Profily



HDP 05: Štola (Mireček)

 

 
Tma. Černá tma, černější než svědomí masového vraha, který náhle prozřel, neproniknutelnější, než všechna špína tohoto světa,
 
Okamžik zrození? Okamžik bytí? Líný tep srdce, vracející se v ozvěnách, rozechvíval brány jeho vězení.
Mirek otevřel oči.
 
„Všechno má svůj začátek i konec.“
 
Tma. Tma a chlad ostrých kamenů.
Ztuhlé tělo se pomalu pohnulo. Opět procitlo k životu. Jako tolikrát před tím. Jako paprsek v temnotách, jako bájné světlo na konci tunelu se někde v dálce mihl plamínek svíčky. Opodál s mlasknutím dopadla na kamennou zem kapka. Po ní další. A další. Kapky měřící čas jako přírodní hodiny. Co kapka to minuta? Hodina? Měsíc? Rok? Jak se dá měřit věčnost?
Ztuhlé tělo se pomalu vydalo vpřed. Ostré kamínky na zemi se zadíraly do dlaní. Světlo na konci tunelu. Cesta ke spáse?
Plesk! K zemi dopadla další kapka.
 
Mlask! Otcova ruka zasáhla levou tvář. Nahatý desetiletý Mireček klečel v koutě a křečovitě natažené ruce držely pravítko, které po úderu samozřejmě padlo na zem.
„Jak tě to jenom mohlo napadnout, ty debile!“ zaburácel otec a znovu udeřil.
„Já… já jsem nechtěl tatínku…“ vzlykavě ze sebe dostal. Z nosu se spustil čůrek krve.
„Co jsi nechtěl? Vyprávět ve škole, že se spolu koupeme? Že si spolu hrajeme na velký chlapy?“
„Ale vždyť na tom není nic špatného. Karel z béčka vyprávěl, že s tátou chodí na houby do lesa. Vašek zase, že byl s tátou na výletě v Praze. Koupil mu tam kreslený příběh kapitána Klosse.“ Mirečkův hlas bublal slzami. Kapka krve z nosu dopadla na kuchyňské lino. „Chtěl jsem se jen pochlubit, jak moc mám prima tátu.“
„Jasně jsem ti několikrát řekl, že o našich hrách nebudeš nikomu vyprávět! Ani mámě!“ Otcův dech se zrychloval. „Rozumíš! Nikomu!“
Další rána nepřišla.
„A ty jsi to porušil. Za to tě musím potrestat. Koukej se ohnout přes židli.“
V dráťáku začala Marie Rottrová zpívat Lásko voníš deštěm. Otec ho zesílil.
Pak to začalo bolet.
„Řekni. Nebudu o tom nikomu vyprávět. Řekni…“
Bolelo to čím dál víc.
Lásko voníš deštěm.
„Ne… nebudu o tom nikde…
…vyprávět.“
 
„Tatínku, já už si s tebou nechci hrát…“
 
„Nebyl to tvůj otec Mirečku. Měla jsme ti to asi říct dřív, ale my jsme tě adoptovali. Z dětského domova.“
„Proč mami?“
„Nemohla jsem mít děťátko a tolik jsem po něm toužila.“
Život je někdy plný nečekaných poznání.
Osud se často vysměje člověku do tváře.
Člověku?
Kdo je vlastně člověk?
Chodba se naplnila smíchem. Přicházel ze všech stran. Trhal ušní bubínky. 
„Hele holky, jde sem opičák Mireček s pindíkem.
„Pindíku…“
Vadí nevadí? Nevadí. Tak nám ukaž pindíka, Mirečku.“
 „Pindíkůůůůůůů…“
Vadí!
Dívčí smích rezonoval ze všech stranu uzavřeného prostoru. Přiváděl ho k šílenství. Vztekle bušil do skalních stěn, jež ho obklopovaly. V neproniknutelné tmě je neviděl, ale cítil je. 
„Mireček má nejmenšího pintka na celém světě.“
Vadí, nevadí?
Blbá prepubertální hra v kočárkárně paneláku, kde bydlel s matkou, poté co jeho adoptivní otec zmizel z povrchu zemského. Navždy a nenávratně.
Nevadí.
Edita, Hanička a Světlana, dávno před prahem dospělosti.
„Chci, aby nám Světlana ukázala prsa.“
„Klidně, zasmála se třináctiletá holčička. Máma je strejdům ukazuje pořád. Některý mi přinesou i bonbóny.“
Vadí, nevadí? 
Nevadí.
„Tak nám ukaž pindíka, Mirečku.“
Výbuch smíchu.
„Jé, ten je malinkej.“
„To je miniaturka. Táta ho má o hodně většího. Viděla jsem ho, když lezl do vany.“
„Řekni. Nebudu o tom nikomu vyprávět.“
Zítra o tom bude vědět celá škola.
„Pindíku!“
Smích.
Utekl do černé noci. Tváře ho pálily hanbou a ponížením.
Smích.
„Pindíkůůůůůůů…“
Světlo na konci tunelu. Každý krok je těžší než ten předchozí. Trnitá cesta outsidera. Co čeká na konci?
 
