Profily



Mussoliniho smrt: „Pověste ho hlavou dolů!“

 
Žádný strom neroste do nebe. Dokonce ani v Itálii, jak Benito, italský premiér, diktátor a průkopník fašismu v Itálii toho osudového léta zjistil. Píše se rok 1943 a Spojenci se vylodili na Sicílii. A to nebylo dobré.
 
„V této válce jsme už ztratili statisíce vojáků a statisíce matek pláče a volá: Mussolini mi zabil syna!“ Zasedání Velké fašistické rady ze dne 24. července 1943 se pro velkého Duceho neodvíjelo zrovna příznivým směrem. Kamarád Hitler byl daleko a antipatie prohloubené vyloděním Spojencům na Sicílii, kteří našli podporu dokonce u špiček místní mafie, mnohý již ani neskrýval. Dokonce i jeho vlastní zeť, hrabě Galeazzo Ciano, nešetřil kritikou na svého tchána. Výsledek byl téměř jednoznačný. Devatenáct ku sedmi. Devatenáct hlasů vyslovilo Mussolinimu nedůvěru a sedm zbývajících s tím nic nenadělalo. Osa Berlín  - Řím – Tokio se otřásla v základech a den po hlasování byl nejmocnější muž sesazen a následně, na rozkaz krále, zatčen a uvězněn v horském hotelu v pohoří Gran Sasso v Abruzii.
 
 
Tak tohle byl začátek konce. V té době sice válka ještě nesmrděla mocným průserem pro hitlerovské Německo a jeho spojence, jak v následovných letech, nicméně bylo jasné, že hladké vítězství odměněné fašistickou světovou nadvládou, nebude taková brnkačka, jak Hitler ve svých plamenných projevech sliboval. Ovšem Hitler měl ještě dostatek sil a tak osvobození Mussoliniho paragánským komandem vedeným Otto Skorzenym, nebyl žádný problém. Mussolini (byť se k tomuto zpočátku stavěl velice zdtáhavě) se tak za podpory německých vojsk, vrátil do Itálie, aby bouchl do stolu a 27. září ustavil na italském území ovládaném Německem Italskou sociální republiku, tedy fašistickou diktaturu nazývanou rovněž podle jejího hlavního města Republiku Saló. „Věděl jsem, že by mě můj přítel Hitler neopustil,“ radoval se Mussolini a měl pravdu. Druhou pravdou však bylo, že Hitler potřeboval postavit hráz proti Spojencům rozlézajícím se po Itálii.
 
 
A tak Mussolini jako hitlerův italský kůň (nezaměňovat s italským hřebcem, neboť ten měl jméno Rocky Balboa), opět posloužil svému účelu. Začal posílat italské Židy (ke kterým se dříve choval celkem shovívavě) do Osvětimi, oprašoval fašistickou doktrínu, dával dohromady armádu a samozřejmě se těm, kteří ho během hlasování podrazili, se odvděčil kulkou do týla od popravčí čety. Včetně zeťáka.  Přesto to však byl už jen stín, toho bývalého Mussoliniho ze začátku čtyřicátých let. Ostatně i Hitler to okomentoval se slovy: „Ten Mussolini, kterého jsem kdysi tak obdivoval, je nyní menší než kdykoliv předtím.“ Vládu nad Itálií tak bezpečně svírala německá vojska a proti okupaci a její brutalitě se začalo. stále silněji a důrazněji, formovat partyzánské hnutí.
 
 
Byť se Mussolini snažil sám sebe přesvědčit o opaku, Německo prohrávalo na všech frontách. Tedy i v Itálii. Spojenci se tlačili do středozemí a začínalo být jasné, že jeho mladá fašistická republika nebude mít dlouhého trvání. Duce tedy uprchl do rozbombardovaného Milána, ale i tam již panoval zmatek. Záchranu v podobě kapitolace zhatila separátní dohoda mezi němci a partyzány jejíž předmětem bylo, že se Němci stáhnou bez boje z milána, kde ponechají místní domácí fašisty svému osudu.
 
