Profily



Jiříkův obyčejný příběh 02: Město. 21. srpen (1968)

 

Další z osudových osmiček českého národa tvořící zde pozadí reálného příběhu skutečných hrdinů této knihy, kteří nejsou ani tak hrdiny, jako spíše normálními lidmi žijící ve své době. Současně též zmínka o jedné události, bez které by tato kniha neměla šanci nikdy vzniknout.

 

Byla to noční šichta jako každá jiná. Nádraží žilo klidem jedné srpnové noci. Práce byla hotová. Prozatím. Nákladní vozy uklizeny na vedlejší kolej, dráha pro půlnoční rychlík od Prahy, který si to namíří západním směrem na Cheb, volná. Jirka si pohrál s myšlenkou, že by se mohl jít na hodinku natáhnout, ale pak raději zamířil ke kanceláři výpravčího. Dá si kafe. Bylo po jedenácté hodině a do konce šichty mu zbývalo necelých sedm hodin.

 

„Hele, vojáci mají asi zase nějaký cvičení,“ poznamenal výpravčí Šotola. „U Aše jsou prej nějaký německý tanky. Dokonce tam prej přerazily závory.“

„To je nějaká blbost,“ zavrtěl hlavou Jirka.

„Ale co by tam ty tanky dělaly? Volal mi to Ašák. Ten by nekecal.“

„To bude asi nějaej bordel.“

 

Československou hymnu po půlnoci, jak tomu bylo obvykle, v dráťáku nehráli. Místo ní se éterem rozletěla ta zpráva, pronášená vzrušeným hlasem se stopou únavy a smutku.

 

„Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná.“

 

Tak se to stalo.

 

Osudové osmičky v dějinách českého národa. 1938, okupace Československa nacisty. 1948, Vítězný únor, který Československu dal vládu proletariátu. Nyní uzrál čas na další historický milník. Kalendář tvrdil, že je jednadvacátý srpen roku 1968. Na první pohled normální letní den žijící z bouřlivých událostí Pražského jara.

Prostě jen den.

Den, kdy tanky spojeneckých armád Varšavské smlouvy rozdrtily svými pásy sen o svobodě.

Jak k tomu došlo?

Prostě.

Všechno začalo s voláním po reformách a socialismu s lidskou tváří.

Padesátá léta byla již dávno minulostí a mnohé jejich aspekty vylézaly na povrch. Strana je sama nazvala „chybami padesátých let“ a mnozí soudruzi od nich dávali ruce stranou. Jiní soudruzi, ti, které mašinérie politických procesů nesemlela definitivně, stále hnili ve vězení, kde si odpykávali trest za důkladně vykonstruovaná obvinění.

Kult osobnosti Stalina i Gottwalda padl.

Kult osobnosti. Právě toto slovní spojení se stalo velmi častým v textu zprávy přednesené na ÚV KSČ začátkem dubna 1963. Mluvilo se v ní o obětech vykonstruovaných politických procesů a taky o tom, že by se mnozí soudruzi měli přihlásit k zodpovědnosti. Mnozí ta pochopili, že je čekají v budoucnu starosti.

 

Jirkovo jedinou starostí propukajícího jara bylo, jak se dostat Emilce pod sukni. Stále byl do ní bezhlavě zamilovaný a ona mu oplácela jeho lásku svou přízní.  Jistě, byl šťastný za všechny ty procházky a schůzky, byl šťastný, že se může těšit z její přítomnosti, ale ještě šťastnější by byl, kdyby jejich vztah došel i fyzického naplnění. A jako na potvoru všechny jeho rafinované pokusy, vždy zklamaly. Včetně toho, když si půjčil motorku, silnější mašinu než měl on sám, a chtěl Emilku vzít na báječný víkend na chatu. Z báječného víkendu nakonec nebylo nic, neboť táta Emilku nikam nepustil. I přes fakt, že jí už bylo osmnáct.

