Profily



HDP 07: Pavilón 35 (příběh vánoční)

 
Klátivou chůzí se potácí stále dál na své nekonečné cestě. Jsou jich desítky. Bez života, bez citu, sunou se stále vpřed, studenou sterilní chodbou, z jejíchž zažloutlých dlaždic čiší chlad. Vše lidské zůstalo daleko za nimi. Jejich šouravé kroky řídí jen setrvačnost, společně doznívající ozvěnou minulých životů. Životů, kdy byli ještě lidmi. Člověk. Jak to zní hrdě. Prázdné výrazy bledých obličejů nekomentují tento nekonečný pochod. 
Desítky párů nohou se pomalu sunou dál. Chodba nemá konce. Venku přestalo sněžit.
 
Postižené, bohem zapomenuté děti vzhlédly k vánočnímu stromu. V posvátné úctě pozorovali řasu oprýskaných žárovek nad nimiž se tyčila stříbrná hvězda ze staniolu, kterou ti zdatnější z nich, vyrobily předminulé dopoledne. Mrazivý vítr se zakousl do bledých tělíček, tak vroucně toužících po pohlazení. Jedna z žárovek s prsknutím zhasla. Další plamínek naděje z nevyslyšených motliteb odletěl za Ježíškem do nebíčka. Ošetřovatel, který je vyvedl do parku s určitým dojetím pokýval hlavou. Jeho ruka s neviditelnou taktovkou mávla na povel. Dětské hlásky se rozezněly.
„Narodil se Kristus pán, veselme se...“
Všude kolem byl klid a mír. Smutný tón koledy stoupal spolu s obláčky páry z úst společností nechtěných koledníků k temnému nebi, pod nímž stál zasněžený komplex psychiatrické léčebny. Slza dojetí na tváři ošetřovatele, který měl té noci službu, se pomalu měnila v led.
„...z růže kvítek vykvet nám, radujme se.“
 
Uvnitř pavilónu 35 se nic nezměnilo. Nohy navlečené v ošoupaných papučích stále smýčily podlahu nekonečné chodby. Bez cíle a beze smyslu. Zářivka zavěšená spolu s větvičkou stříbrného jmelí, pod stropem zaprskala. Obézní žena v seprané noční košili se znaveně opřela o zeď. Tiše, s neměnným výrazem v obličeji se podívala nahoru. Zdálo se, že se jí pro tu krátkou chvíli ulevilo. Po vnitřní straně stehna jí stékal čúrek teplé moči, který se na zemi měnil v malou loužičku. Žena toto malé foux pas ani nezaznamenala. Nohy se daly opět do pohybu. Prvních pár kroků za sebou zanechávaly smrdutou stopu.
 
„Cítím z tebe tu děvku, ty hajzle! Je mi z tebe na blití!“
Panelákový byt byl provoněný vůní kadidla a jehličí.
„Proč mi to vůbec děláš? Proč mi tak ubližuješ.“
Barevné elektrické svíčky na košatém stromku dávaly přítmí bytu slavnostní ráz. „Půjdem spolu do Betléma dudlaj dudlaj dudlaj da...“
Její hlas hravě překřičel koledu linoucí se z reproduktoru rádia.
„Nenávidím tě, ty hajzle. Jak mi to můžeš dělat...“
„Podívala si se někdy v poslední době do zrcadla?“ zněla jeho výsměšná odpověď rafinovaně ukrytá v otázce.
„Ježíšku, panáčku...“
V tu chvíli jí bylo jedno, že si ostatní partaje budou o jejich „italské domácnosti“ povídat zase celé svátky. Povídají si o nich už dáno. Drbali jí všechny ty roky, kdy se z touhy a vlhkého snu každého chlapa měnila v usedlou hospodyňku s povadlým poprsím, silnými stehny a metrákovou, jak často s úšklebkem říkal právě on, prdelí. Prasnice. Tlustá svině. Bachyně. Takové lichotky se v jeho „romantickém slovníku“ objevovaly stále častěji. On sám se pak začal objevovat doma čím dál tím méně. Dávno jí už došly slzy.
„...já tě budu kolíbati...“
Na sporáku prskl v pánvi olej. Obalené kousky kapra čekaly na vroucí lázeň. Už několik měsíců na něj nečekala s večeří, ani manželským ložem. I když dnes večer, ve skrytu duše doufala, že udělá výjimku. Jsou přeci vánoce. Jejich společný život se sice už dávno stal fraškou, ale tam někde hluboko uvnitř stále toužila že jí obejme, něžně pohladí a jako zakletou Šípkovou Růženku, probudí z tohoto šíleného snu. Dočkala se.
„Nenech se rušit,“ slyšela z dálky. Přehraboval se ve skříni. Pak, v ruce, rudou stuhou převázaný balíček, mávl prostě na rozloučenou.
„Musím už jít. Šťastné a veselé.“
Probuzení bylo tady.
„Ježíšku, panáčku...“
Velká pánev s vroucím olejem se rozprskla v jeho obličeji. Masitá ruka sevřela topůrko paličky na maso. Nůž na kterém byly zaschlé kapří šupiny pro štěstí, byl rovněž při ruce.
 
