Profily



Vypálení Juřičkova mlýna (dramatická rekonstrukce masakru)

 

 

 
Velikonoce jsou svátky radosti a veselí. V obci Leskovec nedaleko Vsetína jsou však zapsány černým písmem. Dne 3. dubna 1945, tehdy Velikonoční pondělí, vypálili němečtí okupanti zdejší Juříčkův mlýn, přičemž povraždili nejen Juříčkovu rodinu, ale též partyzány, kteří se zde schovávali.

 

Autentické výpovědi dochované a publikovatelné díky péči Antonína Juříčka jsou uvedeny v původním znění i s pravopisnými chybami.
 
Výpověď starosty Leskovce Josefa Labaje, Leskovec č. 155
V Leskovci dne 10. září 1945
 
Postup při vypalování usedlosti Jana Juříčka v Leskovci č.67 p.Vsetín.
Dne 4/4 1945 v 5hod. ráno přijelo autobusem a pěšky kolem 500 německých vojáků a obklíčili údolí do Snozů paseky zvláště mimojiné chalupy, obklíčili usedlost Jana Juříčka č.67 kde měli bydliště ve mlýně ve sklepě partizáni.
Ke mně jako tehdejšímu starostovi obce poslali kolem 8hod. Martincovo děvče 14leté se vzkazem abych ihned poslal na paseky 10 dělníků s lopaty a krompáči. Jsem věděl že ty dělníky neseženu, jsem je ani nesháněl, jsem zavolal radního Muchu Pavla č.97 a šli na paseky oznámit že dělníci jsou všichni zaměstnaní a rolníci též jsou na poli, orají a sejí že až o poledni se vrátí z pole teprve přijdou, to hlásím důstojníkovi a ten mně řekl, že když jsem neposlal dělníky tak musím i s radním kopat sám že já jako starosta jsem v tom brlohu dobře věděl že se zde zdržují partizáni oni již o tom vědí přes půl roku a já v obci o tom nevím že jsem to měl hlásit již dávno to mělo být vypáleno a rozbito a tak nám dali krompáče a museli jsme probíjet zeť do sklepa kde měli skrýš partizáni a jak jsme ji částečně probili Mucha byl při tom raněn přes klíční kost v rameni, protože za nama i před nama stáli napřaženýma opakovacími pistoli a já při tom se vykradl a utekl jsem do domu.
Předně jak jsme tam přišli byli 3 partizáni mrtvi na dvoře a 1 byl svázán a vyšetřovali jej, od krvi měl celou tvář a oteklý, chalupa samá díra, střecha rozbitá od pancéřových pěstí na dvoře stál vůz naložených plný peřin šicí stroj kufrů prádla obuv mouka a jiné cenné věci.
Jen jsem došel do domu již přišel ke mně tajný policista abych okamžitě poslal pár koní a jel na paseky, já jsem se vymlouval že nejsou žádné doma že orají v poli a tak abych se sebral a šel pro ně, jinak že mě na místě odstřelí za neuposlechnutí. Tak jsem najal Josefa Vychopně č.52 aby jely. Jak jsme tam přijeli kolem 11hod právě podpalovali stodolu a chalupu a ty partizány házeli do toho ohně, rodinu Juříčkovu muž žena syn a 2 dcery jsem vůbec neviděl až po odejíti jsme je našli ve svém bytě upáleny všech pět.
Forman musel zapřáhnout do toho naloženého vozu a vésti to 7km do obce Hovězí kde měli hlavní komando a na druhý vůz naložil jsem raněného Muchu o kterého se nikdo nestaral a dovest domu a pak zavolat telefonicky zachranou stanici na Vsetíně aby jej odvezla do nemocnice a doposud není vyléčen bude do smrti práce neschopný.
Josef Labaj, t.č. starosta v Leskovci, p. Vsetín
 
