů nad kterými pravidelně onanoval. Těšil se jak ze sebe otřese všechny zábrany a ukáže tý nadržený couře jakýho výkonu je schopný i taký starý kanec jako je on.
Zběžně se podíval na hodinky. Ještě hodinu a zažije po dlouhé době pořádnou divočinu. Ještě hodinu.
 
Ještě hodinu. Veronika si záchodovým papírem utřela tvář zvlhlou slzami. Seděla na záchodové míse malé toalety pokoje číslo 36 a počítala minuty. Ještě padesát devět.  Jak dlouho to bude asi trvat. Celou noc? Ještě padesát osm. Jak bude ten chlap vypadat? Bude aspoň trochu něžný? Nebude jí chtít bít? Bude to bolet? Ještě padesát sedm. Proč právě ona? Proč?
 
„Proč?“
„Drž hubu a padej!“ Ústí pistole dloublo tajemníka Skořepinu bolestivě do zad. 
„Prosím, pusťte mě. Věřte mi. Dokážu to ocenit.“
„Řekl jsem drž hubu.“
„Prosím, prosím. Vy to nechcete udělat. Prosím.“ Kdysi všemocný stranický kádr s komplexem nedotknutelnosti, klesl na kolena před mladíkem v kombinéze a černé kukle. Velký Péťa, který oslňoval davy svým ostrovtipem a bonmoty se proměnil v trosku, plně si uvědomující že jí zbývá už jen pár minut života. Trosku, téměř nic, které odhodilo pro záchranu svého života poslední zábrany. Zdeněk si letmo vzpomněl na jeho ženu. Než to s ní skončili, bylo to podobné. Nabízela opravdu hodně. Tenkrát většinu jejích nabídek s Morousem využili. Stejně jí to bylo hovno platné. Pak už si brali všechno co je v tu chvíli napadlo. Když jí to došlo, nabídky skončily. Vystřídal je řev. Zdeněk nepochyboval, že dnes to bude jiné. Zábava je zábava, ale práce je práce.  
„Udělám co budete chtít. Zaplatím co budete chtít. Prosím, pane. Apeluji na vaše svědomí čestného muže. Tohle nechcete udělat. Smilujte se. Prosím...“
Odpověď byla rázná. Prudký kopanec, těžké boty, kterou hladily roztřesené prsty lidského psa, odhodil žadonícího muže do závěje vedle cesty.
„Drž hubu a padej zmrde. Už tam skoro jsme.“
 
„Už tam skoro jsme.“
„A doopravdy tam bude tatínek s maminkou?“
„Samozřejmě maličká. Podívej... támhle na kopci. Vidíš tu černou díru ve skále? Tak přesně tam na tebe čekají.“ Učitelova ruka ukazovala vzhůru. 
Marcelka se radostně rozběhla do zasněženého kopce. Její sen, sen v jehož naplnění už dávno přestala doufat byl na dosah. Učitel s nostalgickým úsměvem pozoroval její pružné mladé tělíčko. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Velice živě si představoval co všechno s ním bude za malou chvíli dělat. Ještě pár kroků. Naplnění jeho snů bylo na dosah. Poslední zábrany padly a on moc dobře věděl, že dnes to nebudou jenom jeho slastné představy. Moc dobře věděl, že dnes to bude realita. Naučí tu malou a zlobivou holku slušnému chování. Je přeci pan učitel. Slastná a opojná realita.
 
 
Poslední
Poslední vzpomínky
 
Policista Karel seděl ve své kanceláři. I když měl před sebou otevřený spis s fotografiemi zneuctěného hrobu, myšlenkami byl někde úplně jinde. Daleko od špinavé reality v níž si lidé ubližovali. Daleko od mrtvých těl se střelnou ranou v místech, kde má každý zdravý chlap svou pýchu, někteří dokonce smysl svého života. Daleko od  temných představ a snů, že se něco ošklivého stalo s jeho malou milovanou dcerkou, které ho v posledních dnech a hlavně nocích trápily čím dál tím víc častěji. Copak asi Jenifer dělá? Určitě se mračí, když jí maminka peskuje, že stále neumí říct znělé er. Er jako moRous... myšlenky znovu zabloudily ke spisu. Zatím poslední obětí jistě úchylného vraha, který tak rád střílel oběti mezi nohy byl místní gauner Petr Váchal, který si tak říkal. Morous. Jeho nahé tělo bylo nalezeno před necelým měsícem před anglikánským kostelíkem, jehož hrdost a vzhled přetavilo do vzhledu barabizny komunistické dogma, že boha je třeba zakázat, stejně jako fakt, že se jedná o miniaturní kousek anglického území. Jedna rána do vajec, druhá do hlavy. Proč zrovna rána mezi nohy? Že by nějaká feministická mstitelka, černá vdova jako v tom filmu s Clintem Eastwoodem? Karel se zasmál. „Když zemřel, tak zemřel,“ prolétla mu hlavou hláška z úplně jiného filmu. Z jakého... sakra. Bohužel realita není hollywoodský film. A on není Drsný Harry. Stejně tak jako Jenifer určitě není v nebezpečí. Je jen přepracovaný. Za chvilku si dá oraz. Půjde domů za rodinou a oslaví s ní konec roku. Zítra bude všechno jinak. Když zemřel, tak zemřel... jasně. To přeci řekl Ivan Drago v Rocky čtyřce. Bude Nový rok. Nový začátek. Snad ho konečně přestane bolet hlava. Do rána se toho stejně moc nestane. Nanejvýš pár ožralů udělá bordel. Z toho ho hlava bolet nemusí. Zatracená bolest. Kdyby nebyl abstinent, snad by si dal i panáka. Nejhnusnější na té migréně je, že vždycky přijde tak znenadání.
 
Přišlo to znenadání. Skřípění brzd a velká dodávka našpiněná od rozježděné soli, která ho ohodila břečkou do té doby se líně povalující u rantlu chodníku. Lojzík se nechápavě díval na dva chlapy kteří vyskočili ven. Silná rána pěstí naplnila jeho svět prázdných tvarů a obličejů bez tváří bolestí a nepříjemnými záblesky. Když pak v přítmí nákladního prostoru velkého auta pokoušel najít sám sebe, spolu se smyslem toho co se právě stalo, spatřil bezvládné tělo kámoše Jirky. Ne že by na tom záleželo, napadlo ho zcestně, ale na tenhle výlet asi pojedeme spolu.
 