„Dokud s námi bydlíš v jednom domě, budeš poslouchat.“

 

Volání po revizích politických procesů udělalo mnohé z lidí šťastnými. Hlavně ty, kteří byli neprávem odsouzení, včetně jejich blízkých. Jirku zase udělalo šťastným, když Emilka jeho svodům, po čtyřech měsících jejich známosti, začátkem léta, konečně podlehla. Na gauči v jejich příliš malém bytě. Ze známosti se tak stala vážná známost. Stalo se to v tom samém čase, kdy si strana rychle uvědomovala vážnost své situace. Dvaadvacátého srpna roku 1963 Rudé právo přineslo zprávu o výsledcích revize. Rozsudky většiny politických procesů byly zrušeny a pár stovek odsouzených rehabilitováno. Včetně těch mrtvých, kteří za svou údajnou protistátní činnost dostali provaz. 

 

Štědrý večer oslavil Jirka spolu s Emilčinými rodiči a poprvé jedl rybí polévku. Jelikož před tím nic takového neochutnal, vylezly mu oči málem z důlků, podobně jako tři měsíce před tím předsedovi vlády Viliamu Širokému, kterého v jeho funkci překvapivě vystřídal Jozef Lenárt. Mimochodem rozinková omáčka se švestkami, rovněž nebyla nic moc.

 

Rok 1964 s sebou přinesl nový občanský zákoník, jehož platnost byla určena až do daleké budoucnosti roku 2014, kdy jak se fantastové šedesátých let domnívali, budou lidé cestovat na výlety na Mars a veškerou práci zastanou roboti vymyšlení Karlem Čapkem. K Jirkově smutku nový zákoník povinnou vojenskou službu nezrušil a tak ho první červenec uvítal v Jeseníku u Ostravy, jako součást vojenského železničního provozního oddílu. Ovšem ještě než odjel, pečlivě schoval svůj největší poklad. Motorku. Bylo mu jasné, že si nejstarší brách Honza, na ní brousí zuby.

 

Emilka měla Jirovu rodinu ráda. Jelikož byla sama jedináček, líbilo se jí ve společnosti tolika sourozenců. Rozuměla si jak s pubertální Maruškou, tak i ráda hlídala malého Milánka. Jediný koho moc nemusela, byl Honza. Jen co Jirka odjel, vystartoval na ní, kde má motorku. Když mu odpověděla, že neví, sprostě jí vynadal do zlodějek a kurev. Rozplakala se a utekla domů. Emilka nikdy nebyla moc průbojná a podobné problémy nesnášela řešit. Dva dny na to celou republiku vzrušila zpráva o tom, že svazarmovští potápěči našli na dně šumavského Černého jezera bedny s tajnými německými dokumenty dokazujícími, že Západní Německo a Rakousko jsou země plné fašistických přisluhovačů a tehdejších nepotrestaných zločinců. Československá televize tuto senzaci pečlivě zdokumentovala. To, že se ve skutečnosti jednalo o propracovanou akci StB s krycím jménem Neptun, vyšlo najevo až o mnoho desítek let později.

 

Existence Marušky, zapisovatelky na Bohumínském nádraží, se kterou se Jirka během své vojenské služby seznámil, vyšla najevo až po mnoha letech. Ono to totiž nebylo jen takové nevinné seznámení. Ba dokonce ani náhodný sex, jak je u vojáků zvykem. Maruška se totiž zamilovala a chtěla si Jirku urvat pro sebe. Za každou cenu. Jinými slovy, se chtěla vdávat a z Jirky udělat šťastného otce svých dětí a spokojeného železničáře na druhém konci republiky. Jirka chtěl zase sex. Emilka, byla daleko, hodně daleko a i když občas za ním přijela, chvíle vzrušení a vždy, kromě jednoho týdne v měsíci, připravený klín k dovádění, nemohla nahradit. Prezidenta Antonína Novotného rovněž nikdo nenahradil. V listopadu 1964 byl jako jediný kandidát opět zvolen do své funkce.