„...já tě budu kolíbat.“
 
Panelákový byt byl provoněný vůní kadidla a jehličí. Barevné elektrické svíčky spolu se skleněnými ozdobami zavěšenými na košatém vánočním stromku dávaly přítmí bytu slavnostní a romantický ráz. Vedle stromečku seděla baculatá žena, která s radostí malého dítěte sledovala ohnivé paprsky zapálené prskavky. Jiskřičky dopadaly na obnažené mužské tělo ležící pod stromečkem. Hnědý koberec s třásněmi byl nasáklý krví z vyhřezlého břicha. Z popálené tváře nezmizel výraz překvapení. Vnitřní strana stehen a rozkrok byl plný krvavých podlitin. Konečně se dočkala. Dnes, o noci požehnané, byl celý jen její. Ježíšek přišel.
 
„Nesem vám noviny, poslouchejte...“ Vroucí hlásky malých koledníků, modlící se ke štěstí, které nikdy nepoznaly občas přehlušil poryv větru. 
„Z Betlémské krajiny, pozor dejte...“
Vysoko, v dálce nad nimi se na okamžik rozzářila hvězda. Pak zčistajasna zhasla. Stejně jako další žárovka. Sbor hlásků řídl.
 
„Slyšte je pilně a neomylně...
...rozjímejte.“
 
V pavilonu 35 byl klid a mír. Proplešatělý muž na konci tápajícího davu narazil obličejem do zdi. Z rozbitého nosu vytryskl čúrek krve, která pomalu kapala na vyšísovaný modrý plášť, který měl místo županu. Momentální bolest ani nepocítil. Pravidelná silná dávka medikamntů mu už dávno, společně s jasným vědomím vzala i lidský cit. Aniž by uvažoval proč je tomu tak zařadil se do davu a za chvíli se šouravě sunul, společně s ostatními dál. Chvílemi se potácel, jako kdyby byl opilý. Snad za to mohla velká plena, kterou měl pod pyžamovými kalhoty. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.
 
Ta poslední sklenka vánočního punče byla již přespříliš. Striptérka s bujarým poprsím a santaklausovskou čapkou se svíjela na tabuli plné nedojedených chlebíčků a okoralých studených mís. Zapotácel se a popadl nedopitou láhev sektu. Tenhle vánoční večírek se opravdu vyvedl. Přihnul si z lahve a chlípným pohledem odhadoval, jak by se to tý nadržený couře líbilo, kdyby jí to udělal tou flaškou. Pětilitr by to určitě spravil. Znal tyhle mrchy. Za pár korun by se nechaly ojet i koněm. Moc dobře to věděl, podobná kurva právě teď zahřívala jeho manželské lože. Představa, co vše si lze na peníze koupit mu vykouzlila na tváři oplzlý úsměv. Doutník, který típl do mísy s vánočním cukrovím, jeho stále sílící kocovinu nezahnal. Svět se s ním roztočil. Opilý sbor zpěváků vyřvávající „Rolničky rolničky, kdopak vám dal hlas!“ pomalu ani nevnímal. Zvedl se mu žaludek a potácel se ven. Narazil hlavou do zdi. Z rozbitého nosu vytryskl čúrek krve, která pomalu kapala na perfektně padnoucí smoking. Pak jeho vědomí vypnulo.
Probral se opřený o stůl, s kalhotami na půl žerdi. Bolest mezi zadními půlkami ho okamžitě vrátila do reality. Obr v rudém kostýmu Santa Klause se s tím nepáral. Mladík s fretčím obličejem pobíhal kolem a neustále cvakal spoušť fotoaparátu. Zařval. Proboha, vždyť to hovado mu roztrhne prdel. Zapnutou kameru stojící na stativu opodál ani nezaregistroval. Bolest se stupňovala. Když se to hovado za ním udělalo, oddychl si. Ne na dlouho. Přišel další. Tentokrát bez kostýmu. A po něm další, a další. Nakonec došlo i na tu láhev sektu. Stejně jako na štangli turistického salámu, pořádně velký vibrátor a basebalovou pálku.
 
