Profily



Pochody smrti: poslední kapitola zvěrstev druhé světové války

 

 
„Fronta a s ní i náš armádní sbor postupovaly za těžkých bojů Slovenskem až na Moravu. Po silnicích, cestách a všude, kde se dalo projít, táhli v houfech, ve skupinách i jednotlivě bývalí vězni z koncentračních táborů, kteří byli osvobozeni Rudou armádou. Kdysi to byli silní a zdraví lidé, dnes se po silnicích ploužily lidské trosky. Dal jsem rozkaz zastavit a vzal jsem jednoho z vězňů k sobě do kabiny. Byl naprosto vyčerpán a vrásčitá kůže napovídala, že jde o starce. Jaké však bylo mé překvapení, když  mi řekl, že je mu 30 let.“ (podplukovník Rudof Šimáček)
 
Válka končila. V neprospěch Třetí říše, která měla trvat navěky a snad proto si její představitelé nikdy nelámali hlavu s následky svých činů. Nyní se však situace změnila, proto bylo nutné zahladit stopy těch nejkřiklavějších zločinů na jejich čelních místech byly továrny na smrt – koncentrační tábory, jejichž mašinérie vzpírající se všem principům „lidství“ fungovala až do posledních dní. Fronta se však přibližovala a tak bylo nutné ty, kteří přežili přesunout jinam. Ale kam?
 
První transporty a pochody smrti začaly v třeskutých mrazech v lednu 1945.
Vězňové měli na sobě jen plátěné pruhované kazajky a na nohou dřeváky. Chodidla byla zabalená do onucí. Ti, kdo byli v táborech déle, byli vyhublí až na kost. Většina vězňů byla nemocná. Nemocní a staří brzy pochodu nestačili. Esesáci dodržovali příkaz do puntíku. Kdo se opozdil, kdo zůstal stát, byl bez milosti zastřelen. A tak každý pochod lemovaly desítky a brzy stovky mrtvol.
 
 
Princip Pochodu smrti
 
Pochod smrti je expresivní označení pochodu, jehož výsledkem je smrt většiny či všech zúčastněných.
 
Termín se používá též pro případy pochodů zajatců a vězňů v době II. světové války. Na tichomořském válčišti se jednalo zejména o Bataanský pochod smrti v roce 1942 a Sandakanské pochody smrti v roce 1945. V Evropě byli v letech 1944–5 vězni z koncentračních táborů blízko fronty nuceni pod hrozbou okamžitého usmrcení jít mnohakilometrové pochody bez dostatečné obživy a odpočinku. Ač zpravidla primárně plnily úlohu evakuace před postupujícími spojeneckými vojsky, předpokládá se, že smrt co nejvíce vězňů mohla být jedním z očekávaných důsledků.
 
Stejný osud čekal mnohé válečné zajatce Rudé armády nebo údajně některé skupiny sudetských Němců během divokého odsunu. Zdokumentovaný je brněnský pochod smrti německého obyvatelstva v jehož důsledku zahynulo 1691 osob.
(zdroj: wikipedia)
 
 
Krutá realita jednoho z mnoha Pochodu smrti
 
Tábor Grunberg byl založen jako tábor nucených prací pro židovské ženy. Nacházel se na území dnešního Polska jihovýchodně od Vratislavi u města Grunberg a v polovině roku 1944 se stal pobočným táborem Gross-Rosenu. V létě 1944 v něm bylo vězněno přibližně 900 židovských žen od šestnácti do třiceti let, z nichž mnohé sem byly zavlečeny z východní části Horního Slezska. Pochod smrti ze Schlesierse náhle zdvojnásobil počet uvězněných asi na 1 800. Když se přiblížila Rudá armáda, musel být tábor okamžitě vyklizen. A tak si ženy ze Schlesiersee ani nestačily vydechnout a za den či dva se musely vydat na další pochod smrti, tentokráte i s kamarádkami z Grunbergu. 
 
