Profily



Anthropoid, Atentát na Heydricha a Jidáš s falešným jménem Karl Jerhot

 

 
Resslova ulice byla přecpaná k prasknutí. Jako ostatně obvykle v ranní dopravní špičce, kdy semafory na křižovatce před Jiráskovým mostem v pravidelném intervalu zastavily dopravu. 
 
Pravoslavný kostel svatého Cyrila a Metoděje, stojící na její pravé straně ve směru od centra, bičovaný výfukovými plyny, se koupal v paprscích vycházejícího slunce, které s každým dnem získávalo větší sílu. Desítky, stovky lidí v autech ho míjely bez většího povšimnutí. Prostě jen další kostel, další „věž“, kterých je v Praze prý sto, ve skutečnosti ale nepočetně. Kolona se zase hnula směrem k mostu. Zelená. Na chodníku kousek od přechodu přes ulici parta studentů vtipkovala na úkor prsaté sexbomby sedící v luxusní káře. Jeden z nich odhodil cigaretu směrem do silnice. 
 
Rána... škodovka, rezavá stodvacítka, v koleně vystřelila z výfuku.
Stopy po kulkách ve zdech kostela nevymazal čas.
 
PRÁSK! Další rána...
 
„Hoď ten střep ze skály a kup si novou káru, dědo!“ zahulákal jeden ze studentů.
 
PRÁSK! RATATATATA!
 
Střelba z kostela tlumená silnými zdmi nebyla na přeplněné ulici téměř slyšet. Řev, hukot lidského davu, ječivé rozkazy, řev motorů... to vše se Karlovi Čurdovi slévalo v jednu morbidní kulisu, která se zdála být spíš horečným snem. Sní? Žije? Jistě že žije. Musí žít. A hlavně přežije! Hlava ho bolela od série ran. Šrámy byly ošetřeny. Šrámy na těle... ale co šrámy na duši?
 
Další dávka ze samopalu. Další série výstřelů... pak chvíli klid. Že by bylo po všem? O tom Čurda pochyboval. Znal odvahu i houževnatost Čechoslováků, kteří prošli anglickým výcvikovým táborem. Znal i jejich motivaci... musel to všechno znát. Je... vlastně byl jedním z nich. Stejně jako byl i vlastencem, který po okupaci utekl, tak jako mnoho jiných do Anglie. Bývalý dozorce finanční stráže, chlap jako hora měl vždycky ve věci jasno. Tenkrát stejně jako i nyní...
 
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
 
Tři jednotlivé výstřely přerušily ticho
Mladý voják přiběhl k veliteli a něco mu spěšně sděloval. Do kostela vběhla další jednotka esesáků. Čurdovi bylo jasné, že ti první, první útočící vlna narazila na odpor uvnitř kostela... který nakonec zlikvidovali. Nebo který se spíš zlikvidoval sám. Pošel na nedostatek munice. A poslední ránu si commandos vždy nechávají pro sebe... obzvlášť v takovéto bezvýchodné situaci.
 
RATATATATA!
 
Odpor uvnitř kostela byl zlikvidován. Horší to bude s odporem pod kostelem. Čurda nepochyboval, že chybělo málo a mohl by tam být s nimi. Tam na druhé straně barikády, která bude brzy mrtvou stranou... ale on chtěl žít. V tom měl jasno nejvíc.
¨
Když s diverzní skupinou Out Distance seskočil na území protektorátu, velmi rychle pochopil, že místní půda je moc žhavá. A dobře věděl, že když je něco žhavé, člověk se lehce spálí. Nebo shoří na uhel. Obzvláště když si hraje s ohněm. Proto se krátce po výsadku od skupiny oddělil. Pud sebezáchovy mu napovídal, že sám se v davu prolezlém informátory gestapa, a agenty, ztratí lépe a účinněji. Ovšem záhy pochopil, že roky nacistické nadvlády udělaly s lidmi divy. Zdeformovali povahu českého národa. Kdekoliv od Kolína, kam se vypravil za svou bývalou holkou, až po Třeboňsko, kde se nakonec jako zvíře, které chce přežít, ukrýval u své matky. A pak to přišlo... Bodnutí do hnízda sršňů. Atentát. Došlo mu, co měla skupina Anthropoid za přísně tajný úkol. Došlo mu, že jeho spolubojovníci rozpoutali peklo.
 
