Manstein měl k Hitlerovu záměru stažení jednotek tedy návrh – Modelova armáda ponechá na severní frontě značné síly, bude poutat nepřítele, Hoth a Kempf budou pokračovat v boji a zničí nepřátelské síly jižně od Kurska – bude to tedy v jistém smyslu poloviční „Citadela“. 

 

Kluge však nepovažuje za možné nechat 9. armádu v jejím bojovém prostoru, naléhavě žádá přerušit bitvu a stáhnout svazky do výchozích pozic před začátkem operace „Citadela“. 

Hitler mu to dovoluje.  Zároveň dovoluje i Mansteinovi pokračovat na jižní frontě v útocích s těmi silami, které má k dispozici. Polovičaté řešení.

 

A tak může Hoth svůj útok obnovit. Do prostoru jižně od Prochorovky dorazí i operační skupina „KEMPF“. Spolu s ní zasazuje Hoth úspěšný úder sovětské 69. armádě, která se tak se dvěma tankovými sbory ocitne v kotli Ržavec – Belenichino – Gostičevo. 

 

Při této operaci se podaří Mansteinovo vojskům zajmout 34 000 sovětských vojáků. Sověti tak vlastně ztratí na jižní frontě kurského oblouku 85 000 mužů. To je skoro tolik jako německá armáda u Stalingradu. 

 

Teď však přichází i konec ofenzívy na jižní frontě – Hitler totiž 17. července 1943 nařizuje tankový sbor SS okamžitě vyvést z boje. Chce jej vrhnout do Itálie. Přitom již dneska víme, že jeho hlavní síly stejně potom ponechá na východní frontě. Dále nařizuje, kvůli těžké situaci u Orla, předat dvě tankové divize skupině armád Střed. 

 

Hitler nakonec tedy Mansteinovy protesty sice odmítl, ale nezasáhl, když se Manstein rozhodl v akci pokračovat na vlastní pěst (musel se vzdát hlavního úderu, ale hodlal zničit co nejvíc jednotek nepřítele). 16. července však akce z jeho pohledu v podstatě skončila, neboť mu Hitler odebral 2. tankový sbor SS, bez kterého nemohl v útocích pokračovat. Přesto však i nadále prováděl alespoň dílčí útoky proti exponovaným pozicím nepřítele a to až do 22. července, kdy mu Hitler odebral další jednotky a přísně mu nařídil další akce ukončit.

 

Hitlerův rozkaz znamená pro Mansteina konec všech operací u Kurska. Zbývající síly totiž neudrží dosaženou linii. Manstein se do začátku srpna 1943 musí stahovat do výchozích pozic u Bělgorodu. 

Tento ústup je poznamenán těžkými ztrátami, především zbraní a techniky. Do této doby stlačené sovětské divize získají prostor a prudce pronásledují Němce. A tak se z hrozící porážky Rudé armády u Kurska stává vítězství. 

Poslední velká německá ofenzíva v Rusku je u konce. Ztráty techniky jsou nevratné, neboť pole opanují Sověti. Nejhorší však je, že zálohy pozemního vojska Němců, které se tak pracně vytvářely jsou ztraceny. Hlavní síly motorizovaných divizí se ztenčily a nebyl dosažen vytčený cíl. 

 

Výsledek bitvy u Prochorovky tak zůstává poněkud sporný a obě strany ji reklamují jako své vítězství. Manstein nepochybně odrazil sovětský protiútok a údajně byl (dle svého vlastního tvrzení) připraven pokračovat v úderu, který měl šanci na úspěch. Pravděpodobně tak situaci skutečně viděl, protože když Hitler operaci Citadela 14. července ukončil a odebral Mansteinovi část jeho jednotek, velitel skupiny armád Jih ostře protestoval - tvrdil že již porazil hlavní síly protivníka a je čas jej dorazit. Toto tvrzení je zejména v sovětské literatuře odmítáno jako příliš optimistické, sovětská strana stále disponovala rozsáhlými zálohami, které mohla kdykoliv nasadit. Pro správné posouzení situace je třeba zvážit odpovědi na dvě otázky. Proč se Manstein musel vzdát útoku na Prochorovku? Podle něj bylo příčinou zrušení operace ze strany Hitlera a odvelení jeho klíčových jednotek jinam. Podle sovětské strany díky těžkým ztrátám z bitvy u Prochorovky (protože ji v podstatě prohrál). Druhá otázka zní: Byl Manstein schopen pokračovat v akci a zvítězit? Stanovisko sovětské strany je jednoznačné - nemohl. Z Mansteinových pamětí, jeho protestů i následného jednání je zřejmé, že se upřímně domníval, že zvítězit může, ovšem zřejmé je i to, že měl zkreslené představy o velikosti dosud nedotčených záloh na sovětské straně i o situaci skupiny armád Střed. V této otázce panuje mezi odborníky konsenzus, že Manstein protivníka dosud ještě neporazil a že jeho šance na úspěšné pokračování v útoku byly pravděpodobně naprosto nulové.