„Co s ním bude dál?“ zeptala se vysoká, peroxidová blondýna, která v druhé místnosti odlehlého srubu uprostřed lesů sledovala jak další bezdomovec obšťastňuje jejího manžela. Stařík stojící vedle ní pokrčil rameny. Z jeho pohledu vše klaplo na výbornou. Bylo to vlastně úplně lehké. Stačilo pár prášků do vánočního punče toho namyšleného bastarda, kterého vzápětí jeho lidi sebrali sjetého na ulici a odvezli sem na soukromé diskrétní místečko. Spolehlivý člověk nastřílel několik fotek potřebných pro jeho diskreditaci a o zbytek se právě starala skupina bezejmenných bezdomovců. Je úžasné, co všechno si jde za peníze koupit.
„Jestli se z tohohle vánočního večírku nezblázní hned, tak v ho blázinci, kam ráno s natrženou prdelí a nafetovaným rypákem poputuje, dodělají. Mám tam pár známých.“
„Je jisté, že se nevrátí zpátky? Víte mám v úmyslu se brzy opět vdát.“
„Tím si můžete být jistá, milostivá. Váš manžel bude brzy prohlášen za nesvéprávného a jeho veškeré nemalé jmění připadne vám. Mínus domluvenou, nemalou provizi pro mě, samozřejmě.“
Blondýna se přes okno znovu podívala do tváře svého trpícího manžela. Pocit zadostiučinění byl tak opojný. Hlavou jí prolétly všechny ty protrpěné noci, kdy se výměnou za snadný a spokojený život manželky radního musela s předstíraným úsměvem a touhou podvolovat perverzním sexuálním touhám svého chlebodárce. Je úžasné, co všechno si jde za peníze koupit.
„Což mi připomíná, že tady máme ještě jeden malý rest, ke srovnání. Dohoda je dohoda,“ zaslechla za zády staříkův hlas. Neodporovala. Dobře věděla co přijde. Dohoda je dohoda. Rukama se opřela o rám okna a hluboce se předklonila. Značková sukně lehce dopadla na zem, stejně jako rudé saténové kalhotky. Podvazky se stařík nezabýval. Když do ní zezadu vnikl mírně vydechla. Nesnažila se ani předstírat vzrušení. Anální sex byl pro ní už dávno obehranou písničkou. A tohle byl jen kšeft, nic osobního. Když se do ní stařík udělal, křik jejího manžela se utlumil. Jeho ústa právě svým vzrušeným libidem ucpal další ze smradlavých bezdomovců z jehož úst páchlo laciné vánoční víno.
 
„Dej bůh štěstí tomu domu,
my zpíváme, víme komu...“
 
Ledový vítr uchopil stříbrnou hvězdu ze staniolu a ve svých poryvech si s ní bezostyšně pohrával. Zpočátku jasnou oblohu zatáhly černé mraky, z nichž se znovu začal sypat sníh. Sníh bílý a čistý jako nevinnost a pleť malých koledníků. Dětská tělíčka už necítila chlad noci. Ledová ruka je hladila po vláskách a mrazivý vítr dělal jejich stále řídnoucím hláskům doprovod.
 
„...malému děťátku, Kristu Jezulátku,
dnes v Betlémě narozenému.“
 
V zástupu bezejmenných obličejů, kterým byl pavilón 35 domovem se jeden probral ke zdánlivému životu. Tenounký dětský hlásek se ozvěnou odrážel v prázdnotě jeho mozku. Zastavil se a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Propadlé obličeje jeho spoluputujících, nevykazovaly žádnou změnu. Tenounký hlásek v jeho hlavě stále sílil. Před doširoka zavřenýma očima se matně zjevoval obraz jeho andílka. Andílka v bělouskvoucích šatičkách, andílka, který ho volal k sobě.  Pravá noha trhavě vykročila vpřed.
 
