Profily



ARDENY 1944: Skorzenyho komando „Stielau“ (Operace Greif)

 

 
Zákeřné akce v průběhu války jsou povoleny, ale to, co se stalo při bitvě v Ardenách, nebylo v mezích pravidel vedení války. Výcvik „150 obrněné brigády“ jak se nazývala jednotka německé armády vyzbrojená americkými zbraněmi a v amerických uniformách, výrazně zasáhla do ardenských událostí.
Proto je velmi zajímavé sledovat příběhy mužů z komanda „Stielau“. 
A jak to ve skutečnosti bylo? Tento příběh se skutečně stal.
 
Jedna: výcvik
(tankové cvičiště v Grafenwohr, nedaleko Norinberka)
 
„Vůdce nařídil postavit zvláštní jednotku pro nasazení v průzkumné a speciální operaci v západním prostoru o síle asi dvou praporů.
Všechny ukořistěné uniformy armády USA, předměty výstroje, zbraně a vozidla musí být předány této jednotce a všechny jednotky wehrmachtu, válečného námořnictva, luftwaffe a zbraní SS nahlásí dobrovolníky vhodné pro zvláštní nasazení, kteří ovládají anglický jazyk a americký dialekt, zvláště důležité jsou znalosti odborného vojenského názvosloví.
S rozkazem ihned seznámit všechny jednotky a pracoviště.
Dobrovolníci se budou hlásit u jednotky Obersturmbannführera Skorzenyho ve Friedenthalu u Berlína.“
polní maršál Keitel
 
Trojice mužů v olivových uniformách ztuhla jako jeden muž. Povel „Attention!“ vyřčený instruktorem jim přešel do krve.
„At easy!“
V jediném okamžiku se vysunuly nohy dopředu všech mužů doprava. Oči vojáků sledovaly pozorně instruktora.
„Při povelu pochodem v chod – a vůbec při pochodu v pozoru se vykročuje levou nohou. Všimněte si základní věci! Na zem dopadá nejprve špička nohy a potom pata!“
Instruktor přešel pořadovým krokem před jednotkou, zastavil se a otočil.
„Attention! Right turn! March!“
 
V jediném třesku dopadaly podpatky při obratu vpravo, vzápětí zaduněl krok pochodující jednotky, paty výrazně následovaly špičky, dusot pochodu zněl tlumeně, typický scout-step, zálesácký krok, při kterém může pochodovat celý prapor, aniž by způsobil nějaký větší hluk.
 
„One – two! One – two!“ skandoval instruktor, ale pak zmlkl. Nebylo to nutné. Jednotka pochodovala jednotně bez problémů. Dokonalý muži blesklo hlavou instruktorovi.  
Povel instruktora zastavil cvičení. Pochválil jednotku a začal vysvětlovat cviky se zbraní. Z povzdálí se přibližovala vysoká postava. Mířila přímo k nim.
 
„Attention! Eyes right!“ zahřměl hlas instruktora.
Hlavy mužů strnuly v pozoru a otočily se vpravo. Vysoký důstojník s výraznými jizvami na tváři došel až k jednotce. Instruktorova pravice se vymrštila k nacistickému pozdravu:
„Jednotka Stielau při nácviku!“ vyhrkl instruktor.
„Pokračujte!“ odpověděl vysoký muž v uniformě obersturmbannführera SS. Pootočil hlavu a slunci se zaleskl jeho rytířský kříž. Byl to Otto Skorzeny.
 
Instruktor odpochodoval před jednotku a za chvíli již Skorzeny pozoroval, jak jeden muž po druhém přichází k cvičiteli a pečlivě se hlásí. Pohyby vojáků byly bezvadné. Bez jediné chyby. Přesné ale něčím připomínaly trhavé pohyby loutek.
Špatně. Tohle je špatně, blesklo Skorzenymu hlavou. Až na ně zavolá skutečný americký seržant a oni takhle k němu přistoupí, tak si spolehlivě podepíše rozsudek smrti. I poslední Rooseveltův rekrut musí poznat, že tady není něco v pořádku.
 