20. ledna 1945 Němci rozdělili ženy do dvou skupin a každé určili jiný cíl. Jeden strážný oddíl vyrazil se skupinou asi 1 000 vězenkyň směrem na Helmbrechts , což byl pobočný tábor Flossenburgu v bavorských Horních Francích, zatímco jiný německý oddíl směřoval se zbývajícími ženami do Bergen-Belsenu, severně od Hannoveru. Jedna žena, která přežila pochod smrti, na něj vzpomíná takto: „Cestou se mnoho žen zhroutilo vyčerpáním. Nebo už ráno nemohly vstát. Dozorci je na místě zastřelili. Naši skupinu také doprovázel koňský povoz. Na něj byly cestou nakládány zesláblé ženy. Polomrtvé byly posléze dovezeny do lesa a tam byly zastřeleny nebo jen postřeleny a nechány na pospas zimě. Pokaždé, když se vůz naplnil, odjížděl do lesa. Podle mého odhadu dorazilo do Bergen-Belsenu asi jenom 30 % naší skupiny. Pochod přes 400 km trval něco přes měsíc. Vězeňkyně zdolávaly tuto vzdálenost pěšky a přespávaly na zmrzlé zemi nebo ve vymrzlých stodolách. Cestou jich spousta zemřela. Skoro žádná z nás neměla pořádné boty. Některé musely jít bosé. V době pochodu ležel všude sníh. Z 1 000 žen, které musely tento pochod podstoupit, jich do Helmbrechtsu dorazilo 621. Některým ženám se podařilo uprchnout. Každé ráno při vstávání zůstalo na zemi mnoho mrtvých žen. Kromě pochodu a vraždění docházelo na tomto pochodu smrti k obvyklým projevům násilí a týrání, jako bylo brutální bití, nedostatečná strava, zoufalé oblečení, úděsné podmínky pro přenocování, všudypřítomný teror. Po příchodu do Helmebrechtsu 6. března mnoho žen sužovala úplavice a měly omrzliny na nohou. Mnoho z nich postihla noma, sněťové onemocnění tváře, jež krutě poznamenává vzhled. Nemocným se rozpadá sliznice v ústech a tkáň tváří, takže jim vyhřeznou čelistní kosti.
 
13. dubna 1945, tedy necelé čtyři týdny před koncem druhé světové války, kdy už vojenská situace Německa byla očividně beznadějná, začal pochod smrti z Helmbrechtsu. Velitel Dorr rozhodl evakuovat tábor na svoji odpovědnost. Před odchodem promluvil k některým svým podřízeným a vysvětlil jim, že vězni budou rozděleni do tří skupin a každá z nich bude doprovázena oddílem dozorců a dozorkyň. Všechny skupiny měly stejný cíl. Ten jim ale nesdělil. Těžce nemocné ženy měly být vezeny na voze. Není jasné, jaké rozkazy vydal ohledně vězeňkyň, které během pochodu zeslábnou natolik, že nebudou moci jít, ale rozhodně nařídil, že je nesmí opustit živé. A zcela určitě strážcům nezakázal do nich střílet. 
 
Němci byli nervózní. Měli se vydat na cestu, naprosto mizivým náskokem před vítěznou armádou, která je pronásleduje. Před odchodem Dorr nařídil, aby byly rozděleny nevyužité zásoby, oblečení i jídlo, ale pouze nežidovským vězeňkyním. Za těchto okolností a bez přesných rozkazů se Němci vydali s 580 židovskými a 590 nežidovskými vězeňkyněmi na pochod. Odhadem doprovázelo vězně 47 Němců, mužů i 22. Dozorci byli vybaveni puškami a dostali na cestu mimořádný příděl munice. Jejich kolegyně byly vybaveny holemi. Nejslabší ženy byly vezeny na vozech, kde byly namačkány jako sardinky. 
 
Během pochodu se Němci starali o to, aby Židovky měly co nejméně jídla a za pochodu byly neustále bity. Obvykle dostávaly jídlo pouze jednou denně, někdy v poledne, jindy večer, někdy jim však nedali vůbec nic. Některé dny se strava skládala pouze z kousku chleba či trošky polévky nebo ubohé porce brambor. Židovky byly vyhladovělé k smrti. Měly takový hlad, že když jednou míjely hromadu krmiva pro zvířata, vrhly se na ni a zcela bez zábran krmivo pojídaly. I když bylo shnilé. 
 
Od prvého dne pochodu byli Němci rozhodnuti proměnit židovské ženy nejprve v chodící kostry, poté v mrtvoly. Už tehdy byly Židovky tak zesláblé, že klopýtaly, a mnohé z nich musely jejich družky podpírat. V Ahornbergu reagovali němečtí civilisté na naléhavé prosby Židovek o jídlo a vodu, ale dozorci okamžitě zakročili. Osmého dne pochodu se část kolony na chvilku zastavila, Židovky daly kolemstojícím obyvatelům najevo, že je trápí hlad. Několik žen se pokusilo dát vězeňkyním trochu chleba. Poblíž stojící esesačka tomu však okamžitě zabránila. Dozorce pohrozil jedné ženě, která chtěla rozdávat chleba, že pokud se ještě jednou pokusí podat Židovkám jídlo, zastřelí ji. Ve dvou případech jeden z dozorců udeřil pažbou pušky ženy, které chtěly jídlo přijmout. Jedna dozorkyně  hodila chleba, který byl určen pro vězeňkyně, slepicím na dvoře. Ten den v noci zemřelo tucet Židovek, hlady a zimou. 
 