 „Bude to bolet?“ Skořepina vzhlédl prosebně vzhůru v postavě s černou kuklou, která se tyčila nad ním.
„Přiměřeně,“ odvětil lakonicky Zdeněk a zamířil. Ústí zbraně vydalo ohlušující ránu. V rozkroku Skořepiny vykvetl velký rudý květ. Ozvěnu po výstřelu vystřídalo táhlé pisklavé vytí.
 
„Co to bylo?“ Vylekala se Marcelka. Zasněžené vrcholky lesních velikánů si předávaly ozvěnu výstřelu. 
„Asi nějaká rachejtle. Je Silvestr a lidi začínají blbnout,“ zamumlal neurčitě pan učitel. Snažil se ze všech sil ovládnout. Už to šlo ztěží. Stály u černé díry malé štoly. Tam dole bylo už všechno připravené. Svíčky a spousta hraček, které se té drzé malé holce nebudou moc líbit. Hračky, které Ježíšek nosí zlobivým malým holkám.
„Pospěš si,“ sykl. „Tam dole už na tebe čekají.“
 
Skořepina si ve zlomku vteřiny, kdy jeho tělem projela vlna bolesti, uvědomil, že ho nečeká už nic. Mezi prsty, které automaticky vystřelily k rozdrcenému přirození, crčela na bílý sníh krev. Říká se, že v okamžiku smrti, člověku proběhne hlavou celý jeho život. Poslední vzpomínky. Nesmysl. Zubaté ostří loveckého nože se jako hladová bestie zakouslo do jeho krku. Místo posledních vzpomínek přišla agónie. Hlava byla oddělena od těla během několika minut. Zabiják Zdeněk byl zkušený řezník a neměl času nazbyt, do hodiny musel být zpátky ve městě. Ti dva ochmelkové už určitě míří na svou poslední chlastačku. Spousta práce, málo času. Jako kdyby se na poslední rok v roce navalily resty předchozích tři sta padesátin čtyř dní. Nebo několika minulých let. Tělo pak dopadlo do sněhu prosyceného krví. Už se nehýbalo.
 
Nehýbala se. Pot mezi jejími malými prsy se mísil se spermatem, které jí před okamžikem zkropilo. Mezi jejími široce roztaženými nohami chrochtalo blahem to oplzlé nadržené prase. 
„Líbilo se ti to, ty malá kurvičko?“ zachrochtalo, když si utíralo přirození do jejích růžových kalhotek s nápisem Sonntag. Před tím jí jimi ještě dosucha vytřel její vagínu. Prý aby nebyla tak mokrá. Aby tam líp sedl. Aby ho pořádně cítila. Aby si to pořádně užila. Hezky nasucho.
Neodpověděla. Vždycky to bylo stejné. Zmačkané kalhotky, které zdobil nejeden mazlavý flek vzápětí skončily v jejích ústech.
„Teď ti to udělám zezadu. Hezky na mě vystrč tu svou nadrženou prdýlku.“ Jazyk chlípně poletoval mezi několika málo zuby, které z jeho uslintané tlamy neodnesl čas. Veronika beze slova poslechla. Bylo jí na zvracení. Chlast táhnoucí z jeho dechu, smrad z jeho opotřebovaného vyžilého těla, surové chlípné doteky když do ní, hned co přišel začal strkat prsty mozolnatých rukou, nemyté přirození se slanou příchutí, které jí potom strčil do úst. Nepomohla ani láhev sektu, kterou společně, během prvního kola vypili. Mozolnaté ruce roztáhly půlky její zadnice. Přesně mezi nimi vzápětí skončil plivanec. „Teď ti dám pořádný strko brko,“ zachrochtal znovu. Zavřela oči a připravila se na další dávku hnusu. Jenže pak se přítmí hotelového pokoje náhle rozpilo do ztracena. Věci kolem začaly ztrácet svůj obvyklý tvar. Padla na postel a poslední co ucítila bylo, jak jí zavalila tíha jeho bezvládného těla.
 
Zámek cvakl a dveře hotelového pokoje se otevřely. Stará Němka, starší snad než sám čas zvědavě nakoukla dovnitř. Všude bylo ticho a klid. Na posteli ležela jen dvě nehybná těla. Na nočním stolku stála prázdná láhev od speciálně upraveného sektu, který nechala na pokoj přinést.
„Konečně,“ zašeptala jen tak sama pro sebe. Kostnaté prsty uchopily chomáč řídkých vlasů. Znovu po mnoha letech se podívala hezky z blízka do jeho tváře. Je už to hodně dávno co jí takhle viděla. Ano, tenhle byl první. Teď bude poslední. Síla vzpomínek jí přenesla do úplně jiné doby. 
Konečně!
 
Konečně!
Ve štole ozářené mihotavými plamínky svíček tančil jako posedlý. Zimu, která ho obklopovala, nevnímal. Rudý kvítek byl utržen. Raněné práče se se strachem v očích choulilo opodál. Už neplakala. Slzy jí došly. Prozatím. Netušila že jsou teprve na začátku své oslavy. Oslavy znovuzrození. Oslavy toho, že se z opičáka, blbečka, trapáka... a co nenáviděl nejvíc... pindíka, konečně stal muž. Konečně k tomu došlo. Ve svých sedmadvaceti letech konečně dospěl. Konečně se z něj stal chlap. Pořádný chlap.
„Tak kdo je tady teď pindík, ty drzá holko!“ zařval směrem k ní. 
„Ty drzá, zlobivá holko!“
Teď se tvářila vyděšeně. Konečně. Po všech těch letech jim to všem konečně ukázal. Kde je teď Edita, Hanička a Světlana, které se mu tak krutě vysmáli, když v panelákové prádelně poprvé, při hře Vadí nevadí, před holkou rozepnul poklopec. Kde je Věra, která druhý den poté, co se s ní pokoušel milovat všem holkám na gymplu vyprávěla, že jeho mužství je spíše než péro miniaturní ratitou. Opičák Mireček s ocáskem. Pindíkem. Nikdo mu jinak neřekl. Kde je Světlana, která mu na gymplu, poté co oba dorostli, navrhovala že ho spíš opíchá ona... svým prstem do zadku. „Pindíku... buzíku!“ hezky se to rýmovalo, ale vypalovalo to cejch nenávisti. Pindík. Opičák. Nenáviděl je všechny. Kde jsou všechny ty malé drzé holky, které ho donutili pravidelně, někdy několikrát denně onanovat. Všechny... všechny jsou ukryté v jejích očích z nichž vymačkal všechny slzy.
„Tak kdo je tady teď pindík, ty drzá holko!“
„Ty drzá, zlobivá holko!“
Už se těšil na druhé kolo.
 
