Profily



POLSKO 05: Osudem i dobyvateli drsně zkoušená země

 

 
Svoji hlubokou nenávist k Polsku Hitler zdědil. Už v roce 1922 generál Hans von Seeckt prohlásil: „Existenci Polska nelze strpět. Je neslučitelná se základními podmínkami německého života. Polsko musí být a bude zničeno.“

 

Adolf Hitler prohlásil za svůj cíl vytvořit pro Němce životní prostor („Lebensraum“) ve střední Evropě. Sousední země měly být hospodářsky vykořisťovány a politicky podřízeny Německu. Z obyvatel okupovaných zemí si přál mít otroky, kteří by neměli vlastní společenský, kulturní a politický život. Plánovalo se, že vyhlazovací komanda a hlad by zbavily tyto oblasti „nebezpečné a rasově nižší populace“ a SS by zalidnila Reich „rasově čistým lidem“. Tyto své představy náležitě demonstroval právě v Polsku.
A tak již od samého počátku, tedy okamžiku, kdy 1.září 1939 Třetí říše vtrhla do Polska bylo jasné, že pro Němce život Poláka neznamená vůbec nic. Stejně jako to, že se nezastaví před ničím.
 
Válečné zločiny
 
O tomto svědčí i první rozsáhlá bombardování civilních cílů prováděná s první vlnou invaze. Ano to byly první válečné zločiny druhé světové války. Stejně tak jako naprosté pohrdání se životy válečných zajatců. Během invaze od 1. září do 26. října 1939 provedli příslušníci jednotek Einsatzgruppen i Wermachtu 764 hromadných poprav polských válečných zajatců.Není divu, podle pohlavárů Třetí říše bylo slovanské obyvatelstvo Polska méněcené a stejně tak určené k postupné likvidaci. Tak proč to protahovat.
 
Agrese Německa proti Polsku měla jeden základní cíl. Ukončit nezávislou existenci polského státu. V rámci programu Generalplan Ost, který označoval slovanské obyvatelstvo jako méněcenné "podlidi," měl polský národ přestat úplně existovat. Nezbytným předpokladem ke zničení polské svébytnosti a indetity byla likvidace polské intelektuální elity, stejně jao kultury. Genocida měla přijít až v druhém plánu.
 
Norimberské svědectví (výňatek):
„Obešel jsem násep a octl jsem se před obrovským hrobem. Byl přímo napěchován mrtvými, leželi jeden na druhém, takže jim bylo vidět jen hlavy. Skoro ze všech hlav prýštila krev a stékala jim na ramena. Část postřílených se ještě hýbala. Někteří zdvíhali ruce hlavy, aby ukázali, že ještě žijí. Jáma byla ze dvou třetin plná. Podle mého odhadu v ní leželo asi tisíc lidí. Podíval jsem se na esesáka, který je střílel. Seděl těsně na okraji, nohy mu visely do jámy, na kolenou měl samopal a kouřil cigaretu. Lidé, úplně nazí, scházeli po několika schodech, vykopaných do stěny jámy, dolů a lehali si na zastřelené, na místo kam jim esesák přikázal. Když došli na své místo, ulehli k mrtvým nebo postřeleným a někteří hladili ty, co ještě žili a tiše s nimi hovořili. Pak zazněla série výstřelů. Podíval jsem se do jámy a viděl jsem, jak se někteří ještě hýbají, jiní už leželi bez hnutí na mrtvých zastřelených před nimi. Z týlu jim prýštila krev.“ 
 
Na podkladě seznamu německých bezpečnostních služeb, který byl připraven již v květnu 1939, byli hromadně popravováni příslušníci polské elity. Popravy byly prováděny ve většině případech bez soudu, v rozporu s mezinárodním právem.První vlna těchto zločinů byla realizována v rámci Operace Tannenberg od 1. září do 25. října, kdy bylo Němci zabito 20 - 24 tisíc předních Poláků. Na podzim roku 1939 se uskutečnila akce "Inteligence," při které bylo povražděno 40 tisíc příslušníků polské inteligence, učitelů, profesorů, vědců, kněží apod. Dalších 20 tisíc Poláků bylo v tomto období odvlečeno do koncentračních táborů.
Součástí politiky teroru německých okupanty byly hromadné popravy, které byly Popravy byly politikou zastrašování a oslabení polské společnosti. Konaly se veřejně ve městech, někde i neveřejně, záleželo na rozhodnutí správních orgánů a německé policie.
 