 
Německá vojska se tedy spěšně stahovala a Mussolini, společně se svou milenkou Clarou Petacci, zamířil směr Coma a posléze Švýcarsko. Plán byl prostý. Dostat se do bezpečí, pod Hitlerovo „křídlo“. Dopadlo to však jinak. Mussolini převlečený za prostého německého vojáka, putujícího s oddílem protiletecké obrany, zkřížil cestu 52. partyzánské brigády Luigi Clerici Garibaldi. Další smůla byla, že Mussoliniho tvář byla natolik známá, že mu ani německá vojenská uniforma nepomohla. Duce byl odhalen (údajně partyzánem slyšícím na jméno Bill) a okamžitě zadržen. Rovněž se spekulovalo, že Mussolinoho prodal velitel německé kolony, aby si zajistil klid a bezpečnou cestu do Švýcarska. Ať tak, nebo tak, jedno bylo jasné. Bylo jasné, že Mussolinoho žádný veselý osud nečeká.
 
 
Walter Audisio, antifašistický bojovník známý jako plukovník Valerio, dostal příkaz Mussolinoho popravit. 28. dubna 1945 tak vtrhl Valerio do Mussoliniho ložnice v selském stavení u Bonzaniga a tvrdil, že chce Mussolinimu a jeho milence pomoci k útěku. Společně pak odjeli autem k vile Belmonte, kde s Clarou Petacci opustili auto a následně byli zastřeleni. Velký Duce skončil s dvěma ranami v hrudi. To je jedna verze. Další hovoří o tom, že Walter Audisio přišel 28. dubna do budovy, kde byli zadržováni Mussolini a Petacciová, a oznámil Ducemu, že ho výbor Národního osvobození odsoudil k smrti. Oba pak byli odvezeni do jedné zapadlé uličky, kde byli pěti partyzány popraveni.  Jiná teorie spekuluje s tím, že že Mussoliniho nezastřelili partyzáni, ale členové britské rozvědky, poté co se zmocnili kompromitujících dokumentů, které Mussolini vesl společně se zlatem s sebou. A další verze hovoří o tom, že Mussolini a Petacciová nebyli vůbec zastřeleni, ale zemřeli následkem brutálního násilí partyzánů. Zemřeli údajně nazí, a proto na jejich šatech nebyly nalezeny stopy krve, a po popravě nebylo nikomu dovoleno provést pitvu. Výsledek byl v každém případě stejný. Mussoliniho smrt.
 
 
To ovšem nebyl konec jejich putování. Benitovo tělo, společně s mrtvolou jeho milenky vzápětí putovalo do Azzony a 29. 4. 1945 byla obě těla (společně s dalšími fašistickými vůdci) demonstrativně pověšena hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice na náměstí Piazzale Loreto v Miláně. Kde Němci 10. srpna 1944 popravili patnáct partyzánů. Ostudná smrt. Veřejná denuciace, jako symbol pádu fašismu, jako možnost oplatit lynčem válečná utrpení. Což se v nejednom případě stalo. „To máš za smrt mých synů!“ Z davu vystoupila žena a vystřílela z pistole do mrtvého těla pět ran. Po několika minutách byla obě těla nehezky zohavena.
 
 
Zpráva o jeho smrti a naložení s jeho mrtvým tělem Hitlerem otřásla. Možná v tu chvíli pochopil tu nekonečnou míru nenávisti, která proti němu stojí. A možná v té chvíli došel k rozhodnutí, hak naloží se svým životem. Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna 1945. Více o tom se dočtete ZDE.
 
 
Duce nenalezl klid ani po smrti. Nejdříve byl pohřben na jednom milánském hřbitově, pak na druhém a až v roce 1957 byl převezen na hřbitov v rodném Predappiu. Rodinná hrobka se stala poutním místem pro nostalgiky fašistického režimu. Ironií osudu je, že od konce války městečku vládne levicová správa.
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]