Instruktor se podíval na hodinky a krátce zapískal.
Muži z cvičící jednotky se s úlevou shlukli do skupin a zapálili cigarety.
Skorzeny přistoupil k instruktorovi.¨
„Poslouchejte,“ začal zvolna, „já vím, že to myslíte dobře, ale takhle ty chlapy učíte stát jako kadety z West Pointu. Ale z nich se musí stát Amíci každým coulem, projevem, pohybem. Takovýhle štramáčky způsob je přivede pouze před popravčí četu.“ A otočil se k druhému instruktorovi, který opodál vedl další pořadový výcvik: „Rohde!“  
 
„Seržant Morris Woodahl se hlási, pane!“ řekl instruktor Rohde.
Skorzeny se zatvářil nespokojeně.
„Byl jste, sakra, čtyři týdny v zajateckém táboře. Copak jste nic nepochytil?“
„To je těžké,“ vysvětloval váhavě, „zajatec, to už není voják, a americký voják teprve ne. Oni se nechovali k důstojníkům, jak by měli….“
 
Má pravdu, blesklo Skorzenovi hlavou. Těžko získat více mezi těmi, pro něž již válka skončila – leda snad jazykové znalosti. Rozhlédl se kolem a jeho zrak padl na malého rozložitého muže. Všichni okolo stojící se ušklíbli. Byl to totiž Reihard Frieste, který se v přestrojení za katolického kněze dostal z obklíčené Paříže až k německým liniím. Nikdo si nedovolil zastavit kněze, který jel s posledním pomazání.
 
„Poslouchejte, Frieste, vy jste přece byl v jejich týlu…. Vy jste viděl, jak se chovají ti náhražkoví vojáci ke svým důstojníkům…“ pokračoval Skorzeny, „tak to ukažte ostatním…“
„Když dovolíte, pane obersturmbannführere,“ odpověděl v rozpacích poddůstojník, „moc jsem toho neviděl, ale pokud jsem si všiml, tak to vypadalo takhle.“
 
Přistoupil volným krokem k důstojníkovi, pravou rukou naznačil pozdrav a současně si hodil do úst kousek žvýkací gumy. Čelisti se mu pohybovaly, chvíli se na muže se zjizvenou tváří díval a pak huhňavě řekl:
„Oč de, pane?“
„Jak se to chováte? – Nevíte, kdo jsem?“ vyštěkl Skorzeny.
Frieste zbledl a postavil se do pozoru.
„Pohov!“ řekl unaveně Skorzeny. „Tak vidíte, jak rychle jste vypadl z role. To musí zmizet. Před tím jste byl dobrý. Přesně tak jak to má být. Ale pak na vás stačí spustit a už sebou sekáte zase jak panáček na provázku. Tohle musí skončit. Od této chvíle se budete učit ležérnosti a ledabylému chování k nadřízením. Je to jasné?!“
 
Skorzeny se otočil a zvolna odcházel od skupinky vojáků. Je to jasné, pomyslel si, pravý nefalšovaný amok jedná s nadřízenými nedbale, ale jinak zdvořile. Chlap jim imponuje a ne uniforma, ale široká ramena a ne hodnost na nich našita….
Pomalu přicházel ke druhé skupince cvičících mužů. Zamračil se. Spatřil. Spatřil světlovlasého muže, se širokými lícními kostmi. Nemohl si vzpomenout, ale věděl, že to je „ukořistěný Němec“ odněkud z Těšínska, bývalý hostinský, který strávil téměř dvacet let ve Spojených státech.
 