Rudá armáda v Polsku
 
Na území tehdejšího východního Polska, krátce po invazi tomu nebylo jinak. Rudá armáda se tam chovala stejně jako wehrmacht a někdy dokonce ještě hůř. Na polské zemi spáchala řadu válečných zločinů - rudoarmějci vraždili civilisty i zajatce a projevovali v tom značnou vynalézavost. Jeden z důstojníků například s polskými zajatci prováděl experimenty: postavil je do řady před dělo o ráži 45 milimetrů a zkoumal, kolik lidí je možné zabít současně jednou střelou. Hned v prvních dnech sovětské okupace tak bylo zabito několik desítek tisíc civilistů. Statisíce lidí včetně žen a malých dětí byly deportovány do sibiřských gulagů, do táborů na Ural a do Kazachstánu. Mnohatýdenní transporty v děsivých podmínkách v dobytčích vagonech a téměř bez jídla mnoho lidí nepřežilo.  Masakr v Katyňském lese asi není třeba připomínat. Netrvalo však dlouho a spojenectví Stalin – Hitler bylo napadením SSSR rozmetáno na kusy a Němci se tak stali svrchovanými hrůzovládci celého Polska.
 
Na polském venkově probíhaly represálie, které byly součástí německého plánu vyhánění rolníků z jejich půdy. Děly se případně i v situacích, kdy rolníci skutečně či domněle pomáhali Židům či příslušníkům polského odboje. Ve většině případů se konaly popravy přímo ve vesnicích, docházelo k rabování majetku popravených rolníků, časté byly i případy, kdy lidé byli upálení zaživa. Některé vesnice byly zcela zničeny. Celkový počet takto zpacifikovaných vesnic v Polsku činil zhruba 800.
 
Vysídlení
 
Součástí německého záměru známého jako „Generalplan Ost“ bylo masivní vysídlení polského obyvatelstva na východ, které se začalo realizovat již roku 1939. V říjnu 1939 rozhodlo německé vedení o vysídlení 700 tisíc Poláků z Velkopolska a Pomořanska. Za tímto účelem byla zřízena 11. prosince 1939 zvláštní kancelář na vysídlení Poláků a Židů, která měla sídlo v Poznani. Z těchto území bylo celkem vyhnáno 750 tisíc obyvatel, odsun se prováděl za obtížných povětrnostních podmínek a mrazu, mnoho lidí, zejména dětí, umíralo vyčerpáním a na následky podchlazení.
V letech 1940 - 1941 bylo nuceno opustit své domovy za účelem zřízení vojenských cvičišť asi 170 tisíc lidí z oblastí Radom, Debica a Lublin. V letech 1942 - 1943 došlo k "Akci Zamość, při která zahrnovala vysídlení 297 obcí se 110 tisíci obyvateli, místo kterých přišli do regionu Zamojszczyzna přistěhovalci německé národnosti z Besarábie, Ukrajiny, Bosny,
 Srbska a ze SSSR. Při akci zemřelo během přepravy několik tisíc lidí, mnoho dětí bylo násilně odtrženo od svých rodin a posláno ke germanizaci do Německa. Jednalo se převážně o ty děti, které dle německých rasových kritérií Lebensbornu byly k tomuto poněmčení vhodné. Celkem bylo v průběhu německé okupace Polska vyvezeno do Německa asi 200 tisíc polských dětí.
 