Kostel se otřásal explozemi granátů. Vojáci SS Prag kolem něj pobíhali jako krvelační psi, cítící kořist. Na místo dorazily hasičské cisterny s vodou. Stejně jako sám K. H. Frank, který po oběti atentátu a příčině pekla Heydrichovi převzal jeho funkci.
 
„Odpor je marný! Vzdejte se. Nic se vám nestane!“ Jeho hlas z amplionu je zkreslený. Odpovědí jsou další výstřely z podzemí.
 
„Nic se vám nestane!“ Seznamy prvních popravených se začaly objevovat okamžitě po atentátu. Stejně tak se objevila i nabídka velké finanční odměny. Pravidla této hrůzné hry byla prostá... za cokoliv smrt, za zradu život. Pud sebezáchovy zvolil to druhé.
Granát se slzným plynem vylétl u malého okýnka z krypty zpět na ulici. Tlusté hadice pumpující do podzemí vodu se mrskaly jako obří hadi v agónii.
 
„Kamarádi, váš odpor nemá smysl. Vzdejte se, jako jsem to udělal já. Zachováte si život!“ Karel Čurda zdálky poznával svůj hlas vycházející z amplionu, který mu podal jeden z esesáků. Odpovědí byly další výstřely.
 
Když přišel na pražskou služebnu gestapa se strohým sdělením, že je anglický výsadkář a že se chce vzdát, ucítil, že by mohl mít vyhráno. Rozsáhlé represe, desítky mrtvých ho děsily. Bylo mu jasné, že v tomto prostředí dlouho nepřežije. Že nelítostná mašinérie semele i jeho. Před šesti dny němci vyhladili celou obec. Lidice. Srovnali jí se zemí. Takové míře brutality přeci člověk nemůže, nedokáže čelit. Amnestie mu byla přislíbena okamžitě... výměnou za další informace. Stejně jako velká finanční odměna. Nakonec i to ho ve výcvikovém táboře učili – udělat ze své slabosti výhodu. Jen ve zcela jiném kontextu. A tak mluvil o odbojářských kontaktech. Stejně jako o faktu, že poznal cyklistické kolo, které zůstalo na místě atentátu. Kolo paní Moravcové. Mluvil s nabídnutou cigaretou v puse, stejně jako během krupobití ran. Gestapo si chtělo být jisté, že nic neskrývá. Nic neskrýval. Označil atentátníky, uvedl jména všech spolupracovníků, která znal. Prozradil kontakty. Efektivní mašinérie se pak rozjela... nemohl tušit, že Moravcová se během příchodu gestapa stačila otrávit, ale její malý syn nikoliv. A děti byly vždy slabým článkem řetězu. Obzvlášť když stojí proti mašinérii, která si nedělá hlavu s utrpením či smrtí člověka. Či několika stove, tisíců lidí.
 
Bylo kolem půl jedenácté. Za chvíli bude čas oběda. Vnitřkem kostela se rozezněla hromová exploze. Vojáci kamennou desku kryjící vstup do krypty. Střelba uvnitř kostela již dávno zřídla. Hasiči už asi před půl hodinou vytáhli obráncům z krypty žebřík, díky kterému vyhazovali ven hadice pumpující dovnitř hektolitry vody. Podzemí už teď musí být slušně zatopené. Z okýnka se valil černý kouř, který Němci pumpovali dovnitř s vodou. Ne, tohle se nedá přežít. Konec byl nadosah. Čurda nepochyboval, že nikoho ze svých bývalých spolubojovníků už nikdy živého neuvidí. V ten okamžik, i když mu bylo všelijak, jim ani trochu nezáviděl. Ano, i přes svou hřmotnou postavu a chování suveréna se děsil té možnosti, kterou jim do hlavy vštěpoval skotský instruktor ve výcvikovém kempu.
 
