Profily



Ivanova cesta do Berlína 01: Použij fantazii

 

 
„Prosím tě, Leonide, člověče, ty mně musíš pomoci.“
 
Leonid Morozov byl nevrlý. Památka na silvestrovskou noc, několik stehů pod obvazem omotaným kolem hlavy ho svrbělo. „Zasranej Zjacev. Vojenský aristokrat. Šmejd, kterému jsem přebral holku. Šmejd, se kterým zatočil. Šmejd, kterej mě rozmlátil hlavu. Šmejd, kterej toho bude nadosmrti litovat. Ruská země je sice velká, ale před spravedlivým hněvem dělnického lidu se v ní neschová nikdo. A další štěnice, Boris Zverev, rovněž jako Zjacev, spolužák, teď sedí přede mnou a očekává pomoc. Nasrat!“
 
Pro lásku boží, Leonide je to přece můj otec.“
Morozov se upřeně podíval do Borisových očí, modrých jako nebe nad stepí, odkud pocházel. „Tvůj otec je vlastizrádce Borisi a bude po zásluze potrestán.“
„Ale to je všechno nesmysl. Jedno velké nedorozumění. Můj otec je poctivý člověk. Komunista. Čestný důstojník. Hrdina občanské války!“
„Omyl. To už neplatí. Tvůj otec se zapletl do plánovaného spiknutí proti Stalinovi.“
 
Boris se rozplakal jako malé dítě.
„Možná...“ Morozovovo slovo zůstalo viset ve vzduchu. Boris s očima plnýma slz vzhlédl k jeho odulé tváři s plamínkem naděje.
„Možná, že by se dalo něco dělat.“
„Udělám cokoliv.“
„Nebude to lehké.“
„Udělám cokoliv.“ Borisův hlas byl pevný jako skála.
„O tom, že tvůj otec zradil, není pochyb. Trest ho nemine. Možná by se nám ale mohlo podařit, aby tím trestem nebyla smrt.“
„Jak?“
„Od trestu smrti by jej mohly zachránit určité polehčující okolnosti.“
„Co... co mám udělat?“
„Pomoci při vyšetřování.“
„Nechápu... já nic nevím. Jak mám tedy pomoci?“
Před Borisem se ocitl čistý arch papíru a tužka.
„Sem napiš jména všech lidí, kteří k vám chodili na návštěvu. A ke každému jménu poznamenej  protistátní výroky, které jsi během jejich návštěvy zaslechl.“
„Ale já nic neslyšel. Já...“
„Tak chceš pomoci svému otci? Chceš, nebo nechceš?“
„Ale já skutečně...“
„Použij fantazii!“
„Ale já nemůžu...“
„Podívej se, něco ti prozradím. Tady dole v budově jsou hluboké, temné a hodně studené sklepy. Učiněné katakomby. Často je navštíví nepřátelé národa. Mnozí z nich už ani nejsou schopní chodit. Mnozí se někdy nepodobají ani lidem. Ale jedno mají společné. Všichni, kteří je navštíví, si jsou vědomi zločinů, které proti straně a vládě spáchali. Máme velice schopné vyšetřovatele. A všichni jsou si vědomi brzkého konce, který je neodvratný. Ten má podobu dvou vojáků s ostře nabitými zbraněmi. Je to prosté. Stačí jedna rána do týla. Tělo pak zmizí v bezejmenném hrobě. A nemusím ti asi říkat, že je jen otázkou několika málo dní, kdy toto podzemní království navštíví tvůj otec.“
„Bože.“
„Bůh mu nepomůže. Bůh není součástí socialistického státu. Bůh má jméno Stalin. A pomoci můžeš jenom ty.“
Třesoucí se ruka uchopila tužku.
„Na tom papíru chci vidět hlavně jména důstojníků. Zrádců, kteří plijí na svatou zástavu Rudé armády. Nepřátel uvnitř.“
„Já... já... pokusím se. Nemůžu si vybavit...“
„Použij fantazii.“
Krátce po půlnoci byly popsané dva listy. Morozov je přelétl pohledem plným odporu nad morálním úpadkem zatím živých lidí, kteří se ukrývali za napsanými jmény.
„To je odporné.“
Zlomený Boris seděl za stolem, hlavu v dlaních. „Pomůže to otci?“ zeptal se tiše.
„Nechutné. Hřáli jsme si na prsou klubko zmijí.“
„Pomůže to otci?“ opakoval Boris svou otázku.
„Mohlo by,“ Morozov zvedl oči od udání. „Teď je třeba domluvit co za to, že tento papír, který zachrání tvému otci život, postoupím dál. Na vyšší místa.“
„Já nerozumím.“
„Je to jednoduché. Nic není zadarmo, Borisku. Vždy je něco za něco.“
„Co chceš? Peníze? Kde bych je vzal? Všechno nám zkonfiskovali. Nemám nic, co bych ti mohl dát.“
„Ty možná ne, ale tvoje sestra, Lena se tuším jmenuje, ta by mi mohla dát, co by mě zajímalo.“
Boris vytřeštil na svého spolužáka oči.
„Je to jen na vás. Pokud chcete, abych tvé smyšlenky předal svému šéfovi, ať přijde zítra večer do mého bytu.“
„Ty... ty...“
„Važ slova Borisku. Osud vašeho otce je jen na vás.“
 
Té noci Morozov usínal s pocitem dobře odvedené práce. Udání, které měl zamčené v šuplíku svého stolu, mu určitě u Beriji vyslouží další zásluhy. A copatá Lena, která rozpalovala jeho chtíč už ve škole, bude jen sladkou třešničkou na dortu. Ta nadržená čubka Táňa, kterou přebral Zjacevovi ho už stejně přestávala bavit. Bude se mu hodně líbit, jak se ta děvka bude přemáhat a předstírat vzrušení, zatím co jí bude prznit.  A dá si opravdu záležet. Vždycky se mu líbil její zadek. Zjistí jestli ho má ještě panenský.
 
Lena a Boris – páreček smutných tragédů. To, že jejich otec je již dva dny po smrti, oběma sourozencům samozřejmě řekne, až bude po všem. Nakonec, byl to přece vlastizrádce. Stejně jako všechna ta jména, ti lidé na Borisově seznamu, kteří hned zítra zažijí eskortu k výslechům. Je třeba oddělit zrno od plev.
 
Předchozí kapitola: Ivanova cesta do Berlína 00: Výlet do lázní
 
 
 
Příští přímá kapitola: Ivanova cesta do Berlína 02: Černá a bílá
 
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]