Profily



Zjacevova cesta k Moskvě 5: Jak na Nový rok... (Moskva)

 

 
Vojenský marš se briskně rozléhal Rudým náměstím. Jurij Zjacev, nyní už zase člověk Jurij Zjacev, hrdě pochodoval před svou jednotkou. Že se budou oslavy výročí Velké říjnové socialistické revoluce odehrávat v obležené Moskvě, si nikdo nedokázal ani představit.
 
Stejně tak si Zjacev nikdy nedokázal představit, že se stane opět člověkem a důstojníkem. O to se postaral Morozov. Podle oficiální zprávy trestanec Zjacev potlačil vzpouru kriminálních živlů a navíc byl schopen, samozřejmě pod velením a za vydatné pomoci politruka Leonida Morozova udržet pozici do doby, než dorazily posily, čímž definitivně smyl svou vinu. Byl v plném rozsahu rehabilitován, byla mu navrácena hodnost a mohl bít fašisty jako skutečný sovět s nárokem na hrdinství. To byly dobré zprávy. Špatné byly ty, že fašistický útok nepolevoval a stále více se blížil k Moskvě. Přehlídka se chýlila ke konci. Naleštěná technika, nové tanky brzy projdou křtem bojem. Vojáci, hrdě pochodující poběží naproti smrti. Slavnostní pocit brzy vystřídá peklo válečné vřavy. Muž proti muži. Železo proti železu.
 
Jurij se vrátil. Vrátil se, aby se naučil čelit ocelovým hordám těch nenáviděných hranatých tanků, plazících se po vymrzlé zemi, pod velením generála Rokossovského. Poznal pocit zdánlivé beznaděje ve chvíli, kdy se proti němu řítí tunový kolos schopný udělat z palebného postavení kráter plný kusů rozervaných lidských těl, i pocit euforie, kdy stačí jediná zápalná lahev šikovně vržená na rozpálený motor tanku, aby z monstra udělala ohořelý vrak. Trosky lidí, kteří z něj v panice vylézali, obvykle nečekalo nic pěkného. Dávka samopalu byla tou nejčistější smrtí. Hlava rozdrcená polní lopatkou, tou nejosobnější. „Nech je hořet, Váňo, nech je hořet!“ Proč plýtvat kulkami. Vzpomínka, na těžkými pásy, rozdrcený okop, který se pro jeho bojového druha Zinověva stal studeným hrobem v den kdy padl Možajsk, byla stále živá. Ve svém veliteli viděl odvážného poctivého chlapa, kterého před lety stihl podobný osud. Navíc chlapa, který vždy, za všech okolností stál za svými vojáky. Nebál se postavit veliteli frontu Žukovovi s žádostí, aby jeho vojsko mohlo zaujmout výhodnější strategickou pozici za přehradou, a i když byla jeho prosba odmítnuta s klasickým dovětkem, že ustoupit není kam, za námi je Moskva, nevzdal se a zkoušel to dál. Neposílal rád lidi na zbytečnou smrt, což se o ostatních důstojnících tvrdit nedalo.
 
Listopad udeřil prvními mrazy. Jurij si přitáhl bílý důstojnický kabát a upravil ušanku. Dalekohled odhaloval řadu dalekonosných děl, namířených na Kreml. Včera Němci dobili Krásnou Poljanu a Jurij ji musel získat zpět. Krásná Poljana byla nejzazší výspa. Bod zlomu. Šestnáct kilometrů od Moskvy. Zoufalství? Nikoliv, jen bezbřehá nenávist spojená s bezbřehou oddaností. Za námi je Moskva. Ne, to už nebyla jen propagandistická fráze. To byl fakt. Zvedl ruku k útoku. V boji se nic nezměnilo. Stále si pamatoval taktiku trestných praporů. Běh proti smrti, nebo hrdinství. Popřípadě obojímu. Dobýt pozici a nepustit. Cesta vede jen vpřed. Za námi je Moskva. Dnes to nebude jinak. Žádné z těchto dalekonosných děl na Kreml nevystřelí ani ránu. Soudruh Ilijič bude už v klidu spát spánkem velikých.
 
Táňu společně s Morozovem zapili. Z Leningradu, kde pracovala jako zdravotní sestra, došla strohá zpráva, že zahynula pod troskami bombardované nemocnice. Pak si oba opilí na mol definitivně srovnali účty z minulosti. Jurij to odnesl s monoklem a Morozov s dvěma vyraženými zuby. Možná, že právě takhle se rodí pravé chlapské přátelství. Pocit křivdy z minulosti ti záda v boji neochrání. Chlap na správném místě ano.
 
Svinská zima. Mínus dvacet a do rána ještě víc přituhne. Jurij si hřál ruce nad kamínky ve velitelském bunkru. Fronta se před dvěma dny stabilizovala. Němec zase zatlačil a pak se uhnízdil na pozicích. Odneslo to spoustu dobrých kluků. Většina z nich skončila zmrzlá na kost v bezejmenných dírách, kde vypustili duši. Zajatec, kterého průzkumníci unesli z linie poté, co strávil několik minut na mrazu, politý vodou, zpíval, že morálka německých vojáků upadá. Že jsou vyčerpaní, hladoví a zmrzlí. Ruská země už jim nevoní. Bude Silvestr. Tentokrát určitě méně pompézní, ale zato opravdový. Mezi opravdovými chlapy. Bude čas zapít jejich památku. Žukov dopoledne vyslal směrnici, že mohutný protiútok se připravuje na 6. prosince v šest hodin ráno. Fašistům docházel dech a teplo. Jurij se ušklíbl. Měl je rád v takovémto rozpoložení. Nemohl se šestého prosince dočkat.
 