 

Jmenoval se Radek a po Emilce bez nejmenších ostychů vystartoval. Dělal montéra a chlubil se, že cestuje po celém světě. Poblíž města pracoval jen 14 dní jako záskok. Milušce se líbil a chvilky nad kávou s ním jí připomněly její minulý život, kdy v kavárnách strávila většinu svého volného času. Navíc, a to bylo podstatné, jí jeho zájem o ní skutečně imponoval. Přesto se však držela zpátky a Radkovým návrhům odolávala. I přes fakt, a to si musela přiznat, to co cítila k Jirkovi, nebyla láska v pravém slova smyslu. Měla ho ráda, to ano, ale milostné poblouznění, aspoň tak jak jí ho líčili kamarádky, vypadá trochu jinak. Nakonec odolala. Když Radek odjížděl, bylo jí to docela líto. Možná, kdyby měli trochu víc času, aby se vzájemně poznali, mohlo to dopadnout jinak.

 

Začátek léta žil v Československé republice starou, nyní po letech povolenou atmosférou studentských majáles a samozřejmě hlavně třetí spartakiádou, během které se na Strahově sešlo na 380 tisíc cvičenců. Slušný počet, vzhledem k faktu, že cvičit na Spartakiádu už nebyla samozřejmá povinnost. Jirka v té době definitivně vyřešil své milostné dilema. Naskytla se mu totiž možnost, aby zbytek své vojny dosloužil v Chebu, okresním městě, jen pár kilometrů od města. A od Emilky, samozřejmě. Pochopitelně jí hodlal využít, čímž udělal jasnou a poměrně drsnou čáru přes rozpočet Marušce, která zoufale přesvědčovala Jirkova velitele, aby její milý a snad i budoucí manžel, zůstal v Bohumíně. Marně. S koncem léta Jirka putoval do Chebu, aby za sebou nechal naivní dívku, která dostala lekci, že vojenské lásky nepatří k těm nejstálejším. Když se pak se svým hoře svěřila kamarádce, utěšila jí slovy, že je fajn, že jí Jirka aspoň neupíchl haranta. A taky rady, aby si příště, až si nabrnkne dalšího vojcla raději brala antikoncepci. Jmenuje se prý Antigest a holka po tom zaručeně neotěhotní.

 

V květnu roku 1966 se v Praze konal XIII sjezd KSČ, který se z pohledu prezidenta Novotného ani trochu nevyvedl. Drzost ekonoma Oty Šika, který ve svém projevu v jeho poslední den prohlásil, že do čtyř let bude nutné najít nové formy politického zřízení, byla bezpříkladná. Jirkovi byly formy politického zřízení ukradené. Už stříhal metr. A když ho dostříhal, události nabraly rychlý spád.

 

Zrovna když v Československu probíhalo velké cvičení spojeneckých vojsk armád Varšavské smlouvy, byla svatba Jirky a Emilky doslova na spadnutí.  Přednostní právo na byt totiž dostávali hlavně ženatí zaměstnanci dráhy. A tak vidina vlastního, společného bydlení nakonec vyvrcholila ve svatební veselí, spojené se zabijačkovými hody. Jitrnic a jelítek bylo dosytosti. Stejně jako alkoholu, který se postaral o bitku během svatební hostiny. Jirka s Emilkou si tak řekli své ano a o pár měsíců později si na sáňkách vezli do úplně nového bytu v panelovém domě svou skromnou výbavičku. Emilka, aniž by to tušila, si toho vezla ještě víc. Nový život, který v ní začal klíčit krátce po svatbě.

