Profily



Ivanova cesta do Berlína 02: Černá a bílá

 

 
Dříve Leonid Morozov, nyní prostý voják bez paměti, slyšící na jméno Ivan, přinesl nový kýbl s vodou a začal vytírat zkrvácenou podlahu výslechové místnosti. 
 
Odřezané kousky těla zajatého maďarského vojáka prostě hodil do kamen. „Bylo to nutné, soudruhu majore?“ zeptal se jen tak mimoděk. „Ne, nebylo to nutné, Ivane“ odpověděl zadumaně Boris. „Bylo to spravedlivé. Vím, že jsi byl raněn, ztratil paměť, ale jistě si uvědomuješ, že je ještě válka. Všude kolem nás. A tihle Maďaři patří mezi největší dobytek, který v ní bojuje.“  Morozov-Ivan, se poškrábal na hlavě. Moc tomu nerozuměl. Jistě, základní pravidlo svého bytí chápal - je válka. Je zde, aby bojoval proti nepříteli. Ten je na jedné, on stojí na druhé straně. Oni jsou zlí, on je dobrý.  Je to prosté jako černá a bílá barva. Obočí a vlasy měl ještě spálené od silného plamene. 
 
Bylo to před třemi dny, kdy se po překvapivém postupu dostal do jejich rukou desetičlenný oddíl Wehrmachtu. Mládí kluci rychle pochopili, že nemají šanci na únik. Že jejich bitva je už dávno prohraná. Rychle odhodili zbraně, kterými ještě před malou chvílí stříleli do vojáků Rudé armády. Rychle zvedali ruce a doprošovali se života. Rychle ale zbytečně. Skončili v torzu rozstříleného autobusu, zaklíněného v příkopu silnice. Když vojáci kolem jejich klece smrti rozlévali benzín, ještě křičeli a žadonili. Křičeli ještě, když vyšlehl plamen a začal stravovat jejich těla. Teprve po chvíli zůstalo ticho. Ticho a smrad ze spáleného masa. Smrad spáleného masa. Morozov se zamyslel. Temnota podzemí... ohnivý mužíček... marně doloval vzpomínky ze svého podvědomí. Bylo černé a bezedné jako hluboká jáma, do níž padali zajatí vojáci s kulkou vpálenou do týla. Rozkaz majora Borise byl jasný. „Fašistickou zvěř nebrat do zajetí. Zaseli v naší zemi vítr, nechť sklidí bouři.“
 
Morozov drhl podlahu. V temnotě jeho mysli klíčila otázka. Čím se provinil on? Je obětí, nebo kajícníkem? Je správné oplácet zlo zlem? Nese i on svůj kříž? V černé díře svého vědomí nedokázal najít odpověď. Pak si všiml palce pravé nohy, který se zakutálel pod psací stůl. Netečně ho zvedl a odnesl ke kamnům. Plameny jej rychle pohltily. Krev na podlaze nebylo skoro ani vidět. Ještě jednou vytře a nebude po ni ani stopa. Jednou snad jednou válka smaže všechny stopy a jizvy. Snad. Kromě jizev na duši. A spravedlnost? Kam až může dosáhnout spravedlnost. Spravedlivý hněv. Major Boris vždy říká, že my vedeme spravedlivou válku. Naplňujeme své osudy a přinášíme oběti. Trestáme zvěrstva. 
 
Jakým zvěrstvem se provinila stařenka, ukrývající se svou dceru raněného popáleného vojáka?Blížil se už konec roku, když na něj během čištění dalšího bezvýznamného kousku předměstí, narazili. Mladý muž, zhruba v Morozových letech, oblečený v uniformě pomocných praporů Waffen SS, se ukrýval v komůrce ruin malého domku. Když ho za pomocí kopanců a ran pěstí vyváděli ven, Morozov zpozorněl. Byl bez vlasů, kůže jeho obličeje byla sežehnuta silným plamenem. Ohnivý mužíček. Ano už si vzpomínal. Němec s plamenometem před ústím Zajcevovi sniperské pušky. Výstřel. Výbuch, který sežehl i vojáky stojící opodál. Tohle musel být jeden z nich. Ale ještě tu bylo něco! Ta tvář. Ta tvář mu někoho připomínala. Zase ta černá díra. Pak zajatec promluvil. Rusky.
 
