Špunt lahve sektu vylétl ke stropu a narazil do nádherně zdobeného křišťálového lustru. Leonid Morozov usrkával ze sklenky vodku. Nateklá pusa začínala ztrácet cit. Oslava mířila tím obvyklým směrem. 

 

Generalita byla v dobré náladě. Ofenziva se zdařila. Němec byl vyhnán od bran Moskvy. Žukov, hvězda této silvestrovské oslavy, rozdával všude své úsměvy. To, že Zjacev se této a žádné jiné oslavy nezúčastní, moc dobře věděl. Hrdinně padl při obraně Moskvy. Nepochybně mu bude in memoriam propůjčen titul Hrdina sovětského svazu. Přesto by s ním Morozov neměnil. Lepší je žít. Na metály je vždycky dost času. Třeba po válce. 

 

Jenže... to bylo včera.

 

Dnes se ledový listopadový vítr pokoušel mermomocí dostat pod Morozovův důstojnický plášť. Ruce svíraly dalekohled zaměřený na ruiny předměstí, ke kterým s hromovým „Uráááááá“ před malou chvílí zamířilo další stádo čerstvého masa. Nedostatečně vybaveni zkušenostmi i zbraněmi, nedostatečně oblečeni, motivováni jen vlastenectvím natlučeným do myslí, které možná chtěly, ale hlavně musely věřit. Další stádo na odstřel, další čerstvé maso. Žrádlo pro kulomety. Ať z té, nebo druhé strany. Morozovův pohled letmo sjel dolů k jeho četě s ostře nabitými Maximy. Tak kolik jich bude tentokrát? Pousmál se v duchu. Slabší kusy se ve stádu neudrží. Vždycky se nějaké oběví, aby se s bláhovou nadějí pokusili obrátit k boji zády. Měl ve své četě, která okamžitě dlouhou salvou zbabělcům vysvětlila, že utíkat z boje je zločin, dobré střelce. Doba je zlá. Nemazlí se s nikým. 

 

Ani s ním. Vyhnala ho z tepla a bezpečí hlavního stanu sem do tohoto svinstva. Bahna prosáklého krví. Všude je to stejný. Stádo se žene na porážku a on v zátiší hlídá, aby neztratilo odvahu a naplnilo poselství strany a vlády znějící „Zpátky ni krok.“ Takže kupředu levá, molodci. Jiná cesta není. 

 

Sám taky neměl volbu. Celou dobu se snažil proplouvat oceánem intrik, poslušně přizvukoval svému šéfovi Berijovi, sbíral drby o jeho nepříteli maršálovi Žukovovi, kterých pak Berija využíval k vyvolání ještě větší zášti u Stalina, jehož slovo se rovnalo božímu, nezaváhal ani na chvíli, když Berija projevil zájem o jeho dívku Táňu. Ach sladká Táňa. Podle posledních zpráv zahynula v troskách leningradské nemocnice. Doba je zlá. Nemazlí se s nikým. 

 

A hele, první zbabělci. Z bojiště se plazili tři vojáci. Evidentně zranění. Jedna krátká dávka ukončila jejich trápení nadobro. Kupředu levá, zpátky ni krok. Jaký paradox. Když letos oslavovali nový rok, kdy se podařilo zastavit skopčáky před Moskvou, předpokládalo se, že poženou frice zpátky do Berlína. Žukov byl o tom přesvědčen. Stalin rozhodl jinak. Svůj díl na tom měl i on. Beriovy drby dopadly na úrodnou půdu. Paranoia byla všudypřítomná. A na vrcholu se jí vždycky dařilo nejlépe. Lidi, kteří nemají co ztratit, snad jen kromě života, jež je v tomto pekle stejně bezcenný, trápí nejméně. Ti dělají jen to co musí. A naučili se o tom nepřemýšlet.

 

Zkurvená paranoia. Zkurvená politická šachovnice.

 

Nakonec byla i příčinou, že on sám skončil v tomto pekle. Stačilo málo. Jedna noc se spojovatelkou ze Žukovova štábu, která své nohy roztahovala pro příslib možné ochrany, nebo alespoň příslibu nějakých privilegií ze strany svých výše postavených amantů. Taky jí něco nasliboval, už ani nevěděl co. Podstatnější pro něj bylo, že si s ní až do rána mohl dělat co chtěl. Bavilo ho, když prudce narážel do jejího konečníků a ona hekal s předstíranou slastí a špatně skrývanou bolestí. 

 

Berija však měl oči a uši všude. Z prchavé chvilky sexu jeho paranoia vytvořila špionážní aférku se snahou zdiskreditovat ho. Důsledkem byl zářijový přesun do obklíčeného Stalinova hradu, nesmyslného symbolu megalomanské moci, který bylo nutno ubránit za každou cenu. Klidně za cenu tisíců kusů lidského stáda. 

 

V dálce práskaly výstřely. Morozov usoudil, že brzy bude po všem. Nevěděl, koho nenávidí víc, jestli Němce snažící se rozcupovat jeho vlast na kusy, nebo okázale proklamované symboly jeho vlasti, cupujíc ji pečlivě zevnitř. Jedno ale věděl určitě. Nikdo nepřežije. Podle hlášení rozvědky bylo jasné, že pozice Němců jsou silné, příliš silné. Čerstvé maso, které na ně poslali, nemělo šanci je dobít. Nikdo tady nepřežije. Doba je zlá. S nikým se nemazlí.

 

Příště: Leonid Mozorov ve stalinově městě 2: Město musí žít

 

Předchozí děj: Zjacevova cesta k Moskvě: 1. Šťastný a veselý Nový rok 1941