Musel tam jít. Byl si jistý, že tentokrát jí určitě najde. Vůni pečených kaštanů a svařeného vína ani nevnímal, jak moc se na to shledání těšil. Jeho milovaná, zbožňovaná, uctívaná. Jeho andílek. Jak jenom mohl být tak pitomý, že na něj celé ty roky kašlal. Že ho škrtl ze svého života. Snad za to mohla ta pitomá uražená chlapská ješitnost a palčivý pocit ponížení když si to jeho bývalá žena, její máma, na férovku rozdala s tím ubožákem někde v pangejtu i silnice. Ubožákem, ochlastou a gamblerem, který byl navíc jeho zaměstnancem. Týden nato je nekompromisně vyhodil. Oba dva. Udělal tlustou čáru za svým životem. Fatimě byly tenkrát dva roky.
Na rohu ulice, nedaleko od reklamní cedule propagující vánoční trhy, stála holčička s kasičkou v níž chrastilo pár drobných. Dobročinná sbírka pro postižené děti. K čertu s tím. Koho to zajímá. Ať se každý postará sám o sebe. On se nyní musí postarat o svou rodinu. O svého andílka, milovanou Fatimu.
V průběhu několika let párkrát zalitoval, že nemohl být u jejích prvních slůvek, rozkošného dětského žvatlání a růžových holčičích tajností. Prázdnotu, kdykoliv přišla, vždy spolehlivě zaplnilo několik panáků Becherovky s tonikem.
Opilec, který mu přeběhl přes cestu uklouzl po zamrzlé louži a rozplácl se přímo pod jeho nohama. „Dobytek,“ prolétlo mu hlavou. „Takhle se zpráskat na štědrý den.“ Mateřská škola stála opodál. Už jen pár chvilek a budou konečně spolu. Mráz štípal do tváří. Přitáhl si péřovou bundu blíž k tělu. Zasychající krev na jednom z rukávů, nebylo možné přehlédnout.
Zlom přišel před několika málo dny, přesně ve chvíli, kdy před jeho domem zastavilo policejní auto a muž v černém saku funebráka, společně s vysokou dívkou s přísným výrazem a kostěnými brýlemi zazvonili u jeho dveří. Když otevřel, jejich obličeje se snažily sdělit upřímnou soustrast.
Konečně se dočkal. Jeho andílek vyšel z branky vytvořené z jehličí a laciných blikátek zakoupených na vietnamském trhu. Nebylo na co čekat. Vystartoval a sevřel své všechno pevně v náručí. Ženu, která šla v těsném závěsu za holčičkou srazil surově k zemi. Pak se i se svým drahocenným pokladem dal na zběsilý útěk.
Nemohl uvěřit svým očím. Jeho krásná holčička ležela na pitevním stole, ke kterému ho policista s psycholožkou toho ubrečeného podzimního dne zavedli. Cestou, mezi konejšivými slůvky říkali něco o lidské bestii, maskující se jako učitel mateřské školky, která lákala své malé svěřence do lesa, kde je zneužívala a vraždila. Nevěřil jim ani slovo. Tohle byl jen zlý sen. Včera asi hodně přebral. To vše se nestalo. Ona neleží klidná a bílá na tom studeném stole přikrytá škrobeným prostěradlem. Ne její oči jsou plné života, nejsou to ty prázdné černé díry, které sloužily jako cíl pro perverzní hrátky nějakého šíleného psychopata. Je to jenom sen. Zlý, hnusný sen. Vzápětí poznal, že i ve snu je možné plakat jako malé dítě.
„Prosím, pane pusťte mě. Já chci za maminkou.“
Leželi spolu na seně. Snažil se jí konejšit, uklidnit. Snažil se vysvětlit, že tady je v bezpečí. Že tady jí nemůže nikdo ublížit, ani ta děvka, její máma, kterou byl navštívit krátce před tím, než jí šel vyzvednout do školky. Potrestal jí za všechno, co jeho andílkovi provedla. 
„Maminka nepřijde. Maminka je mrtvá,“ zněla jeho lakonická odpověď. Už ti nebude ubližovat. Zůstaneme spolu. Navěky.“
Holčička se vysmekla z jeho sevření a utíkala ke dveřím stodoly ve které se spolu ukrývali před tím zlým světem.
„Pomóóóc!“
Strhl jí zpátky k sobě. Křik neustával. Prostupoval jím, trýznil ho, dováděl jej k šílenství. Hlavou se mu honily zmatené obrazy. Bílá holčička ležící na pitevním stole, černé díry, které zbyly po vyříznutých očích, Prosebný výraz jeho bývalé ženy v poznání, že přichází definitivní konec. Čepel nože trhající břišní dutinu jejího amanta. Ruka nervózně zacpala její ústa. Dlaň druhé sevřela její útlý krček. Křik a pláč pomalu ustával. Topil se v nepřirozeném chroptění. Konečně byla v klidu. Malý ptáček naposledy vydechl v jeho pevném obětí.
Ránu z vyražených dveří ani nevnímal. Když se otočil, zmateně zíral do černého ústí namířené pistole. Na jejím konci stál policista v černém saku. Černém jako oblek funebráka. Jen jeho tvář nevykazovala výraz soustrasti.
 