„Jak se jmenujete?“ řekl po chvíli rozmrzele.
Seržant se zazubil a pronesl protáhlým georgijským přízvukem:
„Dycinky seržant Mike Weatter z Durbanu, pane. Což je teda kousek od Atlanty, esli to náhodou nevíte. Jižan vod kotníků až po vobočí, vodkojenej burbónem a melasou…“
Skorzeny se na něho díval zamyšleně. Tak tohle je ten správný kůň. Na toho se dá vsadit pro operaci NOH. Je k nezaplacení. Skorzeny se usmál.
„Co probíráte s mužstvem?“
„Nadávky, pane,“ odpověděl světlovlasý seržant, „vojenský rčení, kletby, sprostá slova a vocenění dámských výčnělků a prohlubin.“
Skorzeny strnul překvapením. Ten chlap se snad zbláznil. Ale náhle mu přilítlo na mysl jeho pravé jméno.
„Gefreiter Kopala! Kdo vám tohle nařídil? Máte své mužstvo, a to vím přesně, učit americkému přízvuku. A to mluvím vážně. Postavte se do pozoru a odpovídejte přesně -  a německy!“
 
Dlaně švihly ke stehnům – dokonalý postoj, ale jak promluvil, ukázalo se, že americkou angličtinu ovládá lépe než služební jazyk wehrmachtu.
Skorzeny jej přerušil: „O.K., seržante. Chtěl jsem se jenom přesvědčit, jestli jste nezapomněl na dobré německé mravy. Tak a teď zase odpovídejte jako pravý amík. Takže čekám na vysvětlení, seržante!“
 
„Je to dost těžké, pane. Jestli mají být ti chlapi něco platní, tak se musí naučit ty nadávky. Voni totiž,“ dodal důvěrně a tiše, „já do nich tu amerikánštinu za čtyři týdny nenarvu. Je to póvl, pane. Angličtinu ovládají všichni, to ano, ale jenom takovou, jakou mluvěj lordi v Oxfordu. Pouze Rudi, tedy James, ten mluví dobře, ale jako mariňák. Taková řeč jde spíše k Anglánovi – Yenkeeové mluvěj jináč. Tak sem si řek, aby pouze kapírovali, očumovali a dokázali na jakoukoliv situaci říct tu správnou sprostou vojenskou sprostotu. Řekl jsem si, že to je důležitější, než mluvit jako Roosevelt…“
Ten chlap to má v hlavě v pořádku, uvažoval Skorzeny spokojeně. Ale takhle to jen tak nemohu nechat, uzavřel situaci Skorzeny.
 
„Za porušení rozkazu – o výuce amerického přízvuku – trestám vás dvěma dny prosté vazby!“
„Gefreiter Kopala, podle rozkazu pane obersturmbannführere!“
„Omyl,“ usmál se Skorzeny, „teď už feldwebel Kopala…“
 
Práce se rozběhla na plné obrátky. Byly vypracovány hory tiskopisů, které obsahovaly podrobné plánky amerických měst, linky dopravy, výsledky baseballových zápasů atd.
Všem byly odebrány průkazy wehrmachtu a zbraní SS. Pomalu se všichni měnili v americké vojáky. Dokonale ovládali hantýrku bojiště i zázemí a všechny zabijácké triky. Členové komand si sami mezi sebou pojmenovali své skupiny „gangs“ – podle vzoru zločineckých band ve Spojených státech.
Že to není hra, se ukázalo velmi brzy. 
Byl zadržen dopis!
 
Gräfenwöhr, 19. listopadu 1944
Milá maminko!
Především Tě srdečně zdravím a také otci vyřiď mé srdečné pozdravy, až mu budeš psát na jeho novou adresu do Protektorátu…..
…. Nevím, co mě vlastně čeká, ale proklínám profesora Payckerta, že mě na gymnáziu naučil tak dobře anglicky. Dostal jsem se tam, kam jsem vůbec nechtěl. Za několik dnů odcházíme do akce v americkém týlu a nevím, zda se vrátím živý….spíše asi ne…
 
Tvůj milující syn Max
 
Polní soud zasedal ještě ten den. Dvaadvacetiletý unteroffizier Max Sturz – šesté komando – strávil noc ve vojenském vězení. Poslední přání neměl.
 
