Profily



Zjacevova cesta k Moskvě 2. Otázka života a smrti (Brest 1941)

 
Jurij Zjacev vystoupil z vlaku na promrzlý peron. Rozhlédl se kolem sebe. Pohraniční městečko Brest ho nevítalo právě nejpřívětivěji. Ulice byly toho lednového dne liduprázdné, jako by všichni už dávno byli mrtví. Zkřehlé prsty zapálily cigaretu. S párou šel od úst i nikotinový kouř. A s ním i trpká pachuť, která zbyla po silvestrovské noci na jazyku.

 

Cestou do štábu si v hlavě přehrával události posledních dní, stejně jako to dělal ve vlaku, celou tu dlouhou cestu sem. Od silvestrovského večírku nabraly události rychlý spád. Na přímou intervenci spolužáka Morozova byl Zjacev za nevojenské chování degradován do hodnosti četaře a okamžitě převelen z hlavního štábu do městečka Brest. Táňu před svým odjezdem už nespatřil. Nebyl si ani jistý, jestli by chtěl. Zato Morozov si nemohl odpustit vyprovodit ho na nádraží. Hlavu měl ještě omotanou fáčem.
„Šťastnou cestu, Zjaceve,“ usmál se zlomyslně. „Až budu Táňu zase šoustat, vyřídím jí, žes ji před odjezdem pozdravoval.“
 
Ano, rok 1941 začal opravdu nevesele. Pevnostní město Brest bylo ospalou dírou plnou kostelů, ve které, jak se zdálo, Zjacev shnije zaživa. Zaživa pohřben. Byl přímo podřízen generálmajorovi Pavlovovi, který se o něj dělil s majorem Gavrilovem. Stal se malinkým, z velké části byrokratickým kolečkem v mašinérii plné dohadů, jestli se Němci chystají vstoupit s Ruskem do války, hořkostí z nepovedeného ruského tažení proti Finsku a frustrací ze stále se nedařící vojenské reformy. Obvyklé pletichy se nakonec spláchly vodkou, aby další den mohly pokračovat. Tehdy ještě nemohl tušit, že nuda, občas narušená přeletem německého průzkumného letadla, má brzy skončit. Bylo to zrovna v den, kdy se Pavlov rozhodl potrestat Gavrilova za panikářství a zakázané šíření poplašné zprávy, že se Německo chystá zaútočit na Rusko. „Všechno je to provokace, soudruhu! Lest, jak nás s Hitlerem poštvat proti sobě. Nebo... ty snad chceš zpochybňovat slova soudruha Stalina?“
 
Toho rána přišlo hřmění. Obloha se zatáhla a země se začala chvět výbuchy pum, které z ní padaly k zemi. Zjacev se s očima ještě zalepenýma probdělou nocí a smysly otupenými vodkou probudil vedle místní prostitutky Zoji. Barák stojící přes ulici se zřítil. Štěrk na silnici se rozprskl v hloubkovém náletu. Kakafonie ostrých zvuků ohlušovala. Zjacev na sebe chvatně soukal stejnokroj, třesoucími prsty se mu nedařilo zapnout opasek se zbraní. Nahá Zoja se choulila pod peřinou a vyděšeně se kolem sebe rozhlížela. Jako kdyby se najednou ocitla v jiném světě. Ve světě kde se neplatí kusem jídla a hltem vodky za chvilky rozkoše. Světě, který nenadále navštívila smrt. Zmatený Jurij vykoukl ze dveří. Stále ještě nedokázal pochopit, co se děje. Ulice byla plná lidí zmatkujících v panice. Dravý pták s hákovými znaky na křídle jim věnoval pozornost v dalším hloubkovém náletu. Rachot se mísil s ostrým kvílením dravce vybírajícího si svou kořist. Když se vzdálil, na ulici bylo náhle mrtvo. Kryt zídkou se Zjacev blížil ke štábu. Z dáli se nesly poplašné hlasy, že Němci překračují hranici.
„Němci? Nesmysl! To by se nikdy neodvážili! Stalin přeci říkal...“
Naprosto dezorientovaný vběhl do své kanceláře. Nikdo zde nebyl. Na dvoře explodovala další tříštivá puma. Okenní tabulky se společně s tlakovou vlnou vysypaly z dřevěného rámu. Jako kdyby se střepy zařezávaly i do Zjacevova mozku.
„Válka. Je to tady. Válka!“ létalo mu zmateně hlavou. V tu chvíli nevěděl, co má dělat. Všechny detailně nadrilované pokyny, platné v případě ohrožení, se mu okamžitě vykouřily z hlavy. Měl chuť vyběhnout ven a rozběhnout se pryč do polí. Kde má zbraň? Kde jsou vojáci? Kde je nepřítel?
 