„Tichá noc, svatá noc jala lid
v blahý klid...“
 
Klátivou chůzí se potácí stále dál na své nekonečné cestě. Jsou jich desítky. Desítky lidských osudů pohřbených hluboko v černé díře, která byla kdysi fungující myslí. Desítky příběhů, jejichž temné stíny se snaží prodrat na povrch. Ozvěny dávno minulých lidských životů. Panelákový byt, provoněný vůní kadidla a jehličí s povědomou touhou rozervat na krvavé kusy nenáviděné mužské plámě, nekonečné hoře bývalého ředitele Čedoku sraženého alkoholem až na samé dno, kterého pak našli po silvestrovské noci se samopalem v baru plném čerstvých mrtvol, opojný pocit bohatství a moci spojený s nekonečnou bolestí ponížením a vražednou nenávistí k homosexuálům, rozervané nitro nad ztrátou andílka měnící se ve spalující posedlost a potřebu zašlapat do země vše nevinné, bezbřehou intelektuální výkonnost, která se změnila v obscesi vyřešit problém za každou cenu, nenaplněné ambice za něž byl uznán vinným celý svět, hořký pocit nespravedlnosti malého člověka nad likvidační politikou svého nadřízeného. Desítky příběhů, desítky osudů, ozvěny minulých životů, touhy snažící se prodrat za každou cenu na povrch.
 
„Kouzelná noc, čarovná noc...“
Nenávist uvězněná v nitrech se probouzí. 
 
„Rozsekám tě na kusy, miláčku.“
„Já jsem ty zkurvený komunisty nepostřílel!“
„Nacpu ti do prdele rozjetou sbíječku ty zkurvenej buzerante!“
„Andílku můj milovaný, já tě najdu a pak budeme spolu navěky.“
„K rozseknutí tohoto problému bude zapotřebí ostře nabroušená sekera.“
„Jsem vaším novodobým císařem a vám všem dám pro neposlušnost srazit hlavy.“
„Já se vrátím, pane vedoucí. A tentokrát tu výpověď podepíšu. Vaší krví.“
 
Jsou jich desítky. Bez života, bez citu a zdánlivě bez smyslu se sunou stále dál studenou sterilní chodbou z jejíchž zažloutlých dlaždic čiší chlad. Nad Betlémem se rozzářila hvězda. A zrodilo se Jezulátko jež mělo projít utrpením života, aby smylo křivdy a hříchy bližních svých. Prázdné výrazy bledých obličejů nekomentují tento nekonečný pochod. V tichu zasněžené krajiny doznívá koleda. Poslední slabý hlásek utichl. Desítky párů nohou se pomalu sunou dál. Zbývá už jen pár dní. S Novým rokem se rodí nová naděje. Naděje, že na konci chodby pavilónu 35 najdou doširoka otevřené dveře a oni pak, svobodní, vkročí do nového roku, aby smyli špínu celého světa. Jednou... snad... možná...
 
Všude byl klid a mír. Vánoční strom byl temný, stejně jako černá noc okolo něj. Všechny hvězdy popadaly. Poslední žárovka, poslední ve šňůře nebožátek čekající na vykoupení, před pár minutami, spolu se slabounkým hláskem posledního koledníka, zhasla. Starý, prošedivělý ošetřovatel ještě chvíli stál v klidu a míru té vánoční noci. Mráz kolem ani nevnímal. Čerstvý sněhový poprašek milosrdně přikryl ztuhlá nahá tělíčka koledníků. „Pokoj vám všem, neviňátka,“ pronesl do ticha. Potom se váhavě vydal směrem k pavilónu 35. Z jeho ruky zacinkal do klidné, kouzelné noci v níž se plní i ty nejtajnější přání, svazek klíčů. Vsunul jeden do zámku zamřížovaných dveří a odemkl. Pak otevřel dveře dokořán.
 
 
Toho dne, toho, toho dne,
s velkým veselím.
Na ubohej posteli, 
třikrát Pán Bůh zaplakal. 
 
(Ježíškův pláč)
 
 
více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]