„Čort vazmi,“ zaklel Boris tváří tvář zajatci. Ty jsi Rus? Ten prázdně zíral za jeho záda. Věděl, že jeho konec je na dosah. Rusové, kteří zběhli k nepříteli byly v očích spravedlivých, horší než zvěř. Zrádci. „Zrádná svině,“ úder pistolí rozbil zajatcův nos. „ Přineste provaz.“ Major Boris se na malý moment zamyslel. „ Ne, Váňo, chci dva provazy!“ Náhle se v zajatcových očích objevil plamínek poznání. „ Jednou katem, pořád katem, co ty komunistická zrůdo?“ zakřičel směrem k Morozovovi. Ten se na něj nechápavě podíval. Já tě neznám, ty zvíře. Zničil jsi celou moji rodinu. Nechal jsi zabít mého otce, zprznil jsi moji sestru, nechal pozatýkat všechny známé... řval zajatý vlasovec svá obvinění. „ Copak se nepamatuješ ty dobytku? Jsem Zverev. Boris Zverev a tebe, ty zvíře, nenávidím stejně jako tvé chlebodárce. To ty jsi ze mě udělal esesáckou zrůdu! To vy jste to zlo, které ubližuje této zemi! Jak já tě nenávidím. Jak já vás všechny nenávidím! To vy...“ Rána pažbou samopalu jej na chvíli umlčela. 
 
„ Dej se do práce, zrádná svině,“  zvedl jeho hlavu od země major Boris. „ Ty dvě zrádkyně tak se jim odvděčíš, tak jak je u takových jako jsi ty, zvykem. Zradou. Utáhneš jim oprátku kolem krku.“  Morozov strnule zíral na muže, jak pod hlavní samopalů vykonává katovské řemeslo. V hlavě měl zmatek. Emoce se v něm bouřily. Bílá a černá. Dobro a zlo. Co je dobré a co zlé? Stařena i její dcera, žena v středních letech, plakaly a prosily o milost. Oháněli se milosrdenstvím. Marně. Zajatec, muž jménem Zverev, nejprve podkopl špalek, na kterém stala stařena. Její nářek utichl. Pak přišla na řadu její dcera. Obě, visící na kandelábru, se změnily na morbidní výzdobu zdevastovaného okolí.
 
Zrádce vykonal, co musel a klesl na zem. Z jeho očí se valily slzy. „Zvířata, všichni jsme zvířata. Nemáme právo na život.“  
„Neboj se, už moc dlouho žít nebudeš,“ popohnal ho kopancem Boris směrem k vesnici, kde byl umístění provizorní štáb. „ Ale věř mi, než s tebou budu hotový, budeš si moc přát, abys byl po smrti.“ 
 
Byla tichá bezhvězdná noc. Všude byl klid a mír. Prozatím. Morozov - Ivan, se kradmo blížil k domku, za jehož pevnými zdmi čekal zajatý zrádce na svou zítřejší smrt. Opatrně se rozhlédl kolem a pak odstranil z dveří závoru. Dveře se zhlouply v pantech. Za chvíli z nich zmizel do noci stín. Morozov - Ivan, si sedl ke zdi a zapálil cigaretu. Proč to udělal? Nevěděl. Toho muže v tomto životě neznal. Možná v tom minulém, ale to bylo jedno. Možná že mu skutečně ublížil, ale to teď nehrálo roli. Proč to udělal, nevěděl. 
 
Černá a bílá. Dobro a zlo. Kdo kam patří? Nevěděl. Bojuje ve spravedlivé válce. Teď pomohl nepříteli. Je proto zlý? Pak ho napadlo, že snad tento čin může znamenat, že právě on je na straně dobra. Ruku do ohně by ale za to nedal.
 
Předchozí navazující děj: Zrádný osud Borise Zvereva: Podstata lidství
 
 
 
Následující možný navazující děj: : Leonid Morozov ve stalinově městě 07: Tichá noc
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]