Příštího dne za svítání nastoupila na cvičiště celá 150 obrněná brigáda. Na konci cvičiště spatřili vojáci deset příslušníků SS s puškou. Za nimi vyletovaly ze země bochánky písku a zeminy a dopadaly na nevysokou hromadu. Unteroffizier Max Sturz si kopal vlastní hrob.
 
Když byl hotov, zakryli mu páskou oči a ruce svázali dozadu. Postavili ho těsně na okraj prohlubeniny. Pohyby popravčí čety prozrazovaly dlouholetou zkušenost.
„Feuer!“
Salva třeskla do chladného listopadového rána. Unteroffizier Max Sturz se pomalu naklonil dopředu, ale pak se zvolna skácel vzad. Jeho tělo zmizelo za okrajem hrobu.
Od tohoto „incidentu“ se zintenzivnila příprava komanda. Obzvláště Tadeusz Kopala byl obléhán veliteli komand, kteří se zajímali o všechny zvláštnosti Američanů. Probíraly se i takové zvláštnosti, jako proč například Michigan prohrál minulý týden s Detroitem.
 
Dva: Nasazení
(Operace Greif, Ardény 1944)
 
Podle Hitlerova rozkazu byla postavena a vycvičena zvláštní jednotka Panzerbrigade 150. Její příslušníci se mají v amerických uniformách a na amerických vozidlech na začátku ofenzivy vmísit mezi ustupující Američany a dostat se s nimi až k mostům na řece Maas. Tyto mosty mají udržet až do příchodu útočících německých divizí a tím zabezpečit rychlý postup k Antverpám.
Jako předvoj je ještě vytvořeno jedno zvláštní komando. Jeho příslušníci mají za úkol v amerických uniformách nepozorovaně překročit spojenecké linie a v americkém týlu vést průzkum, provádět sabotážní akce a tím ulehčit postup německým jednotkám.
Operace dostala jméno Greif
 
Temná noc a rota „Stielau“ přešla americké linie. Cestou narazili pouze na jednoho strážného, kterého zlikvidovali poměrně snadno. U druhého zákopu potkali dalšího. Něco se mu asi nezdálo, protože se dal náhle na útěk. Suché zacvakání samopalu s nasazeným tlumičem jej zastavilo. Kopala prohlédl doklady zastřeleného – vojín Samuel Quart Wallen.
 
Komando pokračovalo v cestě. Kolem půlnoci je dohnal voják, který se k nim přidal – scharführer Hans Frieck alias vojín Jack Darby. Nervózní Kopala je pobízel ke spěchu. Věděl, že smrt vojáků nezůstane dlouho utajena. Museli co nejdříve sehnat jeep. Mělo to svoje důvody. Buďto je mohou Američané bez jeepu pochytat nebo je doženou čela německých útvarů, až ráno začne ofenzíva – a to obojí nevypadalo dobře.
 
Náhle se muži zastavili. Z dálky k nim doléhal zvuk motoru a zvolna se přibližoval. Kopala zůstal stát na silnici. Ostatní zalehli do příkopu. Zvedl ruku s červeným světelným znamením a čekal. Zdroj zvuku se vynořil z ohybu cesty a Kopala si odechl.
Byl to jeep a v něm seděl jediný člověk – americký důstojník.
Jeep zastavil asi metr od Kopala. Zasalutoval a přistoupil k vozu.
„Co se děje, chlapče?“ otázal se americký důstojník – podplukovník McGowen.
„Vaše doklady, pane.“ Prohodil ležérně Kopala.
 