Směrem od pevnosti se ozvala zběsilá střelba. Vyběhl směrem k pevnosti. Další hloubkový nálet ho donutil vrhnout se do bahna. Hledal útočiště mezi doutnajícími troskami domu. Ze suti ukazovala k nebi lidská ruka. Nedaleko od něj se mihly postavy ve vojenských stejnokrojích. „Němci! To jsou určitě Němci!“ napadlo ho v nekonečné panice. Vytáhl zbraň a instinktivně vystřelil. Jeden z utíkajících mužů padl s výkřikem k zemi. Ostatní zmizeli v houští. Zjacev se rozběhl k mrtvému a vytřeštil oči. Proboha. Muž měl na sobě ruský stejnokroj. „Lež klidně, nehýbej se, pomohu ti.“ Rty, mezi nimiž se objevila krev, vyprskly: Du verfluchte Russische Swein. Du hast Mich erschosen!“ S Jurijem se roztočil celý svět. Rozepnul jeho uniformu a nahmatal kulatou identifikační známku. Latinkou na ní bylo vyryto Heinz Badelt. Co tohle má k čertu znamenat? Ničemu už nerozuměl. Zdálo se mu, že je hlavní postavou v nějakém šíleném snu, který vůbec nedává smysl. Kdo je Rus a kdo je Němec. Neocitl se náhodou v nějaké šílené frašce?
Dal se opět na útěk. Pevnost již byla nedaleko.
 
Gavrilov organizoval obranu. Spěšně mu vysvětlil, že první předvoj fašistů se podařilo zastavit. Postavil Jurije k těžkému kulometu na levoboku.
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“ Poplácal ho chlapsky po ramenou. „Moloděc!“ Země se otřásla výbuchem. V dálce před ním se objevila další útočná formace. Stovky vojáků blížící se k pevnosti. Jako mravenci jejichž zástup nemá konce. K rachotu samopalů přibylo i řinčení tankových pásů. Sprška kulek zahvízdala kolem jeho uší. Další výbuch. A další. Neskutečná síla rvala kameny ze zdi. Strach Jurie ochromil. „Zemřu! Já tady zemřu!“ Prsty mu zchromly. Nebyl schopný ani stisknout spoušť. „Proboha, vždyť proti takovéto mase nemáme vůbec žádnou šanci!“ Klín protiútoku vedený Váňou, se kterým nejednou popil, se náhle ztratil v dalším ohlušujícím výbuchu. Jeden z vojáků se snažil odplazit stranou. Do bezpečí. Chyběla mu noha.
Hladina řeky Bug se náhle otevřela a speciálně upravené tanky se z ní jako ocelové nestvůry, bájní draci z pohádek, začaly plazit do stráně. Pak začali chrlit oheň. Palba zesílila. Útočný klín, nemilosrdně drtící vše co mu stálo v cestě, se stále více přibližoval.
„Ne! Nechci zemřít! Já tady nechci zemřít!“
 
Zjacev se otočil a utíkal. Pryč. Pryč od toho všeho, od toho zlého snu, který prostě musel být snem, neboť něco takového ne nemohlo stát. Pryč, daleko pryč, jako zvíře toužící zalézt do své bezpečné nory, kde může přečkat krupobití. Nevěděl, jak dlouho běžel. Když zcela vyčerpaný padl do mechu uprostřed lesa, výstřely a kanonáda se k němu nesly jen z velké dálky.
Žil. Přežil. Prozatím. Pak si uvědomil, že ten zlý sen je ještě stále tady. A když mu došlo, že se z něj asi nikdy neprobudí, rozplakal se jako malé dítě.
 
Pokračování příště...
 
Doplňující epizoda
 
Předchozí kapitola
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]