Profily



Leonid Morozov ve stalinově městě 2: Město musí žít

 

 
Přístav byl plný lidí. Bědování žen, pláč dětí a křik vojáků se již dávno slily v jednu zvukovou kulisu, přerušovanou detonacemi pum německých letadel. Morozov stál na kraji mola. 
 
Vojáci dovnitř, civilisti ven. Alespoň ti, na které zbylo místo. Poslední loď, poslední cesta do relativního bezpečí byla již téměř plná. Morozov dobře věděl, že další již neodpluje. Příkazy z generality byly jasné. „Město musí žít! Povolená evakuace se týká jen dvou třetin civilního obyvatelstva. Ta poslední, třetí, musí zůstat. Fašisti nesmí nabýt dojmu, že by statečný sovětský člověk před ním utíkal. A ze stalinova hradu, stalinova města, které dostalo to čest nést jeho jméno, se nestane prázdná pevnost připravená k rabování fašistických vrahů. Město bude žít. Jedna třetina obyvatel zůstane.
 
Další výbuch. Intenzita náletu na pravidelně pendlující plavidla neustávala. Loď s vojenskými posilami náhle vzlétla do vzduchu, jako kdyby ji zvedla nějaká neviditelná obří pěst a pak v troskách dopadla i s kusy rozervaných lidských cárů, zpět na zpěněnou vodní hladinu. „Ubožáci“, prolétlo Morozovovi hlavou. „Aspoň to měli rychle za sebou.“ Nu což, alespoň jeho čety ušetří náboje, vetřela se vzápětí cynická myšlenka. Bocman na přídi mával rukama v gestu, že loď s posledními civilisty je již plná a připravená k odplutí...
 
„Soudruhu, soudruhu, prosím...“ zatahal Morozova za rukáv jeden z vojáků. Jeho tvář zdobil nejeden šrám z bitvy. „Moje žena, dcerka, dovolte jim odplout,“ žadonil.
„Nemožné. Loď je již plná.“ Zněla úsečná odpověď.
„Prosím. Soudruhu majore. Moje žena, je těhotná. Dcerka je ještě malá. Nepřežijí tady.“ Pokorné prosby vháněly vojákovi do očí slzy.
„Vy jste nerozuměl, vojíne? Loď je již plná. Odplouvá. Vaše rodina zde musí zůstat. Město je potřebuje. Město musí žít.“ Pláč vystrašeného dítěte mu lezl na nervy. Už dávno se naučil, že ve válce není pro city místo. Loď odrazila od mola. Provázel ji nářek těch, kteří se na ni nedostali. „Město potřebuje hrdiny.“
„Co jste to za lidi,“ vojákův pohled zkameněl. „Vlastní zabíjíte.“ Jeho žena a dcera se staly zase součástí davu. Davu odsouzených k životu v hradu Stalinova kultu. 
„Takové řeči, soudruhu vojíne, hraničí s velezradou.“ Morozovova ruka sjela k opasku s pistolí. „Nejsem však zvíře a budu dělat, že jsem nic neslyšel. Svou zlobu si nechte pro Němce.“
„Omlouvám se, soudruhu majore,“ voják sklopil hlavu, ale žár v jeho očích nepohasl. „Já... já jen...“ jeho slova byla přehlušena další explozí. Letecká puma zasáhla přesně svůj cíl. Poslední civilní transport se rozlomil vedví. Ledová voda se zbarvila krví. Dav se pohnul. Kvílení zesílilo. „Vidíte, vojíne, právě jsem vaší rodině zachránil život...“ otočil se Morozov, ale mluvil jen do prázdna. Muž, jako kdyby se vypařil. Morozov pokrčil rameny a vydal se směrem ke štábu. Práce pro tento den byla skončena. Ruiny toho, co bývalo přístavní čtvrtí, jej pohltily. Soumrak z nich modeloval bizarní tvary. 
 