McGowen se zarazil. Tady něco nehraje, napadlo ho. Ten seržant je divný. Není to Němec, to je jasné. Spíše je to Jižan, neboť protahuje samohlásky jako rodilý Georgian, ale něco tady nehraje. Jako blesk z čistého nebe jej udeřila myšlenka – pouze policisté ve Státech chtějí doklady – tady v Evropě chtějí Empíci vidět identification card – vojenskou knížku.
„Ale nejdříve bych chtěl vidět vaše,“ usmál se McGowen.
Kopala se usmál a sáhl do zadní kapsy. Vytáhl pomačkané doklady a podal je McGowenovi.
 
Takhle to je, utvrzoval se McGowen, prohlížeje si vojenskou knížku. Ta byla úplně v pořádku, ale nebylo v pořádku to, že ji vytáhnul ze zadní kapsy. MP ji nosí zásadně v přední kapse, náprsní. A potom, ta růžová šála, tu nosí jen fronťáci, empíci nikdy. Takže se potvrzuje teorie, proč Němci soustřeďovali vojáky, kteří ovládají angličtinu. 
„V pořádku, seržante,“ řekl a připravil se. „Tady jsou moje doklady!“
Pootočil se na sedadle, jako by je chtěl vyndat z tašky na zadním sedadle. Ale jeho ruka strhla rychle rychlost, noha sešlápla plyn a jeep poskočil kupředu.
Podivné zvuky zabubnovaly do řevu motoru. Kulky zahvízdaly kolem. Zacvakaly závěry samopalů s tlumičem.
 
„Give up!“ zaznělo od postavy, který se vynořila náhle na pravém okraji cesty.
Proboha, co jsou zač, blesklo hlavou McGowenovi, tohle používají jenom Angličané. Tenhle výraz se v naší armádě nepoužívá.
„Stick up!“ zaznělo vztekle od Kopaly. 
McGowen se otočil. Jeep po ranách ze samopalu stál necelých deset metů od něho.
„Vy jste Němci!“ vykřikl McGowen, „vy nejste Američané!“
„Tohle nám nebudete vykládat, pane!“ protáhle houkl Kopala a chystal se uchopit McGowena za rameno, aby jej vytáhl z vozidla.
Vtom okamžiku ale zarachotila dávka ze samopalu. Jasná a čistá, nezadušená tlumičem.
 
Kopala se orientoval jako první. Vypálil narychlo dávku k místu, odkud se ozvaly výstřely a rychle skočil do příkopu. Rozhlédl se. Další příslušníci jeho družstva, kteří obstoupili jeep na silnici, byli mrtví. Kopala neváhal ani okamžik. Dalším skokem z příkopu se vrhl za keř a odkulil se do strany. 
 
Únava pracovala. Kopala byl naštvaný sám na sebe a taky na Němce. Když se mu konečně podařilo sehnat jeep a vyrazil po silnici do určeného prostoru Henri Chappeles, tak ironií osudu bylo to, že mu jeep rozstřílelo německé letadlo. Nezbývalo, než jít dál pěšky.
Marně hledal členy dalších komand. Nikde nebyl nikdo. Jen on sám představoval celou jednotku „Stielau“.
 
Potácel se po cestě do města.
„Halo, seržante!“ ozvalo se za ním.
Kopala se otočil. Jeep s dvoučlennou hlídkou MP. Otráveně sáhl do kapsy a podal svoji vojenskou knížku.
Policista se zamyšleně díval na odrbaného seržanta z Jihu. Něco mu na něm nesedělo, ale nevěděl co.
„Znáš tu tvou Atlantu fakt dobře, starouši?“
„Jo,“ odpověděl lakonicky Kopala.
„Hned u nádraží byla taková fajn hospoda,“ zasnil se policista, zatímco jeho oči pozorovaly Kopalu.
„Jo přesně ji vidím,“ pokračoval Kopala. „U černý tuberózy, ale to nebyl pub, byl to drugstore. A za prohibice, když jsi udělal patřičnej šau..“  a pokýval hlavou, jakoby si chtěl tu dobu připomenout.
„O.K., seržante. A omlouvám se.“ Dodal policista. Náhle jeho pozornost upoutal jeep, který se přibližoval.
Kopala ztuhl. Všichni čtyři muži měli modré šály a druhý knoflík shora rozepnutý.
„Zadržte je!“ zařval policista a ještě stačil vrazit Kopalovi zpět jeho vojenskou knížku. Ulice ožila. Ze všech stran se vyhrnuli američtí vojáci a obstoupili jeep.
Kopala věděl, že to je konec – smrt. 
 