Světlo…
Mihotavý plamínek naděje.
„Lásko voníš deštěm.“
Nebudu o tom nikomu vyprávět.
Kapky.
Jedna střídá druhou.
Stále se svou pravidelnou přesností odměřují čas. 
Čas v temnotě.
Čas v podzemí.
Čas v temnotě mysli, v níž padly poslední zábrany.
 
Ve štole ozářené mihotavými plamínky svíček tančil jako posedlý. Zimu, která ho obklopovala, nevnímal. Rudý kvítek byl utržen. Raněné ptáče se se strachem v očích choulilo opodál. Marcelka. Opuštěné mláďátko z dětského domova, kterému slíbil, že jej zavede k jejím rodičům, jež před mnoha lety emigrovali na západ. 
Padla mu do oka hned, když navštívil ústav, aby se dozvěděl víc o své minulosti. Dětský domov, který mu byl na úsvitu jeho života prvním domovem byl plný drzých holek. Chtěl vědět kdo je. Chtěl vědět co je. Matka mu nemohla pomoci. Poté co jí vyprávěl o hrách a trestech, které ten člověk - její manžel vymýšlel, trápila se ještě tři roky. 
Pak tiše odešla.
Bez rozloučení.
Byl sám.
Byl na prahu dospělosti.
Byl Silvestr 1989.
 
Čas velkých změn.
Čas kdy padly poslední zábrany.
Čas, kdy začal žít.
 
„A doopravdy tam bude tatínek s maminkou?“
„Samozřejmě maličká. Podívej... támhle na kopci. Vidíš tu černou díru ve skále? Tak přesně tam na tebe čekají.“
 
Už neplakala. Slzy jí došly. Prozatím. Noc byla ještě mladá.
Byla krásná. Byla sladká. Byla první.
Poprvé je to vždycky nejlepší.
Nezapomenutelné.
Ve svých sedmadvaceti letech té silvestrovské noci konečně dospěl. Konečně se z něj stal chlap. Pořádný chlap.
Smích ustal. Vystřídal jej pláč.
„Tak kdo je tady teď pindík, ty drzá holko!“ zařval směrem k ní. Teď se tvářila vyděšeně. 
Konečně. Po všech těch letech jim to všem konečně ukázal. Kde je teď Edita, Hanička a Světlana, které se mu tak krutě vysmály, když v panelákové prádelně poprvé, při hře Vadí nevadí, před holkou rozepnul poklopec. Kde je Věra, která druhý den poté, co se s ní pokoušel milovat, všem holkám na gymplu vyprávěla, že jeho mužství je spíše než péro miniaturní raritou. 
„Pindíku... buzíku!“ hezky se to rýmovalo, ale vypalovalo to cejch nenávisti. 
„Řekni. Nebudu o tom nikomu vyprávět. Řekni…“
Dnes už se nikdo nebude smát.
Pindík. Opičák. Nenáviděl je všechny. Kde jsou všechny ty malé drzé holky, které ho donutily pravidelně, někdy několikrát denně, onanovat. 
Všechny... všechny jsou ukryté v jejích očích, z nichž vymačkal všechny slzy.
„Tak kdo je tady teď pindík, ty drzá holko!“
Byla krásná. Byla první.
Byl to krásný vstup do Nového roku.
Do nového života.
Do nového krásného života.
Za světlem. Za světlem v nekonečné temnotě.
V temnotě plné dětského pláče.
Bacání.
 