Výpověď' Jana Lukáška, Leskovec č. 91. V dubnu 3/4 1945
 
Toho dne jsem byl napaden dvěma vojáky esesmany, brzy ráno po probuzení byl jsem na čerstvým vzduchu a jda zpět do svého bydliště, přepadli mě oni dva muži. Především se mě ptali zdali jsem partyzán, ale nejdříve na mě zavolali „hände hoch“ totiž ruce vzhůru, přitom měli oba zbraně proti mne namířeny a jeden mě ohmatal a ten druhý mě držel v šachu. Pak mě sebrali s sebou do lesa nejdřív na jednu stranu a pak z druhé strany mě volál důstojník který mluvil ke mně plynule česky, běžte do toho mlejna a zbuďte toho mlynáře ať přijde hned sem, totiž do toho lesa, řekněte mu že má hned přijít, že jak nepřijde že to bude hořet. Tak já jsem musel poslechnout a šel jsem tam, příjdu tam tluču na dvéře a napřed mi žádný neotvíral, posléze vstala hospodyň, ptám se jí kdeže spí její muž, ona mi řekla že v zadní sednici. Tak ji říkám honem jej zbuď nebo je tady mnoho vojska, on hned nevstával a já jsem běžel napřed k tomu důstojníku a řekl jsem že přijde. Ten mě ale poslal zpět a říkál mi abych se hned vráti1 a abych se podívál do sklepa kolik prý je tam partyzánů, ale já jsem neměl času nazbyt se do sklepa dívat protože nežli jsme do lesa s mlynářem přišli začli na tu budovu ze strojních pušek střílet, nu a pak již vedli mlynáře a začli jej tlouci kolik prý tam má partyzánů, a mezi tou dobou co jej tloukli přišla jeho rodina. Syn spoutaný a žena jeho i s děvčaty, ženský nebyly tak mnoho stíháný, jen to nejmladší děvče začlo plakat a dobytek aby se vypustil ven, jeden voják jí řekl, ze se jim to vypustí, ale přitom co to vypouštěli již to všechno bylo v plamenech. Pak si přísli pro hospodáře, spoutaného vedli domů, ale již se do  lesa nevrátíl, hned na to přišli pro syna a pak po delší chvíli i pro ty ženský a pak se žádný nevrátil. A potom se mě tázal ten důstojník zdali i to vedlejší stavení je mlynářovo, já jsem řekl že ne, že je tam vdova s dětma. On se mě tázal kolik těch dětí má, já jsem řekl že čtyři chlapci a děvče, nu on pak řekl že to už nebude hořet, a pak k večeru jsem byl přinucen hájiti to ved1ejší stavení, jsme to i s těma chlapci polivali vodou aby se to nechytlo, při tom všem jsem byl držán v šachu beze stravy cely den celou noc. A pak ještě půl dne to jsem se nesměl na krok vzdálit, až potom v poledne přisel za mnou jeden který opět mluvil česky a tázál se mně co jsem zač. Já jsem řekl, že jsem zemědělský dělník, že jsem 35 let sloužíl u rolníků jako čeledín, nu a teď že jsem ve své rodné obci, jelikož ve vesnici pro mě neměli bytu tak mě odkázali na paseky do sušárny, že bydlím v sušárni že tam mám legitimaci a jiné věci. Nu tak že nesmím dříve odejít až celá rota šla v to poledne se mnou, až mě prozkoumali všechny věci tázali se mě opět zdali jsem měl jaké styky s tím mlynářem. Já jsem řekl nikoliv, že jsem přisel o vánocích ze služby, a že jsem tam vůbec ještě nebyl a že za tak mnohá léta tá omladina je zcela jiná že mě dojista též žádný nezná, a pak se mě ještě naposled tázali zdali jsem ty partyzány viděl, kolik prý jich tam bylo a odkud přišli. Nu a já jsem řekl že se o jiné věci nestarám, že jsem nedlouho přisel že jsem žádnýho neviděl vůbec za tou dobu co zde bydlím, a odkud přišli a kdy to já nevím, ostatek se víc již nevyptávali, na to pak odešli.
Jan Lukášek nar. 16/5 1888 v Leskovci
 
Svědectví Oldřicha Bláhy:
 