 

Čtvrtého února roku 1967 prezident republiky Antonín Novotný, varoval všechny účastníky VI. sjezdu ROH před přílišnou demokratizací společností, která může vést k podpoře imperialistických snah. Emilku zase varovaly její stavy a chutě, že něco není v pořádku.  Ano, byla těhotná. V třetím měsíci. Brzy bude matkou. Jirka byl nadšený. Chtěl, aby to byl kluk. Nejvyšší sovětský představitel a předseda KGB Nikita Sergejevič Chrusčov, který čtvrtého února přicestoval do Prahy, zase chtěl, aby byly v československém pohraničí umístěné dvě sovětské vojenské divize. Novotný ho slušně odmítl. Emilce zase začalo slušně narůstat bříško.

 

Sál ožil potleskem. Vystoupení Václava Havla sklidilo velký ohlas. Stejně jako vystoupení Ivana Klímy, nebo Pavla Kohouta. Čtvrtý sjezd československých spisovatelů v Praze se nesl v duchu kritiky odpůrců probíhajících společenských reforem. Delegace ÚV KSČ pod vedením svého ideologického tajemníka, sjezd předčasně opustila. Den po jeho ukončení se na Vysoké škole stranické, na oplátku Antonín Novotný ostře pustil do řad kritiků vedení státu.

„Je zapotřebí nastolit tvrdý kurs, který ukončí to společenské „tání“!“

 

Československá republika se mílovými kroky blížila k historickému mezníku svých dějin, který dějepisáři krátce poté nazvou pokus o kontrarevoluci a jejich nástupci po roce 1989 Pražské jaro. Jeho počátky však společnost, jako taková, však vnímala velmi vlažně. Maximálně s vědomím, že se asi něco děje. Vždyť co si budeme povídat, masa, pokud se nedá do pohybu, aby změnila dějiny, se většinou k milníkům staví laxně. Spíš jí zajímá, co bude dnes večer k jídlu a jestli nezdraží pivo. To by byl průser.

 

Emilka a Jirka v té době žili svým potomkem, který se po celodenním porodním maratónu objevil na světě 25. července roku 1967, aby se vzápětí rozeřval na celý sál městské porodnice. Malý zázrak zrození dostal jméno po tatínkovi Jiřík a Emilku v nemocnici všichni ujišťovali, že se jedná o nejkrásnější dítě, které se v poslední době narodilo. O tři měsíce později nejkrásnější dítě poprvé putovalo do dětských jesliček, neboť Emilka, musela nastoupit do práce. Peněz totiž nebylo nazbyt. Zvláště pro mladou rodinu bez bohatších příbuzných, žijící v reálném socialismu. Realita je někdy tvrdá, obzvlášť když se značně vyostří.

 

Situace se vyostřovala. Nikoho příliš nepřekvapilo, že se skalní komunistické jádro, sdružující se kolem prezidenta Novotného stále více prohýbala pod palbou kritiky. Rozněžnělou Emilku, zbožňující ten malý uzlíček nového života, naopak překvapila Jirkova slova: „Vždyť víš, že se mi malý děti moc nelíbí.“ Jim navzdory, byl ovšem starostlivý táta. Jiříček, jejich „Princ Žužlík“ byl totiž od počátku neduživé děťátko. Takový chcípáček, dalo by se říci. Přesto, světlo jejich života odsunující veškeré dění kolem do daleého pozadí.

 

„Chceme světlo! Chceme světlo,“ skandovali vysokošolští studenti v protestní demonstraci, poté co jin byl na kolejích vypnutý proud. Když došli do Nerudovi ulice, narazili na připravené příslušníky VB. Dostali přes hubu. Neměli si jí otvírat.

„Hezky otevři pusinku Jiříčku. Papání. Ham Ham.“ Z flašky se sunarem moc toho neubylo. Jiříček nechtěl papat. Gumovou násosku kojenecké flašky pořád vyplivoval. Byla mu odporná. Za chvilku zase začne vřískat hlady.