„Nese se druhá runda!“
Lojzík a Jirka seděli u truhlářského ponku někde ve sklepě. Společnost jim dělala jen objímka rozsvícené žárovky, vodka, kterou pili přímo z flašky a mlčenlivý zakuklenec, který nosil stále další a další pitivo. Svět byl zase krásný. Alespoň se jím zdál být. 
 
 
Poslední...
Poslední oslava...
 
Světlana na oko nesměle zaklepala na masivní dveře velkého domu. Kožich ukrýval dráždivé večerní šaty, které ukazovaly víc, než skrývaly. Pečlivě zvolený parfém, krajkové spodní prádlo. Vytáhla do boje v plné polní. Když otevřel nezklamal. Jejich konverzace začala dlouhým, téměř nekonečným polibkem. „Neblázni Honzíku,“ zavrněla jako spokojená kočka. „Vždyť mě celou rozcucháš...“ 
Vlčkův jazyk lačně zkoumající její ústa jí umlčel. Všechno bylo na dobré cestě.
 
„Všechno je na dobré cestě... Komanči míří do rezervace. Rovnou za Apači, Čejeny a jinými rudokožci!“ Salva smíchu. Komik v silvestrovské televizní estrádě sršel vtipem. Karel se pomalu probíral. V ústech měl sucho, v hlavě poloprázdno. Kde je? Proč se nemůže pohnout? Teprve po chvíli si uvědomil, že je úplně nahý, pevně přivázaný k nějaké podivné konstrukci. Televize zářící těsně před jeho vousatým obličejem sešklebeným do grimasy lapeného zvířete mu lezla na nervy. Na její obrazovce se objevil Jaroslav Hutka, vykouzlil ve vousaté tváři do níž byly zasazené kulaté obroučky, úsměv vítěze, hrábl do strun kytary a začal zpívat o svobodě.
 
Jiřina Bílková zatím ještě s noblesou usrkla z šampusky trochu sektu. Noc se teprve probouzela, což byl ještě čas na to, zachovat si dekorum dámy. Zábava se teprve začala rozjíždět. Jistě, s přibývajícími hodinami budou morální zábrany padat a až někdy nad ránem se všichni svléknou z kůží svých póz a návyků a ukážou se v celé své nádheře. Nic nového pod sluncem. Vždycky to tak bylo a bezpochyby, vždycky to tak bude. Stejné obličeje, stejné řeči, stejné bodré vtípky. Jen těch obličejů letos ubylo. Bílková sedící za stolem v silvestrovsky vyzdobeném lokálu jejich oblíbeného baru marně pátrala po svém oblíbenci a chráněnci Honzovi Vlčkovi, kterému během několika let vydatně pomohla k slušné kariéře. Odměnou za prchavé pocity štěstí, které jí dávaly iluzi, že i přes svůj více než požehnaný věk, je stále žádanou a obletovanou ženou. Samozřejmě že si uvědomovala, že to není na věky, zvlášť když se v posledních bouřlivých událostech vyšplhal až na post starosty, ale snažila se na to nemyslet. Byly jich zástupy... mladých kariéristů, kterým měla co nabídnout. Brala to jako férový obchod. Ovšem Honzík byl a věděla, že i zůstane, alespoň ve vzpomínkách, jejím miláčkem. Pan, už ne soudruh, starosta svobodného města ve svobodném státě. Další iluze. Bílková dopila sklenku a obratem si nalila další. Díky svým zkušenostem a hlavně dobrým kontaktům na ÚV moc dobře věděla jak se věci mají. Sametová revoluce. K smíchu. Divadélko pro veřejnost. K jejímu překvapení chyběl i předseda OV Skořepina, dlouholetý člen strany, její prodloužená ruka, kterou ještě nedávno dokázala manipulovat dění nejen ve městě ale i v okresním měřítku. Ruka ruku vždycky dokázala umýt. Na Petra byl vždycky spoleh. Ne, ten na to, aby převlékl kabát jako mnozí, jako jeho snaživý tajemník Vávra třeba, neměl žaludek, ani věk. No i to se stane. Vávra, Honza Vávra, který se tady rovněž podle všech předpokladů neobjevil, se jim prostě nepovedl. Měla to tušit. Jeho ambice mnohonásobně převyšovaly jeho pokoru. I milování s ním bylo prosté jakékoliv třeba i předstírané něhy. Prostě to udělal a bylo na něm vidět, jak se mu to hnusí. Což jí na druhou stranu vzrušovalo trochu jiným, zvrácenějším způsobem. Líbilo se jí ponižovat ho, nutit ho dělat věci zacházející občas za rámec standardního sexu, kochat se nad jeho skrývanou nechutí, zamotat ho do sítě z níž se nemohl vymotat... zase iluze. Bohužel, stalo se. Když to v listopadu začalo, stala se z něj neřízená střela. Při vzniku toho diletantského spolku nazvaného Občanské Fórum se stal prvním, který demonstrativně roztrhal svou stranickou legitimaci. Což by nevadilo, podobný teatrální akt udělaly zástupy dalších. Horší ale bylo, že se díky práci pro Skořepinu dostal k několika lechtivým informacím. Informacím, které mu mohli pomoct k další kariéře. Informacím, které by nikdy neměli spatřit světlo světa.
„Napijeme se spolu Jiřko,“ přimotal se k ní ředitel místního národního podniku zabývajícího se výrobou nábytku, Kovanda. Symbolicky si přiťukli. 
„Jak to jde?“ zeptala se jen tak.
„Nic moc. Mám takový pocit, že se pode mnou začíná houpat židle.“
„Tady v lokále, nebo ve fabrice?
„To druhé... bohužel. To první teprve přijde.“
„Nemysli na to. Nějak bylo, nějak bude. Vrána vráně oči nevyklove.“
 