 

 

Operace Kutuzov: protiútok

 

V průběhu srpna pak provedla Rudá armáda generální protiútok (operace Kutuzov, která byla pojmenována po Michailovi Kutuzovovi, carském generálovi, který vyhnal v roce 1812 Napoleona z Ruska.) v Kurském a Orelském oblouku i Doněcké oblasti, který vrhl obě německé skupiny armád zpět. 

 

Sovětské velení udělalo to, co navrhoval Manstein Hitlerovi – udeřilo z obrany. V době, kdy vrcholila bitva u Kurska – 12.7.1943 – zahájily Sověti nejprve klamný útok proti týlu Modelovy 9. armády. Tento útok vedený proti 2 .TA se rozrostl v těžké obranné boje a znamenal, že sem musel Model stáhnout značné útočné síly. Ty potom chyběly u severní útočné skupiny. A tak si sověti vynutili postupné zastavení operace „Citadela“, ještě než Model a Manstein dosáhli úspěchu. Vlom byl ještě na chvíli obrannými boji zažehnán, ale jen na chvíli. 

 

Hlavní tankové a motorizované síly Němců na východní frontě byly pryč. Na to Sověti čekali, to byla jejich chvíle. Hitler prohrál nejen vítězství, nyní prohrál i případnou remízu! 

K sovětské ofenzívě se 15. července 1943 přidaly i jednotky Centrálního frontu, které dosud bránily severní část Kurského výběžku. 

 

Rudé armádě se podařilo postupně likvidovat síly protivníka, ale její postup nebyl dostatečně rychlý, protože stále naráželi na připravenou německou obranu. Ustupující německá armáda zanechávala po sobě při taktice spálené země úplnou spoušť. Byly vyhazovány do vzduchu železniční tratě, cesty byly zaminované, likvidovalo se vše, co by mohla postupující Rudá armáda využít.

 

Stalin chce znovu, jako před rokem, útokem přes Charkov na Dněpr a odříznout Němce od Doněcké pánve. 

 

3.srpna 1943 zahajují Sověti po obou stranách Bělgorodu mohutnou ofenzívu. Pět armád Voroněžského frontu po mohutné dělostřelecké přípravě vyráží do útoku. 

Dle Sovětských údajů mají sověti šestinásobnou převahu v počtu dělostřeleckých hlavní a tanků. V místě průlomu je soustředěno 230 děl a minometů na 1 km. Za útočícími divizemi stojí připraveny 1. a 5. gardová TA. Soustředění tanků v průlomu zní – 70 tanků na jeden km frontové linie. 

 

V několika týdnech trvajících bojích byla německá obrana proražena a 5. srpna 1943 byl osvobozen Orel. Dvě historická, strategická a dopravně – politická střediska Ukrajiny a centrálního Ruska jsou dobyta zpět. 

 

Orelská a Bělgorodsko-charkovská útočná operace se rozvíjely v těsné součinnosti s útočnými operacemi na dalších úsecích východní fronty. Významná byla pomoc Jihozápadního a Jižního frontu, které svým útokem vázaly donské uskupení nepřítele a přinutily německé vrchní velení, aby od Bělgorodu přesunuly pět tankových divizí na Donbas. Obdobný význam měl pro Orelskou operaci útok Západního a Kalininského frontu na smolenském směru.

 

Podle rozkazu vrchního velitele Stalina, adresovaného generálům Popovovi, Sokolovskému, Rokossovskému, Vatutinovi a Koněvovi, bylo na počest osvobození Orla a Bělgorodu dne 5. srpna v Moskvě vypáleno 12 dělostřeleckých salv ze 120 děl jako hold a poděkování zúčastněným velitelům a vojskům. Byly to první vítězné salvy v této válce. Další byly vypáleny 23. srpna na počest osvobození Charkova.

 

Tím ale sovětský postup neskončil. Již 15. srpna 1943 vstoupily sovětské jednotky do Brjanska, čímž byl zlikvidován německý výběžek fronty severně od Kurska.

 

V té době úspěchy nadopovaná, nezastavitelná Rudá armáda získávala postupně zpět všechno území, ztracené během německé ofenzívy, a po pátém srpnu, kdy byly dobyty dva nejdůležitější opěrné body Wehrmachtu, Orel a Bělgorod, byl tak umožněn její další bleskový postup až k Dněpru. 