Efektivní smrtící mašinérie
 
 „Jménem všech žen Evropy, které se staly matkami v koncentračních táborech, chtěla bych se zeptat německých matek: Kde jsou nyní naše děti?“ 
(svědkyně vystupující při Norimberském procesu)
 
Fašistická mašinérie pracovala velmi efektivně. Vhodní původní obyvatelé byli poněmčováni, méně vhodní určeni k otrocké práci, nevhodní, včetně duševně nemocných, likvidováni. V rámci programu Akce T4 bylo Němci zavražděno zhruba 70 tisíc mentálně postižených, či jinak nemocných Poláků. Na polském území začaly vznikat vyhlazovací tábory, které kromě domácích Poláků měli za úkol definitivně, účelně zlikvidovat tisíce dalších životů z celé Evropy. A samozřejmě rovněž definitivně vyřešit tzv. „židovskou otázku“.
Podívejme se však podrobněji na trojici Belžec, Sobibor, Treblinka, které spojuje i metoda hromadného usmrcování použitím výfukových plynů, produkovaných dieselovým agregátem. Výše zmíněnou trojici pak uzavírá instalace v polském Chelmně, kde se však takřka výhradně používalo mobilních plynových komor ve speciálně upravených korbách nákladních automobilů, které během vyhlazovací akce zároveň transportovaly oběti k hromadným hrobům a spalovacím zařízením. Tyto tábory vznikly v rámci tzv. Operace Reinhard, jejímž hlavním účelem byla totální fyzická likvidace židovské populace Generálního Gouvernementu. Tábory nebyly vybaveny rozsáhlejšími ubytovacími prostory jako v případě Osvětimi-Birkenau, oběti se zde proto před likvidací nepodrobovaly žádné selekci a z jejich řad byl pouze doplňován personál potřebný k hladkému fungování vyhlazovacího procesu. Rozkládaly se na poměrně malé ploše, ale v jejich prostorách odcházely ze života statisíce lidí. 
 
V prostoru bezprostředně před plynovými komorami už nebohé oběti očekávali dva Ukrajinci proslulí svým sadistickým chováním, Ivan Děmjaňuk a jiný jménem Nikolaj. Jeden ozbrojen šavlí a druhý železným prutem. Tito dva dohlíželi na vstup do plynových komor a zároveň se starali o technický stav motoru, který produkoval dieselové exhaláty. Eli Rozenbergová, která pracovala ve vyhlazovací části Treblinky, Děmjaňuka popisuje takto: Tenhle Ukrajinec měl zvláštní zálibu ve zraňování lidí, zvláště žen. S oblibou bodal ženám šavlí do nahých stehen a genitálií předtím, než vstoupily do plynových komor. Mladé ženy a dívky také znásilňoval. Také uřezával nosy a uši starým židům, kteří se mu nelíbili. Když byl nespokojen s něčí prací, rozbil mu lebku kovovou trubkou, nebo ho bodl svým nožem. Jeho největší zálibou bylo zamotat někomu hlavu mezi dva ostnaté dráty a pak ho přes ni mlátit. Jak se dotyčný svíjel pod ranami, uškrtil se.
Po tom, co byli deportovaní Židé nacpáni po 200 až 250 osobách do plynových komor, Ukrajinci za nimi zavřeli neprodyšné přední dveře a spustili dieselový motor. Po 20 až 25 minutách se jeden z Ukrajinců podíval kukátkem, a pokud usoudil, že se již všichni udusili, přikázal židovským vězňům, aby otevřeli zadní dveře a odstranili těla zavražděných. Když byly dveře otevřeny, mrtvoly v místnosti vzpřímeně stály, neboť prostor byl záměrně přeplněn. Množství zavražděných také zemřelo v posledním objetí se svými rodinnými příslušníky.
 
„Cílem německého lidu je zničení všech Poláků.“ (Heinrich Himmler)
 