„Nějak bylo, nějak bude.“
„Tak si dáme ještě jednu... do desáté nohy.“
„Já už nemůžu...“ Lojzík se pozvracel.
„Moc toho nevydržíte, pane řediteli,“ zahuhlal Jiří a spadl ze židle.
„Jdi mi do prdele, pilote z kotelny.“
„Celej svět je v prdeli, pane řediteli. Všichni a všechno jsou v prdeli. A nejen v tomhle zkurveným městě. Já to vím, já to vidím. A víš proč? Když se mi v lágru bachaři snažili vymlátit mozek z hlavy, tak jsem to uviděl poprvý. Dřív jsem měl jenom sny. Pak přišly ty obrazy. Všechno to vidím. Všechno.“
„Co ty jsi doprdelele zač? Nějakej zkurvenej jasnovidec?“ Lojzík si rukávem utřel zvratky z tváře.
„Nevim,“ zahučel dutě Jirka. „Už nevím kdo jsem. Hrdina? Mukl? Nepřítel státu? Troska. Hovado! Dřív bylo všechno jasný. Byl jsem pilot, přišli fašisti, zdrhl jsem a střílel po němčourech. Pak mě sestřelili a já jako zázrakem přežil. Ale za jako cenu. Proč? Kurva před mýma očima ubodali chlapa, kterýho zahrabali do hnoje. Hilda. Tak se jmenovala ta svině. Krásná Hilda. Krásná svině. Za noc s ní bych tenkrát dal duši. Kurva Hilda. Mohl jsem jí zabít, ale nedokázal jsem to. Myslel jsem si, že násilí dělá zase další násilí. Nechtěl jsem. Kurva Hilda. Je tady pořád. Já jí viděl. Vím co udělala, co dělá i co udělá. Měl jsem jí zabít, svini jednu perverzní.“
„Teď ti vůbec nerozumím.“
„Ser na to Lojzíku. Napijeme se. Všechno je špatně. Nečeká nás nic dobrýho. Tu jejich demokracii pro nás nevymysleli. Jsme lůza a lůzou zůstaneme. Tahle oslava je naše poslední. Jako zchlastaná hovada lemtáme svůj kalich hořkosti. A vyžereme ho až do dna. Do kurevsky hořkýho dna.“
Ještě než stačil dokončit větu, Lojzík se pozvracel.
 
Když se Veronika probrala, zjistila že je sama, nahá v prázdném, nahém pokoji. Chlípné prase se už asi ukojilo a odešlo. Na nočním stolku, pod prázdnou lahví sektu ležela stomarková bankovka. Vzala si jí, pomalu se oblékla a vyšla ven. Spodní kalhotky si nenavlékla. Vyhodila je do koše. Letmo jí napadlo, že jí tak bude chybět jeden den v týdnu. Sonntag, jako neděle. Silvestrovská noc ještě byla mladá. Půlnoc teprve čekala, až se začne odpočítávat nový rok. V ústech cítila hořkou pachuť. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Bar nedaleko hotelu lákal svým hlaholem. Oslava. Nic divného. Všichni během Silvestra slaví. Napadlo jí, že by se mohla pokusit spláchnout tu hořkou pachuť. Nemusela se přemlouvat moc dlouho.
 
Nemusel jí vůbec přemlouvat. K ničemu. Otevírala se mu podle jeho libosti a chlípných přání. Starosta Vlček zažíval svou divokou vášnivou jízdu. Tahal jí za bujnou kštici blonďatých vlasů, vybíjel se na tom pružném těle, s chtivostí zvířete vyplňoval každý otvor té nádherné postavy. A ona stále neměla dost. Byla to opravdu hladová dáma. Dáma každým coulem. Dáma, i když klečela opřená o koženou sedačku, oděná jen do silvestrovského pestrobarevného kloboučku a on se střídavě věnoval jejím oběma svatyním lásky. Pak zazvonil telefon. Hlas na druhém konci dránu pronesl jen jednu jedinou, ale vše říkající větu: „Krátce po půlnoci se to stane.“
 
„Krátce po po po půlnoci se se se to sta... stane!“ vykoktal ze sebe Luděk Sobota na televizní obrazovce a dodal: „Bu bu bu... bude Nový rok.“
Karel to už vzdal. Poslední vteřiny? minuty? hodiny? se pokoušel vymanit ze sevření pout. Marně. Pak se ozval ten nepříjemný hlas.
„Konečně drahý... konečně se zase setkáváme...“
Televizní obraz zmizel i s obrazovkou, kterou někdo odsunul do rohu pokoje. Jiřinu Bohdalovou, která se na ní chystala k dalšímu estrádnímu výstupu vystřídala reálná, svraštělá tvář stařeny. Z tenkých rtů čouhala špička se zapálenou cigaretou.
„Nemáš radost, že mě zase vidíš?“ zaskřípal její hlas.
„Já... já vás vůbec neznám. Co po mě chcete?“
„Uspořádala jsem pro tebe malou oslavu. Poslední oslavu, můj milý. Trochu si spolu zařádíme. Bude to divočina. Jako před lety...“
„Já nerozumím...“
„Neboj se, brzy to pochopíš. Co kdyby jsme si ale teď dali takovou malou předehru.“
Někdo zezadu chytil Karlovu hlavu za vlasy a zvrátil jí dozadu. Vousatá ústa plná slin, připravená k výkřiku umlčel roubík. Roubík v podobě koule, která mu najednou vyplnila celá ústa. Karel si letmo uvědomil, že ho viděl v nějakém pornu. Tenkrát mu to přišlo celkem rajcovní. 
Stařena před ním se pomalu svlékala. Staré, na kost vyhublé tělo se začalo objevovat v celé své, již před mnoha lety, dávno ztracené, kráse. Vytahaná svraštělá prsa s černými dvorci scvrklých bradavek, zkrabatělá kůže ozdobená nejedním flekem, vypelichaný, z velké části vyholený klín, který už dávno ztratil svou přitažlivost, natož půvab. Bizarní striptýz zakončila pózou charakteristickou pro mladé roztleskávačky, načež zmizela v jiné části pokoje. Tentokrát se však vrátila za okamžik. 
„Líbím se ti?“ zašeptala mu do ucha. „Jen počkej, až uvidíš, co tu pro tebe mám.“
Když se opět objevila v jeho zorném poli, kostnatá ruka svírala silný dlouhý kůl, podobný obřímu falusu.
„Mám pro tebe překvapení... Kájo. Ta dááá! Ty jsi před léty vymrdal se mnou a teď já vymrdám s tebou... ehm, nepřipomíná ti to něco?“ Oharek cigarety z ozdobné špičky se sykotem zhasl, když jej típla o jednu z půlek jeho nahé, vzhůru trčící zadnice. Okamžitá řezavá bolest projela v jediném okamžiku celým Karlovým tělem. „Mělo by ti to něco připomenout. Jsou to totiž tvoje vlastní slova.“ Stařena měla pravdu. Byla to jen předehra. Slabá předehra. Když se tlustý kůl dotkl jeho konečníku neměl ještě tušení jakou příšernou bolest dokáže taková věc, kterou někdo násilím vší silou rve do úzkého řitního otvoru, způsobit. Koule dokonale utlumila rodící se řev.
A do právě se probouzející agónie začala v televizi zpívat Marta Kubišová.
„Ať mír zůstává dál s touto krajinou...
              ...zloba závist zášť, strach a svár.... ať už pominou.“
 
