Profily



ARDENY 1944 05: Masakr má jméno Malédy

 
Jak zasáhly jednotky SS do bojů v Ardenách? Možná, že tento příběh ukáže i jinou stránku, než hrdinný boj…..
Bouchly příklopy v tankových věžích a motory jsou nahozeny…
 
Vyčouhlý Joachim Peiper, oberstumbannführer, velitel úderného čela 1. pancéřové divize SS, jel spokojeně v čele své kolony. Tanky duněly, obrněné transportéry se vlekly za nimi a pěchota seděla, kde se dalo. Na transportérech nebo přímo na tancích. Celý ten pohled na skřípějící a rachotící bojovou kolonu byl pro Peipera přímo božskou hudbou.
Baugnez!
 
Konečně se objevila křižovatka, první bod v jejich pochodovém plánu mezi St. Vithem, Stavelotem a Malmédami. Ještě malý kousek a jednotka bude na místě svého nasazení. Potom přijde jejich úderná síla, která smete Američany a budou pokračovat na Lutych, Antverpy. S překážkou, jakou by mohlo být dobytí cesty k Masse, si nedělal žádné starosti. Sebevědomí stoupalo každým metrem pochodu jeho pancéřové divize.  
 
Střelec u průzoru sebou trhl a náhle vypálil ostrou dávku z kulometu.
Peiper vyhlédl. Na cestě stál opuštěný džíp a osádka se rozprchla. Jen za jedním stromem se krčil jeden americký voják, který mával přilbou.
 
„Palbu zastav!“ zařval vztekle Peiper a potom již klidněji dodal: „To jsou naši chlapi z jednotky Stielau!“ Vysunul se z tankové věže, seskočil na zem a zamířil ke čtyřem Američanům, kteří opatrně vystoupili z příkopu na silnici.
 
Americký seržant se postavil do vzorného „německého“ pozoru a vymrštil pravici do výše k nacistickému pozdravu.   
„Pane oberstumbannführere, velitel komanda šikovatel Rohde! Kolem vás na St.Vith odjely části 7. tankové divize. Ty další ale jedou sem, a družstvo nadporučíka Pettera obrátilo silniční ukazatele, takže jedou přímo na vás!“
Peiper se uznale zašklebil: „Gratuluji, pane šikovateli. Tohle je dobrá práce. Potřebujete od nás nějakou pomoc?“
„Ne,“ odpověděl Rohde, „jedeme zpět ke křižovatce vystřídat pana nadporučíka, který potom pokračuje v cestě do týla.“ Seržant vymrštil pravici a zazubil se. „Přeji panu oberstumbannführerovi mnoho štěstí při lovu. Jsou nadehnaný jako ovce na porážku, takže ještě jednou šťastný lov, pane oberstumbannführere!“
 
Muži v amerických uniformách naskákali do džípu, zapískaly gumy na silnici, vůz se prudce otočil a zmizel za zatáčkou.
Na Peiperův pokyn se na každou stranu silnice rozjely dva tanky a otočily hlavně děl k cestě. Motory ztichly. Nastalo ticho na čekané. Lovná zvěř pomalu přicházela.
 
Ze zatáčky vyjel džíp, řízený jedním důstojníkem. Za ním se pohybovaly nákladní vozy s pěchotou a dvě obrněná vozidla.
 
Zarachotila dávka z kulometu následovaná dělostřeleckou palbou. Skřípění brzd, nářek a tříštění plechů a skla. Důstojník v džípu klesl provrtán dávkou z kulometu, vyjel z vozovky do příkopu a převrátil se. Obrněné vozidlo, které uzavíralo kolonu, bylo hned první salvou granátů v plamenech. Druhé obrněné vozidlo na čele kolony mělo více starostí s velitelským džípem před sebou, že nestačilo vůbec reagovat a zastavilo těsně na krajnici, přímo před hlavní velitelského tanku. Střelba z německých zbraní se rozlehla po okolí.
 
Američané se vzdali. Stáli překvapeně vedle svých vozidel. Někteří podpírali raněné, někteří sprostě kleli. Ale všichni stáli se zdviženýma rukama.
 
Peiper se usmíval. Velmi dobrý lov. Bez jediného tankového výstřelu stálo na silnici asi sedmdesát vyděšených Američanů. Zvedl ruku. Motory naskočily a tanky se řadily zpět do pochodového proudu. Na velitelský tank vyskočil obtloustlý oberscharführer.
 
„Pane oberstumbannführere,“ křičel, aby přehlušil hukot motorů, „co máme udělat se zajatci. Přeci je nemůžeme vléci sebou!“
„Víte přeci,“ začal pomalu Peiper a mnul si bradu. Byly věci, které se mu příčily 
a které se nedaly aplikovat na všech frontách. Jiná situace byla v Rusku, ale proti Američanům? „Víte,“ opakoval, jakoby se sám chtěl přesvědčit, že rozhodnutí, které bude muset udělat, je pouze nutnost, která se musí snoubit s jeho bojovým úkolem, „že zítra musíme být ve Stavelotu. A z osazenstva tanků nemohu uvolnit ani nohu. O transportérech nemluvím. Pěchotu, kterou nám slíbili, tak ta ještě nedorazila na místo setkání. Takže prostě Američané mají smůlu.“
 
Aby dodal svým slovům důraz, vysunul bojovně bradu a jeho pohled ztvrdl. „Mají smůlu, že narazili na nás a ne na druhý sled. Ten má přeci jenom více času než my….“
„Rozumím, pane oberstumbannführere!“ vyštěkl obtloustlý oberscharführer. „Mám s tím zkušenosti z Ukrajiny a Ruska. Nebudou s tím žádné problémy!“ a seskočil s tanku.
 