Poslední ránu si commandos vždy nechávají pro sebe... obzvlášť v bezvýchodné situaci.
 
Epilog:
 
15. 5. 1945 Karel Čurda stál před lidovým tribunálem a netečně zíral na tváře svých soudců. Když ho před deseti dny chytili při pokusu uprchnout do amerického zajetí, pochopil, že je konec. Konec cesty, na kterou sešel před necelými třemi lety. Cesty plné chlastu, který nezahnal výčitky svědomí, stejně jako poznání, že toto je ta skutečná cesta do pekla. Cesta lemovaná mrtvými, které jako konfident a provokatér ve službách gestapa, kterým se pak stal, zradil. Cesta po boku německé manželky, která jím stejně pohrdala. Cesta Jidáše s falešným jménem Karl Jerhot.
 
Výčet jeho zločinů byl dlouhý, ortel krátký – smrt.
 
Soudce se na Čurdu podíval, a když v jeho mrtvých očích neviděl ani záblesk emoce, zeptal se: „Proboha živého. Jak jste jen mohl tak podle zradit svoje kamarády?“
Čurda klidně a vyrovnaně odpověděl: „Myslím, pane soudce, že byste za milion marek udělal to samé.“
 
Karel Čurda byl 29. 4. 1947 oběšen v pankrácké věznici. Odmítl požádat o milost.
 
 
Anatomie atentátu na Heydricha (Operace Anthropoid)
 
První polovina 1941: Prezident Beneš v londýnském exilu těžce nese kritiku faktu, že se Češi začínají smiřovat s německou okupací v podobě protektorátu Čechy a Morava. Každá odbojářská činnost či odpor na území protektorátu jsou drceny již v zárodku a česká odbojová aktivita je v Londýně označována téměř za nulovou.
 
Konec léta 1941: Prezident Beneš se obrací na Františka Moravce, který stál v čele II. (zpravodajského odboru), se žádostí naplánovat sérii sabotážních akcí na území protektorátu tak, aby se britské mínění o pasivitě Čechů vůči okupantům změnilo.
 
3. 9. 1941: Moravec na poradě připravuje plán výsadkových diverzních operací, který počítá i se třemi možnými atentáty, jejichž zvolené cíle jsou Reinhard Heydrich, Karl Hermann Frank a Emanuel Moravec. Poslední ze seznamu je český kolaborant, který byl později pro svou „bezvýznamnost“ ze seznamu vyškrtnut.
 
Září 1941: Operace získává název Anthropoid. Josef Gabčík a Karel Svoboda jsou vybráni jako potencionální atentátníci. Během výcviku se však Svoboda při cvičném seskoku zraní na hlavě a je nahrazen Janem Kubišem.
 
28. 12. 1941: Proveden letecký výsadek tří diverzních skupin, včetně té s názvem Anthropoid, která má za úkol spáchat atentát na Reinharda Heydricha, t.č. říšského protektora. Spolu s nimi se dostává do Protektorátu i skupina Silver A a Silver B. Gabčík se před seskokem rozloučí se slovy: „Brzy o nás uslyšíte. Uděláme všechno, co bude možné.“
 
29. 12. 1941: Kvůli chybě anglického pilota je skupina Anthropoid vysazena v časných ranních hodinách na špatném místě v okolí Nehvizd (cca 16 km od Prahy) namísto v plzeňském regionu. Gabčík se navíc zraní na noze. Skupina se zorientuje, dostává se do Rokycan, kde je Gabčík ošetřen, a pak zpátky do Prahy, kde se budoucí atentátníci kontaktují se sokolskou odbojovou organizací Jindra.
 