Američtí MP obstoupili jeep. Osádka pomalu zvedala ruce. Co se to vlastně stalo? Proč na americké vojáky míří MP samopaly? 
 
Muži se s vyplašeným pohledem podívali jeden na druhého. Konec. Nic víc se v jejich očích nedalo vyčíst. V tom se jeden zhroutil na zem. Rozkousl ampuli s jedem.
Spoutanou trojici mužů z jeepu odvedli MP na štáb praporu. Za nimi šel zvolna s úsměvem kapitán Wainwright s korunním důkazem – německou radiostanicí, kterou našli pod sedačkou. Pověsti nelhaly. V týlu operují němečtí diverzanti v amerických uniformách, kteří vyvolávají zmatek a chaos. 
 
Kopala, který celou situaci po rozhovoru s policistou pozoroval z povzdálí, věděl jedno jediné – musí ihned zmizet. Co když budou mluvit. S rukama v kapsách předváděl ležérní pózu, ale vší silou se musel ovládat, aby se neroztřásl. Ruce mu zvlhly a mezi lopatkami mu stékal čůrek potu. Otočil se a lhostejně kráčel dál vesnicí a až mezi domky se dal do běhu. Obloukem se vrátil do vesnice a vlezl do rozbitého sklepa na okraji vesnice.
 
Měl protentokrát štěstí. Právě vyběhl ze sídla štábu policista, který předtím vyslýchal Kopalu. Zlostí si odplivl. Jižanský seržant s přízvukem z Georgie byl pryč.
Kopala věděl, že jej zradili chycení „kolegové“. Ale ani tato zrada nebyla scharführerovi Schwatzovi alias seržantu Denisovi Skorchovi nic platná.
 
„Bůh buď milostiv vaší duši!“ pronesl v duchu modlitbu za muže z komanda Stielau, které právě vyváděli k polorozbořenému domu na okraj vesnice a připoutali je ke třem připraveným kůlům. Oči jim zavázali šátkem.
 
SS-man Ulrich Schwartz, kdysi úslužný steward na palubě zaoceánské lodi, který obeplul několikráte celý svět a ovládal ještě další čtyři jazyky, začal křičet a s pláčem prosit o milost.
Třeskla salva.
Kopala ukrytý ve sklepě slyšel vše – od dutých ran, kdy vojáci zatloukali do země popravčí kůly až po písklavé řvaní velitele komanda, které bylo přerušeno výstřely. Sotva utichly kroky odcházející popravčí čety, klesl na kolena a začal zvracet.
Byl právě štědrý den a Kopala vyčerpáním omdlel.
 
Jakoby z povzdálí zaslechl Kopala výstřely. Probíral se a myslel si, že se mu snad vrací ještě vzpomínka z povědomí na popravu jeho druhů. Ne. To byli popraveni další příslušníci komanda Stielau, kteří byli chyceni ve vesnici Henri Chappeles před několika hodinami.
 
Ani přiznání nebyla pro zajatce polehčující okolnost.
Salva, která dolehla do sklepa, jej probudila. Poprava Bavoráků – štábního svobodníka Johanna Krugera a šikovatele Friedrcha Reutena proběhla v tichu. Ani jeden neprosil o milost, ani jeden z nich nekřičel. Oba dva až do smrtící salvy mumlali v tichosti svoje modlitby smrti.
Sotva utichly kroky popravčí čety, upadl Kopala opět otupěle na zem. Zabalil se do pláště a za chvíli opět spal.
 