 

Časové znamení ohlásilo šest hodin, třicet minut. Psal se pátý duben roku 1968 a plénum ÚV KSČ se vyslovilo pro prohlubování reforem. Prezident Antonín Novotný, byl již minulostí. Před pár dny ho v prezidentské funkci vystřídal československý hrdina druhé světové války Ludvík Svoboda, který kdysi zastával záporný postoj, aby komunistická ideologie ovlivňovala armádu. Kdysi. Do strany vstoupil v roce 1948. Pět minut po dvanácté.

Bylo půl sedmé a Emilka předávala Jiříka do jesliček. Pak musí rychle do práce. V novinách se dočetla, že byla obnovená skautská organizace. Taky se tam dočetla něco o plíživé kontrarevoluci. Moc jí to nezajímalo, důležitější bylo, aby se malý Jiřík konečně zbavil svého odporu k dudlíku.  Když začal řvát, což on uměl, nebyl k utišení.

Druhý den podala demisi vláda Josefa Lenárta.

 

Tonda Kapek, generální ředitel ČKD a měl ve věci naprosté jasno. Československu hrozí kontrarevoluce. Hrozí tím, že všichni poctiví komunisti budou viset na Lucernách. Jako to hrozilo v Maďarsku. Hrozí taky tím, že přijdou o svá zasloužená oryta, což by bylo ještě horší. Fuj, takové svinstvo. Strana se rozštěpila a s tím je třeba něco udělat. Jeho jmenovec Tonda Novotný to vidí stejně. A s ním i další soudruzi. Je třeba jednat.

Tonda sedl ke stolu a začal psát dopis začínající přátelským oslovením. „Drahý Leonide Ilijiči...“ Už jeden dopis před časem napsal. V češtině. Dal ho příteli Československa, největšímu soudruhovi ze Sovětské země Leonidu Ilijiči Brežněvovi osobně. Během jednání československých a sovětských komunistů v Čierné nad Tisou. Nic se nestalo. Je proto třeba napsat druhý. V azbuce. A taky je třeba, aby se pod něj podepsalo víc lidí. Bude tak mít větší váhu.

 

„V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“

 

Tonda Kapek v tom měl jasno. A spolu s ním další čtyři poctiví soudruzi. Lojza Indra, Olda Švestka, Drahoš older a Vasil Bilak. Nemohl tušit, že se jejich psaní stane záminkou k okupaci, která ho jednou označí za vlastizrádce. Stejně tak nemohl tušit, že jeho snaha byla zcela zbytečná, neboť o okupaci již bylo rozhodnuto dávno před tím. 

Jiříček začal mluvit hodně rychle. Ještě před svými prvními narozeninami. Jeho první slůvko bylo „Táta.“

Když táta Jirka přišel večer domů, vyprávěl, jak s chlapama v hospodě rozebírali, že nějakej ožralej esenbák srazil autem rakouskýho novináře. Nic zásadního. V týhle republice chlastaj všichni. I policajti.

 

Byla to noční šichta jako každá jiná. Nádraží žilo klidem jedné srpnové noci. Než se stačila zlomit v druhý den, přijeli tanky. Ne, nebylo to cvičení, jak se domníval výpravčí Šotola, tímto dnem začala okupace, kterou pozdější politická rétorika slov změnila v bratrskou pomoc před hrozící kontrarevolucí.

 

Jirka dosloužil svou dvanáctihodinovou šichtu v relativním klidu. Teda, jestli se klidem dá nazvat to, že nezahmouřil oka a myšlenkami byl u Emilky a malého Jiříka. Se svítáním tanky a obrněné vozy označené bílým pruhem dorazily k budově nádraží. Dav, který se kolem nich seběhl, nebyl nijak početný. Lidem stále ještě nedocházelo co se děje. Rozhlas vyzýval k ukázněnosti. Nikdo si přece nepřál krveprolití. Krev není voda.

 

Jirka utíkal z práce rychle domů. Těch dvanáct minut obvyklé chůze se díky běhu změnilo na polovinu. Emilka zrovna vstala, nakrmila Jiříka, terý s vřísotem, jako obvykle odmítal jíst a chystala ho do jeslí.