Bývalý tajemník předsedy OV, dnes místopředseda městské rady OF Josef Vávra mávl opile rukou k televizi směrem k Martě Kubišové vzpínající ruce v symbolickém gestu na televizní obrazovce zabudované v sektorové stěně panelákového obýváku.
„Šaškárna. Všechno je to šaškárna. Všichni tihle disidenti, zneuznaní umělci, ublížený kotelníci, který teď zavětřili škváru.“
Jeho manželka Blanka, tak jako vždy, jen přikývla a donesla nový talíř chlebíčků. S pravým uherákem, tak jak to měl její Jenda rád. Jejich dcera, osmiletá Jana už spala. Slíbila, že jí vzbudí na ohňostroj.
Martu Kubišovou vystřídal písničkář, jehož jméno si Vávra ani nepamatoval. Asi kurva zase nějaký další zneuznaný umělec. Za doprovodu kytary začal zpívat starý song Jaroslava Ježka.
„Život je jen náhoda... jednou si dole, jednou nahoře...“
„To je kurva pravda,“ hrábl Vávra do misky se solenými arašídy. „Jednou jsi dole, jednou nahoře. Já ale dole nikdy nebudu. Zasraný komunisti. Zasraný disidenti. Všechno je to jenom kurva stádo. Zkurvený stádo, který potřebuje bič. A já jim ho kurva dám. Zpráskám všechny ty soudruhy na hromadu a ty idealističtí disidenti mi budou ještě tleskat. A solit. Kurva ty budou solit. Celý tohle zkurvený město z nás udělá zkurvený boháče. Čekají nás světlý zítřky drahá. Teď už konečně pojedeme na vlastní triko. Nikomu se nebudu muset zpovídat. Neexistuje nikdo, kdo by mi měl říkat co a jak mám dělat.“
Blanka mlčky sledovala scénu Lábuse s Kaiserem. Pak se ozval zvonek.
„Kdo to může kurva otravovat takhle na Silvestra? Běž se podívat.“
Blanka beze slova vstala. Byla zvyklá poslouchat svého chotě. Když se vrátila v ruce držela velkou papírovou krabici převázanou prádelní šňůrou.
„Nikdo tam nebyl. Leželo tam jen tohle.“
„Co to...“ Provaz povolil vzápětí. Televizi přehlušil hysterický výkřik. Blanka v nevýslovné hrůze zvedla ruce před doširoka otevřené oči. Z krabice na ně skelným pohledem zírala uříznutá hlava předsedy Skořepiny, Vávrova bývalého nadřízeného. Otevřená ústa s fialovým jazykem uvnitř, jako by se jim snažila něco říci. Vávra třesoucí se rukou srazil v panice krabici z konferenčního stolku. Talíř se zbytkem chlebíčků jí následoval. Hlava se bezvládně zakutálela pod rozsvícený vánoční strom v rohu obýváku. Strnule zírala na betlémskou hvězdu na jeho špici. Strnulejší mohl být snad už jen pohled osmileté Jany, která se probudila s bláhové naději že půlnoční ohňostroj už začal.
Telefonní číslo naškrábané kostrbatým písmem na vnitřní straně víka krabice nebylo možné přehlédnout. Poselství o šesti cifrách, které Skořepinova hlava přinesla, bylo jasné. Po trojím zazvonění se v sluchátku ozval klidný a vyrovnaný hlas. „Zdravím vás pane bývalý tajemníku. Mám tady pro vás pár návrhů k výhodné spolupráci. Takových návrhů, které mi určitě nedokážete odmítnout. Věřím, že se z nás hned s Novým rokem stanou opravdu skvělí obchodní partneři. Brzy se vám ozvu.“ Vávra namísto odpovědi jen suše polknul. Stařík na druhém konci drátu s úsměvem zavěsil.
 
„Proč mi to děláte?“ dusilo se zoufale v jeho nitru. Karel si nepamatoval, kdy naposledy brečel. Nyní se z jeho očí valily slzy, které nedokázal zadržet. Slzy ponížení, slzy bolesti. V groteskní poloze vystrkoval vzhůru svou zadnici, nyní proklátou kůlem. Stařena si jednou rukou zezadu pohrávala s jeho utrpením povadlým přirozením. V druhé držela louskáček na ořechy. Vlašské ořechy přeci k Silvestrovské oslavě patří. Chladná ocel se dotkla Karlových varlat. Pak přišla opět agónie. Ještě větší, ještě silnější, než si kdokoliv dokáže představit. Silvestrovský večírek začínal mít grády.
 
 
Poslední
Poslední přípitek
 
Hodiny na místním kostele začaly odbíjet půlnoc. Oblohu rozzářily první záblesky ohňostroje. Svítání nového věku. Úsvit nové doby.
 
