Kapitán Isztvan seděl na nepohodlné tvrdé židli provizorního štábu a se zarputilou netečností hleděl do pomněnkově modrých očí mladého ruského důstojníka. Tvář ho svědila, strup zaschlé krve se táhl přes celou její polovinu. Přesto se cítil šťastný. Co si pamatoval, byl prvním Maďarem, kterého kdy Rusové vzali do zajetí.

 

Nejinak tomu bylo i v pekle ofenzívy, kdy Rusové brutálně a živelně zaútočili na jejich pozice. Z celé jednotky přežil jen on sám. Ostatní, ti co neskončili pod tankovými pásy, byli nemilosrdně rozstříleni na kusy. Jen on z nějakého záhadného důvodu přežil. Když čekal na svou kulku, důstojník, který teď stojí proti němu, si ho důrazně vyžádal. Isztvan pochopil, že ten se mu teď snaží něco říci. Bohužel, nerozuměl ani slovo. Proto jen mírně přikyvoval. Věřil, že tím nic nezkazí.

 

„Dobře mě poslouchejte,“ pravil klidně major Boris. „Chci okamžitě znát vaše jméno a hodnost.“ Maďar připoutaný na židli jen přitakal. Major Boris svou otázku dvakrát zopakoval. Když se ani tehdy nedočkal odpovědi, vytáhl pistoli a střelil muže do kolena. Odpovědí mu bylo bolestivé zavytí raněného zvířete. Zapisovatel se pousmál. Tušil, že něco takového přijde. Morozov s nechápavým výrazem sledoval celou scénu. Právě odložil do kouta koště, kterým před chvílí důkladně vysmejčil štábní podlahu. Pochopil, že za chvíli bude muset zase uklidit. „Vaše jméno a hodnost,“ zopakoval Boris. Odložil pistoli na stůl a zapálil si cigaretu.

 

Bolest pulzovala celým Isztvanovým tělem. Rus, který ho vzal do zajetí, získal v tu chvíli jeho respekt. Jeho hlas byl stále vyrovnaný a klidný. Jak se zdálo, kladl stále stejnou otázku. Jakou, Isztvan netušil. Důstojník dokouřil. Ruka opět sáhla po pistoli. Její ústí se pomalu blížilo k druhému kolenu. Isztvan zatnul zuby. Připravoval se na další vlnu bolesti, která musela zákonitě přijít. Nemýlil se. Ohlušující rána a další agónie, se kterou konečně přišlo bezvědomí.

 

Když se Isztvan probral, rozklepal se chladem. Kýbl ledové vody ho vrátil zpět do bolestivé reality. Rozdrcená kolena měl ovázaná kusy hadru. Přesto se cítil nesvůj. Pak pochopil. Chyběly mu šaty a víčka očí. Někdo mu je odřezal. Pak to přišlo znovu. Stejná klidná otázka, jejíž smysl nechápal. Další cigaretu, kterou důstojník dokouřil, mu típl o tvář. A znovu ta samá otázka. Výraz pomněnkově modrých očí se nezměnil. S ledovým klidem pozoroval stále vzrůstající agónii bolesti. Pak přišel na řadu nůž, který pomalu odděloval jeden prst po druhém. Major Boris opakoval otázku desetkrát. Třikrát musel Morozov přinést kýbl ledové vody.

 

Výslech již trval tři hodiny a kromě řvaní, v němž se zračila nekonečná bolest, a maďarských kleteb nepřinesl žádný výsledek. Podlaha pod zajatým vojákem byla zalitá krví, v níž se povalovaly části jeho těla. Po prstech k nim přibylo ucho a nos. Zapisovatel se pozvracel a opustil místnost. Otázka se nezměnila. „Vaše jméno a hodnost, prosím.“ Krvavá hra začala být stereotypní. Maďar se s největší pravděpodobností pomátl. Zoufalý řev střídal hysterický smích, nesmyslné blábolení a zase řev. „Ja ně rusky,“ řval Maďar jako pominutý, když mu ostrý nůž uřízl penis.

 

Major Boris se zarazil. „Proboha, nesnaží se nám ten ubožák říci, že nerozumí rusky?“ zeptal se Morozova s předstíraným překvapením v hlase. 

„Myslím, že ano, soudruhu majore,“ odpověděl Morozov dutě.

Boris uchopil trosku muže za vlasy a zvrátil jeho hlavu dozadu. „Tak proč, ty zkurvenej dobytku, lezeš do Ruska, když nerozumíš rusky?“ zařval do krvavé masy toho, co bylo před pár hodinami lidským obličejem. Pak se narovnal. „Odtáhněte to zvíře ven na mráz. Skončil jsem s ním.“

 

Morozov přinesl nový kýbl s vodou a začal vytírat zakrvácenou podlahu. Kousky Maďarova těla prostě hodil do kamen. „Bylo to nutné, soudruhu majore?“ zeptal se jen tak mimoděk. „Ne, nebylo to nutné, Ivane“ odpověděl zadumaně Boris. „Bylo to spravedlivé. Vím, že jsi byl raněn, ztratil paměť, ale jistě si uvědomuješ, že je ještě válka. Všude kolem nás. A tihle Maďaři patří mezi největší dobytek, který v ní bojuje. Oni nebojují, oni se tím baví. Připadají si jako novodobí Čingischánové, dobyvatelé. Jen ve službách fašistické ideologie. Svým zajatcům řežou uši a zdobí si jimi opasky. 

 

Nicméně, povím ti jeden skutečný příběh. Snad pochopíš. Když začali Němci pronikat do Stalingradu, napadla maďarská jednotka jeden z našich štábů na předměstí. Byl to masakr. Jen jeden člověk se zachránil tím, že se zbaběle schoval. Odplatou mu bylo, že musel celou tu dobu sledovat, co ta zvířata vyváděla s jeho kamarády. Byla mezi nimi i telegrafistka, jeho snoubenka. Všichni se na ní vystřídali. Vybili si na ní ty nejzvrhlejší touhy. Pak všem vyryli do těla pěticípé hvězdy. Uřezali uši a nosy. Nebohou nesčetněkrát znásilněnou dívku nakonec obkročmo posadili na rozpálená kamna provolávajíc, že je královnou všech ruských kurev a tohle je její trůn. Tohle zvíře jim velelo. On byl poslední, kdo to s nebohou Jelenou dělal naposledy. Řval v orgasmu, když ona vydechla naposledy. Nikdy jeho tvář nezapomenu. Stejně jako nyní vím, že on nezapomene na tu mou. Prosil jsem ďábla, aby mi dal tu šanci. A on mou prosbu vyslyšel. Ďábel totiž existuje. Je tady všude kolem nás. Válka je jeho peklo na zemi. A my všichni jsme v něm.“ S těmito slovy odešel ven, kde v mrazu uhasínal jeden krutý život.

 

Morozov drhl podlahu. V temnotě jeho mysli klíčila otázka. Čím se provinil on? Je obětí, nebo kajícníkem? Je správné oplácet zlo zlem? Nese i on svůj kříž? V černé díře svého vědomí nedokázal najít odpověď. Pak si všiml palce pravé nohy, který se zakutálel pod psací stůl. Netečně ho zvedl a odnesl ke kamnům. Plameny jej rychle pohltily. Krev na podlaze nebylo skoro vidět. Ještě jednou vytře a nezbude po ní ani stopa.

 

Předchozí kapitola: Leonid Morozov ve stalinově městě 4: Protiútok

 

Následující kapitola: Leonid Morozov ve stalinově městě 6: Záblesk ve tmě