„Většina vězňů se před popravou chovala velmi statečně a klidně. Jen někteří, když je předával státní návladní katovi omdleli. V takovém případě byl odsouzenec ve mdlobách odnesen na prkno u sekyry a sťat.“

 

Robert Týfa, stojící před lidovým soudem vzpomínal na svou pracovní náplň z dob Protektorátu Čechy a Morava. Byl jedním ze třech českých pomocníků kata Aloise Weisse. Byl jedním ze třech českých jidášů, teří za každou hlavu, jež padla do plechového koše pod gilotinou zinkasoval 300 korun, což se třeba 4.8.1944, kdy bylo v pankrácké sekyrárně popraveno 29 lidí, vyplatilo. Krvavý přivýdělek.

 

„Ostatní šli docela klidně, lehli si takřka sami na prkno u sekyry. Někteří, když byli vedeni do popravčí místnosti, volali na chodbě:  „Ať žije Stalin“, „Pravda vítězí“, „Ať žije Československo“ a nebo pozdrav kamarádům na kobkách a tak podobně. Za podobné výkřiky byli obvykle ještě na chodbách zbiti dozorci, ale políčkovali, je nebo bili rukama, aby mlčeli, i Kříž a také kat Weiss.“

 

 

Mašinérie místa smrti nacházejícího se téměř v centru Prahy, v budově bývalé věznice krajského trestního soudu, kde byla po okupaci zřízena policejní věznice gestapa, byla německy precizní, efektivní a funkční. Tři místnosti křídla A, v přízemí levého podélného traktu věznice byly v březnu 1943 přebudovány v místo dobře a rychle fungující vražedné mašinérie maskující se za spravedlnost. Důvod této přestavby byl prostý. Peníze a čas. Původně totiž byli odsouzení k trestu smrti převáženi především do Berlína a Drážďan, kde většinou bývali popraveni až po třech měsících po vynesení rozsudku. Což se značně prodražovalo. Navíc, po stanném právu jako odvetě za atentát na Heydricha, zde byl velký počet „českých hlav“, jež bylo třeba setnout, aby si okupovaný národ uvědomil, kde je v Protektorátu pánem. 

 

A tak bylo rozhodnuto o zavedení popravčího stroje, gilotiny, v Praze na Pankráci. Poprava gilotinou byla totiž, podle nacistických funkcionářů, kteří o celé záležitosti rozhodovali, velmi rychlá, levná, naprosto spolehlivá a díky hluku, který ji provázel, dostatečně odstrašující.  Zrodilo se místo smrti, jež vešlo do historie jako pankrácká sekyrárna.

 

 

Místo smrti tvořily tři místnosti, všechny čistě a bíle okachličkované, aby krev šla lépe smýt. Zasedací místnost, sekyrárna, rakvárna. Tři stupně určující definitivní konec člověka. Tři symboly rychlé pokřivené justtice z kterých mrazí. Tři poslední zastávky určené pro členy odboje, kriminálníky, ale i chudáky, kteří měli tu smůlu, nebo odvahu, že udělali něco, co německým okupantům přišlo jako „trestuhodné“. Za popravu a kremaci bylo pozůstalým účtováno 500 korun. Zadarmo ani kuře nehrabe.

 

„Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Neměnná cyniská věta rozhodující o konečném osudu života pronesená státním zástupcem v zasedací místnosti, byla začátkem konce. Po jejím vyslechnutí mohl odsouzenec v přípravné cele, se spoutanýma rukama, obvykle napsat svůj poslední dopis a  po čtvrté hodině odpolední byl předveden před komisi (státní návladní nacistické justice, velitel pankrácké vyšetřovací věznice gestapa, funkcionář nacistické strany NSDAP, zapisovatel a lékař), potvrdil svou totožnost a vzápětí putoval do popravčí místnosti, oddělené od té zasedací pouze závěsem.

 

Muži jsou popravováni ve spodním prádle, nebo civilních kalhotách, ženy jsou oděny v sukni a košili s velkým výstřihem. Vlasy mají ostříhány a nahoru vyčesány.