Světlana zředila pachuť spermatu starosty Vlčka pořádným douškem koňaku. Její milenec konečně zvadl. V tu chvíli jako by byl myšlenkami jinde. Chvíli strnule zíral na rozzářený vánoční strom a pak nelogicky pravil: „Už to začalo.“
 
Tajemník Vávra jako šílený chlemtal sekt přímo z lahve. Jeho žena Blanka zvracela na záchodě. Jejich dcera Jana se třásla v šoku. Hlava předsedy Skořepiny pod vánočním stromem strnule zírala na rudou Betlémskou hvězdu.
 
Staříkův telefon, krátce poté co smočil rty ve sklence s šampaňským, ožil. Ve sluchátku zazněla jediná věta: „Vyrážíme do baru.“
 
Lojzík s Jirkou se novoročního přípitku nedočkali. Maskovaní muži je zpité namol naložili do dodávky, která okamžitě vyrazila namrzlou ulicí do centra města.
 
Pan učitel opět a znovu ochutnával nehybná, studená ústa malé Marcelky. Cítil na jazyku krev. Nemohl se té chuti nabažit.
 
Policista Kája lehce políbil tvář malé Jenifer, která se půlnočního ohňostroje nedočkala. Zdálo se mu, jako kdyby se na její nevinné tvářičce objevil stín smutku. „Všechno nejlepší do nového roku maličká,“ zašeptal jí do ouška a vrátil se do obývacího pokoje za svou ženou Kristýnou.
 
Přípitek hořkou pachuť z Veroničíných úst nespláchl. Bez slůvka rozloučení opustila bar v němž si všichni přáli hodně štěstí a zdraví do nového roku. Pak sama klopýtala prázdnou ulicí do svého prázdného bytečku. Hlavní ulice byla jako vymetená. Cestou domů ji minula jen jedna dodávka se ztlumenými světly.
 
Karlovy vytřeštěné oči obrazovku na níž se elita české kultury loučila se starým rokem a hleděla vstříc novým zítřkům, již skoro nevnímaly. Pila, kterou stařena pevně svírala v kostnaté ruce se hladově zakousla do jeho nohy kousek nad kotníkem. 
 
Zabiják Zdeněk si dopřál pořádný hlt Becherovky. Mírně se zatřásl, načež si natáhl zpátky kuklu přes celý obličej. Láhev Becherovky odraz mrtvých očí s němým náznakem výtky neutišila. Další dva zakuklenci seděli naproti. Jeho mentor Morous už mezi nimi nebyl a Zdeněk věděl, že ani nikdy nebude. Chlapy, které měl na povel, měli mezi koleny ostře nabité samopaly. Za chvíli bude po všem. Poslední fuška v minulém, první fuška v tomto roce. Pěkně na poslední chvíli. Pět minut po dvanácté. Je třeba jít do rachoty. Dodávka začala zpomalovat.
 
Soudružka Jiřina Bílková polkla poslední doušek, když se ozvala ta rána. Mírně otupěle se jako většina společnosti podívala ke dveřím baru. Stáli v nich tři zakuklenci se samopaly v rukou. Vzápětí padla první rána. Ředitel Kovanda, který ještě před chvílí házel konfety se s řevem chytil za břicho, které okamžikem rozkvetlo v sad rudých vlčích máků. Záblesky ohňostroje z rychlopalných zbraní naplnili místnost. Společně se štiplavým kouřem střelného prachu. Ze starého roku se zrodil nový.
 
 
Poslední...
Poslední v řadě...
 
„Všechno nejlepší do nového roku... Kájo.“ Stařena si sundala lyžařské brýle. Její vysušené svraštělé tělo se lesklo stříkanci krve rozmazanými potem. Pila dopadla na podlahu hotelového pokoje k bezprizorně se povalujícím chodidlům a rukám. 
 
„Ty pořád nic nechápeš, viď můj milý...“ pravila téměř konejšivě. Osekaný kus zmrzačeného těla, který byl ještě před chvílí člověkem nereagoval. Bolest mu milosrdně vzala vědomí.
„Jak si jen mohl zapomenout, Kájo...“ kárala ho s potměšilým úsměvem stařena. „Takový bouřlivý den to byl. Léto roku 1945. Statek hned kousek tady nad městem. Vzpomínáš? Vrazil jsi do mě ptáka jako první. Úplně první. Připravils mě o věneček. Všude vonělo seno. Ten fláterník mě držel ruce. Šukal jsi mě jako zvíře... a víš co? Tenkrát se mi to vůbec nelíbilo. Narozdíl od tebe. Čím víc jsem ze začátku křičela, tím se ti to líbilo víc. Pak přišli ostatní. Kolik vás mě šukalo? Pět. Pět a ten malej kluk. Jen si vzpomeň. „Vy jste léta vymrdávali s námi a teď my vymrdáme s tebou,“ přesně to byla tvoje slova, než si o mě típl tu cigaretu. A musím ti dát za pravdu. Vymrdali jste se mnou opravdu důkladně. Byli jste najednou vítězové, hrdinové, tak proč by jste nevymrdali s fašistickou německou selskou dcerkou. Nepřítelem národa s pořádnýma kozama, mladým pružným tělem a dírou do který se dá nacpat hlaveň samopalu, jak to udělal ten přízemní prasák, který se o pár let později stal vzorným otcem rodiny, milicionářem a ruským sympatizantem. Od tý doby nesnáším vůni sena. Smrad prochcaný slámy. Je mi z něho na blití, stejně jako z tý vaší méněcený rasy. Taky jsi na mě chcal, jako ostatní, když už jste byli hotoví? Moc jsem toho pak už nevnímala. Pamatuju jen tu slanou pachuť, která zkrápěla můj obličej a rozbolavělé tělo. Nepamatuji se, kdy jsem si naposledy osolila jído. Věnovali jste mi tenkrát skutečně barvitou lekci do života. Tak barvitou, že bych jí, nebýt červeného kříže a jedné humanisticky založené sestřičky netrpící předsudky, která mě úplně náhodou našla na hnoji, nepřežila. A víš ty co? Teď jsem vymrdala já s váma. Se všema. Jen se podívej. Dlouhé prsty začali na podlahu pod bezvládně ležící Karlovo hlavou skládat sadu fotografií. Byli na nic různí muži. Jen jedno měli společné. Mrtvý skelný výraz prázdných očí a rozšklebenou, střelnou ránu v rozkroku. Jen jednomu z nich chyběla ještě hlava. „Jsou tady všichni. Jako prasata na porážce. Jan Prankl, který se snažil vykoupit své hříchy tím, že začal hledět k bohu. Václav Bilčík, který zůstal lidovým donašečem a dobytkem s lidskou tváří. Petr Skořepina, který to dotáhl až na post všemocného, zdánlivě nedotknutelného pohlavára. Pavel Jarý hospodský, kterému zachutnalo pivo tak že se po letech začal podobat spíše sudu, než člověku. A nakonec Petr Váchal, ten malý kluk, který přišel ten den o poctivost. Stejně jako já. Všechny ty prasata, která se na mě vystřídala jsem si našla. Od toho dne, kdy jste mě nechali skomírat v kupě hnoje jsem nemyslela na nic jiného. Žila jsem ve vlčí smečce, opustila bez rozmyslu plod vašich hříchů. Ovšem vzpomínku na vás jsem opustit nedokázala. I když jste mi zhnusili byť jen letmý pohled na mužské přirození, několikrát jsem se vdala. Výhodně vdala. Bohužel, to ani jeden z mých manželů nepřežil. Nediv se, trauma, které jste mi tenkrát nadělili, občas vyplavalo na povrch. Není divu, že jsem se pak neovládla. Moji drazí muži pak zaplatili hned dvakrát. Jednou penězi za mojí společnost, podruhé životem za váš hřích. Bylo to peklo snášet jejich lascivní doteky, milování, polibky, ale moje nenávist byla silnější. Dělala jsem, co jsem musela. Stejně jako tenkrát, když jsem s pistolí na spánku musela lízat tvojí zpařenou prdel a polykat Pranklovo smradlavý semeno. Odevzdávala jsem se jim s jasným a konkrétním cílem. Potřebovala jsem peníze a moc. Všechno jsem dělala jen pro tenhle jeden okamžik. Vy jste vymrdali se mnou a teď já vymrdala s váma. Nezastavilo mě nic. Ani Jarého smrt. Smrt lidského prasete. Přísahala jsem si, že vás všechny připravím o ty vaše smradlavé ocasy. A pak o život. A ty Kájo, ty můj milý, který jsi byl první, jsi teď poslední. Poslední v řadě. Není to ironie? Tak pojď, je na čase říct svému ptákovi sbohem.“
 