Šestnáctého dne dovolili dozorci Židovkám sníst polévku, kterou pro ně uvařilo obyvatelstvo Althuttenu, ale zakázali jim přijmout jakékoliv jiné jídlo. Jednadvacátého dne pochodu, když už se Američané blížili, zakázali dozorci místnímu obyvatelstvu ve Volarech, aby dali ženám najíst. Dozorci bili každého, kdo se pokoušel sehnat něco k jídlu. Stejně jako Němci zatvrzele odmítali povolit Židovkám jídlo a vodu, byť bylo obojí po ruce, přinutili je také několikráte spát venku pod širým nebem, i když bylo možno je ubytovat ve stodolách. 
 
 
Hromadné hroby na Tachovsku: stopy pochodů smrti
 
Mnoho míst v okrese Tachov je zkropeno krví zavražděných antifašistů. Tachovským okresem prošlo více než deset pochodů smrti.
 
Pístov:
Jeden z mnohých pochodů smrti na konci druhé světové války vyšel dne 13. dubna 1945 z Legenfeldu a Zwickau. Bylo na něj vyhnáno 1 450 mužů a 150 žen. Jejich řady rychle řídly. Skupina z koncentračního tábora Legenfeld, ve které bylo na počátku osm set vězňů, se ztenčila postupem doby na pouhých dvě stě vězňů, z toho bylo asi 27 Čechů. Když 21. dubna došla kolona na silnici mezi Martinovem a Holubínem nedaleko od Mariánských Lázní, byla omylem napadena střelbou amerického hloubkového letce. Na místě bylo usmrceno 16 vězňů, mnoho jich bylo zraněno. Všichni ranění, místo ošetření a pomoci, byli doprovodem surově a nemilosrdně povražděni. Němečtí obyvatelé z nedalekého Pístova je večer odvezli na čtyřech vozech. Místo na hřbitov v Pístově je však zahrabali do jámy v lese, asi 100 m od hřbitova. Místo nebylo označeno.
V březnu 1946 byla provedena exhumace, která ukázala, že v masovém hrobě bylo 66 obětí. Tyto oběti byly uloženy do rakví a pochovány důstojně na hřbitově. V roce 1950 k nim přibyly ostatky dvou anglických letců zavražděných fanatickými Němci z Dolního Kramolína po seskoku padákem z hořícího letadla. Pod pístovskou mohylou odpočívá 68 obětí fašismu z celé Evropy. Památník byl postaven v roce 1965.
 
Planá:
Na hřbitově v Plané u Mariánských Lázní leží ve dvou hrobech 29 obětí fašismu. V „horním“ hrobu je 15 obětí z pochodu smrti, exhumovaných u Nahého Újezdce a pohřbených zde v listopadu 1945. Tři oběti jsou sovětští letečtí důstojníci, jejichž jména neznáme, exhumovaní z lesíka u Chodové Plané a pohřbeni zde 4. 5. 1946.
Z pochovaných obětí v tomto hrobu známe jen jedno jméno – vlastence a bojovníka proti fašismu Čecha Miloslava Janotky z Prahy-Ruzyně. V „dolním“ hrobu leží 11 obětí. Z toho je šest polských občanů, obětí lengenfeldského pochodu smrti, a pět obětí pochodu smrti z Nové Role. Mezi nimi jugoslávská vlastenka Milice Hermelová a polský občan Josef Nadzija z Krakova. Na 25 bezejmenných obětí, ležících v obou hrobech, jsou antifašističtí bojovníci. Jména těchto lidí nejsou známa. Fašisté po jejich zavraždění strhávali z jejich vězeňských oděvů identifikační čísla a zahazovali je.
 