S partyzány jsem spolupracoval již před svým příchodem do mlýna. Volávali mne již tehdy jako ošetřovatele v nemocnici U Milosrdných bratří ve Vizovicích k ošetření raněných a nemocných partyzánů na liptalské paseky (u Dědků a taktéž u Daňků), na Ploštinu a do Prlova, kde mne přijímal jako organizovaného partyzána kapitán Rudé armády Petr Buďko (u Tomšů). Pak jsme přesídlili se skupinou asi pěti partyzánů, v níž byl i Oldřich Kaňok z Frýdku, do Seninky.
Asi kolem 20. března 1945 jsem dostal příkaz přesunout se do Juříčkova mlýna v Leskovci, ošetřit raněné z partyzánského oddílu Brigády Jana Žižky – ve mlýně byl pro tyto účely zřízen lazaret. Ruští partyzáni trpěli střevním onemocněním a bylo nutno volat lékaře ze Vsetína. Pamatuji se, že při odchodu mi lékař podával ruku, chyběl mu na ní prst (šlo o MUDr. Dušana Kalandru). Ve mlýně jsem pak zůstal až do jeho vypálení dne 3. dubna 1945.
Toho dne časně zrána někdo zvenčí silně zabušil na dveře a řekl: „Les je plný Němců, jste obklíčeni!“ Po několika minutách ticha zabušili na dveře sami Němci. Byli jsme všichni nahoře ve světnici. Po zprávě neznámého varovatele jsem utekl s ostatními partyzány do bunkru ve sklepě. Po zabušení Němců na dveře vyšla žena mlynáře Františka Juříčková. „Kde máte ty partyzány?“ ptali se Němci česky. „U nás nejsou partyzáni,“ odpověděla mlynářka. Po několika minutách ticha vhodili Němci do oken mlýna pancéřovou pěst.
Seděli jsem v bunkru – já, Oldřich Kaňok a čtyři sovětští partyzáni – Saška Kotljarov, Kosťa Kalabalin, Sergej a Vasil Lavriščev. Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!
První vyběhl Kosťa Kalabalin a Vasil Lavriščev chodbou kolem vepřence a ovčince a nepozorovaně přeběhli krátkou vzdálenost k mlýnskému kolu a vodě pod ním. Po nich vyběhl Sergej a s bojovým křikem „Hurá!“ střílel po Němcích, kteří se hrnuli i s ovčáky do mlýna. Kulomety ho však srazily k zemi. Po něm vyběhl Saška Kotljarov a rovněž střílel, sražen taktéž kulomety a snad i roztrhán psy.
Bunkr se mezitím naplnil kouřem z dehtového papíru a peřin, které Němci házeli dovnitř. Zvedl jsem je a chtěl jsem ven, Němci se však už dostali do konírny a ranili mne střelou do pravé ruky. Zalezl jsem pod koňský žlab v konírně, kde se rovněž ukryl Oldřich Kaňok, poněvadž v bunkru se již nedalo dýchat.
Mezitím Němci poslali mlynáře, aby přivedl partyzány. Slyšeli jsme z náspy jeho hlas: „Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné!“ Vyšel jsem za ním ven. Mlynáře Němci odtáhli do lesíka, mne svázali a odvlekli na druhou stranu, k hrobníku. Esesák, který stál vedle mne, mne mezitím šťouchal hlavní do páteře, a když mi hlava poskočila, skláněl mi ji novým šťoucháním do týlu. Mezitím se ustavičně střílelo.Mlýn hořel – co bylo dál, jsem neviděl. Když střelba utichla, Němci mě odvázali a poslali do mlýna: „Běž pro partyzány. Vběhl jsem do chléva, plného čpícího kouře, a narazil jsem na mrtvolu Oldřicha Kaňka. Byl bledý, pravděpodobně se zastřelil – prohlašoval vždy, že se živý do rukou Němcům sám nikdy nevydá. Vytáhl jsem ho ven i s Janíčkem, synem hospodáře, který měl tvář oteklou a po zachroptění skonal, zřejmě zadušen plyny, k mrtvolám obou sovětských partyzánů Sašky a Sergeje. Na příkaz Němců jsem musel určit jejich totožnost. Mimo jiné se Němci ptali i na majora Kurtina.
Pak mne znovu svázali a odvedli. Němečtí vojáci mezitím odváželi peřiny, šatstvo a cpali se velikonočními koláči. Mne uvázali k vozu, za kterým jsem pak musel svázán kráčet až do vesnice. Tam mne esesáci vhodili na zem do autobusu a položili si na mne nohy – proti mně seděl mezi esesmany poručík Gurecký. Tak jsme přijeli do Zlína. Tam mne nechali jeden den ve vězení, za dva další dny převezli do Hradiště, načež jsem pobyl ještě dvě noci v Kounicových kolejích, než mne převezli transportem do Mirošova.
V Mirošově nás osvobodila americká armáda a předala nás Rudé armádě. Bývalí vězňové zde utvořili partyzánskou skupinu Jana Žižky a čistili jsme brdské lesy od Němců – prchajícím z Pražského povstání. Jen K. H. Franka jsme se už, bohužel, nedočkali – byl chycen u Rokycan. 
 