Když nůž zajel do masa mezi třísly, zdálo se, že zkrvavené torzo na malý moment ožilo. Ve skutečnosti se před rozzářenou televizí potichu rozloučilo s posledními zbytky vědomí. Na fotografie rozložené na podlaze pod ním dopadla slina zbarvená do růžova krví. Zhruba ve stejnou dobu, na druhém konci města, Karlova manželka Soňa s nasupeným výrazem a důrazně vyřčeným příslibem proneseným směrem do zdi, že tomu ožralýmu kokotovi, dá až se nametenej vrátí ráno domů, co proto, usnula.
 
Stará žena zírala do prázdna. Televize již dávno zhasla stejně jako plamen nenávisti, jež stravoval její tělo několik desítek let. Do tmy hotelového pokoje svítil jen oharek cigarety. Naplnila konečně smysl svého života?
 
 
Poslední...
 
Poslední rachejtle dopadla s táhlým jekotem k zemi. Ještě před malou chvílí roztínala s pestrobarevným ohonem z jisker černé nebe. 
 
Reklamní tabule nad dveřmi potemnělého baru s prsknutím zhasla. Ticho a klid uvnitř se mísili se štiplavým zápachem střelného prachu. Dva zakuklenci nešetrně dovnitř nesli za ruce a za nohy druhého opilého smradlavého bezdomovce. Když zabouchli dveře, ani se neohlédli. Zmizeli stejně rychle a nenávratně jako minulý rok.
 
Lojzíkovi se v hlavě všechno splývalo. Svět se stal velkou rozmazanou skvrnou plnou divných tvarů a vůní. Do boku ho tlačilo něco tvrdého, studeného a kovového. Zaostřil na tu věc zrak. Byl to samopal. Jirka válející se vedle něj se nepatrně pohnul. 
„Vstávej pilote,“ zatřásl s ním Lojzík. „Jsme asi v nějaký hospodě.“ Kalným zrakem se rozhlédl kolem sebe. „To je ale nějaká divná hospoda.“
O kus dál před ním si ještě nedávno vybírala svou daň smrt. Silvestrovští hosté leželi poházeni v rozličných polohách, tak jak je zastihla sprška kulek. Pestrobarevné kloboučky, papírové piliny cáry konfetů se zbaveni glorioly veselí povalovaly v kalužích krve. Do mrtvého ticha zářila jen televizní obrazovka nad barovým pultem na níž zástup umělců zpíval československou státní hymnu. 
„A to je ta krásná země... země česká...“
Barmanka ležela zhroucená přes pípu. Její pomocník s kulkami znetvořenou tváří na půl cesty k hlavnímu vchodu.
...“ země česká... domov můj...“
„Ty vole,“ štrachal se těžkopádně na nohy Jirka. I on měl v ruce rychlopalnou zbraň. „Co myslíš Lojzíku, nalejou nám tady ještě posledního panáka?“
 
Veronika tulící se k dlaždičkám ve sprše vypnula vodu. Špína s pachutí alkoholu, spolu s vodou prosycenou saponátem do odpadu neodtekla. Tělo několikrát silně vydrhnuté kartáčem pálilo stejně jako cejch hanby. Kolikrát si ještě bude muset připadat tak bezmocná, zranitelná a ponížená? Zítra? Pozítří? Dvě stomarkové bankovky se schovaly v šuplíku nočního stolku. Zítra, vlastně dneska je taky den. Nový den. Ráno ze sebe zase udělá člověka, vezme si čisté růžové kalhotky, tentokrát s nápisem Montag a půjde do práce. Montag je německy pondělí. Nové pondělí existovalo už několik desítek minut. Pondělí. 1.1.1990. 
 