Byly tři hodiny před svítáním. První úderné oddíly se připravovaly k útoku. Signální ohně jim měly pomáhat s orientací. Nepřítel proti nim disponoval spoustou techniky, která se musela dobýt a ukořistit. Proto noční útok. První z nehezkých překvapení, které teď budou Němci zažívat častěji. Do boje šli všichni. Podle zpráv na dalších úsecích fronty nastoupí i tolik očekávané Sibiřské pluky. Zjacev byl na ty chlapy, zocelené bitvami s těmi šikmookými japonskými bastardy, zvědavý. Slyšel o nich, že jsou to obři, divocí a schopní roztrhnout fašouna vejpůl. Rozervat je vlastními zuby. Vítaná posila. Nový rok tady bude coby dup. Je na čase naučit fašistu se bát. Je na čase ho dokopat zpátky z matičky Rusi. Je na čase utišit pláč. Navždy umlčet dnes již tenké tóny Mozartovi Malé noční hudby. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Německé pozice byly nedaleko.
 
Stalinovy varhany začaly hrát svou symfonii smrti. Černé nebe se rozzářilo svištěním raketových střel.
Nad planinou se zvedlo hromové Uráááááá! Rozhořčená lidská masa, která už neměla co ztratit, se dala do pohybu. Začaly práskat první výstřely. Jurij v bílém maskovacím obleku vystartoval vpřed společně s ostatními. I jako důstojník rád běžel vpředu. Ne proto, že by toužil vidět v očích svých spolubojovníků obdiv, ale proto že toužil vidět vyhasínající život, měnící se v bělmo německých očí. Natáhl závěr samopalu. Prsty zkřehlé nočním mrazem stiskly spoušť. Pálil do prázdna s nadějí, že některá z kulek najde svůj cíl. Zmrzlou zem rozerval výbuch a nechal v ní rozšklebenou jizvu. Další z nepočetných v ruské zemi. Temné nebe ožilo zvukem ocelových ptáků rozsévajících za nepřátelskou linií smrt a zkázu. V tom po zamrzlé zemi uklouzl. Něco ho kouslo do zad. Instinktivně tam sáhl. Dlaň byla celá od krve. S vytřeštěnýma očima nad sebou spatřil vyjukaný obličej mladíka. V jeho očích byla hrůza.
„Já... já nechtěl,“ blekotal ten zelenáč. „Promiňte, soudruhu poručíku.“ Pak v panice utíkal dál, než jeho tělo rozsekala kulometná dávka z německého zasněženého okopu. Zjacev zavřel oči. Taková blbá, zbytečná smrt. Idiot. Vědomí pomalu odcházelo. V jeho posledním záblesku si uvědomil, že nejvíc ho štve, že si už s sebou do hrobu nevezme žádného skopčáka.
 
Špunt lahve sektu vylétl ke stropu a narazil do nádherně zdobeného křišťálového lustru. Leonid Morozov usrkával ze sklenky vodku. Nateklá pusa začínala ztrácet cit. Oslava mířila tím obvyklým směrem. Generalita byla v dobré náladě. Ofenziva se zdařila. Němec byl vyhnán od bran Moskvy na stovky kilometrů. Mnoho němců našlo svou smrt. V boji i v zajetí. „Je vám zima, fašistiští vrazi? Dobrá, zahřejeme vás.“ Kanistr benzínu proměnil celou jednotku v živé pochodně. Sibiřské divize se přehnaly frontou jako ničivý uragán. Hořel i sníh, mráz se změnil v planoucí oheň nenávisti stravující vše, co se mu postavilo do cesty. Rozsekané mrtvé dávno zakryl příval nového sněhu. Žukov, hvězda této silvestrovské oslavy, rozdával všude své úsměvy. Živí a mrtví. To, že Zjacev se této a žádné jiné oslavy nezúčastní, moc dobře věděl. Hrdinně padl při obraně Moskvy. Jako mnoho jiných. Jako lev čelil nepřátelské přesile německých okupantů, bil se do posledního dechu, ještě smrtelně zraněný pálil z posledních sil, až svým mnohačetným zraněním, jimiž i on přispěl k vítězství proti fašismu, nakonec podlehl. Ano, válečné dějiny budou plné hrdinů jako byl Zjacev. Lidi si budou muset vážit co všechno pro ně vlast a strana udělala. Budou si muset brát z někoho příklad. A Zjacev bude jedním z nich. Nepochybně, in memoriam, obdrží titul Hrdina sovětského svazu. Přesto by s ním Morozov neměnil. Lepší je žít. Na metály je vždycky dost času. Třeba po válce.
 
Konec
 
Příště: Navazující cyklus LEONID MOROZOV VE STALINOVĚ MĚSTĚ
 
 
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]