A samozřejmě je zde také Osvětim, komplex, který byl největším německým nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem založeným během druhé světové války v okupovaném Polsku.  Tábor byl vybudován v roce 1940 a až do skončení války byl neustále rozšiřován. Velitel tábora Rudolf Hess se chlubil, že v Osvětimi dokáží jeho plynové komory pojmout 2 000 lidí. Za použití krystalů s cyklonem B bylo v pěti osvětimských komorách zavražděno každých čtyřiadvacet hodin 60 000 mužů, žen a dětí. Hess tvrdil, že v Osvětimi bylo zplynováno a zpopelněno „přinejmenším“ 2 500 000 lidí, přičemž dalších 500 000 zemřelo v důsledku hladu či nemoci.  Podle Státního muzea Auschwitz-Birkenau (Osvětim – Březinka) však v tomto táboře zahynulo 1,1 milionu lidí, z nichž přibližně 90 % byli Židé prakticky ze všech evropských států. Většina obětí byla zavražděna v plynových komorách areálu Auschwitz II plynem Cyklon B; smrt ostatních byla způsobena systematickým hladověním, nucenými pracemi, absencí zdravotní péče, individuálními popravami a „lékařskými experimenty.“
Koncentrační tábor Osvětim-Březinka se sestával ze tří oddělených táborů, které byly římskými číslicemi označeny jako Auschwitz I, II a III. Auschwitz I, jenž byl původním koncentračním táborem, sloužil jako administrativní centrum celého komplexu a za dobu jeho existence v něm nalezlo smrt na 70 tisíc lidí, převážně etnických Poláků a sovětských válečných zajatců. Auschwitz II byl vyhlazovacím táborem (Vernichtungslager), ve kterém zemřelo nejméně 960 tisíc Židů, 75 tisíc Poláků a přibližně 19 tisíc Romů. Auschwitz III (Monowitz (Monowice)) sloužil jako pracovní tábor společnosti Buna-Werke, která spadala pod koncern IG Farben.
Nacisti experimentovali s různými druhy zabíjení. Střílení bylo pomalé a psychicky náročné pro střelce, dynamit selhal, tak začali zkoušet plyny. Nejprve vraždili pomocí výfukových plynů, ale to bylo pomalé, až se dostali k pesticidu na bázi kyanidu, který měl obchodní název cyklon B. První plynová komora byla vybudována ve vyhlazovacím centru v Brandenburgu na konci roku 1939. Hitlerův lékař Karl Brandt byl přítomen jejímu zkušebnímu uvedení do provozu, při kterém byli otráveni kysličníkem uhelnatým 4 duševně nemocní lidé. Smrtonosným zařízením bylo poté vybaveno dalších pět center. Plynové komoře se říkalo „sprchovací místnost“ a obětem, které tam byly posílány ve skupinách po 20 až 30, bylo řečeno, že se jdou sprchovat. Místnost pak byla vzduchotěsně uzavřena a službu konající lékař pustil plyn. V podstatě stejným způsobem se postupovalo i později ve vyhlazovacích táborech. Zavedení smrti plynem je charakterizováno jako „humánní způsob likvidace“.
 
Z Norimberského procesu:
Když Severina Šmaglevskaja, vězeňkyně z Osvětimi popisovala, jak roku 1944, v době velkých útoků, házeli živé židovské děti do pecí krematoria, většina obžalovaných sklonila hlavy. Funk se otočil zády ke Streicherova a unaveně se opřel o opěradlo lavice. Frank zrudl. Rosenberg se neklidně vrtěl. Göring problém vyřešil jako obvykle – sňal si sluchátka. Hess jako by neposlouchal. 
Po skončení jednání, ještě než obžalovaní odešli na oběd, ptal se Doenitze jeho obhájce dr. Kranzbuhler: „Nikdo nic nevěděl o žádné z těchto věcí?“ Doenitz zavrtěl hlavou a smutně pokrčil rameny. Göring se otočil a řekl: „Samozřejmě že ne!“ 
 