Tachov:
V Tachově je největší masový hrob politických vězňů z transportů smrti na území České republiky. V poledne 13. dubna 1945 přijely na tachovské nádraží, obsazené německým četnictvem a policií, nákladní vlaky, v nichž byli úplně vysílení vězni z koncentračního tábora Buchenwald. V transportu smrti bylo asi 2 000 politických vězňů z celé Evropy. Poslední dva vagony byl plné mrtvol. Bylo jich na čtyři sta! Surový doprovod
SS střílel vězně i za transportu. SS hnali skupiny po sto mužích přes Studánku a Lesnou do koncentračního tábora Flossenbürg. Při vystupování v Tachově a cestou do Studánky bylo ubito dalších dvě stě mužů. Kdo nemohl vysílením vstát a dál pochodovat, byl na místě zastřelen. Mrtvoly byly sváženy z nádraží i z okolí na místní židovský hřbitov a po několik
dní páleny za pomoci petroleje a dehtu. Na místě, kde bylo spáleno více než 600 obětí, stojí památník pietně odhalený v září 1989. 
 
Brod nad Tichou:
Hrob tří sovětských zajatců ubitých před koncem války fanatickými Němci. Jména dvou z nich jsou známa – Sergej Novorov a Josef Betak.
 
Chodová Planá:
Hrob 11 neznámých sovětských zajatců.
 
Těchlovice:
Hrob neznámé francouzské vlastenky ubité fašisty na pochodu smrti.
 
 
Pochod smrti jako spravedlivá odplata?
 
Hrůznost a brutalita německých zločinů proti lidskosti mnohdy vařila krev v žilách. Vyvolávali nenávist, která mnohdy, ve spojení s pocitem zadostiučinění, probudila ty nejnižší pudy. Oko za oko? Zub za zub? Zvěrstvo za zvěrstvo? Konec války tak byl mnohdy poznamenán nejedným hrůzným činem. Tentokráte však v obrácených rolích. 
 
Na stránkách historických studií se pravidelně objevují především případy z Ústí nad Labem, brněnského pochodu smrti a masakru v Postoloprtech na Lounsku. V počtech mrtvých se ale historikové obou stran rozcházejí. Třeba v případě brněnského vraždění odhadují němečtí badatelé a vyhnanci celkem 5200 obětí, zatímco čeští historici se drží poněkud mírnější verze se 1700 mrtvými. 
 
Podobná situace je i ohledně „divokého“ odsunu v Postoloprtech. Podařilo se najít živého svědka, který vypovídal o hrůzných zážitcích. Část jich byla uveřejněna v denním tisku, ale část jich byla uvedena i v žalobě, která byla podána na viníky násilností.
 
Pokusili jsme se obě části skloubit a zde je předkládáme…..
 
 
Přežil jsem „divoký odsun“
 
S téměř osmdesátiletým mužem mluvili redaktoři iDNES.cz a MF DNES v bavorském městečku Spalt. Krajina kolem Norimberka, kterou Klepsch vídá od konce války, se od jeho rodného Žatce ani moc neliší. Chmelařská tradice tu je znát na první pohled.
 
Podobně možná vyhlíželo začátkem června 1945 i osmnáctitisícové město, odkud se Klepsch vydal společně s několika tisíci německými muži na "pochod smrti" do vzdálených Postoloprt. 
 
Postoloprty byly mrtvé! Proč? S kulkou v týlu skončilo v masových hrobech jen několik dní předtím takřka osm set místních obyvatel. Vyhlazovací akci organizovali českoslovenští vojáci. Z archivních dokumentů navíc vyplývá, že o iracionální akt pomsty za protektorátní trápení úplně nešlo - vojáci údajně konali na příkaz vedení ministerstva vnitra a obrany.
 
Ale živý svědek existuje. Jmenuje se Petr Klepsch a již několikrát podal kvůli vraždě pěti německých hochů trestní oznámení. Policie se případem zabývat musí, v Německu je totiž vražda na rozdíl od České republiky nepromlčitelný zločin. A Peter Klepsch věří, že kromě novinářů ho brzy navštíví i severočeská policie. 
 
Výpovědi o hrůzných okamžicích byly přerušovány. Peter Klepsch se musel nadechnout a napít. I po tolika letech se mu rozklepaly ruce strachem z prožitých hrůz. Jeho vzpomínky jsou kusé, o to hrůznější.
 
Před zraky svých otců na kasárenském dvoře v Postoloprtech bylo zbičováno a následně zastřeleno pět chlapců. Nejmladšímu bylo dvanáct, ostatním kolem třinácti. Prý se pokusili o útěk. Podle jiné verze si chtěli v blízkém sadě natrhat jablka. Dnes zní obě vysvětlení vraždění stejně absurdně. Tvrdá pravidla války ale patrně rozlišovala. "Vzpomínám si,“ s třesoucím se hlasem vypovídal Peter Klepsch, „jak jeden z nich dostal střelu do krku a s posledním úderem srdce mu krev vystříkla jako fontána. Volal svou matku, a jeho otec, který seděl tři řady ode mě, to všechno viděl. Jeden z vězňů se pak zbláznil. Vstal a začal tancovat, druhý se začal svlékat“.
 