Když nastal večer, vyklouzl tiše z domku, opatrně se rozhlížel, naslouchal delší dobu a opatrně odešel z vesnice. Nikdo jej nesledoval a i kdyby si ho někdo všiml, jistě by nikomu nebyl podezřelý.
Zamířil k lesu.
 
Díky tomu, že od mládí se Kopala pohyboval v blízkosti lesa, dokázal se v něm velmi dobře pohybovat, a tím pádem dokázal v lese i přežít. I když se porost v ardenských kopcích nepodobal v ničem jeho rodným Beskydám, i zde dokázal občas něco ulovit a opéci na skrytém ohníčku.
 
Věděl, že situace je již více než vážná, protože jeho jižanský přízvuk mu již nebyl nic platný. Jednou ho málem chytili, jen tak tak se mu podařilo skulit se do křoví vedle cesty, kde potom ležel půl hodiny bez hnutí, velmi blízko smrti zastřelení nebo zmrznutí.
 
Kousek od něho totiž zastavila hlídka vojenské policie a kladla otázky náhodně zastavenému osamocenému vojákovi na silnici. Otázky, které policisté kladli seržantovi, Kopalu dokonale přesvědčili o tom, že teď již nemá žádnou šanci:
 
„Víš co je to superman?“
„Kdes fasoval poslední cigarety?“
„Co jste měli naposled k obědu?“
„Ukaž žvýkačku! Kdes ji koupil?“
„Jaký film a kde jsi naposled viděl?“
 
Kopala si uvědomil, že Američané pochopili, že diverzanti, kteří byli nasazeni na ardenské frontě, jsou velmi dobře připraveni, znají řadu údajů, mnozí z nich přímo dlouhá léta žili ve Státech, takže dotazy na zeměpisné údaje či místní zvyklosti k cíli nepovedou. Zato praktické otázky z denního života amerického vojáka příslušníci komanda Stielau těžko mohli znát. A hlavně, odpovědi na tyto otázky se daly velmi dobře překontrolovat.
Ten, kdo ty otázky vymyslel, nebyl žádný pitomec. Stačilo, aby policisté měli k dispozici jídelní lístek jednotek za poslední týden, rozdělení proviantních zásob podle druhu a poslední filmové programy odpočinkových center. Na tomto musel ztroskotat každý příslušník komanda.
 
Ze svého úkrytu pozoroval Kopala přesuny jednotek po silnici. Trpělivě čekal 
a přemýšlel o své situaci. Dospěl k rozhodnutí – nechá se zajmout. Pouze musí někde sehnat německou uniformu, jinak skončí jako všichni jeho druzi z komanda Stielau.
 
Když dospěl k tomuto plánu, vnitřně se uklidnil a začal vzpomínat na domov, svoje dětství a rodný kraj. Kolikrát se ale zlostí zachvěl, když si vzpomněl, že musel kvůli otcově druhé ženě, chamtivé Julince utéci do Ameriky, když jej vyštvali z hospody, kterou si pořídil.
Julinka, vztekle zaťal zuby. Ta sůva jej vyštvala. A otec? Ten sice volklist nepodepsal, ale pro jeho dva bratry vyběhal totaleinsatz v Třinci, aby nemuseli do Německa. Ale na něho se vykašlal. Musel narukovat….. Vzteky se Kopala zachvěl.
Musel narukovat, ale jak to bude vypadat po válce? Co když, až se objeví ve dveřích, bude otec stát ve dveřích s trikolorou na klopě a místo aby zabil tučné tele a v synově hospodě oslavil jeho návrat domů, tak bude řvát – žeňte tu kurvu německou, už nemám syna, zaprodal svoji vlast, bijte toho zrádce národa, mlaťte ho po hubě, ať se už neukáže v MÉ hospodě!
Tohle všechno se honilo Kopalovi hlavou. Seděl na zemi a už to nebyl seržant Mike Weatter z Georgie, ale unavený a hladový šikovatel Tadeusz Kopala v americké uniformě, zachumlaný do pytle z uniforem stažených z mrtvol.
Byl Nový rok 1945.
 