Novodobí otroci
 
V okupovaném Polsku byla široce využívána práce s otroky, která byla zavedena jako forma nepřímých vyhlazovacích táborů na pracovišti, kdy docházelo při namáhavé práci k devastaci organismu. Polští občané byli stejně jako příslušníci jiných národů zařazeni do programu totálního nasazení, do práce byli mnohdy nuceny i děti od 12 let. Polsko bylo jedinou zemí v okupované Evropě, kde byla využívána otrocká práce v tak velkém rozsahu. Pracovalo se s minimálními pauzami na odpočinek, celých sedm dní v týdnu. Lidé, novodobí otroci, dřeli jak na vládních projektech, jako byla např. stavba obrovského protitankového příkopu podél nové východní hranice, tak i pro soukromé potřeby. Podniky si je prostě „objednaly“ jako nějaké věci a vláda jim je dodala. Nacisté brali i práci jako formu vraždy (Vernichtung durch Arbeit – záhuba prací). Při takto ztížených podmínkách docházelo k obrovské úmrtnosti – např. v Mauthausenu nedaleko Lince byl zřízen kamenolom, tamější vězeň měl před sebou nejvýš 6 týdnů až 3 měsíce života (v této statistice nebyla zahrnuta náhodná úmrtí, sebevraždy a popravy). Nicméně, práce jako likvidační prostředek se fašistům zdála příliš pomalá.
Na nucených pracích v Třetí říši pracovalo asi 2,5 miliónů Poláků. Podle zvláštních předpisů byly ženy nuceny k potratům, zatímco vybrané děti, které byly považovány jako "rasově vhodné," byly násilím předávány do německých rodin. Porobení Poláci tak byli tvrdě nuceni vzdát se všeho. Svobody, hrdosti, stejně jako své kultury... prostě všeho co z nich dělalo jeden národ.
 
Znásilněný národ
 
Válka měla být příležitostí k očištění německé rasy od všech údajných rozkladných a rasově méněcenných skupin obyvatelstva. Tyto představy začaly být okamžitě naplňovány na polských územích připojených k Německé říši a na území tzv. Generálního gouvernementu, zbytku polského území pod nacistickou nadvládou, který byl chápán především jako zásobárna pracovní síly podlidí a jako prostor vhodný pro nacistické rasové experimenty. Zodpovědnost za protižidovskou a rasovou politiku od začátku války stále více přecházela na Hlavní úřad říšské bezpečnosti a říšského vůdce SS Heinricha Himmlera.
Německo se v okupovaném Polsku včetně území Generálního gouvernementu snažilo o odstranění všech polské kultury a polského jazyka. Docházelo k ničení polské kultury, zavládlo náboženské pronásledování, omezování přístupu Poláků k národní kultuře. Ihned po obsazení Polska je novým generálním guvernérem Hansem Frankem vydán zákaz vydávání polského tisku a knih a brutální represe čekají ihned po okupaci krakovskou Jagellonskou univerzitu. Brzy nato vysoké školství jako takové neexistuje, povoleno je pouze školství základní.
Spolu s tím dochází ke změně etnického složení polských území, lidé jsou vystěhováváni a samozřejmě dochází k přejmenovávání měst a obcí na německé názvy. 
Rovněž byly vytvářeny formy ekonomického nátlaku, které měly donutit Poláky, aby se přihlásili k německé národnosti.
Přípravy na drancování polských kulturních statků byly zahájeny v Německu ještě před vypuknutím druhé světové války. Plán systematické rabování státních a soukromých sbírek umění se uskutečnil na základě posudků německých historiků, kteří se s cennými díly seznámili již před válkou.
V Polsku byla ukradena díla obrovské hodnoty, jednalo se o obrazy, plastiky, knihy, cenné rukopisy, historické mapy, ale též kostelní zvony. Celkem Němci odcizili v Polsku asi 516 tisíc uměleckých děl, jejichž hodnota se v roce 2001 odhadovala na 11 miliard 140 miliónů EUR. Po válce se vrátilo jen nepatrné procento z tohoto kulturního dědictví Polska.
 
Židovský holocaust
 
„Že odsuzujeme 1 200 000 židů k smrti hladem, poznamenávám jen na okraj. V případě, kdyby židé hladem nepomřeli, je samozřejmé, že to bude mít za následek urychlení protižidovských opatření.“  (Z deníku Hanse Franka)
 
Jednou z nejhrůznějších kapitol polského utrpení je bezesporu židovský holocaust, Němci tehdy označovaný jako „Konečné řešení židovské otázky“. Tento bezpochyby zrůdný plán byl nacistickými špičkami definitivně schválen na konferenci ve Wannsee, v lednu 1942.
 