"Byl tam místní policista Marek,“ po napití vody se sklenice Peter Klepsch  pokračoval, „který vojákům tlumočil. Ten je chtěl potrestat jen bičem. Kapitán Černý je ale nařídil zastřelit. Nepřipouštěl žádné slitování.. Ale ti dva jsou dnes už mrtví. Mezi živými ale mohou být dva Markovi asistenti, bratři Petrolukovi, tenkrát kluci v mém věku. Ti se v kasárnách podíleli na vraždění několika dalších Němců, jejichž jména znám," dodává Peter Klepsch a je ochotný vše dosvědčit.
 
„Nároky nemám vůči konkrétním lidem, ale vůči státu," říká. A nemyslí tím tolik obávané vracení zabraných chalup a polností. „Chci, aby se vědělo, že po válce se děly zločiny na nevinných lidech, které mají stejnou váhu jako zločiny nacistů,“ říká.
 
Masakr stovek Němců, na němž se podle zjištění policie podílel v Postoloprtech v červnu 1945 kapitán Vojtěch Černý s policejním velitelem Bohuslavem Markem, má více viníků. A jejich zločiny jsou stejně obludné. Nejčastěji jsou v archivních dokumentech zmiňováni poručík Čubka, kapitán Slovák či rotmistr Tarčan.
 
Dokumenty Národního archivu uvádějí, že například přednosta obranného zpravodajství Čubka má na svědomí mučení, znásilňování a popravy stovek německých válečných zajatců, ale i civilistů, kteří byli krátce po druhé světové válce v Postoloprtech shromážděni. 
 
Čubkův podřízený Vladimír Smrčina se v zaprotokolované výpovědi zmiňuje o Čubkových metodách, kdy vyšetřovatelé nutili zatčené muže a ženy k pohlavnímu styku. „Toto vše nařizoval poručík Čubka,“ vypověděl Smrčina, přímý svědek znásilňování. 
 
Čubka se podílem na masovém vraždění Němců vůbec netajil. Stovky mrtvých těl tak prý byly naházeny do protitankových zákopů, které nacisté vyhloubili ještě za války. 
 
„Třeba u příležitosti vyhlazení Lidic bylo zastřeleno nebo utlučeno asi deset Němců, jejichž těla byla zahrabána někde na zahradě velitelství obranného zpravodajství první divize umístěné v Postoloprtech," vypověděl Smrčina. 
 
„Když povraždili zajatce, začali střílet i německé civilisty. Nebylo noci, aby nebylo slyšet střílení v polích, kde si ti lidé ještě před svou smrtí museli vykopat hroby," vypověděl další svědek vraždění kapitán Vasil Kiš. 
 
„Tohle nebylo to nejhorší,“ pokračoval ve výpovědi Peter Klepsch. „Když jsme večer po pochodu dorazili na shromaždiště, přicházel Marek a vybíral si vždycky nějakou ženu na obveselení. Nenávistné pohledy jej doprovázely dvorem, když se procházel a vybíral. Kudy procházel, byl slyšet jenom pláč. Každý věděl, že tu, kterou si vybere, již ráno živou neuvidí. Byla tam Hilda. Silná, dobře vyvinutá a hlavně měla úplně pomněnkové modré oči. Modré oči byly příčinou smrti. Kdo se podíval na strážce a měl při tom modré oči, byl na místě zastřelen. Všichni jsme chodili s hlavou dolů. Ale tady Marek chodil kolem žen, bajonetem zvedal sukně a potěžkával ….“
 
Peter Klepsch nemohl dále vypravovat. I po tolika letech je paměť stále živá a hrůzy se nedají jen tak zapomenout….
 
„Už jsem ji nikdy neviděl. Ale z doslechu vím, že bylo po celou noc slyšet bití a pláč….a ráno nebyla na dvoře ani její rodina…..“ dokončil své líčení Peter Klepsch.
 
Možná, že těch přibližně 800 mrtvých v Postoloprtech na Žatecku by mělo být osvětleno. Obzvláště i proto, že historikové se protentokrát shodnou v počtu obětí….
 
 
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]