„Pane učiteli. Prosím, neubližujte mi!“
Děti. Co tu proboha dělají děti.
„Prosím, pane učiteli, pusťte mě za maminkou.“
Děti. Moje děti, které mi daly pocit dospělosti.
„Au, to bolí!“
Které mi daly smysl života.
Moje děti. Moji školáci.
 
S pocitem triumfu se pod bezhvězdným nebem dotkl svého přirození. Ruka se lehce zabarvila krví. Už konečně zmlkla. Sníh studil do bosých chodidel. Konečně je ta malá drzá holka zticha. Jednou pro vždy. Mirek se zakoukal do temnoty lesa. Věděl, že na světě je ještě spousta malých drzých holek. Věděl, že je bude muset naučit slušnému vychování. Je přeci pan učitel.
 
„Děti jsou jako keře. Potřebují pravidelnou péči, která se nesmí zanedbat. Potřebují pravidelnou zálivku. Potřebují odstřihávat nepotřebné větve. Potřebují odstřihávat nepotřebné kusy…
Ticho!“
 
Cvak. Cvak! Cvak!
Když po ukončení studií nastoupil do mateřské školy, měl z nich strach. Pátral v jejich očích po výrazu pohrdání, po známkách posměchu. Démoni utrpení jeho života však byli rafinovaní. Dovedně se skrývali za štítem nevinnosti.
Vlci v beránkově rouše.
Jeho však oklamat nemohli. Věděl své. I on dokázal dovedně skrývat své pocity.
Však se uvidí.
Kdo z koho.
„Ticho!“
Cvak. Cvak! Cvak!
Anička měla strach. Panickou hrůzu, že ji pan učitel najde. Pan učitel. Vždycky byl tak hodný. Nosil jim bonbóny. Vyprávěl dobrodružné příběhy o velkém pokladu, ukrytém nahoře v lesích nad městem. Pokladu, který chrání malé víly v červených šatičkách. Pokladu, který hlídá velký vlkodlak. Pokladu, ve kterém je plno zlata, diamantů, peněz, bonbónů a hraček. Vyprávěl, že ví, kde je ten poklad schovaný. A jednoho dne jí pošeptal, že jestli chce, může se vypravit s ním ho najít. Že se s ní o něj rozdělí. Měla radost. Rodiče peníze moc potřebovali.
Když spolu vlezli do černé štoly v podzemí, byl najednou tak zlý. Strhal z ní sváteční šaty. Plakala. Bolelo to, hrozně to bolelo. Cítila jak jí teče krev.
 
„Někteří z nich byli jako zvířátka. Nechali se nalákat a na nic se neptali, ale našli se i zvědaví chytrolínci, které jejich rodiče varovali. Jenže učitele nakonec poslechne každé dítě.“
 
„Ticho!“
Dětský smích, mísící se s pláčem, neustává. Tma se jako temný opar rozestupuje, aby mu ukázala jeho dílo.
Cvak. Cvak! Cvak!
Břity velkých zahradnických nůžek nejsou k zastavení. Hladově se zakusují do masa, barví se teplou krví. Odhalují pravou podstatu ukrytou hluboko v nitru.
Velké zahradnické nůžky jsou dobré. Stejně jako ostrý nůž, pilka, nebo dobře nabroušená sekerka. V případě nouze a potřeby ale klidně i stačí zašpičatělý kus klacku zaražený hluboko do oční jamky. Dobrá by byla třeba i motorová pila, nebo vrtačka, ale kdo by se s tím sem do kopců tahal. Velké zahradnické nůžky jsou ale stejně nejlepší.
 „Jediné, co má na lidech smysl, je jejich schopnost vytvářet nástroje.“
Cvak. Cvak! Cvak!
„Ticho!“
Smutná tvář malého Kryštůfka, obracejícího vzhůru nohama velkou pannu s ohořelou půlkou plastikového obličeje. Byl to dlouhý nedělní výlet. Šli jsme spolu na houby. Tak jako chodil Karel z béčka. Cvakání velkých zahradnických nůžek ustřihlo nit jeho života stejně jednoduše, jako když ostrý nůž vjede do strachem se chvějícího nevyvinutého tělíčka.
Cvak. Cvak! Cvak!
Školačka Nikolka měla pocit, že ji její rodiče nemají rádi.
Mýlila se.
„Tak kdo je tady teď pindík, ty drzá holko!“
Její otec, pološílený hrůzou, stál před školou, kam chodila ještě před tím, než navždy zmizela, celé měsíce. Zbytečně.
Nemohl jsem mu říct, jaké dlouhé potěšení jsem si užil s jejím mladým tělem před tím, než jsem jej naporcoval na několik kusů. Ty jsem pak pohodil u silnice, nedaleko cedule se jménem města. Hodně lidí to šokovalo. Člověk je ješitný tvor. Nebyl jsem výjimkou. Rád jsem se s lidmi podělil o svou radost. O své opojení.
Co může být čistšího, než krev malýho škvrněte.
Cvak. Cvak! Cvak!
 