 

 

„Z přípravných cel odvádějí dva dozorci odsouzence do popravčí místnosti. Tam sedí za stolem státní zástupce, vládní rada a zapisovatel. Za odsouzencem se mezitím rozhrne opona a postaví se dva katovi pomocníci, kteří jej uchopí za ruce (které jsou vzadu spoutány), kat položí mu ruku zezadu před obličej, zakryje mu oči. Pak několik rychlých kroků do druhé místnosti, částečně kryté oponou. Státní zástupce má svůj stůl postaven tak, že může aktu popravy přihlížet. Tam porazí odsouzence na lavici a popravčí stroj se spustí.“ (ze svědectví jednoho ze svědků) 

 

Vše se děje bez zbytečných průtahů. Efektivita především. Břit sekery vážící šedesát kilogramů dopadne a celá místnost se otřese. Celý akt popravy trvá něco přes minutu, zapisovatel zaznamenává přesný čas.  Když hlava popraveného spadne do připravené plechové nádoby, putuje mrtvola popraveného, zbavená spodního prádla do rakvárny, kde je položena ke kanálku uprostřed místnosti, aby tělo dokrvácelo. Když je popravených více, jsou kolem kanálku poskládány do tvaru hvězdy. Hlava popraveného je položena mezi nohy. Poté jsou mrtvoly uloženy do beden z nehoblovaného dřeva a večer nákladními auty hromadně převezeny do strašnického krematoria, kde jsou spáleny. Popel je,  po provedené kremaci, naházen do společné jámy.

 

Jednoduché, rychlé a funkční. Popravuje se každé úterý a čtvrtek. Takto bylo na Pankráci gilotinou popraveno 1079 lidí, z toho 155 žen. Provoz sekyrárny byl zahájen dne 5. dubna 1943, kdy bylo popraveno prvních pět odsouzených a posledních pět poprav byla zaznamenáno dne 26. dubna 1945.

 

 

V popravčí místnosti se rovněž nachází ocelová traverza s pohyblivými háky, připomínající řeznické, které sloužily k popravám oběšením. Tento způsob exekuce se prováděl mimo dny určené k popravám gilotinou. Zde byly katy příslušníci SS a počet jejich obětí není znám. Nevedli si totiž pečlivě zápisky o popravách jako kat Weiss. Podle nich se dá určit nejen přesný počet obětí, ale i fakt, že když „bylo plno“ trvaly proluky mezi jednotlivými popravami maximálně tři minuty. Mimochodem, kat Weiss, bývalý pomocný skladník z Mnichova, se své spravedlnosti, na rozdíl od jeho pomocníků Týfy a Nerada, jež byli za svůj přivýdělek popraveni, nedočkal. Naopak, v šedesátých letech dokonce žádal československou vládu o vydání důchodového zápočtového listu za dobu jeho zaměstnání v pankrácké věznici. Spravedlnosti se podařilo uniknout i jeho německému pomocníkovi Otto Schweigerovi a jednomu českému, Janu Křížovi, který se přejmenoval na Kreutze a kromě jiného byl i výkonným konfidentem a provokatérem gestapa. 

 

S koncem války se všude zahlazovaly stopy fašistického pojetí spravedlnosti. V Osvětimi výbuch rozmetal pověstná krematoria s plynovými komorami a stejný osud měl potkat i pankráckou sekyrárnu. 

 

V noci mezi 30. dubnem a 1. květnem vězeňští dozorci rozebrali gilotinu a její části i se samotnou sekyrou byly hozeny z Karlova mostu do Vltavy. Do popravčí místnosti pak Němci umístili 360 kilogramů výbušniny ekrazitu společně s nástražným systémem. V té chvíli stačilo do sekerárny pouze vejít, a následoval by obraz dokonalé zkázy jež měla zahladit veškeré stopy po páchaném násilí.. Nestalo se tak, díky varování českých dozorců. Vojenští pyrotechnici nálože deaktivovali a o dva měsíce později potapěči vylovili i utopené části gilotiny u čtvrtého pilíře Karlova mostu.

 

 

Z úředního protokolu vyplývá, že byly v místnosti sekyrárny nalezeny určité předměty, které se zde v současné době již nenacházejí. Šlo o dřevěná nosítka, nástroje k seřizování a opravám gilotiny, lahve od alkoholu a dezinfekčních prostředků a zakrvácené hadry. Kromě těchto předmětů se všechny místnosti sekyrárny dochovaly v autentické podobě až do dnešních dnů, kdy se z tohoto místa stalo komorní muzeum demonstrující nacistickou zvůli a pokřivenou spravedlnost.

 

Ovšem to neznamenalo konec pankrácká věznice, jako místa, kudy obchází smrt. V poválečných letech zde byly trestáni váleční zločinci, později nepřátelé komunismu, stejně jako zločinci kteří si poprávu zasloužili trest smrti. To je už ovšem jiná kapitola historie tohoto místa...