Rána přišla jako blesk z jasného nebe. Morozovovi se zatmělo před očima. 
Z dálky se neslo práskání výstřelů. Jeho tělem projela vlna chladu. Ležel spoutaný v troskách domu. Voják s namířeným samopalem pozoroval, jak se pomalu probírá. Žár v jeho očích stále neutichal. Tvář však byla kamenná, netečná, jako kdyby ani nepatřila živé bytosti.
 
„Zachránil jsem ti rodinu,“ dostal ze sebe pomalu Morozov. „Ta loď explodovala. Tvoje rodina by byla teď mrtvá“ Bolest hlavy vycházející ze zátylku byla všudypřítomná.
 
„Nemám rodinu,“ hlas vojáka byl prázdný, jako jeho výraz v kamenné tváři. „Dcerku, moji malou dcerku ušlapal dav. Ženě vypadla z ruky. Nemohla s tím žít.“ 
 
Výstřely se přibližovaly. Voják pomalu otočil hlavou směrem k nim. „Za chvilku tu budou. Obrana je nedostatečná. O to musí být silnější statečnost a odhodlání každého vojáka. My dva ji posílíme. Město potřebuje hrdiny. Tady máš zbraň.“ Pistole dopadla k Morozovovým nohám.
„To je šílenství.“
„Všechno, co se tady odehrává, je šílenství, soudruhu majore. Nebo jste si toho ještě nevšiml? Z pohledu dobytka jsou stejným šílenstvím jatka, do nichž je vedou. Z pohledu lidí je tomu právě naopak. Ano, záleží jen na úhlu pohledu.“
„Ale my jsme lidé...“ pokoušel se odporovat Morozov.
„Jste si tím tak jistý? Co vás dělá víc člověkem než mě? Tohle? V ruce vojáka se objevila Morozovova stranická legitimace.
„To vše, co představuje tenhle cár papíru, je šílenství.“ Plamen ze sirky ji začal rychle stravovat. „Teď pro nás platí jen jediná ideologie. Zabíjet, nebo být zabit. Pro nás oba již není cesty zpět. Jsme na tom stejně - bezejmenní. Bezejmenný lidský dobytek na jatkách. Když budeme mít štěstí, tak si nás dějiny budou pamatovat jako hrdiny. Hrdiny od Stalingradu. Sám jste to řekl. Město musí žít! Bránit se do posledního dechu. Báťuška Stalin, tak pravil.“ Bajonet prořízl pouta. Morozov se jako lačný pes vrhl po zbrani. Závěr spouště cvakl naprázdno.
„Není nabitá.“ Zaprotestoval Morozov.
„Správný voják se musí o střelivo postarat. Když jsem šel na první zteč, dostal jsem jen pět nábojů. Pušku jsem musel sebrat nejbližšímu padlému kamarádovi. A víte, co vám řeknu, soudruhu majore? Komisař měl tehdy pravdu. Po prvních minutách našeho útoku bylo všude pušek habaděj. I nábojů.“
Ledový vítr přinesl dozvuky německých hlasů.
„Poslední bitva je na dosah.“ Vojákova ruka natáhla závěr samopalu. „Je na čase bojovat za vlast. Vzhůru na zteč za tatíčka Stalina, soudruhu majore.“ Vojákův hlas nabýval na intenzitě. Jeho zbraň začala plivat olovo. „Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad znět,“ snažil se voják překřičet rachot samopalu. „Teď duní právo v jícnu temně... 
 
...a výbuch zahřmí naposled...“ K dalšímu verši se nedostal. Granát, který přiletěl odnikud, explodoval a připravil ho o hlas i život. Zbyly jenom krvavé cáry. Morozova, krčícího se za zídkou, zasypala suť. Mžitky před očima jej postupně utápěly v temnotě. V podvědomí ještě slyšel německé hlasy. Ruka s prázdnou pistolí jej neposlouchala. Jako kdyby mu ani nepatřila. Město potřebuje hrdiny. Město musí žít. I za cenu nejvyšších obětí. Netušil jen, že je to takhle rychlé.
 
 
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]