„Dneska jsme se seznámili s novým panem učitelem. Je moc správný a hodný. A hezky si s náma hraje. Je to nejlepší pan učitel na světě a všichni se na něj těšíme." (Jenifer 5 let)
 
 
Tváře v temnotě se rozplývaly, aby se mohly objevit další. Holčička v roztrhaných svátečních šatech, modlící se zkrvavenými pahýly rukou.
Zkrvavený medvěd, svírající v plyšových prackách hlavičku devítileté dívenky.
Chlapeček s velkou černou dírou s opálenými okraji v místech, kde měl kdysi ústa.
Školačka v Evině rouše jíž vyrostly z oční důlků zelené ratolesti.
Torzo šestiletého chlapce s výrazem nekonečné bolesti nesmazatelně vepsaným do nevinné tváře.
Temnota ukazovala roztodivné tváře smrti. Všechny je znal. Všechny je učil.
To bylo ale před tím, než se z učitele stal umělec.
„Bez pocitu viny se z rozkoše stává nuda. A nuda zabíjí!“
Proč?
 
Zpocený s očima, které lezly z důlků se ve své nahotě zoufale snažil poskakovat na mladém těle Světlany, která se ani neobtěžovala předstírat vzrušení. Z magnetofonu zpíval Karel Gott svůj Duet milostný. Bylo to trapné. Byli oba v prváku na gymplu. On nesmělý a nezkušený, ona s jistou pověstí holky, která to má ráda a neupejpá se. Samozřejmě, že ne zadarmo. Zadarmo ani kuře nehrabe. Za všechno se platí. Penězi v tom lepším případě. Za prožití tohoto trapasu jí dal všechny svoje úspory. Část peněz jež mu na konto pravidelně zasílal jeho neznámý, ale nepochybně bohatý mecenáš. On se snažil, ale nešlo to. Ona se nudila. Zezačátku. Pak se začala posmívat.
„Víš Mirečku, tak mě napadlo, co kdybych ti to raději udělala já. Třeba bych ti mohla strčit prst do zadku. Aby sis za svoje peníze aspoň něco málo užil. Když se tak na něj dívám, je určitě větší než tvoje péro. Třeba by se ti to líbilo.“
 
Užíval si.
Líbilo se mu to.
Už se nesmály.
Smích vystřídal pláč.
Pláč pak vystřídalo umění.
 
Kde jsou všechny ty malé drzé holky, které ho donutily pravidelně, někdy několikrát denně, onanovat. Které mu svými posměšky, svým přezíráním, svou pýchou dávaly pocit bezvýznamnosti. Nicoty. 
Kde jsou všichni ty démoni ukrývající se v jejich nitrech
Všichni... všechny jsou ukrytí ve těch mladých, zdánlivě nevinných očích, z nichž vymačkal všechny slzy.
Kterým nabacal.
 
„Bacání. Jeninka, měla ráda bacání.
Tak jsem jí nabacal.“
 
Její otec, policista, jako šílený hledal i tu nejmenší stopu, aby našel tu zrůdu, která mezitím vstoupila do povědomí veřejnosti jako Vrah z mateřské školy. Marně. Jako by nad záhadným fantomem drželo ochrannou ruku samo nebe.
Nebe. Záblesk jasného světla v temnotě.
Tělo se s vypětím všech sil plazilo ke konci tunelu. Oči přivyklé tmě začaly bolet.
Světlo.
Naděje?
Spása?
Odpuštění?
Měl oči plné světla.
 
„Fatima měla krásný hnědý oči. Ještě dlouho jsem si s nima potom hrál.“
Její otec ztrátu neunesl. Skončil v blázinci.
 