Svědectví Aleny Tomoszkové, rozené Vlčkové:
 
Bylo mi tenkrát osmnáct. Když zahynula v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim moje maminka, uchýlila jsem se na radu známých do laskavé náruče Anny Juříčkové v Leskovci. Tehdy jsem netušila rozsah hrdinství svých nových přátel, kteří pomáhali nedaleko ukrytým partyzánům, kteří s pomocí další Juříčkovy rodiny na pasekách ve mlýně vybudovali solidní bunkr s tajnou vysílačkou, rozmnožovacím strojem, skladištěm zbraní, ba dokonce i jejich opravnu.
Blížil se konec války, svoboda byla téměř na dosah ruky.
Fašisté s nebývalou zarputilostí dokazovali svou nelidskou brutalitu. Dne 2. dubna v ranních hodinách přepadli palbou leskovecký mlýn. Z budovy násilím vyvlekli celou rodinu. Otce Jana Juříčka uvázali ke stromu, strašlivě jej mučili, aby prozradil sídlo partyzánů. Devatenáctiletý syn Jan se vytrhl gestapákům, vběhl do hořící stodoly a raději uhořel v plamenech. Šestnáctiletou Františku zastřelili spolu s otcem, když odmítla vypovídat. Stejný osud stihl i matku Františku.
Mezitím slídící psi gestapa objevili blízký bunkr s pěti partyzány. Došlo k nerovnému boji. Kosťa, Vasil, Saška, komisař Sergej a Čech Oldřich Kaňok z Frýdku bojovali do posledního dechu. Při zpáteční cestě gestapáci zjistili, že u mlýna zůstala ještě čtrnáctiletá dcera Marie, kterou ve své nepříčetné zběsilosti upálili zaživa v plamenech mlýna.
 
Ludwig Mayerhofer (překlad výpovědi)
 