 

Maršál Stalin má pro nejbližší chvíle jasný cíl – odříznout německou skupinu armád Jih od Dněpru, zatlačit ji k Azovskému moři a tam ji zničit. 

Německou stranu hodně poškodila chyba Mansteina, který zřejmě žil i nadále v iluzích ohledně sil nepřítele a nepřipravil svou skupinu armád na ústup, což vedlo ke ztrátě značného množství cenného materiálu.

 

Na jihu mezitím probíhala operace s označením Vojevůdce Rumjancev pod přímým Žukovovým velením. 3. srpna 1943 byl zahájen útok na město Charkov. Po odražení německého protiútoku dobyli Rusové Charkov 28. srpna 1943. V celém Rusku stoupalo nadšení a lidé byli přesvědčeni, že válku vyhrají. Dokonce i Stalin byl ovlivněn vítězstvími natolik, že 1. srpna 1943 opustil svoji daču a poprvé a naposledy navštívil frontu.

 

Operace Citadela byla poslední velká Německá ofenzíva na východní frontě. Skončila pro Němce katastrofou a znamenala definitivní obrat ve vývoji války v Rusku. 

 

 

Následky bitvy

 

Myšlenka velké vítězné bitvy na východní frontě snad nemusela být mylná (byť válku již s největší pravděpodobností nemohla zvrátit), ovšem místo i způsob byly zvoleny velice nešťastně a odklady akce a nerozhodnost Hitlera ohledně nasazení záloh definitivně zmařily i ty malé šance na úspěch, které zbývaly. Mnoho odborníků se ovšem kloní k názoru, že zmíněné okolnosti nebyly zas až tak podstatné. Podle nich už v roce 1943 nebylo v silách Německa ochromit Rudou armádu a rozdíl v průmyslových potenciálech obou stran vylučoval, že by se situace mohla v tomto ohledu někdy změnit v Hitlerův prospěch.

Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kurska asi 2/3 svých obrněných sil. Rozhodující byly nejen ztráty (které sice byly citelné, ale nikoliv zdrcující), ale zejména ztráta času, promarnění příležitosti a oslabení ostatních částí bojiště. Německé ztráty dosáhly od 5.července na jihu 350 tanků a asi 10.000 mužů a 200 tanků a 25.000 mužů na severu. I když sovětské ztráty byly asi 4 násobné a představovaly téměř polovinu všech nasazených tanků, Rusové je narozdíl od Němců byli schopni nahradit. 

 

Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kurska umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Doňské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy (konkrétně pád Sicílie a města Orel). Dva dny po osvobození Orla 7. srpna začala Smolenská operace a od 24. srpna do vánoc 1943 se uskutečnila gigantická bitva o Dněpr, při které byla osvobozena Levobřežní Ukrajina a Kyjev. Německá strana už nikdy neměla získat výraznou strategickou iniciativu na žádné části evropského bojiště a poměr sil mezi ní a Spojenci se stále výrazněji měnil v její neprospěch. Jakékoliv shromáždění relevantních německých sil k (proti)útoku (bitva v Ardenách, operace Jarní probuzení) automaticky znamenalo natolik riskantní oslabení ostatních pozic, že žádná podobná akce neměla šanci na celkový dobrý výsledek.

 

Kurská bitva nebyla jen epizodou, jednou z řady jiných bitev na evropském válčišti. Bitva množstvím zasazených sil a prostředků a prostorovým rozmachem – více než 4 miliony lidí, 69 000 děl a minometů, kolem 13 000 tanků a samohybných (útočných) děl, až 12 000 bojových letounů, při šířce fronty v obranné operaci 550 km, v útočné operaci 700 km a hloubce postupu 150 km – přesahuje v mnoha směrech známější bitvy a události druhé světové války.

 

Navíc bitva u Kurského oblouku se nepopiratelně stala událostí, která znamenala obrat války na východní frontě. Rudá armáda se v Kursku a po Kursku zásadně změnila. Tanková vojska jsou nově rozčleněna. Rudá armáda získala významné strategické vítězství. Dokázala totiž vyčerpat jádro německých sil, což byl přesný opak původních záměrů Adolfa Hitlera a jeho generálů. Výsledek bitvy u Kurska tak předznamenal další průběh bojů na východě. Německé síly byly nuceny ustupovat na západ do hloubi Ukrajiny směrem k řece Dněpru a již nikdy nebyly schopny uskutečnit útočnou operaci strategického rozsahu. Právě u Kurska tak začalo konečné osvobozování území Sovětského svazu a ve zbývajících necelých dvou letech války Rudá armáda již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze.

 

Předchozí kapitola: BITVA V KURSKÉM OBLOUKU 07: Bitva u Prochorovky (Operace Kutuzov)