Čelo kolony se pohnulo a ocelový had vyrazil po silnici. Tanky a transportéry hřměly dál svoji monotónní píseň a zanechaly za sebou hlouček mužů v olivových uniformách. Američané stáli jako opaření. Nevěděli, co si mají myslet. Vše odporovalo zavedeným pravidlům. Zůstali stát sami na silnici s oddílem SS-manů.
 
„Vorwärst,“ vyštěkl rozkaz oberscharführer a zajatci se váhavě vydali po silnici. Z boků a v čele šli stráže se samopaly a za nimi jel pomalu transportér.
Oberscharführer se rozhlížel, hledal vhodné místo pro „rozlučku“, jak to sám žerterm na Ukrajině nazýval. „Tam!“ ukázal rukou jeden z SS-manů, který se dovtípil, co bude následovat.
 
Malá loučka spadala nízkým svahem k lesu a po obou stranách byl ubíhající val – místo velmi příhodné pro odklízení mrtvol. Muži se začali bez povelu pomalu rozestupovat. Jednotka SS byla v této činnosti dokonale sehraná. Známá situace z Ruska, usmál se oberscharführer.
 
Transportér přidal plyn a se supěním se vyšplhal na nízký úval. SS-mani se rozestavili kolem druhé vyvýšeniny. Les před zajatci zůstal volný.
 
„Schnell, schnell!“ vykřikovali strážci a hlouček zajatců se pomalu s údivem valil na loučku. Tohle přeci není zajatecký tábor, blesklo několika z nich hlavou. Nikdo je nedoprovázel, nikdo jim neřekl, co s nimi bude a kdy dorazí do zajateckého tábora, či kdo si je převezme. Nic. 
 
Zajatci zvolna vstupovali na loučku a uprostřed, jakoby na povel, se všichni zastavili. Začali se překvapeně rozhlížet a přešlapovat na místě.
První řada zajatců se zhroutila, výstřely je zastihly nepřipravené. Další se pokoušeli útěkem zachránit. Rozprchli se do všech stran. Někteří směřovali k lesu, jiní přímo proti střílejícím SS-manům. Smrt je dostihla v běhu. Paže se vymršťovaly do výše a těla v groteskních skocích dopadala na zem.
 
Neuplynuly ani tři minuty a prostor mezi úvaly a lesem byl pokryt bezmocně ležícími postavami v olivových uniformách.
Jedna z postav se pohnula. Pokusila se nadzvednout a dát do běhu. Těžce raněný voják se klopýtavě snažil dostat k lesu. Kulomet z transportéru zaštěkal. Postava se zhroutila na již zkrvavený sníh, jako by jej podťal blesk.
 
SS-mani obcházeli jednotlivé mrtvoly zabitých Američanů, prohlíželi kapsy a občas zazněl výstřel, kterým dobíjeli zraněné.
 
Transportér se již téměř otočil a chystal se opustit loučku. SS-mani přestali obcházet mrtvé a rychle naskákali do ocelové korby a zakrátko již jen vzdalující se rachot pásů zpíval poslední ukolébavku popraveným.
Oberscharführer se usmíval. Dnešní den se vydařil. Měl u sebe troje hodinky a jedno zlaté pouzdro na cigarety od důstojníka. Je sice pravda, že pouzdro je lehce škrábnuté, ale zase je ze zlata.     
 
Jakmile utichl zvuk v dáli, nadzvedla se hromada mrtvol a vykutálela se postava zbrocená krví. Voják se namáhavě zvedl a s vytřeštěnýma očima obhlížel okolí. Nic se nepohnulo. Pouze mrtví muži v olivových uniformách leželi na bílém sněhu zbroceném krví. 
Raněný voják se klopýtavě rozběhl k lesu….
 
Ráno, za úsvitu 18. Prosince 1944 udeřily jednotky 1. pancéřové divize SS pod velením oberstumbannführera Peipera na slabou obranu Američanů ve Stavelotu a pokračoval k mostu přes Ambléve…..  
 
Velmi zajímavou epizodou bitvy v Ardenách je i ta skutečnost, že právě jednotka pod vedemím oberstumbannführera Peipera, 1. pancéřové divize SS, se střetla s 82. divizí  amerických výsadkářů. Kosa padla na kámen. Právě tato 82. divize objevila povražděné Američany u Maléd.V údolíí řeky Ambléve vzplály boje, které neznaly slitování. Parašutisté šli do útoku. Došly náboje. Šlo se na bodák. SS-mani se začali obracet na útěk. Američané je pronásledovali, zuřivě a neúnavně. Nikdo nebral zajatce.
 
Taková potom byla pomsta Američanů za zavražděné vojáky u Maléd.
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]