Hodnověrně jsem v březnu 1945 obdržel od mého Referátu Velitele krim. komisaře Leischke příkaz, abych se hlásil u III. oddělení u krim. komisaře Kocha. Byl jsem poslušný toho příkazu.
Od krim. komisaře Kocha jsem dostal příkaz, abych se podílel ve 21 hodin na služebním rozhovoru v jedné kanceláři III. oddělení. Jak jsem se tam objevil, bylo tam přítomno už cca 30 úředníků služebny. Krim. Komisaře Koch a krim. rada Romer měli Referát o jedné akci proti partyzánům v ranních hodinách příštího dne. Na podrobnosti si už dnes nevzpomínám.
Úředníci byli rozděleni do skupin a pro skupinu byl jeden velitel určen. Úkol těchto skupin bylo obklíčení jedné budovy, tak že útěk z této budovy byl nemožný. Jedna přímo od Kocha vybrána skupina asi 10 úředníku pod jeho vedením měla přímou akcí provést, to znamená i zatýkání. V této skupině byli věrohodně: Novok, Schrott, Wiederrneth a 7 dalších mě neznámých úředníků. Jestli se nemýlím, byli prakticky všichni úředníci této skupiny bez výjimky příslušníci partyzánského Referátu. Po vysvětlujícím rozhovoru, u kterého byli většinou velitelé jednotlivých skupin, rozdělil krim. Romer a Koch zbraně jako karabiny, ruční granáty a dva lehké kulomety. Jak byly jednotlivé zbraně rozděleny, dnes více nevím. Ten krim. úředník Schwarz byl určen před Romera jako kulometní střelec a já jsem mu byl přidělen jako nosič munice (střeliva). Ještě v noci jsme byli autobusem dopraveni do Zlína.
Tam na tamní strážnici statní policie jsme měli přestávku, během které se asi konal další rozhovor. Potom co 10 úředníků tamní strážnice nastoupilo do autobusu, pokračovali jsme v jízdě neznámým směrem. Poté co autobus na mně neznámém místě zastavil, udělil Koch velitelům skupin další podrobnosti k nadcházející akci. Po delší chůzi přes mně neznámé lesy jsme dorazili na místo, kde už čekalo věrohodně 20 úředníků mně neznámého komanda (jednotky) státní policie. Po další rozpravě byli úředníci rozděleni v řetěz a takto obklíčili v blízkosti ležící mlýn. Úkol těchto úředníků bylo zabránit násilnému pokusu úniku z mlýna. Zatčení a vyhnání partyzánů ze mlýna naleželo Kochovi a jeho skupině pod jeho vedením.
Schwarz a já jsme zaujali postavení se kulometem v řetězci na vyvýšeném místě asi 100 metrů od mlýna vzdáleném. Schwarz byl určen jako odstřelovač v případě pokusu partyzánů o násilný únik.
Následovně jsem mohl pozorovat, jak jeden muž z řetězce vyšel směrem k mlýnu. Pak vyšly ze mlýna civilní osoby, na tyto osoby bylo něco zavoláno, čemu jsem nerozuměl kvůli velké vzdálenosti a také kvůli tomu, že nerozumím česky, ale tyto osoby byly asi přechodně zajmuty. Potom se začala blížit Kochova skupina ke mlýnu. Různým hlasitým výzvám, které se ozývaly, jsem nerozuměl. Také nevím, na co se ptal Koch a ostatní úředníci civilních osob z mlýna. Protože se asi partyzáni ve mlýne nechtěli vzdát, odpálil Koch jednu nebo dvě pancéřové pěsti na mlýn, který začal hořet. Jak se z mlýna jen jednotlivé střely ozývaly, byl mlýn těsněji obklíčen a Schwarz dostal rozkaz kulomet postavit vedle mlýna na jedné vyvýšenině a vystřelit několik varovných výstřelů, aby bylo partyzánům jasné, že další odpor nemá smysl a aby se vzdali. Schwarz vystřelil 4-6 výstřelů, musel ale kvůli blokované zbrani přestat se střelbou.
Protože jsem nestál přímo u mlýna, nemohl jsem dění u mlýna blíže pozorovat. Přesto vím, že Novok byl postřelen při pokusu vstoupit do mlýna a jeden příslušník pohraniční policie byl zastřelen. Jak se po delší době neozývala žádna střelba z mlýna, nařídil Romer ukončení akce.
Jak jsme se právě připravovali k odchodu, rozkázal mně a jednomu dalšímu úředníkovi dva mrtvé ve sklepě mlýna ležící partyzány vynést k účelu identifikace. Tento rozkaz jsem kvůli ohni, který se ze sklepa dral, nemohl splnit. Po akci jsem se dozvěděl, ze Koch 2 nebo 3 osoby věrohodně v boji zastřelil. Co se s mrtvýma stalo potom, nevím. Potom jak jsme odtáhli, zůstalo zbV Komando (jednotka) ještě na místě, a já si myslím, že tito odstranili mrtvoly.
 
Nápis na pomníku zní: 
Zde stála usedlost, ve které byla fašisty dne 3. 4. 1945 umučena pětičlenná rodina Juříčkova a tři partyzáni 1. ČS partyzánské brigády Jana Žižky.
 
Zdroj: http://www.jurickuvmlyn.unas.cz
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]