„Ne, nikam nepůjdeš!“ zatarasil jí cestu ke dveřím. „Rozumíš, nikam. Jsme okupovaný!“

„Ale,“ zasmála se Emilka. „To bude nějaká hloupost!“

Hlas v dráťáku právě vysílal výzvu, aby se občané zdrželi jakýchkoliv provokací. Že už prý byli první mrtví. Velitel vojenské posádky ve městě zahradil příjezdovou bránu dvěma tanky. Zbytečně. Velitelství nedalo souhlas bránit se a tak byla kasárna v krátké době obsazena.

 

Když Jirka s Miluškou a malým Jiříkem vyšli společně dopoledne do města k doktorovi pro neschopenku, aby Emilka neměla neomluvenou absenci v práci, potkávali mnohé lidi. Udivené lidi nad tím, co se stalo. Nadávající lidi nad tím co se stalo. Lidi doufající, že to co se stalo se nějak rozumně vysvětlí a nebude mít dlouhého trvání. Zprávy z vnitrozemí republiky byly mnohem drsnější. Vláda se prý sešla na mimořádném jednání a vyjádřila protest vládám pěti států, které uskutečnily okupaci. Mnozí navzdory varování napadali okupační vojska. Střílelo se. Tekla krev. Ne však tasy. Tady ve městě.

 

Druhý den šla Emilka normálně do práce. Jirka měl volno. V továrně pražské ČKD zasedal mimořádný sjezd KSČ. Sjezd zvolil nový ústřední výbor v čele s Alexandrem Dubčekem, který byl zadržen a internován. Brzy ho čekala, stejně jako ostatní vrcholové politiky cesta do Moskvy, aby svými podpisy posvětili, že okupace není okupací. Počet mrtvých zase o něco stoupl. Ne však ve městě. Honza Šorejs si nad půlitrem piva zanadával na zkurvený okupanty. Stejně jako ostatní, včetně Jirky. Emilka se doma starala o Jiříka. Honza už toho měl plný brejle a před hospodou zaparkovanou motorku. Byl totiž přespolní.

 

Okupace spojenými armádami států Varšavské smlouvy si ve dnech od 21. srpna do 3. září 1968 vyžádala 72 mrtvých a 266 těžce raněných. Ve městě si vyžádala smrt jednoho jediného člověka. Honza Šorejs vyrazil v noci z hospody domů. Nakoupeno měl všechna čest.  Snad díky tomu na cestě vedoucí k vesnici kde bydlel, nezaregistroval tank před sebou a napálil to do něj v plné rychlosti. Byl na místě mrtev.

 

Pár dní na to táta Jirka přinesl z hospody vtip.

„Víte proč jsou Rusáci naši bratři a ne kamarádi?

No přece proto, že kamaráda si můžeme vybrat, ale za bráchu většinou nemůžeme.“

Miluška se nesmála, ale dala mu za pravdu. Jirkovo nejstarší brácha Honza byl pěknej hajzlík a jejich rodiny se příliš nestýkaly. I přes fakt, že se spolu s Jirkou seznámili právě díky Věře a Honzovi.

 

 

Věnování sedmnácté

„Věnovat tento text obětem srpnové okupace by bylo klišé. Věnovat ho zase dni svého narození, by bylo zase sebežerské. Nezbývá tedy nic jiného než ho věnovat všem lidem, kteří se rádi chlubí, že „byli u toho“ i přes fakt, že většinou přišli až ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto a nic nemohli ovlivnit. Mnozí zase, jsou při tom, aniž by si to kdy uvědomili. I jim patří tento text. A pak jsou zde i ti, kteří chtějí být při tom a dříve nebo později, na to dojedou. Těm těchto pár vět patří především.“

 

Následující povídka

Jiříkův obyčejný příběh 03:  První školní den (1973)

 

více ze společnosti >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]