Unikl sice německé a americké smrti, ale neunikl zimě a nemoci. Sípavý dech a horečka, kašel, kterého se bál nejvíce, ho vyhnaly ze spolehlivé ochrany lesa.
Horečka začala klamat jeho smysly. Ztratil základní pud sebezáchovy a začal se podobat raněnému zvířeti, které jde vstříc své vlastní záhubě. Záchvaty kašle jej často donutily se zastavit, opřít se o strom a rozdýchávat plíce, aby mohl pokračovat dál v cestě. Nevšímal si svého okolí. Jeho jediným světlým bodem byl zajatecký tábor, vidina ošetřovny a horký čaj…. Kdysi hlídal britské a kanadské letce v zajateckém táboře u Opavy a tak věděl, že TOHLE mít musí.
 
Les končil a cesta zatáčela na širé pláně. Ostré jehličky sněhu jej bodaly do tváře, jinovatka se mu navrstvila kolem šály a potůčky potu mu stékaly pod košilí až na břicho. Přestával pomalu vnímat.
Několikrát jej nutkavá touha si sednout málem posunula k prahu smrti umrznutím, ale vždy se ještě zableskla jiskřička pudu sebezáchovy, která jej popoháněla stále dál.
Z dálky za sebou uslyšel hluk motoru. Otočil se, ale nic neviděl. Snad ten džíp byl ještě v lese za zatáčkou.
Podíval se před sebe a zatajil se mu dech. Proti němu šla volným krokem jednotka. Rozeznal v horečce sedm lidí se seržantem v čele, jak pomalu došli až k němu.
 
Okamžik, na který se připravoval, měl promyšlený do všech podrobností – jednal jako automat bez rozmýšlení, jako stroj, který neví, co činí. Možná to bylo způsobeno vysokou teplotou. Strhával výložky, serval seržantské pásky, odepjal opasek a nechal jej klesnout na silnici. Se zdviženýma rukama přistoupil k vojákům, kteří zůstali překvapeně stát.  
 
Šel pomalu, s úsměvem na tváři. Bylo to velmi namáhavé držet ruce nahoře, ale on to dokázal.
Vojáci stáli vyčkávavě s prsty na spouštích. Seržant přistoupil blíž.
„Halo chlape,“ spustil, „co po nás chcete?“ 
S bolestivou námahou pohnul Kopala jazykem, rty se mu rozevřely, obraz vojáků, seržanta a krajina kolem se mu v horečce roztančily před očima.
 
„Kamerad,“ zašeptal sípavě, „ich Deutsche, Hitler kaput.“
Vojáci kolem se rozchechtali. Nejhlasitěji se řehtal seržant. Něco v tom smíchu bylo nebezpečného. Kopala větřil nebezpečí. Obraz obličejů se přestal chvět, ustálil se a zaostřil.
Rozchechtaný seržant náhle sevřel obličej ve zvířecí úšklebek:
„Ty zrádná svině,“ zařval německy, „pěkně jsi naletěl, ty idiote. My jsme přece z komanda Stielau!“
 
Jako ve zpomaleném filmu začal Kopala v horečce registrovat to, co před tím přehlédl a čeho si nevšiml – růžové šály, rozepnutý druhý knoflík…
Seržantův samopal se prudce vysunul do úrovně Kopalových prsou.
Už jej poznávám, problesklo Kopalovi hlavou – to je Wiesner, ano ten blb, který nikdy americkou angličtinu nezvládl, přes veškerou snahu a dřinu….
A to taky byla poslední Kopalova jasná myšlenka, která mu prošla hlavou.
Jeho tělo se zvolna sesunulo na silnici…..
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]