„Jako učitel jsem z rodiči svých malých školáčků vycházel dobře. Nepřipouštěl jsem si, že se jednou něco musí stát.“
 
Tma i dětský pláč byly daleko za ním.
Konečně.
Rozeklaný východ ze štoly byl na dosah ruky. Jako tolikrát před tím. 
Všude byl klid a mír.
Prozatím.
S posledními zbytky se vyškrábal nahoru. Světlo, všudypřítomné světlo jej na malý okamžik omráčilo. Bolest přišla vzápětí.
Těžký kamen dopadl na jeho hlavu.
Bolest explodovala v celém jeho jsoucnu. Celý jeho malý vesmír se náhle naplnil nesnesitelnou bolestí. Byla všude.
Poznal ho.
Otec Aničky, Miroslav Jareš, byl vždy seriózní chlap. Nejednou spolu probírali Aniččin výtvarný talent. Anička ráda malovala veselé obrázky. Maminku, tatínka, hodného pana učitele a tak. Její otec byl na ní pyšný. Nyní se tyčil vysoko nad ním s velkým kamenem v ruce.
Tvář zrůzněná bolestí a vztekem připomínala škleb z hororu.
„Jak na to mohl přijít?“
Další rána rozdrtila klíční kost.
Pološílený muž nevnímal svět kolem sebe. Učitel Mirek cítil, jak mu prasklo několik žeber.
„Zvíře. Ty hnusné zvíře!“
Vědomí pomalu umíralo.
Poslední rána odeslala učitele zpátky do temnoty.
Zpátky do tmy.
 
„Ano, všechno má svůj začátek i konec.“
 
Tma. Černá tma, černější než svědomí masového vraha, který náhle prozřel, neproniknutelnější, než všechna špína tohoto světa,
Okamžik zrození? Okamžik bytí? Líný tep srdce, vracející se v ozvěnách, rozechvíval brány jeho vězení.
Mirek otevřel oči.
Tma. Tma a chlad ostrých kamenů.
Ztuhlé tělo se pomalu pohnulo. Opět procitlo k životu. Jako tolikrát před tím. Jako paprsek v temnotách, jako bájné světlo na konci tunelu se někde v dálce mihl plamínek svíčky. Opodál s mlasknutím dopadla na kamennou zem kapka. Po ní další. A další. Kapky měřící čas jako přírodní hodiny. Co kapka to minuta? Hodina? Měsíc? Rok? Jak se dá měřit věčnost?
Ztuhlé tělo se pomalu vydalo vpřed. Ostré kamínky na zemi se zadíraly do dlaní. Světlo na konci tunelu. Cesta ke spáse? Cesta k odpuštění?
Učitel Mirek se opět vydal na svojí křížovou cestu. Cestu bez konce, cestu trvající do skonání věků.
Plesk! K zemi dopadla další kapka.
 
 
EPILOG:
 
Bylo jaro. U díry ústící do štoly rozkvetly první kvítky. Miroslav Jareš stál zády ke skále opodál štoly a nevěřícně zíral do černého ústí pistole. Muž v kukle se nehýbal. Připraven k výstřelu však sledoval každý jeho pohyb.
„Proč?“ vydechl Jareš.
„Oko za oko, zub za zub,“ promluvil tiše stařík.
„Proboha proč?“
„Ze stejného důvodu, z jakého jsi ty zabil jeho. On ti vzal dceru a ty jsi mi vzal syna.“
„Proboha.“
„Byl jsem mladý a ona byla děvka. Odložila ho. Adoptovali ho. Zneužívali ho. Ponižovali ho. A tak se z něj nakonec stala bestie. To ale neznamená, že bych ho kdy ztratil ze zřetele. A taky ho to nikterak neomlouvá. Ale jak už jsem řekl. Byl to můj syn. A ty jsi ho zabil. Oko za oko.“
„To je ale šílený!“
„Neprotestuj. Když se to týkalo tvojí holky, viděl jsi to podobně.“
„Chtěl… chtěl jsem jenom spravedlnost. Spravedlnost pro svou dceru.“
„Stejnou, jakou chci teď já pro svého nechtěného, ale přesto syna.“
Okolí naplnil výstřel.
Štola získala dalšího obyvatele.
 
 
 
 
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]