Březen 1942: Probíhají přípravy atentátu. Varianty jsou dvě. Jedna počítá s železničním přepadením zvláštního salónku vlaku, v němž Heydrich často cestuje, druhá s přepadením na silnici vedoucí nedaleko Heydrichova sídla v Panenských Břežanech. Český odboj až na pár lidí o skutečném cíli obou atentátníků nic neví. 
 
Začátek května 1942: Odboj se dozvídá o skutečném poslání Gabčíka a Kubiše a nesouhlasí s ním. Vysílačkou žádá Londýn o zrušení operace. František Moravec na druhém konci raději neodpovídá. Atentátu tudíž nestojí nic v cestě. 
 
Polovina května1942: Gabčík s Kubišem se rozhodli v tento den uskutečnit svou novou variantu atentátu. Jako místo pro jeho provedení byla vybrána zatáčka křižovatky Pod vychovatelnou v Praze-Kobylisích. Heydrich zde pravidelně projíždí cestou do práce okolo půl desáté dopoledne.
 
27. 5. 1942: Den atentátu! Gabčíkovi a Kubišovi je nápomocen Josef Valčík, z výsadkové skupiny Silver A. Ten má dát oběma atentátníkům signál odrazem slunečního paprsku v zrcátku ve chvíli, kdy se přiblíží Heydrichovo auto. Ve chvíli, kdy se Heydrich přiblíží k nastražené pasti, zastavuje na vedlejší zastávce tramvaj. Gabčík se vrhá do cesty automobilu, vytahuje samopal, ten se však zasekává a nevydá ani ránu. Vzpříčila se v něm nábojnice. V tu chvíli Kubiš vrhá na automobil granát, který vybuchuje mimo vůz. Exploze však poničilapravou zasní část automobilu a střepiny z granátu Heydricha těžce raní. Řidič Klein pronásleduje Gabčíka, který ho delším pronásledování dvěma ranami z pistole zraní. Atentátníci zmizeli.
 
Na místě atentátu zůstal kromě zraněného Heydricha, samopal se vzpříčeným nábojem, , aktovky, plášť a kolo, na kterém přijel Gabčík.
 
27. 5. 1942 večer: Státní tajemník K. H. Frank vyhlašuje na celém území protektorátu výjimečný stav. Praha je neprodyšně uzavřena a je v ní vyhlášeno stanné právo. 
 
28. 5. 1942: Hitler rozlícený atentátem plánuje, že nechá jako odvetu postřílet 10 000 náhodně vybraných Čechů. Frank mu to rozmlouvá s argumentem, že by se po takovém masakru zvedla velká vlna odporu proti Němcům.
 
28. 5. 1942: Gestapo rozpoutává velkou razii... bez většího úspěchu. Atentátníci se ukrývají v kostele Cyrila a Metoděje. Toto místo se posléze stává útočištěm parašutistů i z jiných skupin. Celkem jich se zde ukrývá sedm. Venku není ani trochu bezpečno.
 
4. 6. 1942: Reynhard Heydrich umírá v nemocnici na pražské Bulovce. Původně se jeho zdravotní stav zlepšoval, ovšem Heydrich umítá na otravu krve.
 
10. 6. 1942: Němci je jako odveta za atentát vyhlazena česká obec Lidice. Z malicherných důvodů, které jsou označovány jako „schvalování atentátu na Heydricha“ umírají denně desítky lidí,
 
16. 6. 1942: V sídle gestapa v Praze v Petschově paláci se dobrovolně hlásí Karel Čurda, který o sobě tvrdí, že je britský výsadkář a že hodlá s Gestapem spolupracovat na dopadení atentátníků.
 
18. 6. 1942: Atentátníci jsou vinou zrady vypátráni a německé jednotky podniknou proti jejich úkrytu v kostele svatého Cyrila a Metoděje zběsilý útok. Všichni muži se brání do posledního náboje. Nakonec umírají.
 
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]