S německými jednotkami na obsazená polská území přišlo i každodenní šikanování židovského obyvatelstva. Židé byli svévolně vyháněni ze svých domovů, ponižováni a okrádáni o majetek. Při invazi do Polska za německou armádou přicházely tzv. Einsatzgruppen (tedy jednotky nasazení, v podstatě jednotky zvláštního určení), mezi jejichž úkoly patřilo provádění protižidovské politiky. Ta v této fázi konečného řešení sestávala především z ponižování, vyhánění a ožebračování. Také místní německé obyvatelstvo se nezřídka spontánně podílelo na pronásledování a ponižování svých židovských sousedů. Na mnoha místech byly vypalovány synagogy. Již 8. září 1939 bylo nařízeno povinné označení židovských obchodů Davidovou hvězdou. Od 1. prosince pak museli všichni Židé v Generálním gouvernamentu starší 10 let nosit na pravé paži pásku s Davidovou hvězdou. Později byli židé koncentrováni do uzavřených ghett (z nichž o něco později nesměli pod zákazem zastřelení vycházet do tzv. Arijské oblasti), byl jim konfiskován majetek a v poslední fázi bylo rozhoduto o přesunu do vyhlazovacích táborů.
 
První ghetto pro židovské obyvatelstvo bylo zřízeno v roce 1939 v Piotrkówě, v roce 1940 v Lodži a ve Varšavě. V celé zemi bylo zřízeno 500 ghett, kde byly devastující životní podmínky. Židé trpěli nedostatkem potravin, léků, v ghettech řádily různé epidemie. Pouze ve Varšavské ghetto v období 1940 - 1942 zemřelo kvůli hladu a nemocím 100 tisíc Židů. Při Akci Reinhard v roce 1942 byl zlikvidováno zhruba 2 milióny Židů.
Celkem zahynulo 2,7 - 3 milióny polských Židů, z toho zhruba 1,4 mil. v koncentračních táborech, přes 600 tisíc v ghettech a přes 700 tisíc při kolektivních nebo individuálních popravách.
 
Svědectví z norimberského procesu:
 „…proto jsem se rozhodl zničit celou židovskou čtvrť zapálením všech bloků…Často zůstávali židé v hořících budovách tak dlouho, až pro nesnesitelné horko a nebezpečí, že uhoří za živa, raději vyskakovali z vyšších poschodí…Se zlámanými kostmi se pokoušeli přelézt přes cestu do obytných bloků, které ještě nebyly zapáleny nebo hořely jen zčásti…Také pobyt v kanálech byl už po prvním týdnu velmi nepříjemný…Velmi mnoho židů, jejichž počet se nedal zjistit, bylo usmrceno, když byly vyhozeny do vzduchu kanály a bunkry...Jen vytrvalým a neúnavným úsilím nás všech se nám podařilo pochytat 56 065 židů, kteří byli pak evidentně pobiti. K tomu počtu je třeba připočítat mnoho židů, kteří přišli o život následkem výbuchů 
a požárů; spočítat je ovšem nebylo možno.“
 
Hrůzná bilance
 
Podle aktuálních údajů činí počet obětí nacismu v Polsku zhruba 5,6 až 6 miliónů polských občanů. Z toho přibližně 2,6 - 3 milióny tvoří Poláci a 2,7 - 3 milióny Židé. I po případném zreálnění čísel polských obětí je zřejmé, že Polsko ve srovnání s ostatními zeměmi mělo největší procentuální ztráty druhé světové války - přes 16% obyvatel. Oběti germanizace se stalo 200.000 polských dětí, které byly v rámci Lebensbornu odebrány z polských rodin. Jednalo se o největší počet ze všech zemí, ve kterých byl tento zrůdný režim zaveden. Na nucené práce do Německa bylo deportováno 2.460.000 osob, což je největší počet ze všech národů. Celkový počet totálně nasazených v celé Evropě činil zhruba 13,5 miliónů lidí. Násilně bylo německými okupanty vysídleno 2.478.000 Poláků.
 
„Ano. Vím, že německý národ budou navěky proklínat za tyto ukrutnosti. Ale tyto zločiny byly tak neuvěřitelné, dokonce i v onom malém měřítku, o němž jsme se dověděli, že nebylo obtížné nás ujistit, že všechny podobné pověsti jsou jen pouhou propagandou. Himmler měl k provádění těchto úkolů speciálně vybrané psychiatry. Nezdál se být typem vraha.“
(Herman Goring)
 
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]