Starosta Vlček byl v sedmém nebi. Konec dobrý všechno dobré. A konec tohoto roku rozhodně dobrý byl. Víc než dobrý. Excelentní. Tělo zmožené bouřlivým sexem bez zábran a všech myslitelných tabu postupně vychládalo. Světlana ležící vedle něj na koberci si jemně pohrávala s jeho přirozením, snad ve snaze přimět ho k další aktivitě. „Můžeš se snažit jak chceš, holka,“ pomyslel si ironicky, „tohle už je konec.“ Zvíře, které na chvilku vypustil již usnulo. Nic netrvá věčně a všechno má svůj konec. Je jen důležité vědět na jaké správné straně barikády je třeba v určitou chvíli stát. Stejně jako se postarat o kostlivce ukryté během minulých let ve skříni. Telefon, na který celou noc čekal, mu strohým hlasem oznámil, že ti jeho umlkli navěky. Že ho minulost už nemá šanci dostihnout. Vyčistil svou skříň jako Augiášův chlív. Mimoděk nahmatal ztuhlý klitoris své milenky. Světlana vydechla očekáváním. Aby jí nezklamal, pomalu do ní vnikl dvěma prsty. „Copak ta mrcha pořád nemá dost?“ Její nenasytnost mu připomněla tu starou krávu Bílkovou. Soudružku Jiřinu Bílkovou. Tenkrát však role během těch komických pohybů, které tvoří zábavu chudých, jak rád říkal, byly obráceně. On podržel, soudružka Jiřina určovala tempo a směr. Povědomě se otřásl při té vzpomínce. Marně odolával pokušení surově štípnout Světlanu do klitorisu a způsobit jí jen tak mimoděk skutečnou bolest. Lehce vykřikla a nebylo to jen překvapením. Vášnivě pootevřená ústa se na okamžik stáhla do grimasy. Bolelo jí to, ale držela. Musela. Jako kdysi on. Život je jen náhoda. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Život se pohybuje v sinusoidě. A spokojený život si člověk musí občas vykoupit nejednou hořkou chvilkou. Mnohdy musí udělat to co musí. I když mu to zrovna není po chuti. Život je neustálé dilema. Člověk se někdy musí rozhodnout jestli jít doleva, nebo doprava. Jeho rozhodování netrvalo moc dlouho. Když, pod rouškou noci dorazil na schůzku se staříkem, moc dobře věděl, že tlustá, jako čerstvě nalakovaná rakev černá čára za jeho minulostí v podobě posledního mejdanu jeho bývalých soudruhů, nebude zadarmo. Nicméně ze dvou zel zvolil to menší. Jediné čeho litoval bylo že se nebude moci podívat, jak ta stará kurva chrčí zalykajíc se vlastní krví, že jí nebude moct kopnout do tý její nenažraný smradlavý kundy do níž mu nejednou vtiskla jeho obličej. Soudružka Jiřina Bílková. Jiřka. Jíra – díra. Stará kurva Jiřina Bílková. Vlček náhle pocítil, jak začíná být znovu při síle. Děvka Bílková. Teď už mrtvá děvka Bílková. Už byl zase plnohodnotný chlap. Nadsamec. Nešetrně obrátil Světlanu na břicho. Zvíře ukryté v něm začínalo mít zase navrch. Surově do ní vnikl zezadu. Silnými prudkými pohyby se snažil přibít ten krásně vymodelovaný zadek k podlaze. Zadupat ho do země. „Jsi opravdu nadějný mladý kádr, Honzíku. Vraž tam pořádně ten jazyk, sokolíku!“ Echo z minulosti ho bičovalo stále k většímu výkonu. Světlana pod ním hekala vzrušením. A určitě i bolestí. Jeho nehty se zaryly do běloskvoucích zad. A znovu. A zase. A pak... najednou byl konec. Když se z ní svalil, jako této noci už tolikrát, proběhlo mu hlavou, že všechno má opravdu svůj konec. Stejně, jako že po každém konci přichází nový začátek.
 
Stařík sedící za stolem pokýval hlavou. Zdeňkův zastřený hlas mu oznámil, že policie právě dorazila do baru a zatkla oba somráky, jako důvodně podezřelé ze Silvestrovského masakru, jak novináři určitě oslavu místních komunistických špiček se smrtelnou koncovkou, nazvou. Díky rozbouřené době, která ukazovala nový směr toku dějin a faktu, že jeden z ochmelků, které sebrali na ulici, byl bývalým spojeneckým letcem, který si za svůj boj proti fašismu vysloužil uznání v podobě mnoha let v jáchymovském koncentráku, nikdo určitě nebude o motivu tohoto činu. Druhá poznámka se týkala úklidových prací v místním hotelu. Torzo těla z pokoje číslo 35 bylo právě na cestě do pece místní teplárny, kde se promění na světlo a teplo. Paní Hilda opustila hotel a vracela se zpět do Německa. Byla to rušná noc. Všechny díly skládačky zapadly na své místo. Práce byla u konce. 
 
Z ložnice se ozývalo chrápání. V honosné vile na předměstí, jako špalek usnul s pocitem dobře odvedeného sexu a ještě lépe odvedené práce novopečený pan starosta. Prázdná láhev gruzínského koňaku se povalovala spolu s bachratými skleničkami na nočním stolku. Jeho milenka, peroxidová blondýna sykla bolestí, když se tekuté mýdlo dotklo čerstvých škrábanců na zádech. Vášeň někdy bolí. Ruka automaticky, jako tolikrát před tím vyplachovala chtíčem rozšklebenou vagínu. Cítila, že stále ještě nemá dost. Zatím co si prsty něžně pohrávaly s klitorisem, její myšlenky se na kratičký moment dotkly manžela, který teď určitě zpitý na mol osahává svou asistentku. V tuto chvíli naprosto přesně věděla, že jí už nemá co nabídnout. Stejně jako věděla, že nebyl první a není ani poslední.
 
Učitel Mirek se s pocitem triumfu pod bezhvězdným nebem dotkl svého přirození. Ruka se lehce zabarvila krví. Už konečně zmlkla. Sníh studil do bosích chodidel. Konečně je ta malá drzá holka zticha. Jednou pro vždy. Mirek se zakoukal do temnoty lesa. Pak ho napadlo, že na světě je určitě ještě spousta takových malých drzých holek. Bude je muset naučit slušnému vychování. Je přeci pan učitel. Všude byl klid a mír. Prozatím.
 
„Bez pocitu viny se z rozkoše stává nuda. A nuda zabíjí!“
 
Zrodil se nový rok, zrodila se nová éra.
 
 
 
 
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]